Maska senegalského čaroděje - napsal Petr Janša

Na nejzápadnějším cípu Afriky je země kontrastů – Senegal. Od pulzujícího Dakaru, plného barev a životní energie, přes u Lagunu de la Somone a ostrov Gorée, až po poušť Lompoul se střídají vůně oceánu s kořeněnou vůní místních tržišť. Je to země, kde africké rytmy mění zvuky velkoměsta a pouštní písek vyhání bujnou vegetaci. Země, kde řady baobabů cloní proti zapadajícímu slunci. 

Dakar
Dakar je jedinečný živý organismus, kde se proplétají staré taxíky zvané sept-places s moderními SUVčky. Klaksony aut a volání pouličních prodejců vytvářejí vzrušující zvukovou kulisu, která může být pro někoho i trochu stresující. 

V divadle - napsala Sabina Prisender

"Jé, promiňte, já Vám tady asi zavazím, že?"
"No, ráda bych to vytřela pořádně."
"To je škoda, že to musíte dělat takhle před představením, to se asi pak dá čekat, že tu budete mít hodně lidí."
"Představení začíná v sedm. Je před půl sedmou. A já mám v sedm padla."
"No, ale pro ty, co jdou na dramaturgický úvod, začíná už v půl sedmé. Takže se Vám sem všichni nahrnou ještě předtím."
"Pani, já to tady dělám už dvacet let, Vy mi nebudete říkat, co a jak mám dělat. Ani kdy. Já sem v sedm už skoro doma. Mám do sedmi!"
"Jasně. Ale já Vám jen říkám, že by se to dalo zorganizovat i jinak, když je to tu tak těsný. Třeba když všichni v sedm už sedí v sále. To byste tady pak měla krásně volno!"
"Mám do sedmi!! Naschle!!!"

Velký vlakový výlet - napsal Martin Paruch

Z kapsy jsem vytáhl pár drobných mincí a usmál se na barmana.
„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského.

Příběhy na sedm slov - napsali Jaroslav Vlach, Renata Koblicová, Markéta Valentová, Eliška Labutová

Jarda: Blok po ruce, kde je ale příběh?

Eliška: Občas stačí najít sebe, abych porozuměla světu.

Renata: Co neřekl, už neřekne. Stuha je krátká.

Jarda: Slovo metafora je také metafora, říká Borges.

Markéta: Zazvonil. Neotevřela. Dnes mu ještě odpuštěno není.

Eliška: Když hledám směr, najdu i cestu.

Jak se neutopit na rovníku - napsal Martin Paruch

„Pádluj! Pádluj!!“ křičel Fernando. V hlase byla slyšet nervozita. Řeka, ozdobená velkými bílými peřejemi, tekla obrovskou rychlostí. S trochou štěstí jsme proklouzli přes první dvě. V kánoi přibyla voda. Máchali jsme pádly ze všech sil a snažili se získat rychlost.
„Pádluj!!“ zaječel fistulí Fernando, když se před námi vztyčila vodní stěna o velikosti přerostlé fotbalové branky. O zlomek vteřiny později se naše gumová loď postavila na výšku. Na okamžik jsme se zastavili. Pak se přes nás přehrnula vlna a poslala příď tam, kde ještě před chvílí byla záď.

PROZŘENÍ - napsala Edita Dvořáková

Už několik dní za sebou vídávám na ulici zvláštního muže. Nosí klobouk posazený do očí 

a má intenzivní pohled, který mi není příjemný. Bojím se dívat jeho směrem. Občas se naše oči střetnou. Mám pocit, že jsem ho už někde viděla. Možná to je nějaký herec? Nebo hledaný vrah z krimi zpráv? Ne, to určitě nebude on. Mohl by to být někdo z bývalých kolegů, občas zapomínám na lidi, které jsem dlouho neviděla. A ještě zvláštnější, než onen muž, je pocit jakési osudovosti který mě k němu táhne, i když jde o naprosto cizího člověka.

