Za řeckými bohy na katamaránu - napsala Nataša Richterová

Palubní deníček

Neděle
Stojíme na betonovém molu, já a můj muž. Blíží se půlnoc a nikde nikdo. Všude kolem se válí rybářské sítě.

Zrcadlo - napsala Irena Lahodná

Svět je mý zrcadlo
a já jsem jeho body
on je mým obzorem
a já jsem jeho vším

a tak tu spočívám
jak čirá kapka vody
a každou vteřinu
svou duši zrcadlím

Explorace ústní dutiny - napsal Jaroslav Valach

Na jazyku ulpívá několik bublinek slin. Než prasknou, pomačkány proti patru, pruží jako míček.
Začíná průzkum ústní dutiny, nejkratší výlet do temného podzemí tělesnosti. Není třeba balit žádný batůžek, stačí vystupňovat vnímavost. Obrátit svou pozornost k signálům obvykle zastíněným oslnivým jasem vizuálních podnětů.
Jazyk, ten zázrak pohyblivosti bez pevných kinematických článků, prohledává své území, mapuje jeho meze. Vydá-li se vzhůru, naráží na žebrové výstupky. Lupa hmatové vnímavosti je zvětšuje do prožitku valchy, ačkoli jsou technicky spíš struhadlem.
Jazyk pak sklouzává dolů, naráží na řadu útvarů ne nepodobných skalnímu městu. Tvrdé, hladké, neústupné útesy se na přání rozestoupí. Otevírá se přístup do předsálí ohraničeného měkkou, pružnou bariérou rtů a lící.

Štěně mého vnuka - napsala Bohuna Kopřivová

Přišel se nám představit nový přírůstek do rodiny, ale nebylo to dítě, jak by si člověk představoval po vnukově dokončeném studiu a ročním cestování po světě, ale štěně. Černá chlupatá koule se na mně koukala korálkovýma očima, zvědavě si prohlížela vše kolem, očichala mě, a pak kousla. Tak to ne, chytám ho za tlamičku a jeho pohled vypovídá vše: 

Co si to ta nová osoba myslí? To, že se na mne usmívá je pěkné, ale nedovoluje mi ani kousat. Je o hodně větší než já, a tak by si klidně mohla se mnou hrát. Ale nelíbí se mi, tak ji raději kousnu ještě jednou. 

No, ona si to opravdu nenechá líbit. Ale nekřičí na mně, a tak se pokusím se s ní skamarádit. Zkusím ji vylákat na zem. Hop na ní, pak zas na zem a snad jí dojde, co chci. Došlo, to stvoření je na zemi a co to?

Fanynka a umělec - napsal Marek Bucko

Páníček zase utírá drobky ze stolku. Jestli ten stolek přitáhne k pohovce, je to jasný- bude se jíst! Bude se jíst a něco dostanu i já. Když jí páníček, je to fajn. Tlustý od šunčičky, střívko z jitrnice, kousek špíčku, vajíčko… Cokoli odpadne je dobrý! Jo!
Když jí panička, odpadne tak list salátu, kus jabka… Brrr! U paničky jde tak maximálně vyblízat kelímek od jogurtu. Nízkotučnýho. To mi pak drhnou zoubky.
Jejda, on ale netáhne stolek k pohovce, on táhne ke stolku křeslo! To křeslo, co na něj tak rády zvracejí kočky. Vytahuje tu rozpůlenou bedýnku, co jí svítí vršek a dole se bouchá do těch kamínků. Umělec! Nevím, co to znamená, ale vždycky to říká panička. Že vždycky, když se jde uklízet, tak vytáhne tohle křeslo, tu bedýnku a hraje si na toho umělce.
Páníček do těch kamínků strašně mlátí. Má povyplazenej jazyk a vypadá u toho umění, jako já, když kakám. To se taky hrozně soustředím a mám taky povyplazenej jazyk. Akorát já když se vykakám, tak radostně skáču a hrabu packama.

