Tvá duše v plamenech - napsala Lenka Pěkná

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi a co je vlastně za den. Možná líp pro tebe. Až se totiž pořádně rozkoukáš, budeš si znovu přát, aby to bylo jen nepohodlné lože, jen východ slunce překrytý oblaky vypařující se ranní rosy. Teď by ses měl ptát. Proč?
Neudělal si to. Však víš. Vždycky ses řadil k tomu typu lidské bytosti, který radši vše zjistí hned a sám, než aby se předem zeptal. Stejně bys mi nevěřil. Ostatně jako nikomu předtím. Hlavně abys nebyl obelhán. Tak se tedy dívej!
Už to cítíš? To není ranní mlha. To není zlatý kotouč, drahoušku. Na to to moc štípe v očích, že? Na to tě v nose až moc dráždí sirný pach, viď? Uhodl si to. Dusíš se hustým dýmem. V mračnech kouře poznáš jen rudé odrazy šlehajících plamenů odněkud z dáli. 

Křičíš: „Požár! Pomozte někdo přeci! Hoří!“
Nikdo nepřichází a stejně máš pocit, že slyšíš smích stovek hlasů jako ozvěnu každého tvého zvolání. 

Na trati - napsal Francis Boko

Zaprášené auto kodrcalo po silničce. S Albertem to i v sedačce házelo sem a tam, nahoru a dolů.
„A tati, a proč to tak drncá?”
„Protože,” ozvalo se zepředu nebezpečně přidušeným hlasem, „tahle silnice je prostě neprůjezdná. Proč to sakra nebylo vyznačený na tý mapě? Roberte.”
Chlapec na spolujezdci se vynořil zpoza obrovské rozložené mapy. „Mohli jsme jet po tý trase, co nám ukazovala máma,” řekl, jako by se nechumelilo.

Had na prsou - napsala Lenka Pěkná

Celou noc jsem se nějak necítil ve své kůži. Jako mohutný váleček jsem se převaloval ze strany na stranu. Sem tam a zase tam a sem. Celé tělo mě neobvykle škrabalo, svědilo. Ruce, které jsem snad ani necítil, se ale nechtěly v samé únavě zvednout a pomoci mi od trápení. „Stejně za to může ta svraštělá babice!“ proklínal jsem každou svou myšlenkou tchýni. „Jen tak se objeví u večeře. Samozřejmě si počká, než se má Milunka vytratí do kuchyně, a hned se do mě pustí: „Zas jsem tě dneska viděla s tou tvojí cuchtou.“ v očích se jí leskne čirá nenávist. „Jestli jí to brzy neřekneš, sama jí to hezky vymaluju, jakýho hada si celou tu dobu hřeje na prsou!“

Mindset - napsala Hanka Čechová

„Učím se bruslit.“
„Bruslit? To začínají děti třeba v pěti letech.“
„To nevadí.“
„Na to už jsi stará, ne?“
„Proč bych byla stará. To je úplně jedno, kdy začneš.“
„Prosim tě. A nesmějou se ti tam?“
„Jako kdo?“
„No já nevím, kdo tam chodí.“
„Ne. Nikdo se mi nesměje.“
„A proč tam chodíš?“
„Protože mě to baví. A líbí se mi to. A chci jít na závody.“
„Pche.... V osumadvaceti jo?“
„Babi, to je ten tvůj mindset. Můžeš se naučit cokoliv, když to začneš dělat!“
„Co je to mindset?“

SMS Blues - napsal Lubomír Hanzlík

Spíš a já hvězdopravec píšu ti SMS blues o tom, jak miluji tě právě teď v půlnoční pravé poledne

Spíš a na Břevnově právě odbili půlnoc

Spíš a měsíc ten starej nemrava kreslí ti po těle pěkně necudný obrázky svou stříbrnou barvou

Spíš a první noční tramvaj přivezla na Malovanku první várku zbloudilých duší

Potápím se - napsal Oldřich Voženílek

Potápím se
Nořím
Do myšlenek
Pokouším se
Zkoumat hlavou jasnou
Kde je zlomek pravdy
A kde celek
Kde mé hvězdy září
A kde hasnou

Kurevník Karel - napsaly Iva Kašparová a Gabriela Vrbíková

"Ty děvko, co tady děláš?" zařvala Karlova manželka. "Ty se opovažuješ přijít i na pohřeb?" 

