Zabiják - napsala Iveta Kořínková

Jsem v pasti. Do takového průšvihu se můžu dostat jenom já. Kéž bych to mohla všechno udělat jinak. Netrčela bych v takové díře a nedělala tuhle hnusnou práci.
Vůbec na to nejsem stavěná. Proboha, pracovala jsem v kanclu, v čistém prostředí, tohle je úplně mimo moji realitu. Tepláky na gumu, vlasy v culíku, staré ponožky a děravé papuče. Nehty mám úplně zničené. Už ani nevím, kdy jsem naposledy byla na manikúře. Nebo kosmetice. Jak mi to chybí! Takovýto život jsem si nepředstavovala.
Ježiš, jak na mě kouká. Vždyť je to úplně bezbranný tvor. Jen si tak čeká na svůj osud.
V tichosti si leží, ani se nehne.
Asi cítí, co ho čeká.
Jo, kamaráde, nebude to hezké.
Ale věř mi, že mě to netěší. Nejsem žádný zabiják. Nikdy jsem třeba nezabila pavouka. Možná komára a mouchu, ale to se nepočítá. To je prostě něco jiného.

Jak bojovat s Obou (důvěrné oslovení pro obezitu) - napsala Dana Volfová

Mám si najít nějakou činnost nebo koníčka, kterým nahradím emoční přejídání. 

Chacha! Ona (moje nutriční terapeutka a taky samozvaná psycholožka) si prý dává dobrou kávu nebo sprchu. 

Já si dávám kávu několikrát denně. Kdybych si jí dala ještě místo každého nadbytečného jídla, nejspíš bych dostala infarkt.
Taky mi navrhuje procházky. Nebo zavolat nejlepší kamarádce. Obojí mi přijde zcela kontraproduktivní. 

Mně se líbíš ty, mamko - napsala Eva Přibylová

Dcera: "A proč byla ta paní taková tlustá?"
Já: "No, dřív to byl ideál krásy. Takové paní se dřív pánům líbily."
Dcera: "Bleeee.."
Já: "Heeleee... Kolikrát ti mám říkat, že takhle ne. Každému se prostě líbí něco jiného, Anežko, a navíc dřív to takhle bylo."
Dcera: "A kdy dřív?"
Já: "V pravěku."

Dcera: "A to ty paní hodně papaly nebo necvičily? My měli včera šunkovou pomazánku... bleee..."

Obezita - napsala Hana Vrabcová

Je vidieť na prvý pohľad a spočiatku nebolí. Odlišuje svojho nositeľa od ostatných ľudí vačším objemom tela a indexom telesnej hmotnosti (BMI).
Obvykle nie je považovaná v spoločnosti za zdravotný, ale osobný problém.
Má svoje príčiny, ako je napríklad nezdravé stravovanie, málo pohybu, alkohol a fajčenie, uživanie niktorých liekov a dedičnosť.
Následkami može byť vznik KVOCH, cukrovka 2.typu, rakovina a ochorenia pohybového aparátu.

Skibidi - napsal Zdeněk Hejda

Skibidi toilet

- Co škola?
- Jo skibidi dnes.
- A ta koule z matematiky, též skibidi?
- Joo TOHLE, jak o tom víš?
- Přišla mi smska. Hlavně, že řešíš, jak o to vím, ale pětka je skibidi!
- To je ti fakt všechno jedno!?
- Hmm. To né, ale ta nová úča je prostě děsně sus, a asi mi to není jedno, ne!?
- To se mě ptáš nebo to jen konstatuješ?
- Co to je „konstatuješ“?

Laskavá kritika - napsala Martina Křížková

"Tak především se v tom tvém textu úplně ztrácím. Máš tam, Martinko, nahozených několik dějových linek, vyber si nějakou."
"No, víš, ale ony tam mají všechny nějakou funkci. Že bych fakt musela obětovat jednoho miláčka? Když já je mám ráda! Psala jsem se s tím týden!"