Kterak si dopřát malou radost - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda procházel zvolna pasáží nákupního centra. Míjel obchody a obchůdky. Sudová vína, prodejce mobilů, potřeby pro domácí mazlíčky, elektro, šaty, jiné šaty, boty a další a další. Pan Bouda dobře nakoupil v hlavní prodejně supermarketu a teď se rozhlížel a přemýšlel, čím by si udělal takovou malou radost. Ženská část planety vždy ví čím. Kosmetikou, nějakým hadříkem na sebe, dalším párem botiček a nebo třeba jen dobrou kávou a pomluvami kamarádek, známých a spolupracovnic s některou 

z nich při konzumaci zákusku. Dortíku sacher třeba. Tyto sklony pan Bouda neměl. Ale dostal nápad.
Zastavil se u obchodu s tabákem, tiskovinami a terminálem Sportky. Napadlo ho totiž, že si udělá radost tím, že si koupí výherní los.
„Dobrý den,“ oslovil mladinkou slečnu za pultem.
„Dobrý,“ usmála se na něj blondýnka. „Čím vám posloužím, pane?“
„Prodáváte stírací výherní losy?“
„Samozřejmě.“
„To je dobře,“ řekl pan Bouda, „protože já si teď jeden takový koupím. Kolik stojí?“

Nákupní košík mi sežral desetikorunu - napsala Nicole Studená

Dneska mi nákupní košík sežral desetikorunu. Jeho obří tlama spolkla zlatavou minci ještě před tím, než jsem vyrazila na nákup. Pochopitelně. Bez úplatku by nebyl ochoten nechat si na svůj hřbet naložit tu obrovskou haldu jídla, kterou má moje domácí smečka sežrat během pouhých dvou dnů víkendu.
Jak otrok v kamenolomu jsem dotlačila přetékající vozík k autu a vše přehledně vyskládala do kufru. Nezapomínala jsem se u toho náležitě litovat.

Albert a stín - napsala Edita Dvořáková

Vedro a žár slunečních paprsků se zahryzávaly do kůže každému, kdo byl zrovna venku. Svižné kroky se zastavily. Albert pozoroval svoje plandavé sandály a zpocené nohy zaprášené z neustálého chození. Zpod nich se po zemi plížil stín. Byl dlouhý, tmavě šedivý a okraje se mu rozplývaly do ztracena.
“Je to můj jediný společník,” napadlo ho. Albert si byl stínu vědom každou chvíli, na rozdíl od ostatních, kteří se svého stínu štítili a ignorovali jeho existenci. Jako by to bylo něco špinavého, co k nim nepatří. Smradlavé ponožky odhozené u postele. Nikdy se nedívali na zem a chodili se slunečními brýlemi, které se už z dálky blýskaly a házely prasátka. Sklíčka se dokonce vyráběla v různých barvách: růžová, oranžová, zelená, žlutá. O tmavou nikdo nestál. Speciální sklo s filtry odklánělo světlo tak, aby stíny nebyly vidět.
Dřív nosil také růžové brýle. Občas mu to nedalo a musel si je sundat, jen tak, aby viděl i něco jiného než umělé filtry. Chtěl skutečnost. A jednoho dne už si je nenasadil.

Bohové lásky, a.s. - napsala Martina Křížková

15. července ve středoevropské pobočce firmy Bohové lásky, a.s.:

„Daviiidée, docházejí mi jména. Něco tě napadá, kámo?“

Simon se vynořila nad přepážkou mezi stoly. Minutku ho pozorovala a hlavou jí prolétl verš: "…ukryt před světem za sluchátky milostné své smolí řádky…“ 

Jo jo na hodině angličtiny bych dostala dva puntíky, jeden za aliteraci a druhý za rým. Natáhla se a dotkla se Davidova sluchátka. 

„Poraď mi jméno, prosím,“ udělala na něj oči. 

„Koho píšeš, chlapa?“ 

David si sundal sluchátka. Bylo mu jasné, že chce spíš pauzu než poradit.
„Jaký jsi tam šoupla povolání?"
„Architekt.“
„Kristián nebo Quido,“ vypálil David.

