Psaní dává křídla - zpravodaj 6/2025

Milí přátelé psavci!

Léto klepe na klávesnici a my máme důležité novinky!

Zveme psavce 3. července do Tróje, kde si u naší spolužačky Martiny užijeme tradiční literární mejdan. Jako host přijde Pepi Lustig. 

Mnozí už víte, že po letech tvůrčí dřiny vyjde Tajemství zámku Loučeň. 

Křest knihy s autorským čtením proběhne v úterý odpoledne 9. září přímo přímo v zámeckých komnatách. Zároveň jsme se v dubnu poprvé vrhli do osudů českého šlechtického rodu Smiřických v Kostelci nad Černými lesy. 

A pozor! Brzy vypíšu termín pro letní bonusovou on-line lekci, abyste o dovolených autorsky zcela nezvlčeli.

Hezké čtení přeje Dana

---

Vstupenkou na literární mejdan u Martiny Křížkové je něco dobrého na zub.

Účast potvrďte na info@danaemingerova.cz do pondělka 30. června.

(Adresa: Na Přesypu 312/13, Praha 8, Troja. Kousek od metra Kobylisy.)

---

Autorské čtení na Loučeni 9. září

Křest knihy Tajemství zámku Loučeň 

Ve stejný den, kdy světlo světa spatří nový román Dana Browna s příběhem z Prahy, zámek Loučeň vyvolá do světa, že i on má svá tajemství... Na závěrečné podobě se kromě Dany podílel i historik Jiří Senohrábek, dlouholetý znalec Thurn-Taxisů a jejich života na českém venkově. 

Historik a editor Jiří Senohrábek

Loučeňský křest bude provázet autorské čtení v mnoha zámeckých komnatách. Pro deset aktivních účastníků autorského čtení máme z úterka na středu zámecký pokoj. Napište do 15. 7. na info@danaemingerova.cz, kdo bude mít chuť se zúčastnit.

---

Kniha TAJEMSTVÍ ZÁMKU LOUČEŇ se čte skvěle, má spád, překvapivé zvraty, krásné fotky. Spojení příběhu s verši Rilkeho a recepty je geniální. Takhle by se měla učit historie, lépe se pamatují jména a datově se to řadí v hlavě samo. 

A kdo si troufne tvrdit, že se to takhle nestalo? Těžko se mi od toho odtrhává. 

Zuzka Hrušková

Celý život shora - napsal Marek Bucko

„Pro mě to byl ráj, prožil jsem dětství v Praze na Starém Městě. Běhali jsme s klukama po Františku, kolem Staromák - to bylo náměstí! Víš Gunnare?“ vysvětloval jsem vnukovi při svém vyprávění.
Lítali jsme kolem synagog na Josefově. Celý odpoledna, po škole. A o prázdninách od rána…“ popisoval jsem Gunnarovi.
„Josefově? Tam se jmenovalo po tobě, že jo dědo!“

Ota Janeček - napsala Bohuna Kopřivová

Ota Janeček: Jaro

Všestranný český výtvarník, představitel moderní české malby, grafik, sochař i ilustrátor.
Téměř každý umělec prochází životem různými styly své práce a každé toto období má svého obdivovatele. 

I Ota Janeček má své různorodé přívržence. Já nejsem ve výtvarném umění až zas tak veliký znalec, dělím obrazy dle svého úsudku na ty, které mně osloví a které mně přinášejí radost, a na ty, které mně nechávají v klidu. Občas se mi něco doslova nelíbí, a tak si říkám, nerozumím tomu, je to určeno jinému okruhu obdivovatelů. Například jeho obrazy ovlivněné kubismem.

