Přiznání - napsal Oldřich Voženílek

Od Jitřenky po Večerku
Od Merkura k Venuši
Mám tě v oku
Mám tě v merku
I když se to nesluší

Toužím, abys objevila
Mého srdce zmítání
Teplých dlaní dotek síla
Splíny temné vyhání

Bahnzeit jako řítící se lavina 3. část - napsala Vendula Beaujouan Langová

Chambéry - Val-Thorens

První lokálka do Moutiers-Salins-Brides-Les-Bains jede v 9:53. Koupím si online jízdenku za pár eur a lístek na autobus z nádraží do horských výšin s odjezdem 11:30. Nehodlám riskovat výprask od průvodčího kvůli zásahu vyšší moci ani se brodit 37 kilometrů sněhem kvůli vyprodanému spoji.

Před historickou budovou nádraží Chambéry Challes-Les-Eaux nedávno předsunuli moderní halu ze skla a oceli. Zasednu nad kávou a croissantem v kavárně a čekám.

Matějův kabát - napsal Francis Boko

Jsem plechová krabice od sušenek, před lety zapomenutá na nejvyšší skříni na chodbě. Díky svému postavení mohu podat exaktní svědectví o všem, co se děje kolem, přesněji pode mnou, i o tom, co se ke mně nahoru donese.
Už nějakou dobu pozoruji existenci Matějova kabátu.
Pro začátek: nikdo neví, jestli kabát patří Matějovi. Ale říká se mu tak, protože někdy ho Matěj určitě měl na sobě.
V jiných domácnostech by byl vnímán jako kabát pro hosty, záchrana pro zimomřivé, či pouhý prvek dekorační. Matějův kabát je však poslední možností, zoufalým krokem v době spěchu a nestíhání, a zárukou ztráty veškeré cti.
Prastarý. Věčný. Nezničitelný.
Před pár týdny přibyl nad truhlou zbrusu nový věšák. Perfektně si rozumí se saky a zimními bundami, jejichž společenství vděčně využilo šanci dostat se z dosahu Matějova kabátu (jak hrubé), a jako veškerý nábytek v domácnosti je zdvořilý, ví, kde je jeho místo, a trochu se upejpá, jako by ani nechtěl být viděn nebo používán.

O medvědovi a lani - napsala Dana Emingerová

Medvěd grizzly ulovil mladou laň. Když zjistil, jak je krásná, nesežral ji, ale odvedl si ji do doupěte.
„Ušetřím tě, ale ode dneška budeš moje žena,“ prohlásil. Laň se však medvěda bála. Nakonec grizzlyho její nářky tak rozčilily, že ji přivázal ke stromu. 

Jednoho dne hlasitý nářek zaslechlo stádo jelenů za řekou. Statný dvanácterák přeplaval proud a pokusil se laň osvobodit. To grizzlyho rozzuřilo. Nejdřív sežral laň. Potom roztrhal i půl jeleního stáda za vodou. 

„Udělal správně,“ bručeli všichni medvědi. „Chtěli mu ukrást ženu.“

Pět míst, která byste měli vidět v Berouně - napsal Honza Smrčka

Normálně říká v Berouně „Beroun", ale to město si zaslouží větší pozornost, než citaci z filmu Vesničko má středisková. Založili jej kupci putující po stezce mezi Prahou a Norimberkem a městem je od roku 1265. Obchodování může za to, že má velmi rozsáhlý rinek. Zde naši prohlídku začneme. Vůbec nevadí, že jsme přijeli autem, dá se zde dobře zaparkovat a parkovné je přijatelné.

Na školním výletě - napsala Magdaléna Rendlová

Vždy byla velmi vzorná. Třídní premiantka. Zásadně jedničkář. Nebylo to však kvůli ní, ale kvůli rodičům. Vlastně jí tento nátlak způsoboval mnoho stresu a smutku. Nikdy se necítila být úplně sama sebou a nevěděla,jaké to je se prostě a jednoduše bavit. Kamarádku měla pouze jednu a i s ní se vídala tak jednou do měsíce. Ve škole se nebavila s nikým.

Proto pochopíte její překvapení, když k ní do pokoje na školním výletě přiklopýtaly dvě holky od ní ze třídy. Věděla sice jejich jména, ale tím to tak končilo.

