ATELIÉR - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, ESTER VARGOVÁ a VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Vrátný

Matúš Šimončič

Statická robota. Hľadím na ničotu za veľkými sklenenými panelmi. Tenké plastové predely spolu s tlstými stĺpmi už mám akoby vypálené do očí. Prítmie a statickosť obrazu za sklom pôsobí beznádejne ponuro. Jediné, čo ma drží pri zmysloch, je šum automatov s občerstvením. 

Okrajom oka pozriem na hodiny a v mysli začnem odpočítavať sekundy. Môj odpočet skončí na 26, keď sa spoza dverí vynorí vysoký mohutný chlap s klobúkom na hlave. 

Glóbus ve třídě - napsala Alena Magulová

Jsem malý a nadměrně kulatý, jsem oplácaný a mám nadváhu.
Mám obezitu vyššího stupně.
Mé BMI je vážně kritické a pohybuje se ve vysokých číslech.
A proč?

Protože mám málo pohybu.
Jen výjimečně mnou někdo zatočí, jen občas jsem uveden do pohybu.
Je to tak jediná příležitost jak trochu hubnout.

Shledání na mořském molu - napsala Hana Nivnická

Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.

Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.

Jak chutná Louisiana - napsala Vendula Beaujouan Langová

Spěchám rozpáleným New Orleansem do legendární Bourbon Street, kde hrají na živo jazzové kapely. Cestou mne však zmámí kořeněná vůně linoucí se z jedné místní restaurace. Jídelnímu lístku kraluje cajunská kuchyně. Neodolám a jednu pochoutku s exotickým názvem „gumbo“ si objednám. Na talíři vypadá jako moře guláše s ostrůvkem rýže. V moři plavou krevety a krabí maso. Do jazyka mne píchá ostrá chuť. V Louisianě mne rozhodně čekají pikantní dny!

Kdo jsem? - napsal David Brabec

Malá místnost, né větší než vězeňská cela. Uvnitř těsno, jako když k muklovi přivedou nového spoluvězně.
Uprostřed stůl, u kterého se jí výjimečně. Jen o těch Vánocích, kdy je vidět zlaté prasátko.
Tam, kde by normálně seděla rodina, se povalují svršky.
Tam, kde by normálně vonělo jídlo, tam odpočívají spodky.
Maximální opak minimalismu. Tak tady já bydlím a nikdo mě odtud nedostane.
Jsem bordel v jídelně.

Literární esence - napsaly Barbora Bilišňanská a Hanka Kratochvílová

Erotická

Barbora Bilišňanská

Potkali se po dvou týdnech. Vlastně byl rád, že ji několik dní neviděl. Aspoň o dovolené nemusel na ni myslet, když si plnil večerní manželské povinnosti.

A teď stojí na chodbě a vidí, jak jí upadl štos papírů, co nesla asistence. Jak je zvedala, tak se jí povyhrnula černá úzká sukně a velká oblá prsa si přimáčkla na stehna. Když se narovnala, musel se podívat, jestli jsou na svém místě, stále tak krásná…

Město Inků Machu Picchu znamená v kečuánštině Starý vrch - napsala Bohuna Kopřivová

Člověk si udělá plán, ale vše se může rychle změnit. Do Peru by bylo jednoduché dojet, kdyby vše fungovalo. Z NP Pantanal v Brazílii se přesouváme do civilizace, odkud máme letět do Peru. Cesta je prašná, naše zavazadla jsou tak špinavá, že se bojím, že nám je snad ani nevezmou do letadla. Jsem celá pokousaná, tišící prostředky nefungují, stále se drbu a ruce mám tak oteklé, že ani prsty nedám k sobě.

Exotická dovolená - napsali David Brabec a Hanka Kratochvílová

"Tak nashle" ozvalo se a vysoké kozačky a latexová minisukně opustily vlakové kupé.

- Ježíš co to bylo za existenci.
- No co, tohle dneska holky nosí.
- To jsem si všimla, že si z ní nemohl spustit oči...
- Prosimtě, dyť seděla naproti, co jsem měl dělat...
- No, třeba ses mohl dívat na mě. Jsem tvoje žena a jsme spolu na dovolené.
- No jo...
- Dřív si říkal, že se ti umělý kozy nelíbí...
- Vždyť je neměla umělý...
- Takže si na ně čuměl, žejo?
- Podruhé ti říkám, že seděla naproti mně.
- A ten zmalovanej ksicht, to se ti taky líbí?
- Ty sis taky dřív malovala oči...
- Jestli se ti to tak líbí, tak si za ní běž, za těma jejíma očima a pravejma kozama!