Princezny na nebi - napsala Asja Žilová

Pětadvacetiletá Terezie Thurn-Taxis, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří aerolinek v Ruzyni, kde rozlehlé travnaté plochy a první moderní hangáry slibují zářnou budoucnost letecké dopravy.
Přijímací pohovor právě absolvuje Terezina o sedm let starší sestra Eleonora. Bála se, že neuspěje, protože na paluby letadel berou podle zaslaných propozic jen dívky do šestadvaceti. Eleonoře je přes třicet. Ale když se konečně objeví ve dveřích, spokojeně se usmívá:

Předzvěst neklidné doby - napsala Asja Žilová

„Tak co je nového ve světě, moje milované princezničky?“ usměje se na drobné obličeje svých pravnoučat.
„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidno,“ odpoví desetiletá Eleonora. Nejstarší dcera Ericha a Gabriely drží v náruči svou malou sestřičku Terezku.
Obě dívenky připadají Almerii jako postavičky z nejnovějšího vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si hraběnka staré časy pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne.

Sedlák a kos - napsala Jitka Šolínová

Na jednom velkém statku, obklopeném loukami, úrodnými lány a lesy, žil bohatý sedlák. Ve svých stájích měl plno dobytka, na práci své pacholky a v širokém okolí se nenašel nikdo, kdo by se před ním neskláněl v obdivu a hluboké úctě. Alespoň to, si sedlák o sobě myslel. Věřil, že je nejmocnější a druzí pokládají za čest, že mu mohou sloužit.
Všechny lidi kolem sebe jen vykořisťoval a manipuloval s nimi ve svůj vlastní prospěch. Byl hrubý, nedůtklivý, panovačný, zlý a pyšný.

Přežití vidoucích - napsal Jaroslav Valach

Je konec devadesátek, všichni můžou všechno, proč by Nela s Milanem nestoupali schodištěm holešovického pavlačového činžáku? Zvlášť, když ve druhém patře tvoří Ríša v garsonce přeměněné na ateliér. Stačí mu výhled do dvora, nepotřebuje nepřímé osvětlení severními okny Akády nad Stromovkou. Někdy Múzy usednou i na starý gauč se skvrnami od barev.
Znají se od první třídy, ale v roli umělce ještě Nela Ríšu neviděla, Milana vídá, nedávno začali spolu chodit. Když Ríša otevře, uvádí své známé do zakouřené místnosti. Ačkoli jsou ve věku, kdy všichni kouří, vypadají zaskočeně.
„To nemáš kvůli rozptýlenému světlu, že ne?“ ptá se Milan a trochu kašle.
„A jo, to mi ušlo,“ říká Ríša a omluvně dodává: „Jsem trochu jako žába, která si nevšimla, že ji začli vařit...“ 

Otevírá okno, kterým s kyslíkem vstupuje i teplý vzduch zářijového odpoledne.

Reklamace brýlí - napsaly Tereza Selingerová, Marc Ezzeddine a Lota Šimončič

Electro servis

“Dobrý den, potřeboval bych pomoct opravit brejle, jsou nejnovější model a nerad bych o ně přišel jenom kvůli takové blbosti. Nemám tucha jestli mi stím pomůžete, ale čočky to má, takže by to neměl být až takový problém ne? Bydlím kousek odtud a je to krizovka. Ježíš, kalhoty mam zasrany. To sorry, kdybych to věděl tak se převleču ale jak říkám, krizovka.”

Referát: Memoáry o řemesle Stephena Kinga - připravil Sebastián Vamberský

Stephen King se zabývá tím, jak se naučit psát a proces tvorby rozděluje na tyto části:
● O přepisování
● Zavřené dveře 
● Odpočinek
● Čtení s nadhledem
● Otevřené dveře
● Kamarádi
● Opravení faktických a logistických chyb
● Ideální čtenář

Kdybych neuměl číst - napsal Marek Bucko

Dívám se na tebe a chtěl bych zkamenět 

a pomoci ti s koupelí.
Bronz a kámen 

snad doba a časy nedělí.

Chtěl bych s tebou být a vnímat těla jen.

Srůst tu v sousoší a žít ten sen.

Mýt tvůj, dívko, prs, ne nekoukej se skrz,
hladit záda tvá, kde nejsou už jen nevinná,
Vpít se do klína tam, co teče bystřina.

