„Na Loučeni jsme psali s duchy zámku za zády!“ - napsala Eva Popílková pro TO JE SENZACE.CZ

Na zámku Loučeň se zrodil mimořádný literární projekt. Spisovatelka, novinářka a lektorka tvůrčího psaní Dana Emingerová tu společně se svými žáky vytvořila knihu Tajemství Zámku Loučeň – soubor historických povídek propojených současným příběhem s téměř detektivní zápletkou.

Díky zámeckým literárním dílnám ožily osudy pěti generací české větve šlechtického rodu Thurn-Taxisů i jejich poddaných. Knihu pokřtili Ondřej Neff a Milan Šteindler, kteří se zámecké výuky jako lektoři také zúčastnili. Více zde. Výpravná publikace s historickými snímky a krásnými fotografiemi Petra Jana Juračky přináší jedinečný pohled na šlechtický svět i mnoho míst, kde unikátní dílo vznikalo.

Rozhovor Evy Popílkové s Danou Emingerovou vyšel na webu Tojesenzace.cz.

VJEZD DO DVORA - napsal Jiří Wilson Němec

Na podzim jsou nejkrásnější listy
javoruzelené vlásečnice žlutých sítí.
A švestky namačkaný v hlubokým lavóru
a čekání na lahodné to pití.

Na podzim je nejkrásnější striptýzová álej
nádherně se pomalounku svlíká,
tak na cestu nám ještě jednu nalej
než vplavu do šustivýho mlíka

Gradace - připravila Nataša Richterová

Důležitou součástí vypravování je gradace. Gradace je část (věta, odstavec, ale i kapitola), v níž se postupně zesiluje význam použitých slov nebo slovních spojení podle vzrůstající intenzity.

Rozlišujeme vzestupnou a sestupnou gradaci (sestupná gradace je mnohem vzácnější).

Příklad gradace vzestupné a sestupné

 - vzestupná gradace (klimax) - uspořádání slov od nejslabšího k nejsilnějšímu

Třpytivé tóny Vltavy se nesou náměstím. Pramének sílí, spěchá, rychleji a rychleji, kadence tónů mohutní, už to není pramének, ale sílící proud řeky, který v cressendu burácí.

 

Svět trpí inflací slov - napsal Jarda Valach

Svět trpí inflací slov. Útočí na nás na každém kroku.
K tomu, co si říkáme s našimi blízkými doma a kolegy v práci, přibývá obrovská záplava dalších slov.
Statistiky dokazují, že dnes už jen málokdo ten příval zesiluje ještě četbou.
Průměrný Američan nečte ani patnáct minut denně.
Čech v průměru něco přes čtvrt hodiny.
Vtěsnat do té čtvrthodinky veškerou domácí knižní produkci znamená, že mezi spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře.

Motorkář - napsal Marek Bucko

„Rád bych, ale snad až jindy...“ odmítám Petrovo pozvání na skleničku do sportbaru našeho tenisového klubu. „Co jsem tady za ty dvě hodiny vysportoval bych za další hoďku nacuc zpátky. Zítra by mě bolela hlava a navíc jsem tu na motorce. Za hodinu mám schůzku kvůli nový zakázce pro mojí firmu. Potom ještě jedu za chlapíkem kvůli testaci historický původnosti na ty mý veterány. Bude se měnit zákon, musím to stihnout do konce roku.“

Vrána, liška a inovace - napsala Alžběta Pondělíčková

Matěj Jurkáček, Fakulta designu a umění J.S. v Plzni

Běžela liška kolem vysokého dubu a hle – na větvi sedí vrána a v zobáku drží velký kus žlutého sýra.
Každá liška má přece vždy chuť, každá liška ví, jak to chodí.
„Vráno, máš tak krásný hlas, zazpívej mi píseň, budu tě s radostí poslouchat a obdivovat se ti.“
Vrána zpozorněla, naklonila hlavu a jedním okem jukla na lišku.
Pak pomalu a s výrazem labužníka spolkla celý sýr naráz a následně jí z hrdla vylétl výkřik:
„Táhni do prdele, zrzavá lichometnice.“

Covidové roušky - napsala Asja Žilová

Poprvé za mnoho let je na Staroměstském náměstí ticho a prázdno. Ještě nedávno jsem nadávala, že nekonečný dav turistů ruší můj klid. 