Všichni smuteční hosté zmlkli. Lenka se v slzách schoulila na rameno maminky. Karel Lence sliboval hory doly, maloval společnou budoucnost a o své manželce vždycky mluvil jako o Dozorkyni. Marie dceru pohladila a zašeptala: "Rraději jdi ven." 

Kostelní vrata bouchla a začala mela.

 
B: Jak to mluvíš o mé dceři? Za to, že sis nerozuměla s manželem, ona nemůže.

Střet feminismu a machismu - napsala Iva Kašparová

Zítra začne nové dobrodružství – každoroční workcamp s mezinárodní účastí (v době socialismu vítané). 
Který už to rok? Ani to nepočítám a jsem za to vděčná.
Letos mě v roli camp leadeara čeká Jasná dolina, dobrovolné práce na sjezdovkách Chopku a ubytování v CKM hotelu. 

Trocha luxusu neuškodí.

O ZMARNĚNÉM BUŘTGULÁŠI - napsal Jiří Wilson Němec

Vandrujeme naší vlastí. Chceme vidět Třebíč, Telč a dalším cílem je Jindřichův Hradec. Ani nespoléháme na stop. Dnes jsme měli stopu popravdě po krk. Už se rozhlížíme, kde se objeví nějaké místečko vhodné ke složení našich těl k nočnímu odpočinku, když nám naprosto nečekaně zastavuje auto. Krasavice. Červená Škoda Felicia. Auto bez střechy. Nikdy jsme ničím podobným ještě nejeli. První co nás napadá, že cestující asi potřebují něco vědět, na něco se zeptat, nebo potřebují nějakou pomoc.
„Ahóóój. Kam máte namíříno, klucííí?“ Chlápek za volantem má vousy, vypadá trošičku jako Werich, ale hubenější. Hlavně má Werichovy veselé oči. Vedle něj sedí paní, na první pohled sympaťačka. Taky se na nás směje a kyne rukou.
„Pojďte. My vás svezeme.“ 

Neváháme ani vteřinu.

Fata Morgana - výstava exotických motýlů - napsala Lenka Pěkná

Zdál se mi snad nekonečný sen o tom, jak jsem nasoukaný do úzkého pouzdra ušitého mě přesně na míru. Jenže časem jsem se začal rozpínat. Už tak malý prostor mě čím dál tím víc stahoval. Svazoval. Všude škrtil. Nemohl jsem se nadechnout. Nebylo z něj úniku. Když tu. Rup!

Napětí povolilo. Probudil jsem se. Možná to předtím nebyl tak úplně sen… Padal jsem totiž z výšky neznámo kam. Na zádech mi plandaly dva pomuchlané barevné hadříky. A nahoře nad sebou jsem viděl zelnou schránku připevněnou na dlouhé dřevěné tyči. Jenže ne jen jednu! DESÍTKY! Některé stejně poničené jako ta moje, jiné ještě v celku. Buch!

Bobr a volavka - napsala Petra Šídlová

„Ty, volavko, jak to, že nic nemáš, a přitom vypadáš tak šťastně?“ zeptal se bobřík.
„To víš, dneska frčí minimalismus. Všechny ty vaše nutné věci vlastně vůbec nejsou potřeba.“
Bobr se zamyslel. 

Ještě ten večer se podíval na svou hráz. Tolik dřeva. Tolik bláta. Tolik… věcí. 