Opláchni tělo vodou a prsy tvé budu hníst,
opij mě touhou, nech rozkoš mě jíst.

Jen abych ti rozuměl, tak nesměl bych umět číst.

Ztracené iluze - napsala Dana Volfová

Zase na mě křičela. Kvůli blbosti. Nedala jsem talíř do myčky. Neumyla jsem po sobě vanu. Zapomněla jsem koupit rohlíky. A přitom se tak snažím. Uklízet po sobě, plnit příkazy. Ale občas se chybička vloudí. Nejsem holt dokonalá. A někdy prostě není čas. Po poslední třídní schůzce jsem měla zaracha čtrnáct dní. A nesměla jsem ani na oslavu narozenin mojí nejlepší kamarádky. A to všechno jen kvůli trojce z matiky. Prej „když máš z jazyků, dějepisu, zeměpisu a všech humanitních předmětů jedničky, proč nemůžeš mít z matiky, fyziky, chemie a informatiky dvojku?“ 

Zašmodrchané věty - připravila Dana Emingerová

Prodloužené trvale nízké
ceny v HORNBACHU

Co je špatně na těchto větách:
Kousl učitele do ruky, když jsem jej káral. (Cimrmani: Ztráta třídní knihy)

Mamka zapne televizi a v tichosti zmizela.

Severoatlantická aliance jako celek poskytuje Ukrajině pouze pomoc a vybavení, které nezahrnují smrtící prostředky jako jsou uniformy nebo zdravotnický materiál. Idnes

Celý les vidí rozmazaně, jako když vidí zamlžené čelní sklo u automobilu.

Veverka a zajíc - napsala Edita Dvořáková

„Ta veverka je pěkná čůza,“ nadával zajíc, když si balil svých pět švestek ve společném domečku.
Z útulných stěn na něj shlížely fotky z minulosti, když spolu byli ještě šťastní. Dokud se mu dařilo
v byznysu, tak to bylo ejchuchu sem, ejchuchu tam, až na ně sousedi ťukali, že jsou moc hlasití.
A pak lásku vystřídalo bojové pole, kdy musel zajíc kapitulovat.
„Tu deku mi tady nech!“ volala na něj zvenku veverka a čudila jedno cígo za druhým.
„Ta je moje!“ skládal deku do tašky zajíc.
„Teď už ne!“ vlítla veverka dovnitř a zahryzla se zajícovi do tlapky.
„Mrcho! Jak jsem mohl mít rád někoho, jako jsi ty,“ naříkal zajíc a snažil se veverku odhodit. Marně. Držela se jako klíště.

Sousedé - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, sousede! Tak se nám na víkend, zdá se, dělá krásně, že jo?!“ pokřikne z pod pergoly Karel směrem k vedlejší zahradě. Usrkne si z šálku ranní kávy, usměje se a posadí se na proutěné křesílko ke stolku. Starší chlapík, kterému pozdrav patří, ryje na zahradě jakési díry.
„Krásně jak pro koho! My tady na vesnici, když na to přijde, musíme makat i vo sobotách. Někdy i nedělích. Za chvíli musím do práce, sejeme. To nemůžeme vodložit na pondělí, kdy má chcát!“ odsekne chlapík.
„Chcete teda s něčím pomoct?“ pokouší se Karel smířlivě uklidnit souseda.
„A s čím bys mi mohl asi tak pomoct, doktůrku? Když tě pozoruju na zahradě, tak tam maximálně lemtáš kafe z maličkýho hrnku, jak nějaká buzna. Nebo se cachtáš v tom vašem blbým bazéně jak malej parchant! Ty seš takovej talent, že když jsem tě viděl s motykou, byl jsem rád, že je mezi náma plot. Já jenom potřebuju chytit toho zkurvenýho krtka, co mi tu vrtá. Praštim ho rejčem, hodim kočce a jedu na pole- do práce.