- Hele, víš co, tak já jdu! 

Mravenec a včelka - napsala Dana Emingerová

Hádala se včelka s mravencem, kdo víc pracuje.
"Já lítám celý den z květu na květ, vyrábím med a ani se nezastavím."
"Já si taky ani na chvilku neodpočinu, když nosím jehličí na mraveniště."
Přeli se a překřikovali, až přišla bouřka a od blesku vzplanul les.
Poučení: Když moc pracujete, přijde vyhoření.

Vyhoření - napsala Sára Abboudová

Život člověka 21. století se do velké míry skládá z úvah nad strukturou týdne a zaklikáváním plodů těchto úvah – schůzek, porad, soustředěné práce (znáte soustředěnou práci? vychytávka Google kalendáře) do pracovního kalendáře. Následuje jejich postupná realizace a hřejivý pocit na konce každého takového týdne, že se práce povedla. Že se život povedl. Úspěch, který je odkliknutelný, zapsatelný, měřitelný. Kdo by tyhle pocity neocenil.

Moje přítelkyně Smrt - napsala Stefanie Michael

Blížím se k domu na kraji lesa, k místu mého srdce. Jsem překvapená. Dům je nově omítnutý, okna a dveře jsou čerstvě natřená a jejich zelená barva ladí se zelení lesa. Plot je vyspravený a cestičky na zahradě umetené. Z komína se kouří. 

Vstupuji dovnitř. V kamnech praská oheň a na kraji plotny kyne těsno. V místnosti to voní něčím důvěrně známým. U okna stojí žena s šátkem na hlavě. Je ke mně obrácená zády. Nepoznávám ji, a když se otočí, uvědomuji si, že nemá tvář. Podívám se na její ruce. Jsou kostnaté.

„Ty jsi Smrt?“ řeknu překvapeně.

Smútok - napsala Zuzana Bohunská

Je upršané ráno. Dám si kávu a aj keď sa mi nechce von, pôjdem. Sľúbila som, že prídem. Pani Elenka ma bude čakať. Prirástla mi k srdcu. 

Nedonesiem jej nič, iba knihu. Čítam jej z nej už tretí týždeň. Zostáva posledná kapitola.
Vstupujem na paliatívne oddelenie, kde pracujem ako dobrovoľníčka, so zmiešanými pocitmi. Posledné dva dni Elenke ubúdali sily. Sama už nedokáže nič. Iba počúvať. 

Zaklopem na dvere a vstúpim. 

Posteľ je prázdna a zastlaná.

Chcete publikovat své cestopisy v médiích? Podívejte se, co jsme od jara dokázali!

Ve středu 20. listopadu startuje dlouhodobý kurz psaní cestopisů s Danou a Petrem 

Bohuna: Rituál dospělosti

Vendula: Hon na aligátory

Účastníci publikují v Koktejlu, nationalgeographic.cz, novinky.cz, iDNES.cz

Brzy začne čtvrtý turnus podvečerních cestopisných on-line seminářů pro začátečníky i pokročilé. V minulém kurzu jsme se zaměřovali na psaní pro různá média. 

Jana: National Geographic

Zvali jsme si hosty z redakcí: Barboru Literovou z Koktejlu, Jakuba Kynčla z novinky.cz, Pavla Stöckla z NG, Jaroslava Halamku z iDNES.cz, cestovatele a spisovatele Tomáše Poláčka...Vaše reportáže pak vyšly na několika cestovatelských webech.
Na první lekci ve středu 20. listopadu budeme probírat, jaký je rozdíl mezi cestopisem a cestovatelským blogem. A s čím máte větší šanci uspět v médiích.

Jana: Amazonka

Bohuna: Danakilská proláklina

Martin: Severní Korea

Martin: Madony v pustinách

  

Strážný anděl - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět, díl 6.; 

Vím, že nějakého mám. Jinak bych tyhle řádky vůbec nemohl psát.
Představuji si ho jako laskavého, milujícího a přijímajícího chlápka, který mi fandí, má mě rád a odpustí mi toho mnohem víc, než já sám sobě.
Bere na sebe různé podoby. 

