Hranice, která potřebuje čas - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 5. díl

Hranice mezi Íránem a Pákistánem je přívětivá, ale potřebuje čas. 

Když pominu to, že jsme se pokoušeli přejít 30. června, ale víza do Pákistánu nám platila až od 1. července, čímž jsme získali jeden den volna v klimatizovaném karavanseraji, jak jsem psal minule, stejně náš přechod přes hranici, trval dva dny. A když započítám i eskortu přes Balučistán a Sindh, až na hranice Panjabu, zabral pět dní.

Můj boj se slušným vychováním - napsala Sára Aboudová

Spojení nezvaný host pro mě neznamená jen to, že dotyčný přišel bez pozvání, ale také, že bych jej, nebudeme si nic nalhávat, ve většině případů ani nepozvala. Tedy je to pro mě někdo, s kým dobrovolně nechci trávit čas.
Ale znáte to, člověk míní, život mění. A tak se mi nejednou stalo, že slyším zvonek, jdu otevřít a kdo stojí za dveřmi? Nezvaný host.
Co dělat? Přivítat jej s větou, že ho moc ráda vidím, ale že jsem bohužel na odchodu? Přitom jsem v teplákách a vytahaném tričku, což určitě neříká, že se zrovna někam chystám.

Kamení - napsal Jiří Wilson Němec

Tak, a už to má za sebou. Dvaadevadesát je pěkný věk. 

Franz Neugebauer seděl na pohovce, před sebou tři krabice různých písemností a fotek po pradědovi, jehož jméno nosí. Město Rosenheim nedaleko Mnichova mu bylo domovem od narození. Ne tak pradědečka, který měl pohřeb právě předevčírem.
Pradědeček se narodil v sedmnáctém roce minulého století do nelehké doby. První světová válka právě vrcholila. Jeho otec byl zemědělec, praděda byl zemědělec a děda taky.

Největší překážka - napsala Linda Hájková

Pot mu stéká z vlasů.
Srdce buší jako o závod. Skoro Jako by mělo chvíli, co chvíli vyletět z hrudi.
Dýchá vůbec?
Dýchá, ale za chvíli nebude.
Ten tlak….
To napětí by se dalo krájet. Atmosféra každou odbitou minutou houstne.
Čas.
Jaký to zákeřný, a přece jen mocný čaroděj. Běží…a zároveň s ním nikdo nikdy nehneme.
Dneska je ten den.
Dneska je ten den, kdy on… Ondřej Horák se nadechne a udělá to, skočí... a tím to jednou provždy skončí.
Doufá.
Je to zatím to nejtěžší rozhodnutí, které v životě musel udělat.

Cena za slávu aneb o ješitné tasemnici - napsala Nicole Studená

Pepa snědl Edu. Přesněji řečeno jeho část přeměněnou v tatarský biftek. 

Býk Eda, než se stal tatarským biftekem, byl rodinný mazlíček. Farmář Pepa ho měl od telátka a rozmazloval ho volným výběhem na pastvu i absencí geneticky modifikované krmě.
V rohatém Edovi bydlela Stáňa. Stáňa byla pěkná boubelka. Tedy doslova, neboť   boubel je označení pro larvální stádium tasemnice v mezihostiteli.
Když tělo mezihostitele, býka Edy, odešlo z tohoto světa do Pepova žaludku, měla boubel Stáňa strach o svůj život. Naskytl se jí ale domov mnohem pohostinnější, než si vůbec uměla představit.

Ezop a Krylov - napsal Jaroslav Valach

Ezop se prochází lesem a vyhlíží inspiraci pro bajky. Také Krylov se prochází lesem a hledá, co by mohl literárně zpracovat.

Lvi, medvědi, orli i hovniválové se jim už zdaleka vyhýbají. Nepotřebují být zase vláčeni příběhy s pochybnou moralitou a být pro své domnělé vlastnosti terčem posměchu jiných zvířátek!

My psavci, co spolu píšeme - napsala Anna Vocelová

Letošní autorské čtení bude v pátek 29. listopadu.
Místa v Divadle Dobeška už si můžete zajistit zde.

„My psavci, co spolu píšeme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi…,“ parafrázuji Poláčkovu klasiku. 

Nemáme sice Péťu Bajzu, Edu Kemlinka ani Pepka Zilvara z chudobince, zato máme Danu Emingerovou, Janu Vaňkovou a Milču Pravdovou. Jen díky nim si tak můžeme rok co rok udělat předvánoční autorské člení na Dobešce.