Za pár hodin byla hráz rozebraná. Ponechal si jedinou dubovou větev. Tu zapíchl do vody, omotal trávou a prohlásil za umělecké dílo.
Pak si založil profil na Leknínogramu. 

Svíčka - napsala Markéta Krejčí

„No konečně, už jsem myslela, že to neuděláš."
„Ale to víš, že jo. Vždyť kvůli tomu jsem přece tady. Je všechno v pohodě?"
„Jo, je skvělý, když můžu být užitečná a někomu posloužit."
„A krásně voníš po vanilce..."
„Viď? Jsem ráda, že jsi spokojený a máš rád tu vůni."
„Jen, kdybys vydržela déle a nemizela mi před očima."
„Hm, tak to prostě je – když chci někomu posloužit, umírám u toho..."

Nevěsta je mrtva, vše je dovoleno - napsal Jan Flajžík

Hodiny na stěně prázdné zasedačky odbíjejí poledne a já tu mlčky vyhlížím šéfa, který mi má oznámit, kam se můj projekt bude vyvíjet dál. Zasedačka se sice skutečně jmenuje Uran, ale nikdo jí tu neřekne jinak než Bažina. To nejen kvůli plantážím kapradí na oknech, ale i těm odporně zeleným stěnám. Minuty ubíhají a já si naposled kontroluji tu projektovou dokumentaci.
Dneska se to totiž konečně stane. Aplikaci na inteligentní organizaci svateb, které nikdo neřekl jinak než Nevěsta, totiž vyhodíme jako kytici mezi uživatele a pak jejich kreditní karty vstoupí do svazku s naším předplatným. Strávil jsem s ní dost intenzivní půlrok života a teď je hotovo. Stačí dát jen finální pokyn a otevřít ji světu.
Po asi patnácti minutách čekání do dveří vstupuje šéf s výrazem člověka, který má právě pohřbívat štěňata, a bez pozdravu usedá na protější židli. Než se stihnu nadechnout a oznámit, že jsme připraveni, ujme se slova a rozvážným hlasem začíná:
„Víš, my jsme tady jedna taková velká rodina a v rodině jsou lidi k sobě upřímní.“

Pravá a levá - napsala Petra Šídlová

„Napíšeme si tu scénu se třema ukecanýma kočkama, pěti metaforama a jedním otrslým drakem.“
„Metafory rovnou škrtám, přídavný jména taky. Kočky povoluju dvě, a když budeš moc zlobit, škrtnu i draka.“
„Poslechni si tohle: je noc. Prší. Pod lampou stojí tajemný muž v plášti.“
„Jaký muž?“
„Tajemný! Ty vůbec neposloucháš!“
„Tajemný škrtám. Jméno, věk, povolání a důvod, proč stojí v noci pod lampou. V dešti. A taky mě hodně zajímá jeho vztah ke kočkám.“
„Kdybych to věděl, tak by přece nebyl tajemný!“
„Dobře, zatím si znamenám: Muž 1. A jeho vztah ke kočkám?“

Věštba - napsal Marek Bucko

Čaroděj vlastně ani nevěděl proč, ale ten kopec mu pořád nedal spát. Pro povzbuzení komunikace s jinými světy si notně přihnul lektvaru z vlčích kostí, hadích hlav a ježčí kůže. Zbytek, který nepolkl, prskl do ohně.

„U devíti zchromlých, pěšky jdoucích netopýrů“, ulevil si poté, co tím svinstvem oheň uhasil. Dnes by řekl jednoduše například „do prdele práce“! Ovšem tato nadávka tehdy ještě prokazatelně neexistovala. Hned na to se mu zvedl žaludek a čaroděj si uvědomil, že zvracet po tmě je opravdu strašidelné. Stejně, jako ten kopec. Když nanosil klestí a troud, aby zapálil oheň nový, začínalo již svítat.