Tel Aviv, město na kopci jara - napsala Vanda Carmel

Se šestihodinovým zpožděním, kvůli nepřízni počasí, konečně přistáváme na letišti Ben Guriona v TLV. Je šabat, krátce před půlnocí. Paní na informacích v letištní hale mi sděluje, že do centra už opravdu nic nejede, jedině lze objednat taxi přes aplikaci v mobilu.
V zoufalství a panice vybíhám ven, brána metra je zavřená, po MHD vskutku ani památky. Ticho a prázdno. Venku stojí, zdánlivě na dosah ruky, připravené taxi s typicky žlutým nápisem „Monit“ na střeše, které je mi ovšem, bez aplikace v mobilu, na hony vzdálené.

Bolest - napsal Oldich Voženílek

Je to dávno má nejlepší přítelkyně,
která smývá lži a všechny falešné tóny,
která hlídá mé komory i předsíně,
a to podstatně líp nežli přístroje Sony.

Hodně lidí ji obvykle nenávidí,
zkouší zahnat ji od svého slabého těla,
možná bojí se nebo se hloupě stydí
za tu ubohost, která z nich otroky dělá.

Pařížská romance - napsal Lubomír Hanzlík

Stála jsi na refýži 

když horké léto budilo se nad Paříží 

Slyšel jsem křehké tóny slunečního blues, tiše tančit na tvém těle 

slyšel jsem jeho nevšední zpěvy, nehodící se do kostela 

Slyšel jsem barvy krásných tónů, které jsi mi v jedinečné pauze letního tichého rána prozradila 

Slyšel jsem blues horké láskou a nadějí 

Slyšel jsem blues, 

co si zvony katedrály Notre-Dame tiše v noci šeptaly 

Bahnzeit jako řítící se lavina 2. část - napsala Vendula Beaujouan Langová

2. Lyon – Chambéry

Nádražní halou lyonského nádraží Part-Dieu každý den projde sto tisíc cestujících. „Part-Dieu“ znamená Boží dar, tedy úrodnou půdu obdělávanou ve středověku mnichy. V 70. letech minulého století na úrodné půdě vyrostla stejnojmenná obchodní čtvrť. Jenže nádraží se tím potenciál růstu zúžil. A tak se v posledním desetiletí stavitelé zmohli jen na dílčí přístavby tam, kde jim to omezený prostor dovolil. Zbývá mi necelá hodina do odjezdu přípoje.

Jak překonat spisovatelský blok - připravila Klára Dvořáková

Spisovatelský blok je reálný stav, který má své příčiny i řešení, a zdaleka nejde jen o pouhou lenost. Techniky, jak jej překonat, lze rozdělit podle toho, zda bojujete s vnitřním kritikem a strachem začít, nebo zda jste se zasekli přímo v ději příběhu.

1. Překonání strachu a vnitřního kritika
Tento typ bloku často způsobuje perfekcionismus a touha po dokonalosti. K jeho prolomení pomáhají tyto metody:
Dovolte si psát špatně: Pište nespisovně, slangově, s chybami nebo napůl cizím jazykem. Důležité je „nastartovat psací mašinu“, opravy můžete udělat později.
Diktování: Místo psaní zkuste myšlenky diktovat do telefonu s využitím funkce převodu mluveného slova na text.
Změna prostředí: Pokud se nemůžete soustředit doma, jděte psát do kavárny, knihovny nebo MHD. Tvůrčí ruch okolí může být nakažlivý.

Autem po moři - napsala Sabina Prisender

V mém dĕtství visel u nás v hale malý dřevotisk vstupní brány do Tallinu. Táta tam v mládí nejspíš sehrál šachový zápas a asi vyhrál. Já to místo jako dítĕ vzhledem k minimálním znalostem zemĕpisu projektovala někam na hedvábnou stezku, snad k Samarkándu.
Teď sedím v letadle z rozžhavené Vídnĕ smĕrem na severovýchod a snažím se nevnímat manželovy pokusy použít lámanou maďarštinu pro konverzaci se Stewardess z Estonska. Je trochu oplácaná a velmi evropská, skvĕlá kombinace. Objednám si u ní vychlazený Vana Tallin a sumíruju si v hlavĕ, co vlastně o cíli naší destinace vím.