Jak mě vidí tužka, když píšu - napsala Jasmin Carmel

Au, netlač tak na mně! 

Hrůza, je to tady zas. Dostala nějaký ten svůj geniální nápad, a musí si ho ihned napsat do zápisníku. Její paměť nové myšlenky asi moc dlouho neudrží, bere mě totiž do ruky každou chvíli. 

Beztak z toho zase vyleze nějaká slátanina, která celou svou existenci proleží mezi čtyřmi stěnami tmavé zásuvky. Některá díla dokonce později končí v koši. Ale no tak, jau! Ovládej se trochu! 

Zvířátka a strana - napsal Marek Bucko

Medvěd jednoho dne v lese zavelel:
„Soudruzi zvířátka! Máme tady spousty uskupení a zájmových skupin. Pořád máme nějaké volby. 

V lesním parlamentu si každý říká, co chce, a musíme projednávat zájmy kdejakého slimáka. 

Podle mě je ve vládě nad lesem bordel! Uděláme jednu stranu a bude pořádek. Hlavní slovo budu mít já, protože jsem nejsilnější! Komu se to nelíbí, toho sežeru!“

Jóga - napsala Gabriela Vyhnánková

"Nádech." Moje tělo se dotýká podložky v nejvyšších bodech zad.
"Výdech." Uvolňuje se víc a rozpouští se na podlaze jako nakynuté těsto.
"Nádech." Břicho se zvedá a plní se ovoněným vzduchem čerstvě posečené trávy.
"Výdech." Nohy a ruce jakoby už nebyly součástí těla, ale splinuly s okolním světem.
"Nádech." V hlavě se rozlévá obraz neuvěřitelné krajiny plné zářivých barev.
"Výdech." Cítím se v souladu s přírodou a plná vnitřního klidu.

My psavci, co spolu píšeme - napsala Anna Vocelová

Letošní autorské čtení bude v pátek 29. listopadu.
Místa v Divadle Dobeška už si můžete zajistit zde.

„My psavci, co spolu píšeme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi…,“ parafrázuji Poláčkovu klasiku. 

Nemáme sice Péťu Bajzu, Edu Kemlinka ani Pepka Zilvara z chudobince, zato máme Danu Emingerovou, Janu Vaňkovou a Milču Pravdovou. Jen díky nim si tak můžeme rok co rok udělat předvánoční autorské člení na Dobešce.

Vážení cestující - napsala Kamila Doktorová

„Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku z důvodu mimořádné události na trati S7.“
Nade mnou se sklání lidské tváře a účastně mě pozorují. Připadám si, jako bych dřepěla ve studni a tam shora ke mně přicházely paprsky světla. Vrací se mi paměť. Rychle si začínám vzpomínat, co se stalo.
Ráno pršelo jako už několik předešlých dní. Šla jsem na vlak jako obvykle. Měl zpoždění a lidí přibývalo. Jeden spoj zcela vynechal.

Opravářka - napsal Jiří Wilson Němec

Prý mi vynechává. Prý mi vynechává dosti často. Jsem dalek toho, abych si myslel, že tak dí cizí, zlé jazyky. Člověk by se měl alespoň zastavit a zamyslet, jestli na těch řečech není náhodou něco pravdy. Zrovna teď mi vynechalo a já jsem se zastavil. A už vidím bodrého venkovana, jak kráčí přes cestu k mému vozu. Ani nemusím hádat.
„Dobrý den pane. Nepotřebujete pomoc?“
„A to už jako proč?“ marně odvracím neodvratitelné.
„No, proč? Vynechává vám motor, vždyť vás slyším přes půl kiláku. Jedete jak s kašlem.“

Vši - napsala Zuzana Bohunská

„Babička prišla, hurá! Budeš s nami spať? Budeme sa hrať? Arnak, Karak, autobus, žolíka?“ kričia z oboch strán tak ako vždy, keď prídem na návštevu. Dnes k tomu ešte pribudlo aj zvolanie: 

„Babi, vieš, že v škole máme vši?“ 

Nó, teraz už to viem,“ odpovedala som im a v hlave mi blikla stará spomienka.