Teď je dlažba náměstí pomalovaná kříži. Svíčky a kytice připomínají něčí vyhaslý život. 

V poledne, jako každý den, zazvoní smrtka na orloji a nastává čas pro přehlídku apoštolů. Netušila jsem, že ticho může bolet. 

Modlím se, aby náměstí znovu, místo křídových křížů, zaplnil dav turistů. 

Sednu si k šicímu stroji a začínám šít roušky. Chce se mi rozbít to ticho šumem stroje, a s každou sešitou rouškou si říkám, lidi neumírejte. 

V tu dobu, na letišti radostně vítají členové Babišovy vlády letadlo z Číny plné modrých roušek, 25 korun za kus. Kolik chlouby zní v hlase předsedy vlády, kolik reportérů posílá do éteru mimořádnou zprávu.

Psaní dává křídla - zpravodaj 11/2025

Dana a rozhlasový moderátor Vláďa Kroc

Milí přátelé psavci!

Autorské čtení na Dobešce 28.11. doprovodí rocková kapela Prevence demence známého rozhlasáka Vladimíra Kroce

Hned po literárním večeru bude následovat víkendový kurz s 50% slevou  pro všechny, kdo si zakoupí lístek na Dobešku zde. Jako Vánoční dárek máme pro Vás i slevový kód na 5000 Kč na dlouhodobý prezenční kurz, který začne koncem ledna.

Hezké čtení přeje Dana

---

Víkendový kurz 29.-30. listopadu za polovic 

pro návštěvnky autorského čtení na Dobešce s kódem W93573HG.

(Pokud bude kurz již uzavřený, můžete kód využít do Vánoc i na víkend 24.-25. ledna.)

---

Marek a Jitka Buckovi na zámeckém křtu knihy

Kurzy jako vybraná duševní krmě podle Marka B.
Desetidílný intenzivní kurz od 29. ledna 

Jako požitkář a kromě knih a psaní i milovník jídla, bych pocity z kurzů s Danou Emingerovou vyjádřil takto:
Účastí na prvním víkendu jsem objevil luxusní restauraci s mou nejoblíbenější kuchyní. Přečetl jsem si se zájmem ve vitríně jídelní lístek, nahlédl oknem a cítil vzdáleně lákavou vůni božských jídel.
Absolvováním první čtyřdenní literární dílny jsem vstoupil dovnitř, okusil skvostné mnohachodové degustační menu všech možných chutí a poznal úžasné číšnice a číšníky.
Pravidelným navštěvováním dlouhodobého kurzu jsem se stal v této luxusní gastronomicko-literární perle „štamgastem“. Své oblíbené pokrmy a dorty už teď pojídám v neomezeném množství. Fotím si selfíčka s majitelem, tykám si s kuchařem, občas mu i kecám do vaření. On mi naslouchá a tu a tam mě nechá i „oblíznout vařečku.“ Ovšem vše s řádem, podle pravidel a za vzájemného respektu. K tomu zjišťuji, že se ve svém věku těmito kurzy i vzdělávám! Děkuji své ženě Jitce, která mi první víkendový kurz - i přes můj zatvrzelý odpor - věnovala.

---

Předvánoční autorské čtení žáků Dany Emingerové 

28. listopadu od 19 h na Dobešce

v rytmu rockové kapely Vládi Kroce

Rezervace vstupenek zde

Potřebují je všichni. Platíme z nich nájem divadelního sálu, zvukaře, muzikanty atd.

Uzavíráme list aktivních účastníků autorského čtení. 

Podmínkou je souhlas se zásadním krácením vybraných příspěvků, 

které by při přednesu neměly překročit 3-4 minuty. Zároveň si udělejte čas na profesionální trénink rétoriky s Janou Vaňkovou během pátečního odpoledne před začátkem představení.

 

Tatínek, mistr prokrastinace - napsala Lucie Slabyhoudová

Každé ráno můj tatínek vstává v šest hodin a cvičí, neexistuje, že by vyrazil ven bez pořádného protažení a pár kliků. Poté si dá snídani, vyčistí si zuby a vyrazí do práce. 

Chodí jedině pěšky, protože přece musí splnit počet kroků, který si na svých chytrých hodinkách zadal. Pod dvanáct tisíc kroků denně nejde. 

Když dorazí do kanceláře, vždy poprosí hodnou kolegyni Kačku, která dělá sekretářku u jeho ředitele, o kávu. A tím začne pracovní den. 