10 důvodů, proč navštívit Vídeň - napsala Sabina Prisender

1. Je velká!
Nebudete se tu tísnit jako v Praze nebo v Benátkách. Projdete se po širokých bulvárech a prostorných náměstích, po městských parcích a muzeích. Některá se mohou měřit i s Paříží.
Je tu vzduch, široké nebe nad hlavou a od Dunaje stále fouká. Šálu s sebou!

Jen tak - napsal Jiří Wilson Němec

Skoroúsvit večerního zaříkávání
Na pochybách nenechává
Ani zdání
Dvou žhnoucích bodů
To se jen střetly
Dvě babočky
Jedna perleťová
A druhá s oky
Jako na polévce
Pak vzlétly
Na inkoustu nebe lehce
O sebe křídly zavadily
A každá jinam do ztracena
Ztrácela se uzavřená

Kashmir - napsal Martin Paruch

Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. “Let the sun beat down upon my face.”
Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.

Aristoteles a úžasné myšlenky Poetiky - připravil Šimon Pravda

 „Věděli jste, že prakticky nejstarší literární pravidla vznikla už ve 4. století před naším letopočtem?

Zatímco na území pravěkých Čech ryli Keltové maximálně runy na mince, v antickém Řecku sepsal filozof Aristoteles nesmrtelné dílo, v němž rozebral tajemství dobrého příběhu. Sestavil do podrobna pravidla dramatu, kterými se řídí tvůrci příběhů dodnes. Aristotelova kniha se jmenuje Poetika. 

Mimochodem o její ztracené části Komedie se točí slavný román Umberta Ecca JMÉNO RŮŽE.

O lvíčatech, jestřábovi a dalších zvířatech - napsal Martin Uhlíř

„To bolí, proč mě koušete do krve?“ zavrčel lvíček na své dva mladší sourozence. „Nebuď bábovka, do večera to přejde.“ rozesmál se ten prostřední.
Lvíčata si hrála ve stínu stromu na skrytém plácku mezi skalami, bylo to jejich tajné místo, chránily ho strmé skály a propast, měl jen jeden úzký vchod mezi balvany. Máma lvice před chvílí odešla na lov a mláďata se nebála, nechala je tu samotné už tolikrát a už dávno je naučila, aby nechodila blízko ke kraji.
Lvíčci si bezstarostně hrála až do chvíle, kdy ticho rozřízlo hluboké zabručení. Všechna lvíčata ztuhla. Věděla, že přichází něco nebezpečného, a že nebudou mít kam utéct.
Z výšky vše pozoroval starý jestřáb, moudrý strážce okolních lesů. Spatřil, že k plácku se štěrbinou blíží medvěd. Jestřáb slétl níž, aby lvíčata varoval: 
„Kde máte rodiče? Blíží se sem medvěd.“
„Tatínka nemáme, ulovili ho lidé a maminka je na lovu,“ vzlyklo nejmenší mládě.

K VODĚ - NAPSALA ESTER VARGOVÁ

Josefína se v to ráno vzbudila výjimečně dobře naladěna. „Dnešek je můj den“. Byl konec dubna a slunce po dlouhé zimě sílilo. Obojživelná Josefína měla v plánu to ráno vyrazit ze svého zimoviště k vodě. Tam na ní čekal úděl zakódovaný hluboko v jejích genech- spářit se a naklást vejce. 

 Na trávě se leskla rosa připomínající skleněné korálky. Ta Josefínu příjemně ochladila když vylezla z pod svého kamene. Její zlatavo-měděná duhovka se širokou zornicí přelétla krajinu okolo ní. Tušila kudy se má vydat, šla přímo za svou širokou tlamou, směrem k rybníku. Její mohutné, poměrně krátké nohy jí nesly celý den, čas od času udělala pár menších skoků. Už se stmívalo když ucítila povědomý puch sinicové vody.
„Už jsem skoro tam!“ vykvákla hlasitě. 