Mise dopis - napsal Petr Polák

Šel jsem po ulici a někdo zavolal moje jméno. Nezajímá mě to, můj cíl je jasný, musím se domů dostat dřív, než pošťák donese ten zpropadenej dopis. „Ondřeji!“ Ozve se podruhé, ale já stále odolávám. Mise ještě není dokončena. Můj srdeční tep bije na poplach, zbývá posledních 100 metrů, dveře domu mám již na dosah, teď už mě nic nezastaví. 

„Ondřeji Nováku, zastav se!“ rozezní se znovu za mými zády. Ne, nesmím se nechat rozhodit, pošťák u nás bude coby dup. Z kapsy vytahuju klíč, zasouvám ho do zámku, už jsem skoro tam. 

Intermezzo - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 4. díl

Tak tohle bychom nevymysleli, to musela zařídit Existence travel, ta nejlepší cestovka jakou si dovedete představit.

Pečliví čtenáři našeho webu vědí, že jsem neměl před touto Expedicí dost času na detailní itinerář, ale na semestr divadelní improvizace ano, a tak jedeme bez plánu a vymýšlíme ho po cestě, neboť jak říkáme my improvizátoři: "Skoč! Křídla ti narostou cestou."

Protikladnost v národnosti - napsaly Alena Magulová a Zuzana Bohunská

„Viskón Hatásra,“ pravil Kélemén Arpád, pěstitel papriky z Miškolce, něco zamrmlal maďarsky a vystoupil z vlaku.

„Do videnia,“ odpověděla na pozdrav Zuzka, která zůstala v kupé s Alenou.
Ta řekla: „No, sláva, už je pryč!“ 

„Vadia vám Maďari?“

To se nedá nic dělat - napsala Dana Emingerová

Jirka a Dagmar

V telefonu slyším zvuk motoru, štrachání a zdálky rozrušený hlas devadesátiletého táty: „Prosim tě, Dádě nevolej.“
„Ale já jí volám, jen kdyby něco,“ povídá mu máma.
„A co by jako mělo bejt?“
„Třeba znova nenastartujeme, Jiříku.“ 

Hned mi vše dochází. Oni zase někam jedou! Přitom táta má už půl roku propadlý řidičák, protože mu ho doktorka kvůli věku odmítá prodloužit. Navíc pravidelně zapomíná vypínat světla, takže auto je furt vybitý. A vybitý bylo ještě včera...

Upřímnost - napsal David Brabec

"Waw, holka tobě to ale sluší."
"Hm, díky..."
"Ne vážně, takhle pěknou štiku jsem v tomhle rybníku ještě neviděl."
"Tak tohle mi ještě nikdo neřekl."
"A myslíš, že bych tě mohl na něco pozvat?"
"No, já nevim, s cizíma nikam nechodím."
"Tak zůstaneme tady a trochu líp se poznáme."
"Tak mi o sobě něco řekni."
"Chodím sem tak jednou, dvakrát týdně a čekám, která se na mě chytne."
"Takovou upřímnost jsem teda nečekala."
"Nebudu tě přeci opíjet rohlíkem. Tak dáš si něco?"
"Možná něco dobrého na zub..."
"Tak na."
"Au, co to je?"
"To víš, každá ryba má kosti, a každej červ má zase háček. A teď sebou nemrkej a půjdeš ven."

Děda Radim - napsala Barbora Bilišňanská

“Nazdar Martine, jak se máš? Tak si představ, dnes jsem potkal takového debila na kulaťáku, že jsem kvůli němu skejsnul v práci o půl hodiny déle,“ otevírá děda dalšímu příchozímu a spustí historky ze svého dne. 

Na Radima je spoleh. Přišel z práce přesně v 18:30, aby potkal všechny příchozí, a aby jim všem stihnul povykládat svůj náročný den.

Seznam povídek na téma člověk naší doby do knihy QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE

Sbírka s originálními ilustracemi se jmenuje QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE. 

Seznam autorů už je uzavřený. Kniha není výdělečný projekt. Vydáváme si ji hlavně pro sebe, sobě pro radost! Pro své přátele, rodinu...

Ale podaří se ji dostat přes Kosmas i do knihkupectví, takže už můžeme říkat, že jsme opravdičtí spisovatelé.

Knížka bude běžně stát 399 korun. 

Při objednání do konce října a vyzvednutí na autogramiádě ji pořídíte v návaznosti na počtu zakoupených kusů levněji a ušetříte za poštovné. 