Úkolů má nad hlavu, ale prokrastinace je silnější. Vždycky se najde něco „důležitějšího“ než právě ty úkoly, které tak hoří. Po osmi hodinách a další třech kávách zjistí, že vlastně nic nestihl. 

Maminka mu volá, jestli už půjde domů, na to on odvětí:

„No, v žádným případě, víš, kolik toho tady ještě mám?“ Když kolem šesté hodiny dorazí pěšky domů, jde si lehnout, protože je velmi unavený. V devět hodin večer vstane, popřeje mamince dobrou noc a jde si sednout k počítači, kde do noci pracuje.

Londýnské blouznění - napsala Vendula Beaujouan Langová

(vidím tě všude)

Z Tate Modern tě vidím, 

jak se procházíš po ochoze věže svatého Pavla,
Ani mi nezamáváš, přepadla by tě určitě závrať.

Kráčím přes Waterloo bridge 

a ty na mne zíráš přes čelní sklo double-deckeru,
Zvoníš na řidiče, ale na mostě přece nikdy nestaví.

Dětská tisková kancelář - napsala Lucie Novotná

Ještěže je aspoň chytrý, říkám si, když sleduji své dítě jak sebou mrská na koberci, kope do vzduchu, nebo máchá imaginárním mečem, až z toho střepy z lustru létají.
Horší ovšem je, že kromě svých končetin, nezastaví pusu.
"A mamííí….a mamííí…" slyším snad tisíckrát denně. Když se mi na chvíli podaří uniknout nekonečné salvě otázek, vzpomenu si na strýčka Pepina z Postřižin, jak visí na komínu a žvaní a žvaní s bodrostí a hlasitostí až nadlidskou.

Teta Petra - napsala Věra Jelínková

Teta Petra se nikdy nezdržuje plánováním ani přemýšlením nad důsledky svého jednání, a přesto jí všechno nějak vyjde. 

Jednou v prosinci se rozhodla, že pojede na kole do práce – navzdory tomu, že mrzlo a silnice byly pokryté ledovkou. Babička jí to rozmlouvala, ale ona jen mávla rukou: 

„Přece nepojedu autobusem, když kolo mám a celé léto tak jezdím.“
Když se odpoledne vrátila domů, byla celá rozcuchaná, na bundě ledové šmouhy od pádu a mapy od silničního posypu. 

„To víš, mami, jen jsem si trochu zkrátila cestu přes park,“ smála se, jako by to byla běžná věc.
Takhle je to s ní pořád – když ostatní váhají, ona bez dlouhého rozmýšlení bere věci do vlastních rukou. Nevadí, že se vrací rozcuchaná a rozbitým kolenem. Důležité je, že je šťastná. 

A možná právě proto ji máme všichni tak rádi – protože nám připomíná, že život se má spíš žít než plánovat.

Růže a kaktus - napsala Zuzana Fajmonová

Jednou se jeden muž zeptal moudrého starce, jestli má zůstat s manželkou, nebo odejít k milence.
Stařec vzal do ruky čerstvě uříznutou růži a kaktus a zeptal se muže:
- Když ti dám vybrat z těchto květin, kterou si vybereš?
Muž se usmál a bez rozmýšlení odpověděl:
- Růži, logicky!
- Jsi bláhový, řekl stařec, někdy jsou muži oblouzněni krásou a vybírají si to, co je nejkrásnější a nejčerstvější. Ta růže zanedlouho zvadne a umře.

Mohu tě pozvat na procházku Berounem? - napsal Honza Smrčka

Beroun je město dvou tváří. Jedna je velmi starobylá a druhá velmi moderní. Nic mezitím. Je to opravdu zvláštní a jedinečné město a je to dáno svébytnou historií. Status města získalo v roce 1265 a letos slaví 760 výročí. Bylo založeno na obchodní stezce mezi Prahou a Norimberkem na břehu řeky Berounky při soutoku s Litávkou. Málo se ví, že Berounka je jediná řeka, která dostala jméno podle města, kterým protéká. Důsledkem je to, že do Plzně přitéká 5 řek, ale z Plzně vytéká vytéká pouze Berounka, která nikde nepramení.