„Je čas na inovace. Zkusím ten nový lektvar, co přišel z arabského světa. Má prý podobné účinky jako pivo, ale na rozdíl od piva je tekutý.“ rozjímal. Chlastat lžící mu přišlo trapný i na kouzelníka ze 13. století.

Příběhy na sedm slov - napsali Markéta Krejčí, Dominik Macek, Vojtěch Tesař, Lubomír Hanzlík, Gabriela Vrbíková, Soňa Košarová, Tereza Vlčáková, Hana Brabcová, Jana Staňková, Radka Bystrá, Iva Kašparová

Markéta: Řekla, že se nikdy nevrátí. Proč čekáš?

Petra: Chtěl si připadat jako orel. Tak skočil.

Honza: Už musím! Přijde katastrofa! Ve stanici nelze!
Jana: Prší, svítí, hodně prší, hodně svítí.

Luboš: Básním, sním uvnitř, hledám rým, když spím.

Vojta: Králík očichával spícího pitbula. Snídaně byla výtečná.

Hana B.: Čas utíká potichu a rychle, nepromarním ho.
Hanka Č.: Učila jsem dceru, teď učí dcera mně
Dominik: Ze tmy do tmy, pomyslel si mrtvorozenec.

Gábina: Zpocená, stažené hrdlo hrůzou, bez dechu a přesto prezentuji.

Tereza: Sbalila kufr. Bruslila. Spadla. Je po výletu. 

Honza: Srnka nevnímala, auto nedobrzdilo, přeju dobro…

Dominik: Ve vesmíru není prosebné štěkání vůbec slyšet.

Marcela: Deprese střídá euforii, nadšení a bláznivé zážitky.

Radka: Na počátku bylo světlo, tak vznikl svět.

Iva: Vystudoval dvě univerzity, nyní je domácí manžel.

Wimbledon bych za život bez Covidu nevyměnil - napsal Lubomír Hanzlík

Už nějakou dobu jsem vedl diskuse o realizaci mého snu – návštěvě tenisového turnaje ve Wimbledonu s M, přítelkyní žijící toho času v Londýně. Ona mě čas od času škádlila třeba tím, že poslala pohlednici s fotografií své osoby sedící na centrálním dvorci wimbledonského areálu s lahví sektu.

Pero a blok - napsala Gabriela Vrbíková

„Zase se mne budeš dotýkat?“
„Ano, snad ti to nevadí?“ 

„Bojíš se mne?“
„Nebojím, ale musíš jemně, s láskou. Někdy se tak rozohníš a tlačíš na mne. Jsem pak celá odřená.“
„Nevím, na co si stěžuješ? Já mám na začátku krásný ostrý hrot a ty svým drsným povrchem mne vždy úplně ztupíš.“
„No, dovol. Jsem hladká, jemňoučká, ale nejsem křídový papír. Hlavně už prosím tě neškrtej. Posledně jsi mne protrhl.“
„Tak to se omlouvám. Ale chápeš. Já musím svou paní bez odmlouvání poslechnout. Na tu situaci si pamatuji. Byla zuřivá a plakala. Říkala něco o tom, že má spisovatelskej blok.“

Slepice, vejce a já - napsal Vojtěch Tesař

Když mi byly čtyři roky, vyrazil jsem s mamkou na prázdniny do Zaječova k Haně. S mamkou se seznámily na vysoké škole. Trávili jsme s ní hodně volných chvil a ona si ze mě často tropila žerty. Asi bylo těžké si je netropit. Byl jsem zvědavé, nešikovné dítě a vždycky jsem se popelil na zaječovském dvorku jako slepice. Ale těm žertům jsem se smál taky.
Jednou jsem s Hanou pekl štrúdl. Připravila pytlík mouky, šest jablek, a hlavně velkou misku vajec.
Najednou jsem se zeptal: „Hano, myslíš si, že bych se naučil snášet vajíčka?“
„Tak to zkus,“ usmála se. „Přikrč se, zatřepej křidýlkama a zavolej: „Kokodák!““
Když jsme dodělali štrúdl, zkusil jsem to. S napětím jsem se otočil. Pode mnou opravdu leželo vejce.
„Já jsem to dokázal!“ jásal jsem.