Výhody starších milenců a partnerů - napsala Jana Bednářová

Už hůř vidí. Nemusíš tak často na kosmetiku.
Holit se můžeš i starší tupou žiletkou, neb se po Tobě nemusí jemný hedvábný šátek snášet k zemi. Drobné chloupky nezahlédne a většinou šátrá jinde než po hladce oholené holení kosti.
Vlasy jsou mu celkem fuk a šediny tvoří zajímavý melír. Objevující se stařecké skvrny nerozpozná a stejně jich má víc.

Stařík a léky - Michal Spevák

Máme v komunitě jednadevadesátiletého pána, který se vloni rozčiloval, že mu vzali řidičák. 

Pán se občas motá, vrávorá nebo se někde zapomene... Ale co mě dostalo, bylo jeho vysvětlení, jak užívá léky.
Má jich z různých důvodů předepsaných asi deset denně, ale je přesvědčený, že brát víc než tři je nesmysl. Tak každé ráno vybere náhodně tři z mnoha krabiček a ty léky spolkne. 

Doktoři ho prý chválí, jak dobře ty léky zabírají...

Ikarové trojúhelníků - napsal Jiří Wilson Němec

Chci vzlétnout, chci létat,
chci plachtit nad krajinou,
držet tě za ruce jak žádnou jinou
a pomalu, pomaloučku tát.

Roztávat programově, ne jako Ikarus.
Rozleptávat křídla tvá i má,
jen kormidly hlídat pád mne zajímá.
Tak leťme. Pojď! Už to zkus!

Za letu vyzkoušejme
rozpoltit své osobnosti
a pozorovat náš let Ikara.
Letíme nocí beze slunce.
Žár našich těl se o pád postará
na zem, jak na divadle – plnou hostí.

Vůně čaje - napsala Helena Opršalová

Alena otevřela dveře do bytu a bylo jí, jako by ty samé dveře otevřela před dvaceti lety. Tehdy v nich stál táta a jí bylo asi sedm. Stěny malé předsíně potažené červeným kobercem pro ni znamenaly vstup do jiného světa. K tátovi do bytu. Vždycky tu měla pocit, že za každým rohem se skrývá nějaké překvapení. Něco příjemného, snad tajemného, jen přesně nevěděla co. Možná to ale bylo jen tím, že byt má spoustu rohů. Je malý, ale takový klikatý, takže se tu najde dost místa pro fantazii.

Varani, blízké setkání s opravdovými draky - napsala Bohuna Kopřivová

Foto: Bohuna Kopřivová

Dívám se do očí obrovského ještěra. Ani jeden z nás nemrká. Dlouhé tělo pokrývají naježené šupiny, rozštěpený jazyk kmitá v tlamě plné jedu. Dívám se do očí varana komodského. Živoucí fosilie. Současníka dinosaurů. Moje cesta do pravěku právě začíná. Návštěvníci ostrova Rinca si na výpravu za varany většinou berou několik průvodců, my máme jen jednoho…

Chcete publikovat své cestopisy v médiích? Podívejte se, co jsme od jara dokázali!

Ve středu 20. listopadu startuje dlouhodobý kurz psaní cestopisů s Danou a Petrem 

Bohuna: Rituál dospělosti

Vendula: Hon na aligátory

Účastníci publikují v Koktejlu, nationalgeographic.cz, novinky.cz, iDNES.cz

Brzy začne čtvrtý turnus podvečerních cestopisných on-line seminářů pro začátečníky i pokročilé. V minulém kurzu jsme se zaměřovali na psaní pro různá média. 

Jana: National Geographic

Zvali jsme si hosty z redakcí: Barboru Literovou z Koktejlu, Jakuba Kynčla z novinky.cz, Pavla Stöckla z NG, Jaroslava Halamku z iDNES.cz, cestovatele a spisovatele Tomáše Poláčka...Vaše reportáže pak vyšly na několika cestovatelských webech.
Na první lekci ve středu 20. listopadu budeme probírat, jaký je rozdíl mezi cestopisem a cestovatelským blogem. A s čím máte větší šanci uspět v médiích.