Autorům nabízíme množstevní slevy: 

3 kusy à 380 Kč

5 kusů à 370 Kč

10 kusů à 320 Kč

20 kusů à 290 Kč

30 kusů a více à 260 Kč

Čím více knížek objednáme, tím bude výroba levnější (rozloží se náklady na grafiku, korektury a editaci, od tiskárny dosteneme množstvevní slevy). 

Knihu můžete objednávat zde.

Ilustrace ke knize vytvořili studenti Fakulty designu a umění v Plzni, které učíme na katedře komiksu psaní příběhů.

  

Milenci - napsal Jiří Wilson Němec

Co říci abys uvěřila?
Jaký skutek? Jaký čin?
Dávno už nejsem maminčin
chci, aby tys mou byla.

Rozproudila se mi krev
srdcem se žene dravá říčka
polibek žhavý, jak od sluníčka
to přeci čin je. K němu slev!

Blázínku ty můj milý
vykonej ještě jiné činy
pak dotrhej lístky kopretiny
bylo NE a ještě dva tam zbyly.

Jak se z kluka stane muž u etiopských Hamarů - napsala Bohuslava Kopřivová

Rituál dospělosti bullah u domorodého kmene  v povodí řeky Omo

U nás se z kluka stává dospělý dosažením plnoletosti. V etnické skupině Hamarů v jihozápadní Etiopii  to mají chlapci mnohem těžší. Při iniciačním rituálu bullah musejí skákat přes býky. 

Bullah, kterého jsme se zúčastnili, je svátek pro každou rodinu dospívajícího muže. Sejdou se všichni, včetně vzdálených příbuzných. 

Doktor Petr - napsala Hanka Kratochvílová

„Už jsme všichni, dobrou chuť.“
„Ještě chybí Petr.“
„On nebude, spí, je po službě.“
Takto probíhají všechna naše rodinná setkání. 

Přestože je Petr mým švagrem již téměř deset let, čas, který s námi strávil při rodinných návštěvách, nepřekročil pár minut. Důvod je stále stejný: spí, je po službě. 

To však vůbec neznamená, že bychom neměli možnost se o něm něco dozvědět. Stopy jeho činorodého života (v době, kdy nespí) můžeme pozorovat téměř na každém kroku.
„Máte hezký stůl, kde jste ho koupili?“ 

„To vyrobil Petr.“
„Co ty tvoje vředy, už je to lepší?“ 

„Jo, jo, Petr to vyléčil.“
„Koukám, ta Vaše zahrada nějak prokoukla.“ 

„Viď? To víš, Petr ořezal stromy, zryl záhony a posekal trávník.“
Už se radši dál neptám a ztiším hlas, aby se mohl Petr v klidu dospat. Když je po službě.

Nečekaná ztráta - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 3. díl

Pískovcový "hrad" u kterého jsem skončil poslední vyprávění jsme ráno prozkoumali. To, že do masivu dlabali lidé tak dlouho, až odpadla přední část, a vykutané místnosti tak nebyli již více k používání, nám přišlo jako dobrá metafora o naší planetě a homo sapiens.

Další část naší cesty by se dala pojmenovat jako praktická etymologie.

Adélčin tajomný Lojzík - napsala Zuzana Bohunská

„Čo bude na večeru?“ pýta sa čtyřletá Adélka.
„To sa pýtaš ty alebo Lojzík?“ usmívá se mama.
„Lojzík dnes nebude večerať. Bolí ho bruško.“ 

Adelka sa nakloní k prázdnej stoličke a potichu zašepká: „Lojzíku, nieže nás prezradíš. Tatino by sa hneval na dedka, že nám kúpil zmrzlinu. Musíš zjesť aspoň niečo.“
„Na večeru sú palacinky,“ ozve sa z kuchyne. 

Pri prestretom stôle všetkým chutí. Aj Lojzíkovi. Palacinky miznú z jeho taniera jedna za druhou.
„Uf, praskne mi bruško,“ zašveholí Adelka.
„A čuduješ sa? Veď si zjedla Lojzíkovi celú večeru,“ hovorí jej otecko.
No, Lojzíkovi to nevadí. Ani sa nemračí, ani nehnevá. Je predsa Adelkin najlepší neviditeľný priateľ.

Autopilot - napsal David Brabec

Pondělí - 6. června 2022, 10:58. 