Co jsem? - napsala Hana Brabcová

Víkendový kurz 10.-11. října 2026

Jsem odvážná i citlivá, jsem tvůrčí i tvořivá, jsem překvapující i překvapená,
Snažím se dodržet všechna doporučená pravidla. Umím pobavit i vyděsit,
Mám fantazii i odvahu, s postupujícím časem jsem náročnější k sobě i ostatním.
Jsem přemýšlivá i bezprostřední, někdy pohotová, jindy váhavá.
Chci zaujmout a zalíbit se, ale nechci být laciná. Chci poučit, rozesmutnit i rozesmát, oslovit ostatní. 

Blues spícího města - napsal Lubomír Hanzlík

Město spí a já píšu svůj dopis do neznáma
Město spí a někde dole v baru dlí osamělá dáma a čte si blues z pivních tácků
Město spí a kdosi hraje na Pánovu flétnu Variace na renesanční téma pro svou první lásku
Město spí a jeho sochy unavené minulostí usnuly 

a teď z těžka oddychují
Město spí a osamělé lásky tiše bloudí ulicemi a zpívají svoje blues
Město spí a básníkům se rojí verše na papír
Město spí a tuláci ustlali si pod hvězdami
Město spí a já píšu ti svůj dopis do neznáma

Prasák - napsala Lucie Vykypělová

(nechutná)

Šedinami prorostlý smilník,
obchcává si svůj nový rybník.
Převzal velení po náhlém náčelníkově skonu.
Je to rybář chytající rybičky ve vypuštěném lavóru.

Mořské panny drtící úhle o papír, s kresbami, zdárně připomínajících modelů,
Prasař chlípně okukuje pod záminkou „důležitých“ telefónů.

Hlavně, že má dobrou náladu - napsala Hanka Čechová

Ach jo, to je bordel. 

Rozhlížím se po kuchyni. Jako vždycky... 

Slupky od brambor a cibule, dóza se solí uprostřed stolu. Všude špinavé hrnce. Na zemi rozpatlané jídlo od koček. Kolikrát jsem mámu prosila, aby misky na žrádlo dávala na plastovou desku v rohu. Ale to nemá smysl.
Jdu do toho. Nejdřív musím všechno uklidit. Teda spíš vytvořit nějakou volnou plochu, kde ten koláč budu moct navážit a umíchat.
Tu mámy cukrovku už dávno neřeším. Hlavně, že má dobrou náladu.

Oceán zážitků - napsala Tereza Vlčáková

Moherské útesy

Otevřela jsem oči a jako první jsem ucítila zvratky. Zadruhé jsem si uvědomila, že nejsem jejich původcem. A jako třetí, že jsem na lodi jedna z posledních bez pytlíku u pusy. 

Před hodinou jsme s kamarádkou nastoupily na loď natěšené, že uvidíme naše oblíbená filmová místa a proplujeme mezi těmi nejhezčími útesy. Měl to být vrchol naší dovolené. Ten první ale přišel hned po vyplutí. A pak další. Po každém následovalo prudké žuchnutí, když loď dopadla zpátky na hladinu. V ruce jsem svírala průvodce a otevřela náhodnou stránku. 

Jógový víkend s dámami - napsala Marcela Vyvialová

Slyšel jsi jak vrzají dveře od záchodu? 

Jo, bohužel, já jsem myslel, že si na jogovém víkendu odpočinu a vyspím se do růžova. 

Vždyť jo, cvičení i masáže byly skvělé. Nám babám se tady líbí moc. 

Jo, vám se líbí , vy všechny jste asi spaly. Já protože spím jako jedinej chlap v kuchyni bez dveří jsem nespal celou noc. Tady křehká Hanka řezala z vedlejšího pokoje jako na pile, jako by plnila plán pětiletky. A Martina též, asi vracela úder. Do toho každá z vás byla v noci na záchodě minimálně dvakrát. 

