První třídní schůzka - napsala Lenka Holcová

Vcházím s maminkou do dveří mojí úplně nové školy. Chodím sem jen pár měsíců. Trochu se mi svírá žaludek. Paní učitelka dnes bude mamince vyprávět, jak mi to tady jde a jestli nezlobím.
Maminka se zdá trochu nervózní. Když si před šatnou nasazuje na boty modré igelitové návleky, jeden roztrhne.
Stoupáme po schodech hlavní chodbou do druhého patra. Je jich přesně 36. Jsou na nich barevné nálepky se slovy, která ještě neumím přečíst. Umím zatím jen B, S a M.
Chodba je potemnělá a je ticho. Je dávno po vyučování. Nikde žádné děti. „Mami a co je to vlastně ten trojlístek?“ Na odpověď už je ale pozdě. Vcházíme do třídy. Je světlá a barevná. Běžím si do své lavice pro Unicorna.
V první lavici sedí paní učitelka a usmívá se. Asi to nebude až tak zlé.

Modrá je dobrá - napsala Noemi Trojanová

„No, to je nadělení! Co s tím vším? Vyhodit! Vše vyhodit! Do kontejneru! Nic nebudu třídit nebo se z toho zblázním. Nic si nenechám!“
„Mě jo.“
„Ne. Nic! Nebo dopadnu jako mamka.“
„Jednu věc si můžeš nechat.“
„Ne! Vše jde pryč. Nepřemlouvej mě!“
„Jednu modrou věc…“
„No jo, je pravda, že mamka měla modrou ráda…“
„Tak vidíš.“

„Ale proč zrovna tebe, modré je tu všechno.“
„Používala mě…“
„Opravdu?“
„No, občas mě vzala do ruky.“
„Tak vidíš. Občas. Vymysli jiný důvod, proč tě nevyhodit.“
„Nabídni mě Dagmar Urbánkové, ona mě vyšije. A vystaví a možná o mně i napíše.“
„Dobrá. Tebe nevyhodím.“

Hlídač - napsala Alena Janková

Mám důležitý úkol. Strážím tento policový díl s mříží před nepovolanými.
Krátký zub, dlouhý zub, mezera a pak dlouhý zub je jediná správná kombinace, co mě otevře, každá jiná je NEPŘIJATELNÁ! Já strážím tuto hromadu knih narůstající každým rokem!
Mým jediným spojencem v této misi jsou železná očka dvířek, ve kterých jsem zacvaknut. Jsme pro sebe přímo stvořeni.
Každý den prochází kolem banda civilistů, ale žádný z nich mě nemůže vyrušit v plnění mé práce. Občas o mě zavadí, ba i narazí popelnicemi, co jen tak líně postávají vedle, ale já se ani nehnu.
Během dne na mě svítí se vzdálené prosklené stěny, ale ani žár mě nemůže zastavit. Ani v noci, ve tmě zhasnutých světel a tichu, vzniklým absencí studentů, nepolevuji ve svém údělu.
Ne! Prach, špína, řev ani dupání mě nevyruší z mé práce.
Jsem totiž visací zámek a mám důležitý úkol.

Nejbezpečnější místo na světě - napsal Zdeněk Hejda

Jako nejbezpečnější místo na světě, si vždy znovu a znova vybavím barák dědy a babičky v Olší. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ recitoval děda s lišáckým úsměvem, a babička mu za to nadávala, že nás děda jen kazí. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ provokuji mámu dodnes. Osada Olší odbočuje, stáčí se, kroutí se stranou hlavní obce, jako by se trochu styděla za svoje nuzné a osamělé domky bývalých sklářů. Však také tak vznikala, aby to měli dělníci blízko do hutě za kopcem. Uprostřed se vine úzká cestička.