Virus - napsala Nataša Richterová

Cestovatelka a influencerka Uršula usedla na travnatou louku a kochala se výhledem na protější šumavské kopce. Toulání po horách jen s batohem na zádech ji přivedlo na stráň ke staré venkovské samotě. Cesta se stáčela mezi dvě oprýskaná stavení. Turistické značení nebylo nikde vidět a vypadalo to, že stezka tady, mezi drátěnými ohradami pro slepice, které se spokojeně popelily v suché hlíně mezi poházenými plastovými kýbly a plechovými vědry, končí.

Tekutá diplomacie - napsali Lucie Novotná a Samuel Kocanda

„Fíha, ta blondska byla teda kus.“
„Takové komentáře si nechte na doma. Co když vás slyšela.“
„Myslíš, že mě slyšela? To je dobře. To abych šel za ní.“
„I kdyby neslyšela. Žena se přeci nehodnotí pouze podle vzhledu.“
„V jakým světě žiješ? Až tohle řeknu chlapům v hospodě.“
„Ve světě, kde ještě přežívá pár gentlemanů.“
„Jakože já nejsem gentleman? Jako že jsem vidlák nebo co? Vidím borku tak to řeknu, ne?
„Právě jste si odpověděl. Kdybych byl žena, tak si o vás ani kolo neopřu.“

„Ještě že tak. Kdo by taky chtěl takovýho nerda jako seš ty. Jdu do jídeláku. Chceš pivo?“
„Tak jo kámo.“

Sklíčený - napsala Vendula Beaujouan Langová

Některé dny nezaprší
Ani nevysvitne slunce
Mraky zbarví se došeda
A rozpláče se ti srdce.

Slza steče ti po líci
Hlas nenachází slova
Rozum jako by odešel
A ty ses někam schoval.

Zrakem držíš se při zemi
Ruka se ti náhle třese
Špičkou klopýtáš o patu
A čas se děsně vleče.

---

Ta v růžové - napsala Hana Součková

Prší a prší. Sedím u okna, jen pozoruji, jak kapky dopadají na palubu. Říká se, že by v tomhle počasí ani psa nevyhnal, natož pak mě. Na lodi žiju celý život, jiný domov neznám. Pravidelné houpání, vrzání paluby, vítr, který se opírá do lan, a ty pak vydávají vrzavé zvuky. Nejradši mám léto. Nejenom že se můžu vyhřívat na palubě, ale přijíždějí k nám hosté. Moje panička pronajímá loď hned vedle nás. Zamilované páry, smutný pán, rozesmáté přítelkyně, rodiče s dětmi. Některé jen pozoruji, jiné trochu zlobím a některé jsem si opravdu zamilovala.

Rozálka jde do kina - napsala Lucie Slabyhoudová

Jupí, jedu do kina! Doufám, že se mi ten film bude líbit. Teta říkala, že to bude o nějakém kouzelném zábavním parku. Tak jsem zvědavá, co za kouzla uvidím. Jen doufám, že tam nebude moc písmenek, protože ještě neumím číst. 

Když pro mě Lucka přijela, hned jsem naskočila do autosedačky, přikurtovat a jedem! 

Kino je obrovské, krásné červené sedačky a tolik místa na nohy. Dostala jsem popkáč a džus. 

Místa máme někde uprostřed. 

Vedle mě sedí holčička, určitě je starší než já, vypadá, že už chodí do školy. Celý film mi vysvětluje věci, kterým úplně nerozumím, jsem moc ráda. 

Nevím, proč to tetě vadí a říká o ní, že je užvaněná chytroprdka. 

O poctivém kuřeti - napsala Jitka Bláhová

Ilustrace: Nicole Sedláčková, Fakulta designu a umění v Plzni

Žila, byla dvě kuřata. Vyrůstala na statku, na kterém se rozmohla velice nakažlivá nemoc. Matka slepice kuřátka ochraňovala, jak jen mohla. Držela je od nakažených zvířat, co nejdál to šlo a před nemocí je uchránila.
Jednoho dne si kuřátka hrála na dvorečku za kurníkem, když tu najednou přišla kuna.
„Zdravím kuřátka,“ zašklebila se na ně.
„Dobrý den,“ vykoktala slušně kuřátka.
„Tak mi povězte, zdalipak jste také tak nemocné, jako ostatní zvířata?“ ptala se kuna a už už se těšila, jak kuřátka slupne, pokud budou zdravá.