Udělala jeden nemotorný skok ku předu ale narazila do síťky která ji okamžitě vymrštila zpět na zem.

Magická Kniha - napsala Alena Zouvalová

Goblin seděl na schodech chrámu hluboko v lesích. Slunce dopadalo v akorát tak správném úhlu a nádherně hřálo. Goblina chytal spánek, ale musel zůstat ostražitý. Podrbal se ve vousech.
„Vřelé pozdravy,“ zaskřehotal. Mezi stromy k chrámu vjel povoz s dvěma mladými muži.
„Co ten starej goblin řikal?“ zeptal se první druhého.
„Jen nás zdraví,“ odpověděl druhý prvnímu. „Zdarec, gobline.“

Referát: O psaní detektivek - podle Wikipedie připravila Dagmar Kokešová

Při psaní detektivek nám může pomoci slavné desatero pátera Knoxe, publikované roku 1929. 

Ronald Arbuthnott Knox (1888-1957) byl anglický katolický kněz a spisovatel  detektivních příběhů. Napsal šest románů a celou řadu povídek, hlavní postavou většiny je Miles Bredon, detektiv ve službách pojišťovny. Známé se stalo jeho desatero doporučení, kterých by se měli autoři detektivek držet, aby hráli poctivou hru se čtenářem a ten mohl zápletku rozřešit. Toto desatero inspirovalo Josefa Škvoreckého k sepsání souboru povídek Hříchy pro pátera Knoxe, v nichž jedno pravidlo vždy záměrně poruší.

Dobrodruh - napsal Jiří Wilson Němec

Osamocený pasažér František vystoupil z lokálky. Letmo přehlédl známá místa a nasál vůni rodného kraje. Vydává se svým směrem vstříc dobrodružství. Zažít dobrodružství si naplánoval stejně jako lord Castlepool ve filmu Vinnetou, rudý gentleman. Potrhlý je na to dost. Hranice mezi dobrodružstvím a průserem je tenká a upřímně, chtivec dobrodružství sklouzne spíše do nějaké šlamastyky než do filmových hrdinství. Tohle si ovšem František nepřipouští.

Názvy pohádek - vymyslely Kateřina Surmová, Marie Rysová, Alena Zouvalová a Natálie Hovorková

Názvy pohádek podle předmětů ve třídě
Kateřina Surmová: Pohádka o popsané tabuli

Marie Rysová: O princezně z království židlí

Natálie Hovorková: Prodlužkový král

Kateřina Surmová: Neposedné rolety a okno špindíra

Alena Zouvalová: Goblin z elektrické zásuvky

Natálie Hovorková: Hejkal z repráku
Kateřina Surmová: Cvak a Blik

Marie Rysová: O světě za promítacím plátnem

Alena Zouvalová: Kavka, hrozny a internet explorer

Píseň o Oslíkovi a dračici - vytvořila AI podle instrukcí Šimona Pravdy

V temné noci, kdy na zemi spí stíny hor,
Oslík, hrdina srdce čistého, vykročil s odhodláním.
„Dračice, temná sílo, přicházím k tobě, abych hovořil,
A ne abych kráčel v cestě krve, v žáru boje, který ničí.“

Z hrdých úst dračice vzplanul hněv, jak plameny v srdci,
Z jejích nozder vytryskly plameny, horké jak síra z pekla.
„Mocný Oslíku, jsi nápadník, který přichází do mého království,
Mně neodporuj, nebo tě plameny spálí na popel.“

Ale Oslík, srdce jeho odvážné a neochvějné,
S pokorou, ale neústupně, v očích jeho jasně planulo odhodlání.
„Jsem tu, dračice, abych tě poznal, abych tě neohrozil,
Nech mě promluvit, tvé srdce může mít jinou sílu, než jen oheň.“