Svatební noc - napsala Dana Volfová

Chlapec Milan dospěl v krásného ztepilého jinocha. V očích svých rodičů však měl jednu vadu: víc než dívky ho zajímali chlapci.
Milanova matka vymyslela skvělou nápravu – vyhledala hodnou a hezkou Marušku. A protože Maruška toužila být pod čepcem, ženichova matka jim vystrojila pěknou svatbu.
Den po svatbě zavolala novopečená tchýně své nové snaše: „Tak co Maruško, jaké je to být vdanou paní? A jak sis užila svatební noc?“
„Nalili jsme si skleničku na kuráž, zapálili svíčky a já jsem se začala svlíkat. Milan se taky svlíknul.“
„A pak?“ ptá se nedočkavě tchýně.
„Milan si oblíkl všechno, co jsem si svlíkla. Pak odešel a ještě se nevrátil.“

Třídnice - napsala Dominika Kotrbová

Vidím ji! Leží tam. Knížka jedna zapeklitá. Vezmu jí a schovám, ona to totiž všechno ví. Je hranatá. Je delší než širší. Stěny má rovné a rohy ostré. Tedy až na ten levý dole. Ten je okousaný. Pepa Holý má pořád hlad a jednou, když snědl všechnu svačinu, tak se do ní pustil. Paní učitelka ho ale načapala a tak stihl ujíst jen ten levý roh. 

10 důvodů, proč navštívit Benátky - napsala Sabina Prisender

1. Zdravý skepticismus.
Když Vám všichni tvrdí, že kanály smrdí, na mostcích se nepohnete a ve všech tratoriích Vás čeká výhradně turistická šlichta, naučte se 20 vět v italštině, hoďte se do gala a jeďte. Je úplně jedno, kdy. Serenissima má sezónu vždycky. Neušetříte, vždycky v ní necháte poslední halíř. A když na to půjdete chytře, tak i rádi.

Malá mořská víla - napsala Klára Pelcová

Sedím na velkém kameni, který je omýván mořskými vlnami. Moje nohy, vlastně můj krásný ocas, jsou složeny bokem pode mnou. Rukama se opírám o kámen. Dlouhé vlasy se mi vlní po zádech a přes levé rameno. 

Kov, ze kterého jsem vyrobena, je již zelený. Ale moje silueta se roky ani počasím nemění. Každý den se dívám, jak slunce vychází a večer zase zapadá. Pak nastane noc a vlny kolem mne jsou postříbřeny měsíčním světlem. A šumění vln je věčné, stále se opakuje. Za bouřek a větru silněji, ve slunečných dnech jemně.

Týden v tichu - napsala Noemi Trojanová

Toužila jsem putovat. Pro svoji první poutní cestu jsem si vybrala Rybářskou cestu. Vede po jižním a západním portugalském pobřeží. V Portugalsku této cestě říkají Rota Vicentina, chodíval po ní svatý Vincent. Cesta vede kolem oceánu. 183 km kolem moře. 

Jde se po písku na plážích, po útesech, po písku v dunách. Na útesech hnízdí desítky druhů ptáků a především čápi. Proto se po rybářské cestě chodí na jaře.

Rolnička - napsala Jana Smejkalová

"Mamííííí, proč máme na batůžkách ty rolničky?"
"No, vždyť už jsem ti to říkala. Je to proto, že při každém našem kroku zacinkají, medvědi je uslyší a nepřijdou k nám. Chápeš?"

"Jojo."

"Ahoooj, jak se vám jde? Vše dobré? Vidím, že máte rolničky. Víte, že tady tomu všichni říkají DINNER BELL."

Kočka - napsala Vladimíra Kubíčková

Přede mnou známý pohled. Protější budova kolejí, teď v létě se zhasnutými okny. Z prava se nese z parku hudba. Z leva hučí dvě hospody na blízkém náměstí. Pode mnou temná ulice se dvěma řadami aut. Vysoké ledabyle zaparkované naleštěné džípy se střídají s malými auty, co tu stojí už týdny. Tmavá auta se světlými. A hned pod mým oknem parkuje stříbrný osobák s moderním designem. Světlý bod mých příštích chvil. Když se od něj odrazím, vyskočím na protější javor. A z něj už do oken kolejí uvidím mnohem lépe. Odrazím se.