Jana: Amazonka

Bohuna: Danakilská proláklina

Martin: Severní Korea

Martin: Madony v pustinách

  

Stars of Brno aneb dámská jízda na festivalu LUMOSFEST - napsaly Věra a Dana Emingerová

Autorské čtení v Brně 9. listopadu 2024

V květnu roku 2019 se v divadle Za hradbami uskutečnilo naše první autorské čtení v Brně. Jeho pokračování přerušil covid a trvalo celých pět let, než jsme se na místo činu vrátili. 

Divadlo Za hradbami na Křížové ulici mezitím změnilo majitele, přejmenovalo se na divadlo – kavárnu – bar LUMOS a připravilo nový program. A právě tady se od sedmého do devátého listopadu uskutečnil LUMOSFEST, jehož součástí bylo i autorské čtení ve zdejší kavárně. Což pro nás byla samozřejmě jedna z výzev roku 2024!

Hlavní organizace se ujala Zdenička Součková, přední opora brněnské sekce našich kurzů Psaní podle Lustiga. 

Bylo by to na draka, býti v Brně bez draka - napsala Zdena Součková

Vlahý jarní podvečer, děsná romantika. Ztemnělá řeka tiše šumí, ve vzduchu voní první květy japonských třešní. Konečně jsem se jakože nechala přemluvit, a jdu s Vilémem na rande. Vypadá to, že se asi dneska nechám políbit. A zítra bysme mohli na večeři… .
“Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá,“ recituje mi Vilém do ucha. Konečně ke mně naklání hlavu, blíží se k mým rtům, je tak pěkný… 

„Á, něco se mi otřelo o nohu! A je to velký a studený a mokrý!!“ řvu jak pominutá. Vilém se tak lekl, že poskočil, očividně neví, co se mnou. To něco tiše vklouzlo do vody, tmavá hladina se ještě vlní. Vilém se na mě dívá nedůvěřivě, nic neviděl, ani neslyšel. Měl oči jen pro mě, to je v pořádku, ale teď vypadám jako hysterka. A zítřejší večeře je v ohrožení. Vypadalo to jako krokodýl, akorát to mělo delší krk. Vilém nesouhlasně vrtí hlavou.
Večeře až za tři dny, Vilém je pořád ještě ve střehu. Ještě mě ani nepolíbil. Ale aspoň už mi trochu věří, na gogle totiž psali, že v řece je „něco“. Rybáři hlásí potrhané šňůry, kolem řeky se ztrácí psi a kočky, a zmizely všechny divoké kachny.

Moje Brno - napsala Jana Bednářová

Ivan Mládek zpívá Brno je zlatá loď za děvčaty z Brna choď. Hmm, jsou…“
Tak jako poletují barevné listy ze stromů v listopadu, tak poletují pestré vzpomínky v mé hlavě při vyslovení čtyř písmen BRNO.
Dnes mám rande so svojim mestom, jak zpívá Tublatanka.
Na první dobrou jahodový koktejl s koblihou v mléčném baru na Svoboďáku.
Trnitá cesta Trnitou ulicí z autobusového nádraží podél potemnělých zdí továrny Vaňkovka.
10 dkg Vlašáku s rohlíkem v nonstopu Padovec.
Talíř polívky v nádražní restauraci s pěti lžičkama pro pět vracejících se z rockové zábavy.
Hotel Voroněž a večírek s kapelou Turbo.
Narození syna v porodnici na Obilňáku.
Hokejové utkání v natřískaném Rondu.

Roup a zákožka - napsala Alena Magulová

"Drrr! Drrr! Drrr!
Jsem rektální sbíječ.
Jsem prudič.
Nevítaný návštěvník.
Parazit.
Kdo je víc?
Jsem roup dětský.
Nezničitelný vetřelec všech dětských prdelek."