Rozhovor pro dva hlasy - napsal Lubomír Hanzlík

Eduard Beneš zamyšleně hleděl z okna svého ženevského hotelového pokoje a přemýšlel o nadcházejícím setkání. 

Na dnešní poledne měl totiž domluven oběd.  Ne že by snad tato skutečnost sama o sobě Eduarda Beneše nikterak znepokojovala, podobných schůzek zažil ve své kariéře československého ministra zahraničních věcí bezpočet. 

Tím, co dnes ráno bystřilo jeho smysly, nebyl oběd v luxusní ženevské restauraci Bavaria, nýbrž osobnost jeho dnešní spolustolovnice.

Bajka na P - napsal Honza Flajžík

Po pizzerii poskakovali pracovití pizzaři. Průběžná poptávka představovala potenciální průlom. Pacholek Pepa pravidelně pobíhal po place. Poprvé posadil policisty pochůzkáře, povrchní pekaře, prodejce, pak přednostně pány politiky. Puntičkářský pizzař Petr prodal pod pultem poslední pomeranč, pak popošel připravit pokrm. Pytlík parmazánu prodělal poslední proužek. Přinesl proto poloprázdný popsaný písmeny PP. ,,Poslední parmezán" pomyslel. Pohlédl po place, pak poslepu posypal pizzu plnou palbou. Provedl pizzu pecí, pak pokrájel, připravil pro prezentaci. Pacholek přenesl pokrm plným placem posazeným policistům.

KABARET KAJMANKA - napsal Jiří Wilson Němec

Koncesionáři křtili KABARET KAJMANKA. Křtili kvalitní kolínskou kulturu. Konečně! Kolik koleček kupčení, kárání, korupčních kontrol. Krajští kočí konečně kývli. Křest kulminoval. Kabaret Kajmanka kypěl kvasem krátkých kusů kantát, kankánů, kupletů. Konferenciér kumuloval kameňáky, kosil konjukturalisty kritikou. Kurážná klučičí kapela KATARZE křepčila. Komedianti kolem kulis kralovali kuželům, koulím, kouzelníci kapesníkům, krepovým květům, kyticím, kartám, krabicím, králíkům klobouků. Kaskadéři, kandidáti kamikadze, karikatury kejklířů.

Pojedeme do světa! - napsal Honza Smrčka

Ještě stále svítí sluníčko. Měl by to být hezký den, ale do srdce se nám vlila závist a ta to slunce zastínila. Jedeme od Karla. On je okresní světoběžník a my jsme měli tu čest jej opět navštívit. Bulváry, katedrály, náměstí, sochy, fontány. Prostě nádhera a jak to dokáže vyfotit!
V autě je ticho. 

Jedeme domů a není nám do řeči. Něco v nás hlodá. Je nám oběma jasné, o co jde. Mařenka dělá, že se nic neděje, ale já vím, že se něco děje. 

Konečně promluví: „Josefe, to bylo, viď?" 

Dopis - napsala Gabriela Vrbíková

Oprýskané dveře visely na jednom pantu. Vlhký a dlouho neuklizený sklep byl cítit myšinou. Předchozí majitelé nebo nájemníci zde nechali vše, co už dosloužilo a s čím se jim nechtělo stěhovat. Špinavé a potrhané krabice. Otlučené hrnce, staré časopisy, sešmajdané boty. 

Na stropě blikala žárovka. Chomáče prachu se vznášely v mdlém světle.
Dopisy našla zapadlé mezi starými sešity a rozlámanými gramofonovými deskami. Sfoukla z nich prach. Jazyk, kterým byly napsané, neznala, ale okamžitě zatoužila zjistit, co se v nich píše.