Omluva z konce světa - napsala Eva Přibylová

Ani nevím, jak jsem se zde ocitla. Stojím na přídi lodi, která míří ke břehům ostrova ʻEua, vítr mi cuchá vlasy, slunce se odráží od nekonečné modři oceánu a cítím směs zvědavosti a lehkého napětí. Tonga, tohle souostroví v jižním Pacifiku, je jiný svět – džungle plná života, bílé pláže, tyrkysová voda. A přesto v sobě nese i něco neklidného. Častá zemětřesení a hrozba tsunami tu lidem připomínají, že je to příroda, kdo tu vládne. 

Nenápadně si prohlížím ostatní cestující. Jsme jen malá skupinka, asi sedm lidí. Dva mladé páry, já a pak oni – dvojice, která mě zaujala hned na první pohled. Starší muž jménem George a vedle něj mladý kluk, očividně syn. 

Jako klasický introvert jen čučím, takže konverzaci navazuje George.
“Ahoj, odkud jseš?” ptá se naprosto automaticky. 

Opravdu jsem se naučil vše, co potřebuji znát, v mateřské školce? - napsal Jarda Valach

Mistři světa 1972

RAZ: "Nikomu to neříkejte, ale já ten hokej vlastně nechápu."
DVA: "Jak nechápu? To nepoznáš, kdo dal gól?"
RAZ: "To jo, ale tady jde o základní situaci hokeje. Dvě družstva zuřivě bojují o puk, pro jeho udržení obětují všechno a když už ho mají, tak ho střelí do místa okupovaného cizím brankářem!"

Na útěku - napsala Barbora Macko

Mám strach, že všechno,
co jsi ve mne probudil,
je jen zvířený prach.
V myšlenkách o tobě
někam jsem zabloudil.

Jednoho dne,
až poznáme tu chvíli,
už nebudem na útěku.

Jen práce - napsal Standa Rokos

Er-forma
Je to jen práce, snaží se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledí do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávne na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekne.

Ich-forma
Je to jen práce, snažím se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledím do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávnu na staršího chlápka: „Tak pojď.” 

Du-forma
Je to jen práce, snažíš se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledíš do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávneš na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekneš.

Ztracená v lese - napsala Alena Janková

Bylo to krátce potom, co jsme se přestěhovali z Krkonoš do bouřlivé Prahy a jediné, po čem jsem toužila, byl pocit domoviny. Rozhodla jsem se teda najít les hoden toho označení a žádný park, který jen Pražáci za les považují.
Troufale jsem vyšla ani ne hodinu a půl před západem slunce do překvapivě teplého prosincového večera. Už z předešlého zkoumání terénu jsem měla zhruba představu, kde les hledat a po dlouhé chvíli stoupání a klesání jsem ho objevila.

Sokotránské jeskyně - napsal Michal Hejna

„Proč vy do těch jeskyní vlastně lezete?“ ptali se nás Sokotránci. Obyvatelé jemenského ostrova mají k jeskyním rozporuplný vztah a některé věci prostě nepochopí. Třeba proč někdo věnuje čas a peníze a vláčí se z Čech až na malý ostrůvek v Arabském moři jen proto, aby si dal ukázat díry do země a lezl do nich?

K jeskyni Hoq, druhé nejdelší jeskyni na ostrově Sokotra a jediné zpřístupněné pro veřejnost, se váže stará legenda. Podle ní se jednomu vesničanovi ztratila oblíbená černá kráva jménem Noc.

Proč stojí plameňák na jedné noze - napsala Bohuna Kopřivová

Chudák plameňák, má nemocný meniskus.
„Počkejte na mne!“ volá plameňák na ostatní ptáky z velkého hejna, které vzlétá nad hladinou.
„Přeci mně neuletíte, mám nemocnou nohu.“
Jeden plameňák - kamarád trochu zpomalí a otočí se: „Co ti vlastně je?“
„Chybí mi kus chrupavky v koleně, mám problém s natahováním a ohýbáním kolene, špatně se mi vzlétá.“
„Tak si zaleť k doktorovi, znám výborného ortopéda, jak sednem, řeknu ti víc.“

Masajové, strážci a poslové prastaré kultury - napsal Petr Janša

Náš džíp se řítí závratnou rychlostí po prašné cestě. Nebe je zamračené, jako by se nám snažilo zdramatizovat příjezd do vesnice. Blahodárné nebe, kilometr těsně pod rovníkem je pro nás Středoevropany pekelně vedro. Míjíme hliněnou budovu s rezavým vlněným plechem a jsme na místě.
Dětí před vesnicí nás vítají v tradičním oděvu uvítacím a pokřikem ve svahilštině. Jsou oblečené.