"Co to plácáš?
Já jsem lepší!
Dovolte mi představit se – jsem zákožka svrabová.
Jsem škodič, svrbič, roztoč.
Kdo je víc?"

Prosba - napsala Zuzana Bohunská

„Dobrý deň.“
„Dobrý, dobrý.“
„Ako sa dnes máte?“
„Ako každý deň, ako každý deň.“
„Smiem vás na chvíľu vyrušiť?“
„No. O čo sa jedná?“
„Čo robíte v sobotu?“
„Ešte neviem.“
„Tak potom mám na vás prosbu.“
„Hmmmm, prosbu...“

Nová spolubydlící - napsala Hanka Kratochvílová

„Dobrý den.“

„Dobrý den. Tak Vás tady vítám. Odkud jste?“
„Přivezli mě autem z Břevnova.“
„Aha. To neznám.“
„To je kousek odtud, jeli jsme chvilku.“
„Hm.“
„A vy jste tady už dlouho?“
„Jo, jo. Žiju tady dva roky.“
„A jaké to tady je?“
„No, nestěžuju si. Jídlo ráno a večer. Voda teplá akorát.“

Správný občan - napsala Edita Dvořáková

Krásný slunečný den, jako malovaný, pomyslí si pan Vávra, když vykoukne z okna svojí chalupy. Jedním nádechem nasaje vůni čerstvého venkovského vzduchu, který spolu s aroma právě uvařené kávy dává elán do nového dne. Tohle je vskutku zasloužený důchod pro bývalého policajta! 

Zahřeje ho u srdce. „Už by to chtělo shrabat,“ řekne sám sobě nahlas při pohledu na množství popadaného listí. Obuje holiny, vezme hrábě z rohu kůlny a sotva vyleze před chalupu, najednou bzzz! 

a těsně nad hlavou mu proletí roj včel.

Na zemi - napsala Barbora Pernicová

Au, au! 

Co ječíš? 

Když já tak nesnáším, když mě zašlapávaj! Copak jim ten chodník zapálím? Pod těma těžkýma podrážkama to tak bolí. 

Nekňuč, aspoň už máme klid. 

Hele, zdar, zdar! Spadly nám z výšky nový kámošky! 

Co vy tady? 

Víš co? Skončila velká přestávka…

Prodlužovačka, model, stojan, světlo a papír v ateliéru - napsaly Emma Petit, Kateřina Hošková, natálie Hovorková, Regina Knapíková a Alena Zouvalová

PRODLUŽOVAČKA V ATELIÉRU

Emma Petit

Těsně nad podlahou dlouhé skleněné stěny se na mohutných sloupech, který drží sklo pohromadě, ukrývají moje zásuvky. Každý den v jejich blízkosti odpočívám. 

Ráno mě někdo z klidného kouta odtáhne do rušného středu haly, aby do mě zapojil elektrické topení. Pak se po téhle chladné místnosti rozehřejou malé horké body, ve kterých se usadí modelové. K nim se snaží studenti přesunout s těžkými stojany. Ti na mě furt nadávají, protože teď musí kolem mě složitě kličkovat. Neustále o mě zakopávají nebo mi drhnou tělo po betonové podlaze. 

Běda ale, aby mě na minutku odpojili a usnadnil si tak trasu. Žádný z modelů nechce totiž přijít o své teplíčko.

Uhel - napsaly Kateřina Surmová a Marie Rysová

NA PODRÁŽCE

Kateřina Surmová 

Žiju pro umění. Kresba živého modelu mě naplňuje nevýslovnou radostí. Už se těším, až se jako každé úterý rozpliznu po papíře a zachytím skutečnost, skutečnost okem umělce!
Celý týden odpočívám v její skříňce v malé umolousané krabičce, a když mě pak vytáhne, spolu s kamarády tužkou, špejlí a hadříkem, vím, že bude zábava.

KOSTLIVEC V KRESLÍRNĚ - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

„A my ho musíme nakreslit?“

„Jo, aspoň jednou za semestr.“ Přichází ke mně dvě dívky. 