"A pak ta disproporčnost textu! Všimni si, jak máš dlouhý ten úvod. Všichni si uvědomte: Není to žádná astrofyzika – jde jen o proporce těch částí textu - úvod do problematiky, hyperbola a poselství na závěr. Tadyhle než se dostaneš k samotnému jádru sdělení, tak ti čtenář usne."

Ostří v mlze - napsala Edita Dvořáková

Říkali, že nejsem normální. Kdo tohle může říct? Co je normální? Myslím, že jsem úplně v pohodě. Že mluvím sám se sebou… prý příznak duševní nemoci. Sami jsou nemocní. Chci říkat nahlas to, co si myslím, alespoň před sebou…

Každý den je výzva. Výzva, kterou častokrát nezvládám. Nic mě nebaví. Denní rutina mě semílá jako list v peřejích. Už jen vstát z postele je jeden z největších cílů, kterého jsem schopen. Bolí to. Na duši, a dokonce fyzicky v těle.

V Alzheimer centru - napsala Emma Šponarová

"Jak je v práci?" zeptal se dědeček Kačky už potřetí za poslední hodinu.
"Ale jo dobrý, furt to samý," odpověděla Kačka zvýšeným hlasem, protože ji sestřička při poslední návštěvě vynadala, že "ee na tyhle lidi v rozkladu přece nesmí křičet!!"
"Dědo, já už budu muset jít. Za půl hoďky mi jede vlak."

BEZNADĚJ - napsala Zuzana Hrušková

Mantis byl sameček Kudlanky nábožné. Byl to chudák, životní ztroskotanec. Neměl rodinu, kamarády ani kde bydlet. Přišel o zadní pár nohou, měl zlomené levé křídlo a jedno kusadlo a tím pádem jen málokdy ukořistil nějaký ten hmyz. Potácel se tak po louce, hladový, nešťastný a uvažoval o sebevraždě. Jenže to není jen tak, kudlanka se nemůže oběsit, zastřelit ani zbaštit prášky. V tom si z hloubi svých genů vzpomněl. SEX! Ano, to je ono, najde kudlanči samičku, která touží po oplodnění. Alespoň jednou v životě bude šťastný a ona ho pak zbaví trápení.
Po pár dnech usilovného hledání konečně spatřil kudlančí krasavici. Kulhal k ní ze všech sil. „Mladá dámo, ještě pořád dochází v našem rodě po pohlavním styku k dekapitaci samečků?“
„Ano, ve vašem rodě ano, ale já jsem Kudlanka Brunneria Borealis, my se rozmnožujeme výhradně partenogenezí.“

Mantis zůstal civět s kusadly dokořán.
„No, my prostě samečky nežerem,“ ďábelsky se zachechtala Brunneria a odletěla.

Šelmy v botswanském obýváku - napsala Jitka Tomkins

Smrt jsem si představovala jinak. 

„Budˇ mě roztrhá smečka lvů, která tudy podle slov správce kempu Ihaha nepochybně zanedlouho projde, nebo o něco později narazím na hyenu při noční cestě na záchod, případně nás zítra napadne rozzuřený sloní samec, až zase vyrazíme na odpolední vyjížďku za zvířaty. A ten štír, kterého jsme před chvílí vystěhovali z našeho obýváku U třech akácií, ten se jistojistě vrátí nárokovat svoje teritorium…“

Porucha - napsala Gabriela Vyhnánková

„Dobrý den, tady automatický odpovídač. Jak Vám mohu pomoci?"
„Ježiš Maria, tak to se ani nedovolám na živýho člověka? To mám mluvit s tímto robotem?"
„Omlouvám se, ale nerozumím vašemu požadavku. Můžete zopakovat váš požadavek?"
„No dobrý no. Tak já to teda zkusím. Mám problém s vaším křápem, který jste mi dodali. Ta televize prostě nefunguje."
„Upřesněte prosím typ problému u vašeho zboží. Televize nebo křáp?"
„Sakra, prostě nejde zapnout ta telka."
„Jako první zkuste zapojit televizor do zásuvky. Hotovo?"
„Nejsem přece úplnej idiot a ty plechovko ho ze mě nedej. Je to jasný?"
„Chápu, zásuvka tedy funkční. Připojil jste televizní kabel?"
„Joooo, i ten jsem samozřejmě zapojil, ty chytrej."
„A dal jste baterie do ovladače?"
„Hmmm, dobrej nápad."