Kniha Chaloupka strýčka Toma změnila svět - napsal Petr Janša

V dějinách literatury existují díla, která překračují hranice svého žánru a času. Jsou to knihy, které se stávají katalyzátorem společenských změn, provokují hluboké diskuse a inspirují generace. Dílo dokazuje, že literatura má moc měnit svět.
Mezi takové texty se nepochybně řadí „Chaloupka strýčka Toma“ od Harriet Beecher Stoweové. Tento román, poprvé vydaný roku 1852, není jen literární klasikou, ale také skutečným nástrojem společenské revoluce. Kniha, která svým obsahem otevřela oči milionům lidí po celém světě, hrála klíčovou roli v boji za zrušení otroctví – a tím i v proměně americké společnosti. Harriet, hluboce věřící abolicionistka, využila svého literárního talentu k tomu, aby prostřednictvím příběhu strýčka Toma a jeho spolutrpitelů podala svědectví o nelidskosti otrokářského systému. Stoweová čerpala z vlastních zkušeností – jako obyvatelka Spojených států amerických měla možnost pozorovat nejen kontrasty života na Severu a Jihu, ale i dopady rasového útlaku. Chaloupka strýčka Toma však není pouhým popisem – je obžalobou proti nespravedlnosti, prohlášením, že otroctví je zlo, které musí být zastaveno.

Mladí to prý mají jednodušší - napsala Martina Křížková

Jó, za našich časů…

… jsme nejezdili s helmou na hlavě. Na kole ani na lyžích.

…  nepoužívali jsme bezpečnostní pásy.
Vychlastali jsme flašku Ostravského kahanu a pak se pozvraceli. Nikdo nepotřeboval opalovací krém ani černé brýle. Všechno bylo drsný a nebezpečný.
Cvičení v masce, kde tě učitelka z občanky děsila atomovou bombou. Šikana na vojně. Mazec prostě. Každý blbec uměl číst mezi řádky a myslet dvojsmyslně.

U nás na Bělidlech - napsala Zuzka Fajmonová

U nás na Bělidlech se pořád něco děje. Opravdu. Za celou dobu, co tady bydlíme, se nestalo, že bychom měli chvíli klid. Začalo to Myší dírou. Ta je buď zacpaná dodávkou nebo uzavřená. Když ji na pár dní náhodou otevřou veřejnosti, boucháme regulérně šáňo.
Pokračuje to uzavřením železničního přejezdu a tím, že přestanou jezdit tramvaje a místo toho jezdí autobusy. V jiný časy, samozřejmě. A ne tak často jako tramvaje, přece to ghetto nebudeme rozmazlovat, že jo.

Vidět Neapol... a chtít se tam vrátit - napsala Hana Hermanová

Vidět Neapol... a zemřít

I.

„Děvčata, být Vámi, vůbec bych tam nechodil,“ povzdechne si recepční našeho neapolského hotelu a upře na nás své nekonečně smutné modré oči. Ale já ten park chci vidět. Psala přece o něm Elena Ferrante v Prolhaném životě dospělých a podle google maps by neměl být dál než dvacet minut chůze. 

„Ano, ano,“ přikývne recepční a upraví si temně vínovou kravatu. „Dvacet minut chůze, ale jaké chůze! Je to po schodech nahoru, nahoru a pořád nahoru! Up, up, up and more up! Jste snad, dámy, kamzíci?“ 

Prozření - napsala Lucie Svibová

„A kolik vás celkem bude? Někde jsem četla, že na romskou svatbu, se sjedou všichni příbuzní,“ zeptala jsem se korektně, abych se nedotkla něčích citů slovem Cikán, i když mi spojení „romská svatba“ nešlo přes pusu.
Stála jsem v otevřených dveřích svého bytu a nevěřícně zírala do chodby a na schodiště domu. 

U sousedčiných dveří bylo zatím zhruba 30 párů bot, dvoje složené golfky, uvázaný pes, hromada pestrobarevných krabic a kytice lilií. Po schodech běhaly bosé děti (ty jsem spočítat nedokázala, protože byly stále v pohybu), vstupní dveře do činžáku byly otevřené a obležené Romy s cigaretami přilepenými ke rtům a plechovkou piva v ruce.