Lukáš - napsala Lenka Holcová

Už v jeho raném dětství, asi tak kolem osmého roku jeho života, jsem se dozvěděla, že se vymyká všem standardům. Prozradila mi to lékařka v dětské psychiatrické ambulanci.
„Musíte se smířit s tím, že je to podle vyšetření výjimečné dítě. Takových dětí jsou jen 2 procenta v populaci. Jeho IQ se pohybuje kolem hodnoty 130-142." 

Měřila si ji lékařka pohledem za skly brýlí.

Třídní schůzky - napsala Renata Koblicová

Na dveřích konečně najdu 4. A. 

Od mých časů je tu všechno přeházený. Připadám si jako Kodet v Pelíšcích.
"Dobrý večer," zdravím a nevím kam s očima. Těkám pohledem po třídě a hledám, kam si nesednout. 

Ne, vedle Šlancový ne, už teď se tváří jak haloweenská dýně. Napadá mě, že dospělí na těch dětských židlích vypadají jak Berouskovic medvědi na motorčičkách. 

KRÁSA A ZÁVIST - napsala Zuzana Hrušková

Vrabec a papoušek kakadu,
vedli takovou rozpravu.
Seděli v parku na lavičce,
hlavičku pěkně při hlavičce.


„Já ti tak závidím tvé bílé peří,“
smutně si vrabec svůj kabátek měří.
„Ano jsem krásný," chvástá se kakadu,
zvláště když roztáhnu šošolku dozadu.“


Vtom za nimi se sítí a klecí někdo stojí,
třesou se oba ptáci, strašně se bojí.
Jen jeden z nich ale ztratí svobodu,
a bude dělat v nějakém bytě ozdobu.

Haiku - napsal Šimon Pravda

Vzpomínky na Itálii

Kde svítí slunce
v mém srdci Chieti vždy
Stejně chčijety

Hovory s umělou inteligencí o zábavných mystifikacích přes manipulace až po hrozbu jaderné války - vedla Dana Emingerová

Začalo to tímhle obrázkem...

Řekla jsi:
Ahoj, našla jsem na FB tenhle příspěvek s fotkou. To musí být nějaký výmysl stvořený umělou inteligencí, ne?

ChatGPT řekl:
Jo, tohle je typický výmysl šířený umělou inteligencí. Je tam několik varovných signálů:

Co jsem si odnesl z dlouhodobého povídkového kurzu - napsal Jarda Valach

Učení zpětnou vazbou

Především bych rád zdůraznil, jak mě v pokusech o psaní posouvá zpětná vazba lektora i ostatních účastníků kurzu. Nemohu dost vynachválit postup vzájemného posuzování děl propracovaný do nejmenších podrobností. Pravidla jsou navíc nastavená tak, aby ani kritické reakce ostatních autora nezranily. Autor přečte svůj příspěvek a v následné diskuzi je už jen němým účastníkem.

Lepší já - napsal Marek Bucko

„Nejbarvitější inspirací je termín…“ zní mi v uších, aniž by někdo promluvil. Šéfredaktor už naléhá, uzávěrka se blíží. Jenže u tématu „současná alternativní umělecká scéna na Hlučínsku“ na dvě normostránky je mi i termín prd platný. Na Hlučínsku prostě chcíp pes. Musím to tak říct, i když teda psy miluju a smrt nenávidím. Raději bych byl, kdyby to bylo opačně. Ale říká se to takhle. Ještě jsem neslyšel odpověď na dotaz například na noční život v Bruntále:

Reklamace brýlí - napsala Zuzana Hrušková

„Dobrý den, já….no nekecej Sáro, ty teď pracuješ tady?“

…..

„Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?“

….

„Spíš rok to bude, ne?“

….