Pomálu štěstí - napsal Jarda Valach

Nojo, tudy chodíme, hlavně se neodchylovat. Tím směrem bývá za plotem fenka, o kterou se lze nezajímat. Když nezatočíme, vyhneme se místům, kde tě jiní psi nutí dělat psí věci: vystát si frontu na značkování sloupku, pokračovat v předhrabané díře za keřem, ponosit předkousané klacky. To všechno znám. Ať se tím těší jiní!
My si většinou vybereme vyvýšené místo stranou a bez zeleně, zato s výhledem. Tam se posadíme. Sedět, vidět a bodovat. K hodnocení a souzení potřebuješ: výhled, přehled, nadhled. Nechat svět, ať se děje bez nás, ale být při tom. To jsou poslední cviky, které nás ještě baví.
Námaha vylézt na naši lavičku odradí část otrapů, jiní jsou vytrvalejší. Přisedá vetřelec, potěšení mizí. Obvykle mu nestačí jen sedět. Chce mluvit. Naruší naše mlčení a chvíli trvá, než pochopí a odejde, neboť družba nebude.
Vedle mluvení sypou. Obvykle mě nelákají ty kousky rohlíků, co po dosednutí z nich padají. Nechutnají mně a holubi mě ruší.

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Hostitel - napsala Barbora Macko

Trpím tvou vůni na mém těle,

dýchám tě,
jsem kořistí svého hostitele
a hořím ve své podstatě.

Tvůj tep vyráží mi díru do kůže.

Francouz - napsala Jana Bednářová

Je první jarní den. Březen, za kamna nevlezem, protože je krásně slunečno. V duchu si tak odpovídám na známou pranostiku. Vystupuji 

z metra v Paříži, kousek od Vítězného oblouku. Pokládám kufr k nohám, zakláním hlavu a kochám se velkolepou nádherou. Jen lehce vnímám ruch ulic, spěch místních a lelkování turistů. 

S nedočkavostí vytahuji z tašky svoji zrcadlovku, kamarádku zrcadlovku. Nedopustím, aby ta krása zůstala bez dokumentace.

Socmise - napsal Jaroslav Valach

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V menším to platí i pro vzpomínky, které nabývají významu ve světle nové zkušenosti a poznání. Nedá se vyloučit, že tatáž vzpomínka bude za pár let znamenat něco jiného.
Mezi povinnými brigádami, co jsem jako student techniky musel v létě absolvovat, mi přišla nejlákavější, tedy nejméně děsivá, ta, kterou nadepsali: „Provádění zahraničních studentů při pobytu v ČSSR“. 

Knoflík, jehla a nit - napsala Katka Latham

Knoflík říká niti: "Potřebuju přišít."

Niť říká: „Knoflíku, ráda bych, ale nemám jehlu."
Jehla se na to kouká a říká: „A co dáte, když vám dám?"

Poučení: „Bez peněz, milý knoflíku a niti, k jehle nelez!"

Háčky z festivalu - napsali Zdeňka, Jarda, Lucie a Mirek

Neprchejte!

Na stěně třináct rudých růží. Suchých. Před oknem dívka, na hlavě slamáček. Za oknem déšť. Dveře se rozletí a vejde básník. Dívka vzdychne...

Neprchejte přece! Neocitli jste se uprostřed sentimentálního románu. 

Léto - napsal Sebastian Vamberský

Bylo léto roku 2023, slunečné ráno, nebe bez mráčku a já moje kamarádka Zaza jsme se rozhodli že se vydáme na výpravu do dubového lesa v okolní Nového Strašecí na neznámé místo s železnou studánkou. Ale to jsme ještě netušili co nás čeká.

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Půlnoční dobrodružství - napsala Barbora Smýkalová

“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!” 

Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu. 

“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama. 

Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře.

Nebezpečný můstek - napsala Tereza Selingerová

Ten rok mi mohlo být nejspíš dvanáct. Celý den probíhal skvěle. S rodinou jsme obešli každou památku, kterou jsme v historickém městě Dubrovník mohli najít. Vydatným obědem jsme pak ukončili celou výpravu a rozhodli jsme se vyrazit zpět do Trpanje, kde jsme měli pronajatý apartmán. Postupně jsme se vymanili z úzkých uliček města a ocitli jsme se na malém kamenném molu, kde kolem dokola byli přiražené lodě různých velikostí. Většina z nich se právě věnovala převozu turistů z ostrova na ostrov. 