STANICE VRCHLABÍ - napsaly Barbora Bilišňanská a Kamila Doktorová

Ve stanici Vrchlabí vystupuje maminka se čtyřletým chlapečkem a říká svému synkovi: "Nezapomeň pozdravit."
„Na shledanou,“ zakřičí klučina do kupé, kde zůstane učitel a bezdomovec. 
Učitel zamává: "Nashledanou."

Bezdommovec zabručí: "No, nazdar." A dodá: "Tady se člověk nemůže ani vyspat."
"Co se vám nelíbí? Byl to slušně vychovaný chlapeček."
"To určitě, byl to uřvaný fakan. Pořád něco mlel a tu hubu nezavřel."

"Byl zvídavý a měl chytré otázky."
"Koho to zajímá, když jsem celou noc nespal, co byla venku taková zima."
"Děti jsou naše budoucnost, je dobře, že se jim rodiče věnují a povídají si s nimi."
"No, může se ptát doma, tam ať rodičům klidně odpadnou uši z jeho keců."

Taky řešení - napsal Marek Bucko

„Nechápu, jak můžete tu pobočku řídit takovým způsobem?!“ začíná provozní ředitel svůj komentář na měsíční poradě.
„Co máte přesně na mysli, pane řediteli?“ dotazuji se, protože netuším, kam nadřízený míří. Navíc i nás vedení nutí, ať se vyjadřujeme přesně.
„Hlavně žádný revoluční kecy jako zlepšíme, změníme, zařídíme! Chci konkrétní kroky!“ řve vždy provozní na poradách. Asi proto se teď sám ptá obecným, nejdebilnějším způsobem. Vyhrkne na mě obecný výprc a já už se k něčemu přiznám.

Plachty v poušti - napsal Martin Paruch

Na ceduli jachtařského klubu nenarazíte v poušti každý den. Vtip, napadne vás. Jachtařský klub! Tady! To určitě.
Vousatý chlapík mě se smíchem přesvědčoval, že je to vážně tak. Seděli jsme v jediném místním hotelu a debatovali nad sklenicí piva. Šest set kilometrů na sever od Adelaide. V pustině, která nemá daleko ke středu Austrálie. Tvrdil, že na jezeře Eyer, které je jen kousek odsud, se opravdu dá plachtit.

Dým - napsala Barbora Macko

Pomalu doutnám
v tvém požáru
V tobě se rozplývám,
tvaruji se ve tvém tvaru
a potichu dýchám dým,
co vstupuje mi do plic.
Vnitřní symfonii poslouchám,
když zhasínám světla světlic,
a sladce usínám
v tvém slunečním západu,
zvolna se rozpadám.

Oddávám se nápadu,
že řekl jsem vše, 

co měl jsem říct.

Splněná přání - napsala Lucie Svibová

„Já bych strašně moc chtěla cestovat,“ povzdychla si Olga. „Podívat se do Ameriky, do Hollywoodu, nebo vidět polární záři, být za polárním kruhem. Nebo příští rok na Olympiádu do Pekingu. To by bylo úžasný.“
Seděly jsme v přítmí baru, kolem se míhala světla diskotéky, červená a modrá pak zase modrá a žlutá, dokola a dokola. Hudba teď naštěstí tolik neřvala, takže jsme se slyšely. A to bylo dobře, protože nový vánoční hit už nikdo nemohl ani cejtit. Teda slyšet.

Vošahlíku, nešahej! - napsala Klára Dvořáková

„Říkám vám, že toho mám právě dost! Neplatím tomuhle ústavu nekřesťanské peníze za nadstandard, aby váš personál s mým manželem takhle zacházel!“ 

Elegantní dáma je značně rozčílená a nevydrží sedět. Postaví se a korzuje po kanceláři ředitelky domu pro seniory. Její energické kroky zanechávají brázdu na čerstvě vyluxovaném koberci.
„Paní Vosáhlová, já naprosto chápu vaše rozrušení. Personál samozřejmě udělal chybu.

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje Elišce máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.