Kdo z koho - napsala Lucie Strechová

- Tyyyy jo, to byla šleha!!!
- To víš, snažím se.

- Jak to vlastně děláš?
- Ani ti nevím, prostě se narovnám, vtáhnu a pak plivnu ze všech sil!

- A na co se zaměruješ?

- Mně je to docela jedno, hlavne ať to lítá.

- A vezmeš si mě taky?
- Jestli budeš chtít…
- To víš že chci!! I když ted tak přemýšlím co bude pak? Kam mě jako hodláš poslat?

Nevotravuj! - napsala Alena Kunovská

Tady jsem. Tady, hned vedle lavičky.
Nevotravuj, sedím.
Nemusíš vstávat, stačí natáhnout ruku.
A proč bych měl?
No, vyhodíš do mne tu petku, co máš v ruce, přece!
Dyť se tam nevejde, seš plnej. Už to z tebe vypadává.
Kdyby ses trošku snažil, tak se vejde.
Dej pokoj. Za chvíli musím do školy. Teď chilluju.
Nedám, hoď tu petku do mne. Ne jako tu včerejší, co se tu ještě válí.

Psaní dává křídla - Zpravodaj 3/2025

Milí přátelé psavci!

Kdo napíše první knihu o zámku Kostelec nad Černými lesy?

Jeden zámek. Mnoho století. Nespočet tajemství. A zatím žádná kniha! Jak je to možné? Místo, které navštěvali panovníci i neklidné duše minulosti, si přímo říká o příběh. A kdo jiný by ho měl napsat než my? Od čtvrtka do neděle budeme 24.-27.4. objevovat jeden z největších středočeských zámků. 

Obsadíme zámecké komnaty a pustíme se do pátrání po tajemstvích ukrytých v kamenech, chodbách i stínech starých stromů. Možná odhalíme cestu k pokladu, možná zjistíme, proč tenhle zámek ještě nemá svůj vlastní román. Přidejte se a napište s námi první kapitoly! 

Hezké čtení jarního Zpravodaje Vám přeje Dana Emingerová

---

Zámecká dílna v Kostelci nad Černými lesy

Pro pokročilé i začátečníky

Zámecká tajemství se neodhalují jen tak někomu! Proto na vás po přihlášení na literární dílnu čekají podkladové materiály, které je třeba prostudovat, a domácí úkol:

Napište příběh inspirovaný obrázky v příloze. Hlavní roli hraje záhadná intarzie na dveřích zámeckého kostela. Říká se, že v sobě ukrývá šifru vedoucí k pokladu. Jakému? To je právě na vás! Možná ztracený relikviář, možná alchymistické zlato, nebo snad něco, co nikdy nemělo být nalezeno… Fantazii se meze nekladou! 

Do 5. dubna mají stálí, dlouhodobí účastníci kurzů speciální cenu s kódem q9vp5a77.

 

Metafory - napsala Zuzana Hrušková

První polibek chutná jako…první oliva, někdo je nadšen, jiný zklamán.

Pacient v nemocnici se cítí jako... zraněné zvíře v ZOO.

Politikova řeč vyzněla prázdně jako…mše v kostele bez lidí.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako …přepečené listové těsto.

Lepil oči na dívku jako…dívka lepí oči na výlohu u Tiffanyho.

