„Nebreč mi do těch brambor! O tom, jak to bude slaný, tady rozhoduju já,“ napomíná panská kuchařka Alžběta svou dceru Markétu.
„A taky to není dobrý pro to děcko,“ řekne teď už smířlivě a položí své dceři ruku na rameno. Markétě leknutím vypadne škrabka z ruky a s cinknutím dopadne na dlážděnou podlahu zámecké kuchyně. „Mamičko, vy to víte? Já, já za nic…!“
Markéta se drží za břicho a z očí se jí řinou slzy.
„Však já vím, holčičko moje, však já vím, ale neboj se, já tě nedám.“
Do kuchyně vchází panský sluha: „Alžběta, jdou za panem knížetem, chce probrat něco k jídelníčku!“ Kuchařka si utře ruce do zástěry, stiskne ještě rychle Markétě rameno a odchází.
Markéta sebere škrabku ze země, otevře okno, sedne si na štokrle a dá si hlavu do dlaní. Z venku do kuchyně proudí čerstvý jarní vzduch, ale Markétě je na omdlení.
Když jsme do něj konečně vlezli, zjistili jsme, že si vybalujeme kufry v cizím bytě. Ale konec humorné historky, jak jsme tam jeli... Teď si přečtěte o Loučeni a o všem, co na podzim chystáme. Dana
.JPG)