Jak jsem začala psát - napsala Irena Taterová

Vytahuji ze skříně staré desky s dokumenty. Otevřu je a najednou přede mnou leží Dárkový poukaz na kurz tvůrčího psaní podle Arnošta Lustiga u Dany Emingerové. Připadá mně to tak dávno, přitom jsou to dva roky. Na kurz měla jít původně dcera, ale prožívali jsme s ní zrovna dost těžké období...
„Půjdeš ty,“ pronesl tenkrát manžel. „Přece to nepropadne.“

„Já nechci nic psát a nechci jít někam mezi cizí lidi,“ zaúpěla jsem. „To naše dcera je nadaná, to ona píše nádherné básně a povídky, ne já!“

Interview s autorkou knihy Pubertou dospělá

Je její první kniha Pubertou dospělá osobní zpovědí nebo autorka dala prostor fantazii? Když si v kavárně objednáváme dobroty a Michaela Čápová se rozvypráví o tom, co by si v ten moment dal neovladatelný manžel hlavní hrdinky, vtáhne mne do děje. Nebo spíš do místa. Z kavárny se přenášíme do putyky a najednou slyším štamgasty vykřikovat: "Dolej mi!" I v knize vám barvitý popis situací dává šanci začíst se. Může všechny kotrmelce života unést jedna osoba? Na to vše odpoví autorka nového románu.

Interview s autorkou detektivky Mlýn aneb karty a kočky to ví

V přemíře detektivních příběhů, které vychází každý rok, zaujal jeden, který si okamžitě získal velké množství čtenářů. Začínající autorka Zdena Součková se tím nečekaně vyšvihla mezi už renomované a hojně čtené české autorky detektivní literatury. Pokusíme se ji blíž představit čtenářům alespoň v našem malém rozhovoru.

1/ Vaše nová kniha Mlýn aneb karty a kočky to ví se právě objevila na pultech obchodů. Představte ji čtenářům. 

Interview s autorkou knihy Vyvrhelka - napsala Jasmin Carmel

Jasmin Carmel se objevila na literární scéně jako mladá krev mezi známými autory  Dívka s velkými sny a ambicemi je autorkou nové, částečně autobiografické knihy Vyvrhelkazabývající se šikanou, se kterou má studentka Jasmin osobní zkušenosti.

1/ Vaše kniha se právě objevila na pultech obchodů. Představte nám ji ve dvou třech větách.

Vyvrhelka je z velké části autobiografická kniha, která zachycuje hrdinčino, alias moje dospívání a šikanu na základní škole. Jasmin je zvláštní dvanáctiletá dívka s vlastní hlavou, která právě nastupuje do šesté třídy, do nového kolektivu. Má neobvyklé názory a zájmy, které ale nejsou všem spolužákům po chuti… Je to příběh holčičky, která se postupně mění v ženu, avšak nenávist okolí, se kterou se setká, ji semele víc, než mohla tušit…

2/ Komu byste svou knihu doporučila? Kdo bude váš typický čtenář? Komu udělá radost? 

Mystický úsvit - napsal Jan Smrčka

Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.

Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť.

Haiku o nemoci - napsal Kryštof Pravda

Kataplexie
Nevyřčený vtip.
Nemoc je fakt svině, co?
Bůh se baví moc.

Jaký je rozdíl mezi narkoleptikem a narkotikem ležícím na zemi?

Jeden se válí z prdele a druhej bez prdele.

Ahoj, já jsem tady - napsala Hana Součková

Sedím pod stromem, jen pár metrů od místa, kde se prý narodil Buddha. Nic se nehýbe, vzduch je těžký, naplněný vodou.
Vrcholí monzunová sezóna a na hranici mezi Nepálem a Indií je to znát.
Přes čtyřicet stupňů, sto procent vlhkosti a já mám pocit, že jsem právě vylezla ze sprchy.
Přesto sedím bez hnutí – deset minut, dvacet, třicet.