Včera třeba, když nám zachraňoval život, vypadal jako… ale ne, teď nejsem chronologicky správně! Musím postupně.

Podivné shledání - napsala Natálie Hovorková

Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a nic. Nikde nikdo. 

To bylo alespoň to první, co jsem si myslela. 

“Majo!” ozvalo se podruhé. Otočila jsem se tedy na druhou stranu. Zase nic.

 “Majo!” ozvalo se potřetí teď už naštvaně a hlasitěji. Podívala jsem se tedy směrem k zemi. Kočka.

Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.” 

Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním.

Duchařina - napsala Barbora Pernicová

,,Duchu, jestli jsi tady, zjev se mi.’’ 

V rozklepaných rukou jsem držela svíčku a rozhlížela se po místnosti. Předměty v pokoji vrhaly v mihotavém světle svíčky stíny po zdech. Skrz zatažené záclony jsem viděla záři úplňku a můj budík. Ukazoval třetí ráno. 

Vstala jsem a obešla jsem bílý kruh na zemi. Nic se neozývalo a nikdo se neobjevil. 

Byla jsem zklamaná. V knížce s kouzly psali, že tohle určitě ducha vyvolá! Zamračeně jsem knihou listovala. Kouzlo na lepší známky, kouzlo na krásnou pleť… 

Tady! Kouzlo na vyvolání ducha. Z nějakého důvodu jsem tohle chtěla nejvíc. Kouzlo provádějte ve tři hodiny ráno, nakreslete kolem sebe kruh křídou, vonné tyčinky, bla bla bla… 

Aha! Zapomněla jsem na rozmačkaná kuřecí játra, snad něco bude v lednici dole v kuchyni. 

PROČ (NE)OSLAVOVAT SMRT ANEB MEJDAN DUŠÍ NAD MEXIKEM - NAPSALA RADKA MYŠKOVÁ

Smrt na tom byla v našich zeměpisných šířkách donedávna podobně jako sex. Tabuizovaná, vytěsňovaná, její odér patřil jen do vymezených prostor. Našli jste ji na hřbitově, v márnici nebo za nemocniční plentou. Jenže témata smrti i sexuality přitahují pozornost. Představují intenzivní zkušenost a prosakuje z nich tajemství. Zatímco sexu se v posledních pár desítkách let začalo dařit lépe – má svoje speciální obchody, pózuje na stránkách časopisů a jako botox nabobtnává obsahy sociálních sítí, smrt si k nám teprve hledá cestu.

Halloween - napsala Nicole Prokopová

Byl halloween, posledního října. Na komerční americké svátky u nás doma nehrajeme, nikdy mě ani nebavily horory nebo strašidelné příběhy. Jsem, řekla bych, racionální typ. Musela jsem ale ocenit, jak se tomuto dni přizpůsobilo počasí – pršelo už asi 4 hodiny v kuse, zataženo, vítr… zkrátka tak akorát na to, schoulit se doma u televize do deky a uvařit si čaj. Manžel měl noční, takže jsem si mohla v klidu pustit Lásku nebeskou bez jakýchkoliv chlapských poznámek.
Zapálila jsem si svíčku, udělala si skořicový čaj a hodlala si volný večer o samotě náležitě užít. Miluju ten příběh spisovatele, který se zamiluje do holky, která mu chodí uklízet. I když jsem ten film viděla už stokrát, vždycky se do ně zaberu na sto procent. Zrovna jsem koukala na scénu, kdy vítr rozfouká první náčrty spisovatelovy nové knihy do rybníka, když se ozvala šílená rána. Srdce se mi skoro zastavilo. Šlo to z půdy.

Eliška a Jenda - napsala Jitka Sova

Eliška a Jenda sedí u stolu, hezky bokem k sobě, aby měli každý před sebou volný prostor. Té nenávisti, zloby a naschválů, co mezi nimi proběhlo.

"Ne, děti mi nesebereš" pomyslí si Eliška. "Už mě nebudeš zamykat doma ani věznit kdekoliv jinde. 

A maximálně čeho dosáhneš, je střídavka. Jsem sice proti, ale asi mi nic jiného nezbyde, než na to přistoupit," povzdechne si.