Dívka s tváří Večernice - napsal Lubomír Hanzlík

Dívka s tváří Večernice čte první řádky pohlednice z Madridu
Dívka s tváří Večernice hrává blues každý pátek u radnice
Dívka s tváří Večernice tiše šeptá do sklenice od vína verše, co jí právě napadnou
Dívka s tváří Večernice, co úsměvů zná na tisíce teď zavřela své dveře do ložnice
Dívka s tváří Večernice, co potkal jsem jí na Letnice voněla mi od mandlí a trochu od skořice
A teď se loučím dívko s tváří Večernice, co úsměvů máš na tisíce

Svalová hmota - napsal Oldřich Voženílek

Odevzdal je celé
Celé beze zbytku
Neustále živil
Něhou
Růžemi
Duší svou i tělem
Vysmíval se zítřku
Nohama byl všude
Nikdy
Na zemi

Referát: Reakce postavy na situaci - připravila Klára Dvořáková

1) Vymyslete alespoň pět reakcí na situaci, ve které se ocitne fiktivní postava příběhu
2) Označte tu reakci, jak by se zachovala vaše hlavní postava příběhu.
3) Jak byste se zachovali v danou chvíli vy osobně?
4) Je vaše reakce stejná nebo rozdílná? Pokud jde o autobiografii, tak je to ok.
5) Nechová se vaše postava jako Mary Sue (krásná, úžasná, vše umí nejlépe, žádné slabiny…)? Tu čtenáři nemají rádi – neztotožní se s ní.

Bahnzeit jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

Nostalgie po volně plynoucím čase si nerozumí s časovou naléhavostí. Přetahují se spolu a já padám pod náporem laviny bruselských kauz. Potřebuji na čerstvý vzduch, uniknout každodennosti do jiného světa. Sdílet svůj čas s někým výjimečným. Závratné horské výšiny, čistý vzduch, sníh křupající pod nohama. Nechce se mi tam. Autem. Chce se mi tam. Vlakem. Mít svůj Bahnzeit a stát se jeho hrdinkou.

Psík paní Bláhové - napsala Magdaléna Rendlová

Naše sousedka paní Bláhová si jednoho jarního dne pořídila psíka. A nebyl to ledajaký pes. Stál asi osmdesát tisíc a jeho čistokrevný rodokmen skýtal předky dokonce až v USA. Jinak tedy nevím, co na něm bylo tak skvělého. Byl malinký a příliš huňatý, takže když šel, vypadal jako načančaná hopsající bambule.
I přes to se jednalo o drahou raritu, čehož si byla paní Bláhová jistě vědoma a tak se s ním hned další ráno vydala producírovat do naší ulice.
Ten byl teda uštěkanej, to vám povím. Křičel všude okolo sebe, jen u našeho plotu se pozastavil.

Psaní dává křídla - prázdninový zpravodaj 8/2026

Milí přátelé psavci!

Chystáme literární dílnu na hradě Svojanov 3.-6. září

Po zámeckých kurzech na Loučeni a v Kostelci nad Černými lesy se přesuneme na hrad Svojanov, kde se ve 13. století zrodila láska královny Kuhnuty, vdovy po Přemyslovi Otakarovi II., a Záviše z Falkensteina. 

Na programu bude hlavně příprava literárního večera na Dobešce, který letos bude mít podobu kurzu tvůrčího Psaní podle Lustiga. Já vím, je to na poslední chvíli, ale potěšila mě chuť naší brněnské sekce co nejdříve spolu zase někam vyrazit. Svojanov, kde napíšeme i pár historických příběhů, byl skvělým nápadem.

Nezapomeňte ani na 11. srpna, kdy budeme mít od 17.30 společnou bonusovou on-line lekci. Přineste si vtipnou povídku o tom, co dělá či skrývá vaše postava, když je sama doma a nikdo ji nevidí.
Hezké letní čtení Vám od Jadranu přeje a moc se na Vás těší Dana

---

Do 20. srpna je Svojanov o 5000 Kč levnější.

Hradní literární dílna na poslední chvíli

Příprava na literárně-divadelní Dobešku 

Do 20. srpna můžete využít zvýhodněnou cenu 10 000 Kč s kódem: 9qhqx3q8, přihlate se co nejdřív zde. Od čtvrtka do neděle budeme bydlet v prvním patře empírové vstupní budovy, přilepené ke gotické pevnosti středověkého hradu, který patří městu Polička. Sociální zázemí je vždy pro dva pokoje dohromady, ale jinak se můžete těšit na krásné ubytování v historickém stylu. Učit se budeme v Loveckém salónku. V ceně je kurz, ubytování a snídaně. Obědy a večeře si hradí každý sám. Hrad leží na Českomoravské vrchovině, asi dvě a pů hodiny od Prahy a přibližně hodinu z Brna. Dejte vědět, kdo byste měl zájem o společnou dopravu. 