Mělko - napsala Barbora Macko

Mé srdce zesláblo.
Dusím se ve tvém polštáři.
Mé srdce si jen tak nekoupíš.

V hlubinách citů
Všechny mé vrcholy
pohltilo mělko.

Ležím na dně oceánu
v hlubinách citů,
co mi někdo odepřel.

Až moc obyčejný den - napsala Barča Smýkalová

Moje minulá škola nebyla náročná, moc toho po nás nechtěli. Chtěli však, abychom strávili dva týdny na praxích v sociálních službách, dobře tedy, půjdu do Domova pro seniory. Mým úkolem bylo povídat si a naslouchat. Změnilo mě to. Poprvé jsem viděla krutost stáří. A cítila blízkost smrti. Vyslechla jsem různé příběhy. Nejvíce si však pamatuji paní Večeřovou - stará, křehká. Její ruce byly bílé, kůže na nich téměř průsvitná. Bála jsem se, že se každou chvíli vypaří, byla jako duch, jen nemohla procházet zdí - nemohla se vůbec hýbat.

Hladová pomsta - napsal Marc Ezzeddine

Nemůžeš sis vybavit kde jsi. Rozhlídneš se po místnosti, ve které je kromě postele také stůl se židlí. Všimneš si, že na stole je připravený talíř s palačinkami politými javorovým sirupem spolu s čerstvými jahodami. Pohled na jídlo v tobě vyvoval neúprosný pocit hladu, který doprovází hlasité kručení v břiše. Už se na to nedokážeš jen dívat a pokusíš se vstát z postele. Při prvním pokusu však zjistíš, že máš obě ruce a nohy připoutané k lůžku. Začínáš panikařit, jelikož nemáš absolutní tušení jak si se do téhle situace dostal. Po krátkém souboji se svými pouty uslyšíš jak se otevírají dveře a v nich se objeví tajemná postava. Po chvilce ti dojde, že to je tvůj spolubydlící z koleje. Přijde k tobě a řekne: “Tohle je pomsta”.
“Pomsta? Za co?” křičíš na něj.
Za to, že jsi mu včera snědl pizzu, kterou si schoval v ledničce.
Následně se tvůj spolubydlící přesouvá ke stolu a začne se před tebou cpát palačinkami.

Stalkerův stín - napsala Nataša Richterová

(pokračování povídky Levhartice)

Lisabon, červen 2025
Podvečerní slunce barví dláždění na Rua Augusta zlatem a okrem. Mířím lisabonskou ulicí směrem k řece, když v tom někdo zavolá: „Bereniko! Bereniko Fialová!“ Zamrazí mě. „Bereniko, kam tak spěcháš?" 

To ne, to nemůže být pravda! 

Ohlédnu se. Pátrám ve tvářích kolemjdoucích, jestli nezahlédnu... Stalkera.

Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

Kořeny - napsala Jitka Sova

„Ne, nemám to tady ráda,“ pomyslím si, hubené nohy přitisknuté k sobě ve vlakovém kupé. Je mi 15 let, mám na sobě hnusné černé tesilky a neméně hnusnou černou polyesterovou halenku, kterou moje máma odněkud vyhrabala, smrdí naftalínem.

Referát: Literární oblouk - připravila Marie Kokešová

Literární oblouk (anglicky story arc nebo narrative arc) je pojem, který popisuje strukturu vyprávění – tedy to, jak se příběh vyvíjí od začátku do konce. 

Je to způsob, jakým příběh roste, vrcholí a uzavírá se. Často se znázorňuje jako křivka nebo oblouk – od klidného začátku, přes konflikty a vrcholné momenty až po rozuzlení.
Úplně prvním „vynálezcem“ literárního oblouku byl už Aristotelés ve 4. století př. n. l.