Procházka se psem - napsala Barbora Bilišňanská

"Máš jít vyvenčit psa."

"Nech mě."

"Ale jsi na řadě, já byla odpoledne."
"Ted ne, za chvíli, až dohraju."

"Mami, řekni mu, ať jde se psem. Já už dneska byla."
"Starej se o sebe, ty blbko."

Propletení - napsala Barbora Macko

Věřím, že láska má, 

co ve mne roste,
proplete květy růží
svým trnovým.

Znavenost toulavosti světem
vzala si svou daň.
Prolínání životních světel,
viděl jsem zemřít laň.

Bludiště myšlenek.
Ležím ve svém těle,
svět tichý zdá se být.
Život spletl mi barevnou síť.

Psaní dává křídla - Zpravodaj 10/2024

Milí přátelé psavci!
Naše kniha je v tiskárně a chystáme se na autorské čtení

Zase to bude bolet! Kdo chce na Dobešce účinkovat, musí se připravit na krácení, úpravy a "zabíjení miláčků", protože pro uši se píše jinak než pro oči. Možná namítnete, že na kurzech také vše čteme, ale divák není účastník semináře. Divák se chce bavit! A proto má-li večer na Dobešce profesionálně odsejpat, nesmí připomínat dětské besídky, kdy si rodiče poslechnou svou ratolest a pak přetrpí zbytek. 

A teď, když jsem nováčky dostatečně vyděsila, jim gratuluju, protože knihou současných i futuristických příběhů s názvem Quo vadis, vole? aneb Co nás čeká a pomine vstupují mezi publikující autory. Svým sci-fi přispěl i spisovatel Ondřej Neff, a ten nám knihu pokřtí. O hudební doprovod se postará hudební uskupení bratří Jirky a Jardy Bílého, který coby Jarin vystupuje v mé knize ŽIVEL LUSTIG jako jeden z účastníků původních Arnoštových kurzů. 

Hezké čtení Vám přeje Dana

---

Předvánoční křest knihy 

Quo vadis, vole? aneb Co nás čeká a pomine 

se koná v pátek 29. listopadu od 19 hodin na Dobešce. 

Rezervace vstupenek zde. 

Potřebují je všichni. Platíme z nich nájem divadelního sálu, zvukaře, muzikanty atd.

Tradiční literární večer v Divadle Dobeška 

Uzavíráme list aktivních účastníků autorského čtení. 

Podmínkou je souhlas se zásadním krácením vybraných příspěvků, 

které by při přednesu neměly překročit 3-4 minuty. Zároveň si udělejte čas na profesionální trénink rétoriky s Janou Vaňkovou během čtvrtečních podvečerních seminářů v Akademii ČTK 7. či 21. listopadu a na víkendovém kurzu 23.-24. listopadu. 

Mimopražští dostanou rychlou nalejvárnu před začátkem představení.

---

Hranice, která potřebuje čas - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 5. díl

Hranice mezi Íránem a Pákistánem je přívětivá, ale potřebuje čas. 

Když pominu to, že jsme se pokoušeli přejít 30. června, ale víza do Pákistánu nám platila až od 1. července, čímž jsme získali jeden den volna v klimatizovaném karavanseraji, jak jsem psal minule, stejně náš přechod přes hranici, trval dva dny. A když započítám i eskortu přes Balučistán a Sindh, až na hranice Panjabu, zabral pět dní.

Můj boj se slušným vychováním - napsala Sára Aboudová

Spojení nezvaný host pro mě neznamená jen to, že dotyčný přišel bez pozvání, ale také, že bych jej, nebudeme si nic nalhávat, ve většině případů ani nepozvala. Tedy je to pro mě někdo, s kým dobrovolně nechci trávit čas.
Ale znáte to, člověk míní, život mění. A tak se mi nejednou stalo, že slyším zvonek, jdu otevřít a kdo stojí za dveřmi? Nezvaný host.
Co dělat? Přivítat jej s větou, že ho moc ráda vidím, ale že jsem bohužel na odchodu? Přitom jsem v teplákách a vytahaném tričku, což určitě neříká, že se zrovna někam chystám.

Kamení - napsal Jiří Wilson Němec

Tak, a už to má za sebou. Dvaadevadesát je pěkný věk. 