---

Strašidelný dům - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, snažím se nezpomalovat, ale stejně si všimnu toho špinavého květináče na okně, do kterého lidé občas házejí drobné. Někteří kolemjdoucí tím prý pomáhají staré majitelce domu, i když člověk má spíš pocit, že se ty mince ztratí někde v nánosu prachu a hlíny.
Ten starý cihlový dům s omítkou rozpraskanou tak, že z ní na mnoha místech lezou ven tmavé, vlhké cihly, působí mezi moderními budovami jako zapomenutý zbytek něčeho, co už mělo dávno zmizet. Zdi jsou špinavé, místy zelené od plísně a celé stavení vypadá, jako by se každou chvíli mělo sesypat samo do sebe.

Malebné zátiší - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, na chvíli se zastavím a do květináčku na okně hodím pár mincí. Vím, že to tak dělají i někteří další kolemjdoucí a pomáhají tím staré majitelce domu.
Ten stařičký cihlový dům s omítkou popraskanou tak, že na mnoha místech vystupují červené cihly, podle některých lidí do moderní zástavby nepatří. Mně se ale zdá, že má zvláštní kouzlo – jako by si z jiného času přinesl klid, který se tu už skoro nevidí.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a usmívat se. Nemá už zuby, přesto je její úsměv srdečný a překvapivě nakažlivý. Stačí na ni chvíli pohlédnout a člověk má pocit, že se svět na okamžik zpomalil.

Prach a štěrk a cosi bílého - napsala Magdaléna Rendlová

Kam se podíval okolo byla pouze hlína, kameny a seschlé stromy. Vzduchem se proháněly hlasy větrných meluzín a sem tam mu okolo hlavy zabzučela moucha. Kromě toho slyšel kručení v břiše, kterého se už posledních pár dní nebyl schopen zbavit. 

Na putování vyšel se zásobami na týden, ty však zkonzumoval za necelé dva dny. Zapomněl při plánování jídla zvážit svůj obvyklý apetit. Žádné obchody po cestě nepotkal. Na mapách jich sice bylo mnoho, ale když dorazil do těchto končin zjistil, že telefon mu v mnohém lhal.

Padaly hvězdy - napsal Lubomír Hanzlík

Padaly hvězdy tobě na ramena sluncem něžně opálená

Padaly hvězdy tobě do vlasů a bůh se tiše díval na krásu

Padaly hvězdy tobě do klína a byla nultá noční hodina

Padaly hvězdy nad Vltavou a měsíc tiše tančil valčík nad tvou hlavou

Padaly hvězdy nad noční Prahou a milenci a milenky rychle a tiše spěchali za zábavou

Padaly hvězdy nad tvou hlavou a levá ruka v tichém rytmu doteků trochu nedbale střídala pravou

Padaly hvězdy tiše mezi teplými kapkami letního deště

Milování - napsal Oldřich Voženílek

Miloval jsem rodiče
Byli jako z čítanek
Oldřich a Božena

Miloval jsem bez klíče
Od vichřice po vánek
Janičky zejména

Milování o ničem
Není ani pro spánek
Trápení ozvěna

Miluje i dobytče
I oběti kudlanek
Smrt je tak bezcenná

Milování do skonání
Po ránu i v noci
Bez pochyb a bez váhání
Je geniem loci

Typy autorů a jejich silné a slabé stránky - připravila Klára Dvořáková

Existuje několik různých modelů „typů autorů“. Nejčastěji se ale mezi spisovateli a lektory tvůrčího psaní používá rozdělení na čtyři základní autorské archetypy podle toho, jak člověk tvoří příběh a přemýšlí při psaní. Různé školy používají trochu jiné názvy, ale princip bývá podobný.