Říkali mu Trpaslík - napsal Martin Paruch

Ti citlivější ho oslovovali „Trpe“. Ale jmenoval se Honza. Nešťastný rytíř malé postavy a velkého srdce. Jeskyňář a taky alkoholik.
V knížkách o Moravském krasu o něm nic nenajdete, ale přesto do nich patří. Je jedním z mnoha, bez kterých by se jeskyně neobjevovaly.
Na jevišti krasové historie se ocitl krátce. Ostře nasvícený reflektory tragické události roku 1970, kdy se v nově objevené Amatérské jeskyni utopili Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Trpaslík jim zajišťoval povrchovou hlídku. Byl posledním, kdo s nimi mluvil. Po telefonní lince spuštěné do hloubky 110 metrů na podzemní řečiště Bílé vody.
Když přišla povodeň, linka zůstala hluchá a Trpaslíka nechala samotného. Se strachem a pochybami.
Ať už pak udělal cokoliv, jejich smrt ovlivnit nemohl. Ani v nejmenším. Ale myslím, že pocit viny v něm zůstal.
Na konci osmdesátých let jsem na Holštejně dostal jeho skříňku. Byl v ní pas na jméno Jan Kovář a staré zaprášené negativy.

O jazyku – napsal Jiří Wilson Němec

Povětřím poletoval vir. Náhle spatřil opeřence.

„Vida,“ říká si, „to je výr. Napadnu výra virózou.“
A tak se také stalo. Výr zaskočen zmateně zavířil, ale pak si vzpomněl na víru. To je moje záchrana, řekl si. A skutečně. Pomohlo to. Víra výra virů zbavila a on mohl opět zdráv přivírat své velké oči.

Poučení: Čeština je krásná a nad jejím przněním nesmíme přivírat oči.

Poslední plavba Oldenburgu - napsala Věra Jelínková

Podle některých byla jen přízrak. Objevovala se znenadání, měnila kabáty i jména. A pokaždé po ní zůstala jen zkáza.
Posledním jménem, které nosila, bylo Oldenburg. Původním posláním obchodní loď vozila exotické ovoce z Německého Kamerunu. Za první světové války pak narukovala do námořní flotily. Vyvázla bez úhony a po válce vedla poklidný život.

48 hodin v Bruselu - napsal Marek Filičko

Brusel – hlavní město Belgie i Evropy. Sídlo Evropské unie, NATO a stovek diplomatických misí, kde se rozhoduje o světové politice...

Ale zároveň město s duší – s vůní čerstvých vaflí, ozvěnou středověkých uliček a zvláštním jazykovým koktejlem, v němž se mísí angličtina, francouzština a svébytný dialekt vycházející z brabantského nářečí nizozemštiny. 

Nebe plné známých - napsala Sabina Prisender

Mám mluvit na pohřbu.
V tomto případĕ to znamená být jedním ze čtyř řečníků v českobratrském kostele na Moravĕ, při rozlučkové mši.
Zemřel muž mé nejlepší kamarádky.
Mé vyvolené a zvolené sestřičky, duše velmi velmi spříznĕné. Ona je v šoku, začíná trpět a já s ní. Jen málo lidí vĕdĕlo, jak špatnou má její láska diagnózu. Ona a dĕti se to dozvĕdĕli jen pár týdnů před koncem.

Vítr - napsal Jiří Wilson Němec

Povívá, vane a čelo chladí
polničkou tančí malá tornáda
povívá, dere se trávou hadí
a pod košili, pod blůzku a na záda

Ten vítr nese kousek tebe
hlavu mou roztáčí oblačné nebe
ten vítr s vůní máty, jahod
vítr, plný nadějí a náhod

Povívá, tichý je a už se zvedá
polničkou až na půdu lesa
točí se, tančí, cosi hledá
dívá se až kamsi za nebesa.

Povívá a lehkost touhy nese
polničkou tornáda skotačí
hrst kamínků upustí pak v lese
a všechno stejný je a jinačí

Jen vítr upustil i tebe
obláčky se snesly jako peřina
tiché je, tiché náhle nebe
a nejtišší je tahle vteřina.

  

Mezi patry - napsal Samuel Kocanda

Fotograf a advokát uvíznou ve výtahu.

„Než přijede servis, zkuste se usmát — světlo v tomhle výtahu dělá zázraky s kruhy pod očima.“
„Děkuju, ale zázraky si schovávám na okamžik, kdy se dva domluví na majetku a nikdo u toho nekřičí.“
„To bych si rád vyfotil — první případ bez slz. Jindy aspoň zachytím první tanec, než začnou šlapat po vlečce.“
„Já radši zachytím datum podpisu a čísla účtů. Tance zní hezky, dokud se neptáte, kdo platil kapelu.“

Strejda Zoran - napsal Samuel Kocanda

Strejda Zoran nosí v kapse píšťalku a stopky. Avšak neučí tělocvik.
„Na start,“ řekne u nedělní polévky a pískne. Lžíce vyrazí k ústům, babička protestuje, on měří mezičas: „Dvacet tři sekund, slušný,“ prohlásí.