Franz Neugebauer seděl na pohovce, před sebou tři krabice různých písemností a fotek po pradědovi, jehož jméno nosí. Město Rosenheim nedaleko Mnichova mu bylo domovem od narození. Ne tak pradědečka, který měl pohřeb právě předevčírem.
Pradědeček se narodil v sedmnáctém roce minulého století do nelehké doby. První světová válka právě vrcholila. Jeho otec byl zemědělec, praděda byl zemědělec a děda taky.

Největší překážka - napsala Linda Hájková

Pot mu stéká z vlasů.
Srdce buší jako o závod. Skoro Jako by mělo chvíli, co chvíli vyletět z hrudi.
Dýchá vůbec?
Dýchá, ale za chvíli nebude.
Ten tlak….
To napětí by se dalo krájet. Atmosféra každou odbitou minutou houstne.
Čas.
Jaký to zákeřný, a přece jen mocný čaroděj. Běží…a zároveň s ním nikdo nikdy nehneme.
Dneska je ten den.
Dneska je ten den, kdy on… Ondřej Horák se nadechne a udělá to, skočí... a tím to jednou provždy skončí.
Doufá.
Je to zatím to nejtěžší rozhodnutí, které v životě musel udělat.

Cena za slávu aneb o ješitné tasemnici - napsala Nicole Studená

Pepa snědl Edu. Přesněji řečeno jeho část přeměněnou v tatarský biftek. 

Býk Eda, než se stal tatarským biftekem, byl rodinný mazlíček. Farmář Pepa ho měl od telátka a rozmazloval ho volným výběhem na pastvu i absencí geneticky modifikované krmě.
V rohatém Edovi bydlela Stáňa. Stáňa byla pěkná boubelka. Tedy doslova, neboť   boubel je označení pro larvální stádium tasemnice v mezihostiteli.
Když tělo mezihostitele, býka Edy, odešlo z tohoto světa do Pepova žaludku, měla boubel Stáňa strach o svůj život. Naskytl se jí ale domov mnohem pohostinnější, než si vůbec uměla představit.

Ezop a Krylov - napsal Jaroslav Valach

Ezop se prochází lesem a vyhlíží inspiraci pro bajky. Také Krylov se prochází lesem a hledá, co by mohl literárně zpracovat.

Lvi, medvědi, orli i hovniválové se jim už zdaleka vyhýbají. Nepotřebují být zase vláčeni příběhy s pochybnou moralitou a být pro své domnělé vlastnosti terčem posměchu jiných zvířátek!

My psavci, co spolu píšeme - napsala Anna Vocelová

Letošní autorské čtení bude v pátek 29. listopadu.
Místa v Divadle Dobeška už si můžete zajistit zde.

„My psavci, co spolu píšeme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi…,“ parafrázuji Poláčkovu klasiku. 

Nemáme sice Péťu Bajzu, Edu Kemlinka ani Pepka Zilvara z chudobince, zato máme Danu Emingerovou, Janu Vaňkovou a Milču Pravdovou. Jen díky nim si tak můžeme rok co rok udělat předvánoční autorské člení na Dobešce.

Mise dopis - napsal Petr Polák

Šel jsem po ulici a někdo zavolal moje jméno. Nezajímá mě to, můj cíl je jasný, musím se domů dostat dřív, než pošťák donese ten zpropadenej dopis. „Ondřeji!“ Ozve se podruhé, ale já stále odolávám. Mise ještě není dokončena. Můj srdeční tep bije na poplach, zbývá posledních 100 metrů, dveře domu mám již na dosah, teď už mě nic nezastaví. 

„Ondřeji Nováku, zastav se!“ rozezní se znovu za mými zády. Ne, nesmím se nechat rozhodit, pošťák u nás bude coby dup. Z kapsy vytahuju klíč, zasouvám ho do zámku, už jsem skoro tam. 

Intermezzo - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 4. díl

Tak tohle bychom nevymysleli, to musela zařídit Existence travel, ta nejlepší cestovka jakou si dovedete představit.

Pečliví čtenáři našeho webu vědí, že jsem neměl před touto Expedicí dost času na detailní itinerář, ale na semestr divadelní improvizace ano, a tak jedeme bez plánu a vymýšlíme ho po cestě, neboť jak říkáme my improvizátoři: "Skoč! Křídla ti narostou cestou."