Zajímavé rozpoznání podle chování a toho, co často říká:
Architekt: „Potřebuji si to nejdřív rozvrhnout.“
Objevitel: „Nevím, co se stane dál, a to mě baví.“

VĚŠTBA - napsal Jiří Wilson Němec

Vzpomněl jsem si na cikánku, která mě přepadla ve vinárně U Labana. Dopíjel jsem dvojku rulandského, když se bez optání nasunula do plyšového boxu ke mně.
„Dobrý den, mladý pane. Když dovolíte, řeknu vám, co vás čeká v životě. Dejte mi ruku.“
„Dobrý den. Děkuji, ale nechci. Já na věštění nevěřím. Navíc určitě nevěštíte zadarmo, že? Navykládáte mně nesmysly a budete chtít stovku, nebo i víc.“
„Pane, jenom dvacet korun. Dvacet korun není nic za pravdu. Nemám pravdu?“
Pravda za dvacku? Zapřemýšlel jsem. Potvora, zviklala mě. 

O štěkavém pejskovi Macinkovi - napsala Dagmar Kokešová

Na dvoře žil buldoček Macinka. Neustále štěkal na koně, slepice i starého kocoura. Každému vyčítal, co dělá špatně, a sem tam i někoho kousnul.
Jednoho dne se na dvůr zatoulal hladový vlk a hned vyrazil k hlasitému Macinkovi. Ten totiž okamžitě spustil svůj obvyklý štěkot a očekával, že se zvířátka semknou a společně vyženou vetřelce. Jenže koně vběhli do stáje, slepice se schovaly do kurníku a starý kocour vyskočil na střechu stodoly.  

„Vždycky jsi nás jen napadal,“ mňoukl. „Proč bychom teď měli riskovat kvůli tobě?“

Vlk měl snadnou práci.

Umouška to zařídí - napsala Dana Volfová

Včera jsem šla zase spát až dneska. A opět se mi podařilo vzbudit Trapiče. Nechápu to. Plížila jsem se tak tiše! Ještě se od svého kocoura musím hodně učit. S Trapičem jsme spolu na psí knížku už víc než dvacet let. Pustil se do mě jako vždycky: „To nemůžeš sakra chodit spát dřív? Proč říkáš ‚přijdu za chvilku‘, když to není pravda? Já pak nemůžu spát, když nechám rozsvíceno, a stejně vím, že přijdeš bůhvíkdy. Celej den je pak v prdeli.“

Parodie na akci - napsala Dagmar Kokešová

ŠPATNĚ:

Najednou se něco stalo a já jsem začal běžet, protože jsem utíkal, a někdo běžel za mnou, takže jsem běžel rychleji, a pak jsem zakopl, ale nespadl jsem úplně, a pak jsem běžel dál a pak jsem se otočil a nikdo tam nebyl, ale stejně jsem běžel, protože jsem měl pocit, že někdo za mnou je.

LÉPE:

Rozběhl jsem se. Štěrk pod nohama klouzal a někde za mnou praskla větev. Otočil jsem se. Tma. Nikdo. Jenže zvuk kroků neustával.

Parodie na drama u řeky Finke - napsal Martin Paruch

Pátek 16. 4. 2010
Je ráno. Slunce ještě nebylo úplně venku, ale už bylo světlo. Konečně. Noc stála za houby.
Nabalil jsem batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, chleba, sýr, nůž, zapalovač, vlněné triko s rukávem, bonbony a glukopur.
Rozloučil jsem se s dětmi a s Alicí. Řekl jsem jí, že se vrátím nejpozději zítra s pomocí. Snad jsem zněl přesvědčivě.
Přešel jsem řeku v místě brodu. Voda byla do půlky stehen, ale byla teplá.

Jeskyňářský háček - napsal Fido a upravil Martin

Ilustrační foto

Fídova verze:

Po měsíčním mudrování nad nabídkou kvalitní zimní drsné expedice od Bradka a Tomíka z Plániv, jsme odpoledne 10. prosince 2025 ve složení Merky, Heřik a Fido + 2 mikrovlnné trouby a jedna rychlovarná konvice vyrazili vstříc slovinskému Krasu. Konkrétně na základnu Jamarskeho družstva Sežana u vstupu do jamy Vilenica. Naplánovaný příjezd o půlnoci jsme dodrželi s minutovou přesností, očekáváni plánivskými nováčky Adamem, Tomášem a Čendou. Základna, tváříc se komfortně, leč bez topení dávala tušit dobrodružné nocování, což se mírně zlepšilo po příjezdu Bradka a Honzy Sirotka a jeho láhve slivovice.