Ranní infarkt - napsala Jana Smejkalová

Řev … je ráno. Místo pohodových ranních songů slyším Scootrův Fire. Děti paří jak šílený, skáčou, řvou, řepy jim vlají, boky lítají ze strany na stranu. Proč já jim pouštím „Beruško, půjč mi jednu tečku“?
Vypínám ten blázinec a snažím se zklidnit rodinu. Petr má za 10 minut odvážet děti do školky. Všichni jsou v pyžamech, děti ještě nesnídaly.
Petr začíná balit na týdenní zahraniční cestu. Teď řvu já. Proč sis nezabalil včera? 

Je to marný.

Tajný archiv - napsala Lucie Svibová

„Ne, tohle ne, to není možné, to je… strašné,“ vyhrkla rozechvěně mladá žena.
Oči se jí zalévaly slzami, do úst se jí drala nakyslá pachuť nestráveného oběda, tělo se roztřáslo vnitřním strachem a zoufalstvím. 

„Jano dýchej, dýchej…“ poroučela sama sobě.
V potemnělém sklepě se u stropu houpala na kabelu slabá žárovka, škvírami ve stropě pronikalo mdlé světlo, které jen zdůrazňovalo zaprášené a potrhané pavučiny. Šlo o malou místnost pod poklopem, který se objevil po stržení lina v kuchyni.

V hospodě - napsal Zdeněk Hejda

Zastavím v první vesnici s hospodou, co mi cestou napadne, hlad nedovolí pokračovat.
„Zájezdní hostinec“ slabikuji nahlas pokroucená písmena nad obloukem průjezdu. Někdy sám se sebou mluvím, prý je to znak inteligence, ušklíbnu se. „To jistě.“
Nesnáším služební cesty, jako dítě jsem však chtěl být řidičem kamionu. Poznávat všechny ty cesty z Majora Zemana, chtěl jet „lodí až do Hamburku“. 

Zaseklý v čase - napsala Barbora Macko

Zaseklý v čase
bez lásky a něhy.
Oloupen příběhy,
které nedají mi spát.

Svlékám se ze sněžných závějí
a z temností snů,
co ven z hlavy nechtějí.

Nebeská modř pohltila mé bolesti.

První třídní schůzka - napsala Lenka Holcová

Vcházím s maminkou do dveří mojí úplně nové školy. Chodím sem jen pár měsíců. Trochu se mi svírá žaludek. Paní učitelka dnes bude mamince vyprávět, jak mi to tady jde a jestli nezlobím.
Maminka se zdá trochu nervózní. Když si před šatnou nasazuje na boty modré igelitové návleky, jeden roztrhne.
Stoupáme po schodech hlavní chodbou do druhého patra. Je jich přesně 36. Jsou na nich barevné nálepky se slovy, která ještě neumím přečíst. Umím zatím jen B, S a M.
Chodba je potemnělá a je ticho. Je dávno po vyučování. Nikde žádné děti. „Mami a co je to vlastně ten trojlístek?“ Na odpověď už je ale pozdě. Vcházíme do třídy. Je světlá a barevná. Běžím si do své lavice pro Unicorna.
V první lavici sedí paní učitelka a usmívá se. Asi to nebude až tak zlé.

Neuměla jsem hrát karty, a tak jsem jela do nemocnice - napsala Bohuna Kopřivová

Ležím v nemocnici v posteli a přemýšlím. Jak se to vlastně stalo? Asi si nevzpomenu. Vím, že bylo krásné počasí, spousta sněhu, opravdu bílé Vánoce. Poslední, na co si pamatuji je, že mě vpravo v těsné blízkosti někdo minul, cítila jsem to přímo na těle a najednou pád. Dopadám na obličej a pak už nevím nic. Někdo se nade mnou sklání. Já se nemůžu ani pohnout, když se mně někdo dotýká, tak šeptám: "nechte mě být, už to bude dobré."