Když teta začne vyprávět, postaví jí vedle talíře kužel z novin. 

„Zatáčka! Zkrať to,“ kývne. Teta zrudne a svůj projev zkrátí.


Děda se loudá pro sůl, Zoran mu přidělí trestné kolo kolem stolu. Děda jde, protože všichni se dívají.


Bajka o myšce a lvu - napsala Lucie Svibová

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou si malá šedá myška hrála v pralese a svým skotačením omylem probudila lva. Lev se rozčílil, chytil malou nezbedu a chystal se ji sežrat.
„Ó velký moudrý lve, vládce pralesa, prosím tě pusť mě. Jsem jen malá ubohá myška, tvůj hlad nezasytím a když mne pustíš, tak se ti odvděčím!“ kňourala myš. A tak velkorysý lev myš pustil.
Po několika dnech byl lev chycen pytláky a svázán. Řval tak hlasitě, že jej bylo slyšet široko daleko. Zaslechla jej i myš a přiběhla se podívat, co se děje.
„Myško, myško, pomoz mi. Přehryzej provazy a osvoboď mne!“ prosil lev.
„A proč bych se měla namáhat, ničit si zuby? Jsi velký moudrý lev, vládce pralesa – tak si poraď sám!“ odvětila myš a odcupitala pryč.

A poučení? I malá šedá myš může být pěkně velká svině.

Vždyť má swag - napsali Barbora Tajčová, Lucie Slabyhoudová a Samuel Kocanda,

Vlak vyjíždí ze zastávky a v kupé je stále cítit vůně mladé slečny v crop topu, která vystoupila.

„To je dneska móda,“ řekne starší paní s holí.
„Co vám vadí, babi?“ prohlásí mladík ve vytahané mikině a Air Force 1 na nohách.
„Té děvence mohou nastydnout ledviny.“
„Vždyť má swag.“
„Nenadávej mi, holomku! Já jsem celý život dřela, tak mi tu nějakej mladej smrad nebude nic říkat.“
„Put the fries to the bag, babi to se dneska nosí,“ vysvětlí a nandá si sluchátka.
„To je dneska mládež!“
Mladík prohlásí, „get a life“ a raději odejde do vedlejšího kupé.

Chuť stepi - napsala Věra Jelínková

Léto je čas, kdy středoasijští pastevci vyhánějí svá stáda na vysokohorské pastviny džajló, kde je tráva křehká a šťavnatá. Slunce pálilo, ale vítr z hor chladil tvář. Sarbek se pustil do práce, tak jako dělával celou sezónu. 

„No tak, mladá, nedělej drahoty,“ pronesl tiše, když se klisna začala vzpouzet. 

Ovinul jí zadní nohu a plece kusem lana a jemně je stáhl k sobě. Klisna jako mávnutím proutku zkrotla.

Přístup - napsala Lucie Novotná

„No?“
„Dobrý den. Mluvím se panem Gargoshem?“
„Mno…?“
„U telefonu Novotná. Ta nová z kanceláře hejtmana. Potkali jsme se ráno v trolejbuse.“
„Joo…“
„To jsem ráda, že si mě pamatujete. Asi se budeme potkávat častěji.“

„Jo jo…“
„Volám kvůli přístupům do systémů. Můj nadřízený zadal požadavek a jsem tu už dva týdny, tak bych je asi už potřebovala.“

Anapurna - napsala Hana Součková

Po šestatřiceti hodinách v džípu tam najednou byla… Annapurna I.
Nekonečná cesta, z níž sotva hodina vedla po asfaltu. Při jedné ze zastávek jsem vyskočila z auta a zapnula aplikaci, která dokáže rozpoznat kopce, polohu i nadmořskou výšku. V Himálajích nesmírně praktická věc. A najednou se na obrazovce objevilo jméno: Annapurna I.
Otočila jsem se na svého šerpu a s naprostým úžasem ze mě vypadlo:
„Jako… vážně?“
Jen se zasmál: „Dneska uvidíš ještě dvojku a trojku.“ To bylo moje první opravdové setkání s osmitisícovkami.