Zvedám telefon: "Jasný, jedu."
Sedám do auta: Ani vím, jak jsem zaparkoval, asi řídil autopilot.
Nejdřív vrátnice, pak výtah, který nejede, takže schody. 

Uřícenej přibíhám do 4. patra. Stihnul jsem to, ale vlastně nevím, co tady dělám. Vana, sprcha, vana sprcha. Mlží se mi oči a čas utíká jako Zátopek.
14:56 - je po všem. 

Sakra, to rychle uteklo. 

Tělák v devítce - napsala Hanka Kratochvílová

„Už je tu zase!“ 

 v teplákovce se třemi pruhy, která byla módní možná v době, když ona sama chodila na základku, vbíhá s píšťalkou v puse. Krouží kolem tělocvičny a snaží se nás přimět k pohybu. Psychicky nejslabší kusy se zvedají a přidávají se k ní, samozřejmě s výrazně pomalejším tempem.
„Vstáváme děvčata, pohyb je zdravý!“ 

Zvuk píšťalky udává rytmus. Zatímco tělocvikářka vytrvale klusá, vysoko zvedá kolena, holky se plouží jak po uběhnutém maratonu.
„A teď na značky, protáhneme se.“ 

Učitelka se předklání a dotýká se svých špiček, což se nedá říct o ostatních. Některé se pokouší dotknout se aspoň kolen, jiné uléhají na parkety zcela vyčerpané. Tak takhle vypadá zdraví. Ještě že mám tenhle týden zase krámy a nemůžu cvičit.

Třetí možnost - napsala Jitka Sova

"Do prdele, Ty čůráku jeden zasranej, kam jsi to schoval?" 
Hořečnatě prohledávám skříňě, klepou se po celém téle.
"Hajzl, hajzl jeden." 

Klepe se mi brada, třesou se ruce. Někde tady musí být, měla jsem ji tu pečlivě schovanou, celou láhev slivovice. Ani bych ji nemusela vypít celou, abych se zpila do bezvědomí, nejmíň polovinu bych si mohla nechat na příště.
Slyším, jak klaply dveře. 

Hajzl, co mi schoval flašku, přišel domů.

Električka - napsala Zuzana Bohunská

Jazdí nás tu veľa. Sme rôzne. Červené, zelené, žlté. Vozíme ľudí. Veľa. Tisíce denne. Mužov, ženy, deti, psi. Pravidelne nastupuje na Václavskom námestí mladík krásny ako Alan Delon. Vyfešákovaný, navoňaný. Každá slečna sa za ním obráti. „Toho rada vozím.“ Vždy nastúpi prednými dverami.
Zato zadnými dverami nastúpi, ušpinený, ušmudlaný pán, v deravých nohaviciach. Neumytý a o vôni sa nedá ale že vôbec hovoriť. Aj za ním sa obzerajú všetci. Najradšej by boli, keby vystúpil.

Malý a Veľká - napsala Zuzana Bohunská

„Pripraviť sa, pozor, teraz!“

Začali Grand-Lesy-Preteky. Dali sme sa húfne do pohybu. Prišli všetci z nášho lesa a Horenoska srnka beží vedľa mňa. 

Zaostávam. Namyslená srnka si chce skrátiť trasu. Skočí ponad hrádzu. Zrazu padá a ostáva ležať. Vidím, že z bežiacich zvieracích pretekárov si ju nikto nevšíma. Nedá mi to. Asi je zranená.

Ponáhľam sa, svojim povestným slimačím tempom bežím ako o život, pre záchranárov.

Plyšák - napsala Kamila Doktorová

Pomalu si protahuji všechny údy a zdvíhám se z vyhřátého důlku. Nakukuji přes okraj dřezu. S radostí olizuju zbytek másla, který ulpívá na noži od snídaně.
Náhle ucítím mravenčení a pocítím loveckou vášeň. Zrychlí se mi tep a připravím se ke skoku. Ze školní brašny čouhá kus pruhovaného ocasu. Dvakrát ještě přešlápnu zadními a neomylně se zakousnu do měkkého kožíšku. 

Následuje zavřísknutí, nepatří ale plyšové kouli s ocasem nýbrž malému dvounožci. Můj „krmič“, parťák ve hře i při usínání, se na mě řítí a chce mi kořist vzít.

Uvědomělé ráno - napsal Petr Polák

„Romane, vstávej, za hodinu máš ten rozhovor pro Radiožurnál,” ozve se z vedlejšího pokoje. Je půl páté ráno a většina Prahy spí. 