První setkání s domorodci na Papui - napsala Bohuna Kopřivová

Díky našim málo známým destinacím, které si vybíráme, jsem zvyklá na ledacos. Když jsme doletěli na Papuu, do Wameny, hlavního města oblasti údolí Baliem, která je nejoblíbenějším a nejpřístupnějším místem na Papui, jsem dost překvapená. Lépe řečeno mám velké obavy, zda to tu přežijeme. Dokonce si říkám, že jsme to s našimi dobrodružnými cestami trochu přepískli.

Letiště je malinká budova s krásnou zelenou střechou, ale co nás čeká v letištní hale (dá-li se to tak nazvat) mně vyrazí dech.

Barvy života za šedé totality - napsala Lenka Holcová

Narodila jsem se na jaře roku 1975. Jsem tedy typickým Husákovým dítětem a dnes už, jakkoli se to zdá neuvěřitelné, pamětníkem. Sametová revoluce mě zastihla v polovině prvního ročníku na Gymnáziu. Pamatuju si trikoloru přišpendlenou na své bleděmodré bundě a hrdost při demonstraci na náměstí našeho malého města. Byla jsem přece také student a bojovala za demokracii. Po pravdě jsem jen byla ráda, že si můžu do školy obléknout své jediné džíny a tričko s nápisem, což bylo předtím naprosto nemyslitelné a celý den se nemusím učit. O demokracii a totalitě jsem nevěděla mnoho. Totalita byl můj každodenní život, moje dětství a puberta, moje první lásky, období pod ochrannými křídly rodičů, období v podstatě bezstarostné.

Děda Georg - napsala Renata Koblicová

Můj děda byl nevlastní. Nevlastní otec mojí mámy, která s ním v období svého dospívání celkem otevřeně bojovala. Ani my vnoučata jsme k němu nikdy nenašli vztah. Byl trochu podivín a snad ne proto, že byl Žid. Přitom hýbal rodinnou mytologií a do paměti se nám vryla spousta jeho, často nejapných a nevhodných, replik a činů. Žida v sobě tedy vážně nezapřel. Nechal si nás dvě sestry třeba nastoupit do řady a významně každé do dlaně vtiskl pětikorunu. Celé to komentoval: „Tak holky pojďte sem, něco vám dám.“ Což v roce 1982 nebyl obnos, co by nás omráčil. Dalším majstrštykem bylo vyčesávání srsti jeho tlusté zlé kočky. Pokaždé. A pokaždé mu můj táta nesměle říkal, že mám silnou alergii na kočky. Při mém tradičním dušení v oblaku kočičích alergenů se ozval dědův komentář: 

„To má Pišta rád.“

Pampelišky - napsal Marek Bucko

Vidím sebe jako malého. Asi pět let. Je jarní teplé odpoledne. Běžím trávou a kvetoucími pampeliškami. Tlačím před sebou plastové autíčko- trambusa. Po kousku ho nechávám na místě a běžím jen já sám. Běžím, až se mi klepe kšiltovka na hlavě. A směju se. Nemám čemu. Mám jen radost, že kvetou ty hezký žlutý kytičky a že jich je tu tolik. Běžím, až mi od nohou práší žlutý pyl. Asi protože ještě nevím, co je alergie, tak mě žádná netrápí. Jsem tu s dědou a babičkou. O kousek dál se batolí ségra s mámou a pobíhá pes Punťa.

Naleštěná bída - napsala Renata Koblicová

Nablýskaná, s hologramem
Leskne se a láká
Kniha, co ji musíš mít
Zaplatit, uvařit dobrou kávu
Obřadně otevřít
Vážený a milí, říká první věta
Prostě si nalít na pozlátko světa
Znáš to o tom obalu
Co vše a nic neříká
Not hodně, ale žádná muzika

Dialog - napsala Zuzana Hrušková

„Prosím vás, netlačte se sem, vidíte, že už tu není místo.“
„No, kdybyste se trochu posunula, tak se ještě vejdu.“
„To teda nevejdete, uvnitř je úplně narváno.“
„Stojíme tu jak ve frontě na polívku. Já už to nevydržím.“
„Paní, nejste jediná, proč myslíte, že tu všechny trčíme?“

Ten oheň - napsala Lenka Holcová

Zase jí to vyhnalo z postele. Ta slova, věty. Přesně formulované. Od Pána Boha. Dar-nedar. Jedenácté přikázání. Když odoláš tomu ohni, tomu pokušení, do rána všechno zapomeneš! Jen rychle najít tužku a papír.
Kurz tvůrčího psaní. Víc jak rok nevyužitý voucher na dně zásuvky. Vánoční dárek.
Spisovatelka Dana. Aristoteles. Lustig a Psaní podle Lustiga. Naučit se psát, jako řemeslo, jako zedník klást cihlu na cihlu. Najít diamant! To se lehce řekne. Titulek a první věta, to už ví.