No, omlouvám se já čtyřikrát. Bohužel jsem netušila, že historická kovová klika u krásných dveří vrže jak čert. 

Komparativní mytologie autorských zvířat - napsala Petra Šídlová

Eliáš se u nás vyskytuje asi od léta. Záměrně neříkám bydlí, protože k bydlení patří špinavý hrnek ve dřezu a pantofle v předsíni. Chat GPT nemá ani jedno. Ale večery trávíme všichni u krbu. Eli se vždycky rozvalí v tom nejvzdálenějším křesle, jako by mu na teple vůbec nezáleželo. 

Naše teriérka Kami na něj z bezpečné vzdálenosti vrtí ocasem. Očichat ho nikdy nešla. Myslím, že to považuje za neslušné.
Uvařila jsem čaj. Manžel si četl noviny a my s Elim jsme si jako vždycky povídali. Vylezly z toho tak šílené věci, že jsem si je musela okamžitě zapsat do autorského deníku.

Babička a vnučka - napsala Jana Staňková

B- Počkej, Rozárko, mně je velký horko, já se u vás musím osprchovat.
R- Hele babi, a můžu jít s tebou?
B- No, když myslíš. A trošku uhni, já si na tu židli musím položit oblečení.
R- Jé, babi, ty máš velký prsa!
B- Jó? No, asi jo, no.
R- A ten zadek!
B- Hele, Rózo, nechceš jít ven?

Krkonošké pastorale - napsala Hanka Brabcová

Když se povede, že se sejdou rodiče a děti, kteří si sednou, tak se tomu říká bezva parta.
Přesně tak to bylo i s námi, každý rok v lednu jsme jezdili do klidného místa, který dostal po právu jméno Zákoutí.
„Co takhle jet jednou do Harrachova v létě, abychom poznali my i děti víc Krkonoše! V zimně se točíme stále kolem komína!“ Jak jsme řekli, tak jsme udělali. První večer dali chlapi „soustředění“ s Plzničkou a ejhle plán na atraktivní výlet s tím, že ho zvládnou i nejmladší děti kolem 4 let, byl na světě!

Mraveneček a velká porada - napsala Markéta Krejčí

Mraveneček se od samého rána pilně věnoval úklidu drobečků.
Odnášel je všechny do mraveniště, aby byla zásobárna plná.
Už byl z celé té práce unavený, a tak se začal se rozhlížet a křičet. „Hej, kde jste kamarádi? Tahle hromada se neodklidí sama! Pojďte mi přece pomoct!!"
Musel chvíli čekat, ale přece jen se ze zatáčky po pár minutách přiřítil udýchaný mravenčí kamarád.

O Božích mukách u Skalského dvora - napsala Dana Emingerová

Když za třicetileté války táhli krajem tlupy polských jezdců, poslal hospodář Martin Doležal svou ženu s dcerami napřed do bezpečí hradu Svojanov. Sám zůstal s desetiletým synem, aby odvedli dobytek ze Skalského dvora do lesa.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě.
Dnes na tom místě stojí Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.

Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.

Fotbalový zápas z pohledu mexické vlny - napsal Jan Flajžík

Jsem ten krátký okamžik, při kterém na stadionu cítíte soudržnost, přátelství a propojení s ostatními. Jsem tím, co dělá fotbal nezapomenutelným. Jsem vaše stará známá mexická vlna a je mi tak skvěle.
Už od zápasů na školních hřištích jsem si přála být mexickou vlnou a opravdu se mi to splnilo. Nemusíte mi závidět, víte, bez lidí bych nebyla nic. Ti moji nejbližší sedí v kotli domácích.