Cestovatelské parodie - napsala Dana Emingerová

Dovolená v Chorvatsku

Vyjeli jsme v 7:32 z Prahy a jeli jsme po dálnici, kde byla auta, a zastavili jsme na benzínce, kde jsem si koupila bagetu, která byla dobrá, a pak jsme jeli dál a přijeli jsme do Rakouska, kde to bylo podobné jako u nás, a pak jsme přijeli do Chorvatsku, kde to bylo jiné, a pak jsme dojeli do cíle.

Dovolená v Řecku I

Zažil jsem nad Iónským mořem velmi krásný, úžasný, překrásný, nádherný, dechberoucí západ slunce, který byl oranžový, červený, trochu i žlutý.

Hamlet - napsal Oldřich Voženílek

Vodu znám i její mrazivá úpatí.
Mám nebo nemám tu sílu tam skočit?
Navěky věků a možná jen prozatím.

Být nebo nebýt! A co si s tím počít!
Sirotkem nebyl jsem, přesto jím budu.
Ze všech stran stesky i rady se valí.
Bráním se soucitu, závisti, studu.

Řekni mi, příteli, proč jsme tak malí.
Matku už nemám, ale ona mě sleduje,
shůry mě hlídá a chrání a vede.
Mollové vědomí, jež urputně běduje,
jak černá kočka, co vrní a přede.

Do ucha nikdo mi žádný jed nevpraví.
Královna může i na záda vlézt ti.
Ona se raduje, protože c'est la vie
Hamlete, princi, ty nemáš to štěstí.

Blues o vůni a bohu - napsal Lubomír Hanzlík

Voníš mi jarní nocí
Voníš mi modrým Portugalem
Voníš mi bouřkami, které přicházejí s jarem
A hvězdy tiché sestry v Kristu kreslí po tvém nahém těle obrázky svým stříbrným štětcem lásky
Voníš mi loukou jarních květů
Jsi něžnou melodií v jejímž rytmu složil bůh svou první větu
Jsi vzpomínkou pocházející s jiných světů
Voníš nocí
Voníš Portugalem jsi veršem jsi něžným polibkem, kterým tichý bůh tiše uvítal se s ránem

Carrara, mramorové město s vůní pomerančů - napsala Vanda Carmel

24 hodin v Carraře

Aleje pomerančovníků roubí cestu, po které se blížíme do Carrary. Stromy působí jako přirozená součást chodníků, kde bílý mramor kontrastuje s barvou zralých pomerančů. Jejich vůně nás provází na výletě do města, jehož slavný kararský mramor dal spolu s Michelangelem život nejslavnější soše světa, Davidovi.

V Italské provincii Massa-Carrara v podhůří Apuánských Alp, nás už z dálky oslňuje záře bílého vápence z nejstarších lomů Evropy. Po obou stranách silnice do Carrary stojí nekonečné řady skvostně bílých kvádrů, které připomínají Egyptské sarkofágy či tumby. Ovšem bez výzdoby. Surový mramor z místních lomů tady čeká na své kupce.

Jackie - napsal Honza Smrčka

Když bydlíte na vesnici je úplně fuk, jak velkej jste Pražák. Né že by Pražák bylo něco hanlivýho. Je to stejný jako s paroháčem, když se parohy umí nosit je to nakonec přednost. Jednoho dne to přijde a odjedete k někomu, ten vám ukáže pejska, kterej se na vás podívá takovýma divnýma očima a vy víte, že je to váš drahej pejsek. Dáte za něj majland, je fuk kolik vyděláváte, vždycky je to moc. Odvezete si ho domů, kde na něj čeká pelíšek a vůbec vám nevadí, že jej ignoruje. Úplně stejně ignoruje mnoho dalších věcí kromě vás. K vám je milý, občas štěkne, někdy zakňourá, trochu kousne, spíš stiskne, občas udělá loužičku, ale, a to hlavně, má ty svoje kukadla a jima vyžehlí všechno. 

Úplně všechno.
„Jak to dělá?" ptáte se sami sebe. 

Proč to neumím já? Kladete si různé otázky, na které není odpověď.