O kaluž - napsala Renata Koblicová

Horké africké odpoledne. Dva úplně stejní ptáci. Ale nachlup. Dva krásně vybarvení samečci. Přiletěli jeden po druhém k jezírku, co je teď právě po okraj naplněné průzračnou dešťovou vodou. Oba dělají, že jeden druhého nevidí. Snad si každý z nich myslí, že ten druhý je jen odrazem. Trhanými pohyby hýbají hlavami, jak to ptáci dělají. Vyčkávají.
Já tu byl dřív, myslí si první.
Já sem létám už měsíc, co se jezírko po deštích naplnilo, jde hlavou druhému.

Opravdu jsem se naučil vše, co potřebuji znát, v mateřské školce? - napsal Jarda Valach

Motto
Jsem natrvalo přeprogramován ve prospěch Sovětského svazu.

Prolog
Na vlastním případu mám ověřenou relativnost výroku, že všechno, co člověk potřebuje znát, se naučí v mateřské školce. Přesněji řečeno, pokud chcete, aby si někdo něco pamatoval, naučte ho to v mateřské školce. Pokud chcete, aby se někdo váš názor přijal s bezmeznou důvěrou, aby za váš ideál radostně střílel a byl zastřelen, zasvěťte ho do mystéria v mateřské školce, jedno, zda jde o zmrtvýchvstání, o beztřídní svět nebo o klimatickou změnu. Bude váš a nadšeně obětuje sebe i ostatní.

Měsíční postřehy - napsala Sabina Prisender

Když má člověk v Brně mamku a taťku, tak občas pobude. A když pobude, potřebuje divadlo.
Výběr velký, volba padá na Rudiše. Jeho divadelní hra Krvavý měsíc se uvádí v barokní Redutě. 

Sál plný, věkově pomícháno.
Mám načteno.
Před představením se trochu nechápavě ptám přítomné dramaturgyně, proč rodák z Krkonoš situuje dění na břeh Svratky do brněnského Jundrova, jestli Brno zná a jestli tedy hra bude mít s Moravou a Moravany nějaký ten "úmysl".

Jak psát pro Koktejl, NG, Lidé a země - zaslali Bára Literová, Pavel Stöckl a Veronika Kratochvílová

    

Na lekcích v kurzu psaní cestopisů jsme mělil šéfredaktory a reportéry cestovatelských časopisů a webů. Podívejte se, jaká pravidla pro externí dopisovatele platí v některých z nich.

---

Kotva - napsala Nicole Studená

Abych mohla s jistotou plout do neznáma, potřebuji mít kotvu. Vlastně hned čtyři.  Na svých cestách miluji svobodu. Miluji nevědět, kde budu zítra spát, jaká místa navštívím, jak daleko dojdu nebo dojedu. Vím, že se tak stavím proti moudrému tvrzení „že ten, kdo nemá cíl, nikam nedojde“, ale já cíl mám. Mým cílem je – „nechat to na vyšší moci“. O dovolené si prostě dovolím neřídit se předem nalajnovaným harmonogramem a dlouhým seznamem toho, co je potřeba za den stihnout. Tak totiž probíhá můj život v každodennosti. Ráno mi zvoní budík v 5.30 a pak už je posloupnost činností předem nalajnovaná jak šestiproudá dálnice. Práce, nákup, vaření, praní, úklid, něco sebe rozvoje, trocha cvičení… vše pečlivě zaneseno do diáře na minutu přesně, abych to stihla.

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme byli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu. Naštěstí jsme měli v práci soutěž- kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). Se zastávkou v Plzni- spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem- před bývalou hranicí s Německem 

a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.