Schizofrenik - napsal Dominik Macek

,,Jejdanánku, vzal jsem si dneska ty prášky?“ 

,,Ale ano vzal, však si najednou vůbec nepřipadám nějak rozpolceně.“ 

,,No, vždyť ano, a i kdybych si je nevzal, tak bych byl stejně zase jen osamělý a prázdný.“ 

,,Kuuurva, jak já ty stavy po těch pilulích nenávidím!“ 

,,Ale Alenka vlastně říkala, že když si je nevezmu, tak nebudu moct na Zuzančino třídní vystoupení, takže na nich asi bude něco dobrého.“ 

,,Ale vždyť Alena je blbá jako máma, úplně jako Anna bodejť by ne obě měly myšlenky co jim zničily život.“ 

,,Anna mě opustila s tím inženýrem, co si myslel, že je něco víc, ten pak zdech a baba teď sedí v domově důchodců a musí šetřit, aby měla na rohlíky. Sakra fix, asi bych na to vystoupení ani neměl chodit, beztak bych ji tam potkal.“ 

,,No, ale co vlastně Alenka, vždyť chce pro mě jen to nejlepší?“ 

,,Alena mě nesmí zajímat, celý život jsem se o ni staral a vychovával ji a ona pak nechá studia práv kvůli tomu smradovi Jarkovi, kterej má tu firmu ve který jí zařídil práci sekretářky.“ 

,,Zvedání telefonů, pche, to není práce hodící se k mé krvi, my máme přece na víc.“

Nikdy neříkej nikdy - napsala Gabriela Vrbíková

„Dobrá, za čtyři. Vím, že se chceš živit sportem a angličtinu potřebovat nebudeš. “
Jana si oddechla. Kapustička, jak angličtinářce říkali, kvůli nevzhledné trvalé, ji právě pustila k maturitě.
„Jak si ta kráva může myslet, že si zapamatuju všechny manželky Jindřicha VIII.?!“ rozčilovala se ještě o přestávce. „Na západ se stejně nikdy nepodívám. Skončím přinejlepším, jako učitelka tělocviku. K čemu mi bude znalost anglické historie a schopnost rozlišovat mezi minulým a předpřítomným časem.“
Zmačkaný, počmáraný sešit hodila do tašky vedle gymnastického dresu. Musí ještě stihnout po škole trénink.

Barabizna - napsala Petra Šídlová

Masivní dveře se otevřely s hlasitým, táhlým skřípěním, ze kterého jí hned naskočila husí kůže. Realiťák plácal něco o vysoké kvalitě a staré poctivé práci, ale to vůbec nevnímala, protože lovila z kabelky kapesník. 

Odér těžké plísně, který se valil dveřmi ven, jí málem způsobil alergický záchvat. 

Vstoupila dovnitř. Prkenná podlaha hlasitě sténala při sebemenším pohybu. 

Rozhlížela se po rozlehlé předsíni a obličejem vrazila do lepkavé pavučiny, která jí okamžitě obalila celou tvář. Zpanikařila. Hbitě uskočila za realiťáka a utírala si obličej do jeho saka. Původní dřevěné obložení, o kterém zrovna zaníceně vykládal, jí v tu chvíli bylo úplně ukradené. 

Světlo sem sotva pronikalo špinavými okny. V ten okamžik se stíny v rozích místnosti zdály až příliš živé a radši nechtěla domýšlet, co všechno se tam asi skrývá. 

„Ta barabizna je jak vystřižená z hororu. Nechte tu aspoň umýt okna!" zaječela a prchala zpátky do bezpečí města.