„No jo pořád, už jdu,” zadrmolí rozespale Roman a zamíří do kuchyně, kde už na něj čeká snídaně, kterou připravila jeho žena Maruška. 

Když ptyalin v Romanových ústech zahájí trávicí proces prvního sousta rohlíku s máslem, uvědomí si bývalá hvězda československých pódií absurditu svého bytí. Vždyť ještě 20 let zpátky by touto dobou zakončoval další koncertní afterparty a dnes se chystá na první rozhovor po dvou letech v naději, že si ho poslechnou alespoň babičky, které se chystají na ranní genocidu slimáků. 

Očima psa - napsala Barbora Bilišňanská

Dům je prázdný. Všichni odešli. Zase jsem sám. 

Lehnu si za vchodové dveře, že půjdu spát. Ještě se podívám, jestli tu zůstala se mnou aspoň kočka, ta otravná potvora, co si myslí, že jí tady patří všechno a co mi pořád leze do postele. Ta se má, šla ven. Zbývá mi jenom čekat. 

Zavřu oči a nechám si zdát o tom, že jsem potkal tu fenku z horní ulice. Běháme spolu na louce...
Co to je za kravál? To se mi nezdá. Stále to syčí. Vždyť v domě nikdo není. 

Abiturientský raz - napsala Alena Magulová

Tak fajn, mám na to přesně tři neděle. A bude to vážně šlágr. Jednadvacet dní mě dělí od malin přezrálých. Znáte to, ne? Fenomén zvaný abiturientský sraz.
Kolik se jen o něm napsalo sond, úvah, reportáží, esejů, článků, fejetonů, příběhů…
Ale žádný se dopodrobna nezaobíral podstatnou měrou STRACHEM.
Ano, mám přesně na mysli ten plíživý a neodmávnutelný strach z konfrontace.

Následky dovolené - napsala Adéla Blažková

Ti nám zase dneska naložili, co?

Ani mi nemluv, točím se od rána už potřetí. To víš, vrátili se včera z dovolené, to je vždycky peklo. Přijedou, vysypou kufry na podlahu a postupně to do mě cpou.Ani mi nemluv, taky toho mám dnes až nad hlavu.Ty si tak máš na co stěžovat. Tu nejhorší práci musím vždycky oddřít já. Do mě cpou to špinavý smradlavý prádlo, ze kterýho se ještě sype písek. K tobě už jde krásně čistý a voňavý.

Želva - napsala Kateřina Dobrovolná

"Promiň, už jsem tu!“
„Hm, to je dost. Bimbám se tady na zádech minimálně půl hodiny.“
„Už by ses mohl konečně naučit převrátit se zpátky z krunýře sám. Dřív se ti to párkrát povedlo, viděla jsem to na kameře, tak nedělej…“
„Noooo, víš..“
„No co?“
„Kdybych se převrátil sám, tak bys nepřijela domů.“

V nemocnici - napsaly Marušky P.

Zadání: Vymyslete si dvě postavy rozdílného charakteru, které v dialogu komentují nějakou třetí postavu.

o Pane doktore a opravdu byla ta amputace nutná?
· To si děláte srandu, ne? Vždyť měl nohu černou jak bota.
o Já vím, ale nešlo to přece jenom vyřešit jinak?
· Ne, přišel prostě pozdě. Každej si myslí, že tady dokážu nemožný. Jako jo, jsem dobrej, ale zázraky fakt neumim.
o To máte pravdu, ale co on chudák bude teď s jednou nohou dělat?

Sestry - napsala Nicole Prokopová

"Ty jsi ale slepice!"
"Co jsem zas udělala?"
"Kde je moje kulma? Já si to myslela, dej ji sem! Řekla jsem ti, že na moje věci sahat nebudeš!"
"Aha, já na tvoje věci nesmím šahat, ale když sis minulej týden zapomněla boty na tělák, to jsem ti byla dobrá, že jsem je zrovna měla ve skříňce, co?!"

"Buď ticho."
"Máma jasně řekla, že nebude kupovat druhou kulmu jenom proto, že seš lakomá."