Balónky - napsala Gabriela Vyhnánková

Jsou dva nafukovací balónky. Jeden modrý a druhý červený. Modrý naplněný héliem, červený naplněný vzduchem. 

Modrý stoupá nahoru k nebi, červený se válí na zemi.

Poučení: I když jsi hustější, nemusíš naplnit svůj potenciál.

Vánoční dárek - napsala Sabina Prisender

Šedivé nedělní odpoledne ve starém měšťanském bytě nad Svratkou. Prosinec 1961. V obýváku je docela teplo.
Prcek hladí rám dřevěného krámku, který dostal k Vánocům, a pyšně chystá účtenky. Hra začíná. Rodina se postaví do řady. Otec zazvoní jako první.

"Dobrý den přeji, rád bych koupil dvě másla!"

"Nemáme."

"A sádlo?"

"Taky ne, možná příští týden."

"Tak na shledanou."

"Nashle."

Smích v auditoriu. 

"Dělá to výborně!" culí se otec.

Vzpoura strojů - napsala Michaela Pacas

Když jsme se s kamarádkou bavily o svých zážitcích v posledních letech, tak v prvé řadě mě napadl jeden z nejintenzivnějších a zároveň nejkrásnějších, a to bylo narození mých dcer. Další krásné zážitky byly při cestování. Vryté do paměti mám například plavání s delfíny nebo safari v Africe, kdy jsme pozorovali zvířata v jejich přirozeném prostředí. Ovšem jeden z posledních zážitků, které ve mě probudil snad veškeré emoce, na které pomyslíte, tak ty ve mě vzbudila vzpoura strojů v naší domácnosti… Začalo to tím, že při dlouhém sezení vždy začala blikat světla. Člověka to hned zvedlo ze židle, probralo z jeho snění a donutilo jít zase něco dělat a to dřív než se přiblíží večer a budeme muset nahnat děti do jejich postýlek. Další stávka spotřebiče přišla hned poté.

Mýty a jejich boření - napsal Jaroslav Valach

Příspěvek zkouší vystihnout povahu mýtu a zdůraznit jeho vztah k vyprávění a příběhu. Mýty jsou staré, předcházely vědecké poznání, ale stále hrají svou roli v životě společnosti. Někdy vysvětlují sdílené hodnoty, jindy brání změně. Pak je třeba je bořit. Bořit a tvořit nové, zůstávají totiž nejúčinnějšími nástroji, kterými uchopujeme svět.

VŠUDEBIL Tour - napsala Nicole Studená

„Kde všude už jsi byl? V Tibetu? - Ne?!“
„Na Sokotře? - Taky ne?!“
„A co v Patagonii? - Že nevíš, kde to je?“
„Tak na Antarktidě? - Zima?!“
„A co jsi do teď dělal, když jsi nikde nebyl? - Debil!“
„Já jsem náhodou VŠUDE-BYL.“

Asi nějak takto dnes vypadá rozhovor s moderním všudebilem. Zástupci generace lidí, kteří se rozhodli vyměnit teplo a pohodlí domova, stabilní práci a pravidelné nedělní obědy u rodičů za bágl s limitní hmotností, letenku někam hodně daleko, treckové boty, funkční oblečení a nejnovější „jabkový“ mobil s aplikacemi pro cestovatele.

Propsat se ke čtenáři - napsala Katka Nevolová

První větou oslov srdce

Myšlenku svou rozvíjej
Veď čtenáře v labyrintu
Tak, jak jsi jej vystavěl.

Labyrint – to není chaos
Má svůj řád a pravidla
Logiku i překvapení
Aby cesta bavila.

DENÍČKOVÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Cite!
Lásko!
Něho!
Ví, páteříček sněhový, ke komu doplul
oknem do pokoje?
Černý samet beze zbroje s oranžovou šálou,
na dlaň sedl náhle zmaten.
Páteříčku, dlaň mám malou,
dívčí v bílém pokoji
a velkou lásku,
kterou má ten
jenž bezbrannou mne odzbrojí.