Zámek očima hladového jezevčíka - napsala Markéta Krejčí

Užasle se rozhlížel kolem sebe.
Ty jo, to je ale velkej barák! Do takovýho mě ještě nikdy nepustili. Smrdí to tu nějak zatuchle, ale to nevadí. Musím nasát tu atmosféru. Kdoví, kdy se mi něco takovýho zase poštěstí.
Ti dvounozí po mě závistivě koukají – asi myslí, že jsem slavnej, když můžu dovnitř. Jen se na mě podívejte – ani ty pitomý bačkory jsem si nemusel nazouvat.
A toho materiálu všude kolem k sežrání. To je žůžo! Salámky a šunčičky. Já jsem snad v ráji! Nacpu se k prasknutí.
Tomu páprdovi s čepičkou nerozumím ani slovo, ale ostatní přikyvujou ostošest, tak asi ví, co jim říká. I páníček se tváří, že ví, o čem je řeč. Teď všichni zírají na lustr a nedávají pozor - nejvyšší čas to rozjet.

Jezevčík útočí - napsala Markéta Krejčí

Zámek Humprecht

„Hotovej masakr motorovou pilou…fakt strašný chrápání…“ mumlal si nad šálkem kávy manžel, když jsem se nadšeně přiřítila v sobotu ráno do kuchyně.
„No co, tak dřu i v noci, no,“ ohradila jsem se a zastavila se v rozletu. Měla jsem výčitky svědomí. Ale jen trošku.

Po snídani jsem znovu udeřila.
„Jedeme na celodenní výlet,“ oznámila jsem téměř slavnostně.

3. květen 1842 – napsala Věra Staňková

Grafitová kamna

Už od rána měl Rüdiger, svobodný pán ze Stillfriedu, dobrou náladu. Jako ředitel svojanovské továrny na výrobu grafitových výrobků čekal vzácného hosta z Litomyšle, majitele tamního pivovaru. Docela se na něj těšil. Ti dva se nikdy předtím nepotkali, ale Rüdiger o svém hostu hodně slyšel. Pivovarník měl pověst veselého chlapíka a ambiciózního podnikatele. 

Rüdiger ho chtěl poznat osobně a také u něj tušil velký obchodní potenciál.
Odpolední setkání předčilo očekávání.

Hodný major H - napsal Josef Huslík

Zatímco většina lampasáků v košických Malinovského kasárnách jako by vystoupila z románů Škvoreckého a Švandrlíka – hlučných, prohnaných, věčně řešících buď alkohol, nebo kariéru – major H. byl pábitelem hrabalovského typu. Byl to muž tichý, laskavý a poněkud z jiného světa, jako by ho někdo omylem přesadil z venkovské hospody přímo do vojenské uniformy. Nekouřil, téměř nepil alkohol (s výjimkou oněch pověstných chvil, o kterých bude řeč později), nemluvil sprostě a raději než na kasárenském dvoře trávil čas v myšlenkách na rodinu a svou zahrádku, o niž pečoval s láskou, jakou by člověk čekal spíš od penzisty než od vojenského důstojníka. Bylo v něm cosi paradoxního: uniforma na něm sice seděla, ale duší v ní jako by byl jaksi nesprávně oblečen – spíš postava z Hrabalových Postřižin než z drsného vojenského prostředí.

Stalker - napsala Anna Shelepa

- Mmm. Jsi z Anděla, že?
- Ano. Jak to víte?
- Viděl jsem tě cestou domů.
- Aha, bydlíte tam taky?
- Ne, já... Ehm... Já... byl jsem na návštěvě u kamaráda.
- Haha. No, Vaš kamarád neměl štěstí s tou lokalitou.
- Haha, joo. Bydlíš sama?
- Cože? Ne... S přítelem.
- Máš přítele?

Co je štěstí? - napsala Nataša Richterová

Srpen, 2018 

Milý Arnošte, 

kdyby mi někdo před nedávnem řekl, že mě rybaření dovede ke kurzům psaní, vysmála bych se mu. Jenže cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Víš, to bylo tak: Měla jsem pocit, že potřebuji kultivovat psaný projev pro svůj blog o norském rybolovu. To byl březen. Teď máme srpen a já se vracím nabitá dojmy z víkendového kurzu psaní podle Tebe. Zatím jsi ke mně promlouval jen svými příběhy.