„A to má bejt zas z nadhledu?“ ptá se zrzka. 

„Ne, musí být v prostor,.“ odpovídá bloncka. 

A tak jsem. Jsem v prostoru a jsem rád. Po dvou měsících se mi konečně obměnil výhled z přímého pohledu na stojany. Ten ruch miluju. Skřípot koleček, řezák svištící po baličáku, už se kolem mě tvoří nové mravenčí uličky. 

„Nemáte někdo špejli?“ volají studenti jeden na druhého. Z obrovského, otevřeného prostoru se stane labyrint. Bloudí v něm úplně všichni a uprostřed toho všeho stojím já. Jsem nejlepší model ze všech. Vůbec se nehýbu, nepotřebuju žádné pauzy, jsem anatomicky přesný. Studenti na mě míří špejlemi, jakoby mě vyzívali na šermířský souboj. Místo toho mě ale hodiny a hodiny obdivují. Občas se uličky i studenti obmění, zformují kruh a já jsem v jeho středu. Hukot a šum, posvátné ticho, moravské nářečí. Stojím. S hrdostí přijímám pohledy všech a užívám si posledních pár momentů slávy, než mě šoupnou zpátky do rohu, výhled mi zastíní velká dřevěná deska a já budu zase čekat na svou chvíli.

Veronika Wilhelmová

ATELIÉR - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, ESTER VARGOVÁ a VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Vrátný

Matúš Šimončič

Statická robota. Hľadím na ničotu za veľkými sklenenými panelmi. Tenké plastové predely spolu s tlstými stĺpmi už mám akoby vypálené do očí. Prítmie a statickosť obrazu za sklom pôsobí beznádejne ponuro. Jediné, čo ma drží pri zmysloch, je šum automatov s občerstvením. 

Okrajom oka pozriem na hodiny a v mysli začnem odpočítavať sekundy. Môj odpočet skončí na 26, keď sa spoza dverí vynorí vysoký mohutný chlap s klobúkom na hlave. 

Glóbus ve třídě - napsala Alena Magulová

Jsem malý a nadměrně kulatý, jsem oplácaný a mám nadváhu.
Mám obezitu vyššího stupně.
Mé BMI je vážně kritické a pohybuje se ve vysokých číslech.
A proč?

Protože mám málo pohybu.
Jen výjimečně mnou někdo zatočí, jen občas jsem uveden do pohybu.
Je to tak jediná příležitost jak trochu hubnout.

Shledání na mořském molu - napsala Hana Nivnická

Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.

Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.

Jak chutná Louisiana - napsala Vendula Beaujouan Langová

Spěchám rozpáleným New Orleansem do legendární Bourbon Street, kde hrají na živo jazzové kapely. Cestou mne však zmámí kořeněná vůně linoucí se z jedné místní restaurace. Jídelnímu lístku kraluje cajunská kuchyně. 

Neodolám a jednu pochoutku s exotickým názvem „gumbo“ si objednám. Na talíři vypadá jako moře guláše s ostrůvkem rýže. V moři plavou krevety a krabí maso. Do jazyka mne píchá ostrá chuť. V Louisianě mne rozhodně čekají pikantní dny!

Kdo jsem? - napsal David Brabec

Malá místnost, né větší než vězeňská cela. Uvnitř těsno, jako když k muklovi přivedou nového spoluvězně.
Uprostřed stůl, u kterého se jí výjimečně. Jen o těch Vánocích, kdy je vidět zlaté prasátko.
Tam, kde by normálně seděla rodina, se povalují svršky.
Tam, kde by normálně vonělo jídlo, tam odpočívají spodky.
Maximální opak minimalismu. Tak tady já bydlím a nikdo mě odtud nedostane.
Jsem bordel v jídelně.

Literární esence - napsaly Barbora Bilišňanská a Hanka Kratochvílová

Erotická

Barbora Bilišňanská

Potkali se po dvou týdnech. Vlastně byl rád, že ji několik dní neviděl. Aspoň o dovolené nemusel na ni myslet, když si plnil večerní manželské povinnosti.