Matně si vzpomínám, že to byl muž a říká: "vy jste mi vjela na patky a krvácíte v obličeji, zavolám vám sanitku." Říkám ne, já tu mám chalupu. Jak jsem se k ní dostala opět nevím.

Modrá je dobrá - napsala Noemi Trojanová

„No, to je nadělení! Co s tím vším? Vyhodit! Vše vyhodit! Do kontejneru! Nic nebudu třídit nebo se z toho zblázním. Nic si nenechám!“
„Mě jo.“
„Ne. Nic! Nebo dopadnu jako mamka.“
„Jednu věc si můžeš nechat.“
„Ne! Vše jde pryč. Nepřemlouvej mě!“
„Jednu modrou věc…“
„No jo, je pravda, že mamka měla modrou ráda…“
„Tak vidíš.“

„Ale proč zrovna tebe, modré je tu všechno.“
„Používala mě…“
„Opravdu?“
„No, občas mě vzala do ruky.“
„Tak vidíš. Občas. Vymysli jiný důvod, proč tě nevyhodit.“
„Nabídni mě Dagmar Urbánkové, ona mě vyšije. A vystaví a možná o mně i napíše.“
„Dobrá. Tebe nevyhodím.“

Hlídač - napsala Alena Janková

Mám důležitý úkol. Strážím tento policový díl s mříží před nepovolanými.
Krátký zub, dlouhý zub, mezera a pak dlouhý zub je jediná správná kombinace, co mě otevře, každá jiná je NEPŘIJATELNÁ! Já strážím tuto hromadu knih narůstající každým rokem!
Mým jediným spojencem v této misi jsou železná očka dvířek, ve kterých jsem zacvaknut. Jsme pro sebe přímo stvořeni.
Každý den prochází kolem banda civilistů, ale žádný z nich mě nemůže vyrušit v plnění mé práce. Občas o mě zavadí, ba i narazí popelnicemi, co jen tak líně postávají vedle, ale já se ani nehnu.
Během dne na mě svítí se vzdálené prosklené stěny, ale ani žár mě nemůže zastavit. Ani v noci, ve tmě zhasnutých světel a tichu, vzniklým absencí studentů, nepolevuji ve svém údělu.
Ne! Prach, špína, řev ani dupání mě nevyruší z mé práce.
Jsem totiž visací zámek a mám důležitý úkol.

Nejbezpečnější místo na světě - napsal Zdeněk Hejda

Jako nejbezpečnější místo na světě, si vždy znovu a znova vybavím barák dědy a babičky v Olší. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ recitoval děda s lišáckým úsměvem, a babička mu za to nadávala, že nás děda jen kazí. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ provokuji mámu dodnes. Osada Olší odbočuje, stáčí se, kroutí se stranou hlavní obce, jako by se trochu styděla za svoje nuzné a osamělé domky bývalých sklářů. Však také tak vznikala, aby to měli dělníci blízko do hutě za kopcem. Uprostřed se vine úzká cestička.

Svatební noc - napsala Dana Volfová

Chlapec Milan dospěl v krásného ztepilého jinocha. V očích svých rodičů však měl jednu vadu: víc než dívky ho zajímali chlapci.
Milanova matka vymyslela skvělou nápravu – vyhledala hodnou a hezkou Marušku. A protože Maruška toužila být pod čepcem, ženichova matka jim vystrojila pěknou svatbu.
Den po svatbě zavolala novopečená tchýně své nové snaše: „Tak co Maruško, jaké je to být vdanou paní? A jak sis užila svatební noc?“
„Nalili jsme si skleničku na kuráž, zapálili svíčky a já jsem se začala svlíkat. Milan se taky svlíknul.“
„A pak?“ ptá se nedočkavě tchýně.
„Milan si oblíkl všechno, co jsem si svlíkla. Pak odešel a ještě se nevrátil.“

Třídnice - napsala Dominika Kotrbová

Vidím ji! Leží tam. Knížka jedna zapeklitá. Vezmu jí a schovám, ona to totiž všechno ví. Je hranatá. Je delší než širší. Stěny má rovné a rohy ostré. Tedy až na ten levý dole. Ten je okousaný. Pepa Holý má pořád hlad a jednou, když snědl všechnu svačinu, tak se do ní pustil. Paní učitelka ho ale načapala a tak stihl ujíst jen ten levý roh. 