Protikladnost v národnosti - napsaly Alena Magulová a Zuzana Bohunská

„Viskón Hatásra,“ pravil Kélemén Arpád, pěstitel papriky z Miškolce, něco zamrmlal maďarsky a vystoupil z vlaku.

„Do videnia,“ odpověděla na pozdrav Zuzka, která zůstala v kupé s Alenou.
Ta řekla: „No, sláva, už je pryč!“ 

„Vadia vám Maďari?“

To se nedá nic dělat - napsala Dana Emingerová

Jirka a Dagmar

Zvoní telefon. Zvednu ho a v něm slyším zvuk motoru, štrachání a zdálky rozrušený hlas devadesátiletého táty: „Prosim tě, Dádě nevolej.“
„Ale já jí volám, jen kdyby něco,“ povídá mu máma.
„A co by jako mělo bejt?“
„Třeba znova nenastartujeme, Jiříku.“ 

Pomalu mi vše dochází. Oni zase někam jedou! Přitom táta má už půl roku propadlý řidičák, protože mu ho doktorka kvůli věku odmítá prodloužit. Navíc pravidelně zapomíná vypínat světla, takže auto je furt vybitý. A vybitý bylo ještě včera...

Upřímnost - napsal David Brabec

"Waw, holka tobě to ale sluší."
"Hm, díky..."
"Ne vážně, takhle pěknou štiku jsem v tomhle rybníku ještě neviděl."
"Tak tohle mi ještě nikdo neřekl."
"A myslíš, že bych tě mohl na něco pozvat?"
"No, já nevim, s cizíma nikam nechodím."
"Tak zůstaneme tady a trochu líp se poznáme."
"Tak mi o sobě něco řekni."
"Chodím sem tak jednou, dvakrát týdně a čekám, která se na mě chytne."
"Takovou upřímnost jsem teda nečekala."
"Nebudu tě přeci opíjet rohlíkem. Tak dáš si něco?"
"Možná něco dobrého na zub..."
"Tak na."
"Au, co to je?"
"To víš, každá ryba má kosti, a každej červ má zase háček. A teď sebou nemrkej a půjdeš ven."

Děda Radim - napsala Barbora Bilišňanská

“Nazdar Martine, jak se máš? Tak si představ, dnes jsem potkal takového debila na kulaťáku, že jsem kvůli němu skejsnul v práci o půl hodiny déle,“ otevírá děda dalšímu příchozímu a spustí historky ze svého dne. 

Na Radima je spoleh. Přišel z práce přesně v 18:30, aby potkal všechny příchozí, a aby jim všem stihnul povykládat svůj náročný den.

Seznam povídek na téma člověk naší doby do knihy QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE

Sbírka s originálními ilustracemi se jmenuje QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE. 

Seznam autorů už je uzavřený. Kniha není výdělečný projekt. Vydáváme si ji hlavně pro sebe, sobě pro radost! Pro své přátele, rodinu...

Ale podaří se ji dostat přes Kosmas i do knihkupectví, takže už můžeme říkat, že jsme opravdičtí spisovatelé.

Knížka bude běžně stát 399 korun. 

Při objednání do konce října a vyzvednutí na autogramiádě ji pořídíte v návaznosti na počtu zakoupených kusů levněji a ušetříte za poštovné. 

Autorům nabízíme množstevní slevy: 

3 kusy à 380 Kč

5 kusů à 370 Kč

10 kusů à 320 Kč

20 kusů à 290 Kč

30 kusů a více à 260 Kč

Čím více knížek objednáme, tím bude výroba levnější (rozloží se náklady na grafiku, korektury a editaci, od tiskárny dosteneme množstvevní slevy). 

Knihu můžete objednávat zde.

Milenci - napsal Jiří Wilson Němec

Co říci abys uvěřila?
Jaký skutek? Jaký čin?
Dávno už nejsem maminčin
chci, aby tys mou byla.

Rozproudila se mi krev
srdcem se žene dravá říčka
polibek žhavý, jak od sluníčka
to přeci čin je. K němu slev!

Blázínku ty můj milý
vykonej ještě jiné činy
pak dotrhej lístky kopretiny
bylo NE a ještě dva tam zbyly.