A teď stojí na chodbě a vidí, jak jí upadl štos papírů, co nesla asistence. Jak je zvedala, tak se jí povyhrnula černá úzká sukně a velká oblá prsa si přimáčkla na stehna. Když se narovnala, musel se podívat, jestli jsou na svém místě, stále tak krásná…

Metafory - napsali David Brabec, Alena Magulová, Kamila Doktorová, Zuzana Bohunská, Hana Č. Kratochvílová a Barbora Bilišňanská

První polibek chutná jako páření slimaků.
Pacient v nemocnicí se cítí jako okurka ve špajzu: kdypak přijede řada na mě .
Lepil oci na divku jako ona lepí oci na slevy v obchodě..
David Brabec

První polibek chutná jako vstupenka k herpesu.

Pacient v nemocnici se cítí jako onuce.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako mnohokrát slepovaná váza.

Život hrál jako hazardní kru, která nemá šťastný konec.

Spoutala ho svým kouzlem jako Siréna námořníka.

Neúspěch ho zlomil jako naštíplou sirku.

Závod byl napínavý jako dobře střižená kriminálka.

Byl ponořený do práce jako Descartes do svých myšlenek.

Atmosféra houstla jako omáčka s přemírou škrobu.

Město Inků Machu Picchu znamená v kečuánštině Starý vrch - napsala Bohuna Kopřivová

Člověk si udělá plán, ale vše se může rychle změnit. Do Peru by bylo jednoduché dojet, kdyby vše fungovalo. Z NP Pantanal v Brazílii se přesouváme do civilizace, odkud máme letět do Peru. Cesta je prašná, naše zavazadla jsou tak špinavá, že se bojím, že nám je snad ani nevezmou do letadla. Jsem celá pokousaná, tišící prostředky nefungují, stále se drbu a ruce mám tak oteklé, že ani prsty nedám k sobě.

Exotická dovolená - napsali David Brabec a Hanka Kratochvílová

"Tak nashle" ozvalo se a vysoké kozačky a latexová minisukně opustily vlakové kupé.

- Ježíš co to bylo za existenci.
- No co, tohle dneska holky nosí.
- To jsem si všimla, že si z ní nemohl spustit oči...
- Prosimtě, dyť seděla naproti, co jsem měl dělat...
- No, třeba ses mohl dívat na mě. Jsem tvoje žena a jsme spolu na dovolené.
- No jo...
- Dřív si říkal, že se ti umělý kozy nelíbí...
- Vždyť je neměla umělý...
- Takže si na ně čuměl, žejo?
- Podruhé ti říkám, že seděla naproti mně.
- A ten zmalovanej ksicht, to se ti taky líbí?
- Ty sis taky dřív malovala oči...
- Jestli se ti to tak líbí, tak si za ní běž, za těma jejíma očima a pravejma kozama!

- Hele, víš co, tak já jdu! 

Mravenec a včelka - napsala Dana Emingerová

Hádala se včelka s mravencem, kdo víc pracuje.
"Já lítám celý den z květu na květ, vyrábím med a ani se nezastavím."
"Já si taky ani na chvilku neodpočinu, když nosím jehličí na mraveniště."
Přeli se a překřikovali, až přišla bouřka a od blesku vzplanul les.
Poučení: Když moc pracujete, přijde vyhoření.

Vyhoření - napsala Sára Abboudová

Život člověka 21. století se do velké míry skládá z úvah nad strukturou týdne a zaklikáváním plodů těchto úvah – schůzek, porad, soustředěné práce (znáte soustředěnou práci? vychytávka Google kalendáře) do pracovního kalendáře. Následuje jejich postupná realizace a hřejivý pocit na konce každého takového týdne, že se práce povedla. Že se život povedl. Úspěch, který je odkliknutelný, zapsatelný, měřitelný. Kdo by tyhle pocity neocenil.