10 důvodů, proč navštívit Benátky - napsala Sabina Prisender

1. Zdravý skepticismus.
Když Vám všichni tvrdí, že kanály smrdí, na mostcích se nepohnete a ve všech tratoriích Vás čeká výhradně turistická šlichta, naučte se 20 vět v italštině, hoďte se do gala a jeďte. Je úplně jedno, kdy. Serenissima má sezónu vždycky. Neušetříte, vždycky v ní necháte poslední halíř. A když na to půjdete chytře, tak i rádi.

Malá mořská víla - napsala Klára Pelcová

Sedím na velkém kameni, který je omýván mořskými vlnami. Moje nohy, vlastně můj krásný ocas, jsou složeny bokem pode mnou. Rukama se opírám o kámen. Dlouhé vlasy se mi vlní po zádech a přes levé rameno. 

Kov, ze kterého jsem vyrobena, je již zelený. Ale moje silueta se roky ani počasím nemění. Každý den se dívám, jak slunce vychází a večer zase zapadá. Pak nastane noc a vlny kolem mne jsou postříbřeny měsíčním světlem. A šumění vln je věčné, stále se opakuje. Za bouřek a větru silněji, ve slunečných dnech jemně.

Týden v tichu - napsala Noemi Trojanová

Toužila jsem putovat. Pro svoji první poutní cestu jsem si vybrala Rybářskou cestu. Vede po jižním a západním portugalském pobřeží. V Portugalsku této cestě říkají Rota Vicentina, chodíval po ní svatý Vincent. Cesta vede kolem oceánu. 183 km kolem moře. 

Jde se po písku na plážích, po útesech, po písku v dunách. Na útesech hnízdí desítky druhů ptáků a především čápi. Proto se po rybářské cestě chodí na jaře.

Rolnička - napsala Jana Smejkalová

"Mamííííí, proč máme na batůžkách ty rolničky?"
"No, vždyť už jsem ti to říkala. Je to proto, že při každém našem kroku zacinkají, medvědi je uslyší a nepřijdou k nám. Chápeš?"

"Jojo."

"Ahoooj, jak se vám jde? Vše dobré? Vidím, že máte rolničky. Víte, že tady tomu všichni říkají DINNER BELL."

Kočka - napsala Vladimíra Kubíčková

Přede mnou známý pohled. Protější budova kolejí, teď v létě se zhasnutými okny. Z prava se nese z parku hudba. Z leva hučí dvě hospody na blízkém náměstí. Pode mnou temná ulice se dvěma řadami aut. Vysoké ledabyle zaparkované naleštěné džípy se střídají s malými auty, co tu stojí už týdny. Tmavá auta se světlými. A hned pod mým oknem parkuje stříbrný osobák s moderním designem. Světlý bod mých příštích chvil. Když se od něj odrazím, vyskočím na protější javor. A z něj už do oken kolejí uvidím mnohem lépe. Odrazím se.

Omluva z konce světa - napsala Eva Přibylová

Ani nevím, jak jsem se zde ocitla. Stojím na přídi lodi, která míří ke břehům ostrova ʻEua, vítr mi cuchá vlasy, slunce se odráží od nekonečné modři oceánu a cítím směs zvědavosti a lehkého napětí. Tonga, tohle souostroví v jižním Pacifiku, je jiný svět – džungle plná života, bílé pláže, tyrkysová voda. A přesto v sobě nese i něco neklidného. Častá zemětřesení a hrozba tsunami tu lidem připomínají, že je to příroda, kdo tu vládne. 