Poslední z říše draků - Vlaďka Kubíčková

Zadání: Napište začátek - háček příběhu, který čtenáři budou chtít určitě číst.

Zlomená sirka. První varování? Mladík si vzal z krabičky druhou, zapálil lampu a zakroutil hlavou. Zamíchal kávu. Na hladině horkého nápoje se houpala duhová bublina. Připravili ho poddaní, které měl rád, a lákavě se z něj kouřilo, tak se usmál a s chutí vdechl vůni nápoje. 

Spokojeně se napil. Hned na to ale vzhlédl. Z tmy za krbovou římsou na něj blýskly dvě velké oči.

Referát: Úhel pohledu - připravila Nataša Richterová

Úhel pohledu ICH – ER – DU 

- stručné pojmenování základních forem ÚHLŮ POHLEDU z jakých se nejčastěji píše příběh. Nejde o nic jiného než o to, čí oči se dívají. Tedy, ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno. 

V některých knihách máte pocit, jako když sedíte hrdinovi na rameni a vidíte mu přímo do hlavy, v jiných cítíte určitý odstup. To je dáno úhlem pohledu. Je to důležitý nástroj. Úhel pohledu sděluje čtenáři, která postava nebo postavy jsou v příběhu nejdůležitější. 

Nesprávná barva - napsala Veronika Flora

"Říkala jsem ti, že nemám ráda tuto barvu. A ty sis je přesto koupila!“
„A co na tom? Mně se líbí, tak jsem je vzala!“
„Ale já ti říkala, že budou moc světlé! Vidíš to? Teď to vypadá úplně špatně!“
„No a co? Mně to nevadí, tak proč pořád remcáš?“
„Protože to děláš pořád! Nikdy mě neposloucháš!“
„Jsem starší než ty, tak snad můžu dělat, co chci!“
„Ano, ale to neznamená, že máš vždy pravdu! To, že jsi starší, neznamená, že jsi moudřejší!“
„Jsem starší a mám více zkušeností!“

Papouškování - napsala Sabina Samenová

Muž: No tak, řekni něco moudrého.
Papoušek: Něco moudrého.
Muž: Ha ha. Moc vtipné.
Papoušek: Moc vtipné.
Muž: Víš, někdy si říkám, jestli mě vůbec chápeš.
Papoušek: Chápeš.
Muž: To není odpověď.
Papoušek: Odpověď.
Muž (povzdechne si): Víš, je zvláštní, že i když se mnou jen opakuješ, mám pocit, že mě slyšíš víc než kdokoliv jiný.
Papoušek (tiše): Slyším.

Touha - napsala Martina Křížková

Ohnivá řeka projede mým tělem, vzpíná se a postupuje ze spodu nahoru. Snažím se ovládnout brnění v podbřišku, ale prameny a pramínky z té řeky se nezadržitelně rozlévají do rukou a nohou, do pat a konečků prstů. Konečně zasáhne ten příval i šíji a mozkové závity. Celé tělo náhle ztěžklo a vzadu na patře polykám hořkosladké tóny.
Už mě nenechej čekat lásko, chci tě!

Tajemství rozkvetlé hole - napsala Lada Bartošová

„To nemyslíš vážně,“ podíval jsem se na Annu skrz brýle. „Jedu sem přes celou Prahu, abys mi řekla, že budeme hledat poklad?“
„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“ 

„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“ 

Povinná četba - napsala Lucie Strechová

Na polici v knihokupectví stály knížky. Všechny byly v pevné černé vazbě se švabachovskou zlatou ražbou. Byly precizně seřazeny jako vojáci v první linii. Stály tam hrdě a důležitě, jisté jsi svým obsahem a jeho důležitostí. Psali přece historii, byli povinnou četbou, každý je vlastnil. Každý je musel číst.
Ostatní knížky se jich bály a nesouhlasily s jejich obsahem. Nic se ale nedalo dělat, doba byla taková.