Cernunnos - napsala Kateřina Dobrovolná

Venku se smrákalo a na místy ztrouchnivělou děravou střechu začaly dopadat první kapky deště. Rychle se rozpršelo tak, až kapání přešlo v bubnování, které se překlenulo do jednolitého zvuku připomínajícího hučící vodopád.
Veronika se posadila do houpacího křesla. Zachumlala se do své oblíbené starorůžové deky (ačkoliv růžovou barvu oficiálně nesnášela, tuhle deku měla skutečně ráda) a položila si právě uvařený šípkový čaj na parapet okna. Jakmile to udělala, jakoby odnikud se vyloupla kočka. Zamňoukala a začala se jí otírat o nohy vyčuhující z deky. Veronika jen protočila panenky. S těžkým povzdechem vstala a nasypala kočce do misky opodál granule. Pohled na spokojenou kočku, která se s chutí pustila do žrádla, Veroniku obměkčil a odpustila jí i to, že musela vstát ze svého nejoblíbenějšího místa v chalupě. 

Požár - napsala Adéla Blažková

Nemůžu dýchat, je mi horko, všude je slyšet rachot. Co se to sakra děje? Dvě stěny mojí ložnice, od dřevěné podlahy až po vysoký strop olizují velké, rudě zbarvené plameny. Ze vstupních dveří, na kterých sotva poznávám fotky z poslední dovolené, se valí hustý černý kouř. Hoří! Potřebuju se dostat ven, ale kudy? Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím. Kudy mám utéct? Kolik mám asi času?

Stihnu si něco vzít s sebou?

V první chvílí rychle doběhnu k velké šatní skříní, do které si kromě oblečení ukládám také notebook.

Záchrana před ohněm - napsala Sára Abboudová

Shon. Rozkazy. A už je to zase tady. Moje chvíle přichází. Poznávám štiplavou barvu kouře a praskavý zvuk. To jsou kulisy mého každodenního bytí. Nadšeně se rozvinuji do své plné délky v rukou zkušených hasičů, kteří se mnou přibíhají k místu katastrofy. Otevírá se mi pohled na rodinný dům, z jehož oken šlehají plameny a s velkou rychlostí hladově polykají vše, co jim stojí v cestě.
Nadšeně se vrhám dovnitř. Teď už je to na mně. Pocítím příliv velké síly a z mojí hlavice začíná proudit studená voda. 

Blesk - napsala Nicole Prokopová

Připravuji se, startuji a letím. 

Už vidím svůj cíl. Nejdříve vypadá úplně mrňavý, jako špendlíková hlavička. Čím jsem k němu blíž, tím se zvětšuje. Postupně dostává tvar, obrysy jsou jasnější. Stará děravá střecha, rozpadlý komín, okna se dřevěnými rámy. „Hmm, dřevo, to je moje!“ říkám si.
Chystám se zasáhnout. Můj dopad provází silná rána. Po chvilce vybíhají na zahradu sousedé v panice. „Přineste vodu!“ křičí. Jsem pyšný. Domek doutná, plameny šlehají.

Přestat tě milovat - napsala Barbora Macko

To nejtěžší, co musím udělat,
je přestat tě milovat.
Za lásku prokletou,
přestat bojovat
a snít,
že jednoho dne, až se probudím,
už nebudu jen stín.
Temné je nebe,
plné bolesti a splínu.

Írán, milionová země - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 2. díl

Když naše společnost odehnala od vlády Otce, Syna a Ducha Svatého, nahradila ho Prosperitou, Ziskem a Trvalým Růstem. Ale když už nemáme Bibli, stejně musíme mít nějaké anály, kde si můžeme ověřit jestli jdeme dobře, a jestli se nám daří.
Jedním z nich je Kurzovní Lístek, který nám kdykoliv řekne v jakém poměru jsou naše peníze k jiným.
Írán má ale své vlastní anály, a s těmi našimi, a s celým západem nepeče. Spíš peče na nás.

Když jsem si před cestou hledal kurzovní lístky všech měn se kterými budeme zacházet, aby nás nějaký filuta neoškubal, našel jsem si, že za jeden US dolar, máme dostat 42 000 Riálů. Pravda je ale taková, že jeden dolar měníme za 570 000 Riálů. Tedy za vyměněnou stodolarovku jsem dostal 57 000 000 Riálů.

Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.

BUK - napsal Jiří Wilson Němec

Buk je strom. To ví přece každý trouba. Buků roste hodně. Hlavně v lese. A nejvíc jich roste v bukovém lese. Buk roste dlouho. Když jej zasadíte, tak z jeho dřeva vám rakev neudělají. Vámi zasazený buk, i když poroste jako z vody, nebude asi v době, kdy přirozeně umřete dostatečně silný, aby jej dřevorubci káceli.
U nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je také hodně památných buků. Památné stromy jsou chráněné zákonem.