Nenápadně si prohlížím ostatní cestující. Jsme jen malá skupinka, asi sedm lidí. Dva mladé páry, já a pak oni – dvojice, která mě zaujala hned na první pohled. Starší muž jménem George a vedle něj mladý kluk, očividně syn. 

Jako klasický introvert jen čučím, takže konverzaci navazuje George.
“Ahoj, odkud jseš?” ptá se naprosto automaticky. 

Opravdu jsem se naučil vše, co potřebuji znát, v mateřské školce? - napsal Jarda Valach

Mistři světa 1972

RAZ: "Nikomu to neříkejte, ale já ten hokej vlastně nechápu."
DVA: "Jak nechápu? To nepoznáš, kdo dal gól?"
RAZ: "To jo, ale tady jde o základní situaci hokeje. Dvě družstva zuřivě bojují o puk, pro jeho udržení obětují všechno a když už ho mají, tak ho střelí do místa okupovaného cizím brankářem!"

Na útěku - napsala Barbora Macko

Mám strach, že všechno,
co jsi ve mne probudil,
je jen zvířený prach.
V myšlenkách o tobě
někam jsem zabloudil.

Jednoho dne,
až poznáme tu chvíli,
už nebudem na útěku.

Jen práce - napsal Standa Rokos

Er-forma
Je to jen práce, snaží se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledí do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávne na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekne.

Ich-forma
Je to jen práce, snažím se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledím do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávnu na staršího chlápka: „Tak pojď.” 

Du-forma
Je to jen práce, snažíš se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledíš do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávneš na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekneš.

Ztracená v lese - napsala Alena Janková

Bylo to krátce potom, co jsme se přestěhovali z Krkonoš do bouřlivé Prahy a jediné, po čem jsem toužila, byl pocit domoviny. Rozhodla jsem se teda najít les hoden toho označení a žádný park, který jen Pražáci za les považují.
Troufale jsem vyšla ani ne hodinu a půl před západem slunce do překvapivě teplého prosincového večera. Už z předešlého zkoumání terénu jsem měla zhruba představu, kde les hledat a po dlouhé chvíli stoupání a klesání jsem ho objevila.

Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.

Proč stojí plameňák na jedné noze - napsala Bohuna Kopřivová

Chudák plameňák, má nemocný meniskus.
„Počkejte na mne!“ volá plameňák na ostatní ptáky z velkého hejna, které vzlétá nad hladinou.
„Přeci mně neuletíte, mám nemocnou nohu.“
Jeden plameňák - kamarád trochu zpomalí a otočí se: „Co ti vlastně je?“
„Chybí mi kus chrupavky v koleně, mám problém s natahováním a ohýbáním kolene, špatně se mi vzlétá.“
„Tak si zaleť k doktorovi, znám výborného ortopéda, jak sednem, řeknu ti víc.“

Masajové, strážci a poslové prastaré kultury - napsal Petr Janša

Náš džíp se řítí závratnou rychlostí po prašné cestě. Nebe je zamračené, jako by se nám snažilo zdramatizovat příjezd do vesnice. Blahodárné nebe, kilometr těsně pod rovníkem je pro nás Středoevropany pekelně vedro. Míjíme hliněnou budovu s rezavým vlněným plechem a jsme na místě.
Dětí před vesnicí nás vítají v tradičním oděvu uvítacím a pokřikem ve svahilštině. Jsou oblečené.

Lukáš - napsala Lenka Holcová

Už v jeho raném dětství, asi tak kolem osmého roku jeho života, jsem se dozvěděla, že se vymyká všem standardům. Prozradila mi to lékařka v dětské psychiatrické ambulanci.
„Musíte se smířit s tím, že je to podle vyšetření výjimečné dítě. Takových dětí jsou jen 2 procenta v populaci. Jeho IQ se pohybuje kolem hodnoty 130-142." 

Měřila si ji lékařka pohledem za skly brýlí.