Velikonoce bez pomlázky na Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Martiničané slaví Bílou sobotu, Boží hod i Červené pondělí ve velkém. Být katolíkem je na ostrově nepsanou rodinnou tradicí a křest probíhá právě o Velikonocích.

V sobotní podvečer mi tak silnici do hotelu v městečku Le Diamant přehradilo procesí. Věřící se svícemi a zpěvy na rtech přecházeli od plápolající fatry ke zdejšímu bělavému kostelíku. A mé večerní posezení v baru na pobřeží se změnilo ve mši svatou proudící otevřenými okny ven z kostela. Představte si, jak se na Bílou sobotu křísíte bílým rumem za zvuku vlnobití, chvalozpěvů a modliteb. Z jedné strany se ozývá: „Zříkám se pokušení, zříkám se hříchu…“ a z opačné strany svítí měsíc a duní vítr.

Boží hod a Červené pondělí se už odehrává na čerstvém vzduchu, na plážích a v přilehlých lesících, kde rodiny zasadí své stany, kolem nich rozesejí židle a stoly a za nimi vyrostou polní kuchyně.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo - napsal Petr Janša

Masové vraždění nikdy nezačíná v koncentračních táborech, ani u vykopaných hromadných hrobů, ani v plynových komorách. Nezačíná u mužů v uniformách, kteří mačkají spouště, ani u inženýrů, kteří navrhují krematoria. Začíná na místech mnohem všednějších, mnohem obyčejnějších, a právě proto mnohem zákeřnějších. Začíná u kuchyňského stolu, v hospodě nad pivem, v novinových sloupcích, v rádiových vysíláních, a především v projevech politiků, kteří dokáží proměnit slova ve zbraně dříve, než si toho kdokoliv všimne.

Než někdo stiskne spoušť, než někdo otočí klíčem v zámku dobytčího vagónu, než někdo vypustí Cyklon B do uzavřené místnosti plné lidí, musí být hluboce, vnitřně, na úrovni nejintimnějších přesvědčení absolutně jistý, že na druhé straně hlavně, na druhé straně dveří, na druhé straně sprchy nestojí lidská bytost. A k tomu, aby se z bližního, ze souseda, ze spolužáka, z kolegy stal pouhý terč, slouží jeden z nejstarších a zároveň nejúčinnějších nástrojů, jaký kdy lidstvo vynalezlo a jaký kdy bylo schopno použít proti sobě samému – slovo.

Kačer a čeština - napsal Honza Smrčka

Italský kačer slyšel, že čeština je skvělej jazyk.
Koupil si slovník a celou zimu se učil. 

Na podzim to letěl vyzkoušet do Čech. Proč ne, bylo po sezóně. 

Přiletěl do Budějc na kraj lesa a s italským temperamentem spustil krásně česky. Ostatní kačeři byli zticha. 

Rozčílil se a vyletěl kousek nad zem. Chtěl se do nich pustit, ale v tu chvíli spustili myslivci palbu.

Poučení? Umět česky nestačí.

Psaní do nebe - napsala Bohuna Kopřivová

Eva, Arnošt a Pepi Lustigovi

Vážený Arnošte,
promiňte mi to důvěrné oslovení, ale vzhledem k tomu, že jsem mnohaletou účastníci kursů, které vyučuje Vaše žačka Dana Emingerová, a podle toho, co jste jí naučil Vy, jsem vlastně i Vaší žákyní.

Psala jsem dopisy na ministerstva, majitelům obřích společností i generálním ředitelům, ale nikdy jsem nepsala dopis až do nebe. Ale vždy je něco poprvé, a to nás třeba posouvá kamsi výš, a tak i já bych se ráda ještě někam posunula.

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Rodinné setkání s mrtvými - napsala Kamila Sochová

Na severu indonéského ostrova Sulawesi, v mlžných horách porostlých tropickou vegetací se praktikuje bizardní rituál zvaný Ma’nene, kdy lidé pravidelně vyndávají těla svých zesnulých příbuzných z hrobů.
Sulawesi neboli Celebes je nejvýchodnější z ostrovů Velkých Sund. Vysoko v horách, v oblasti zvané Tana Toraja, žije etnikum Torajové – lidé, pro které smrt není koncem, ale pomalým přechodem.

Parodie na dialog - napsala Dana Emingerová

„Ahoj,“ řekl jsem.
„Ahoj,“ řekla ona.
„Jak se máš?“ zeptal jsem se jí, protože jsem chtěl vědět, jak se má.
„Mám se dobře,“ odpověděla mi, že se má dobře.
„To jsem rád,“ řekl jsem, protože jsem byl šťastný.
„Ano,“ řekla.
„Tak ahoj,“ řekl jsem.
„Ahoj,“ řekla.

--------

„Přijde?“
„Nepřišel.“
„A přijde?“
„Když nepřišel, tak asi nepřijde.“

A pak někdy zabloudíš - napsal Martin Paruch

Cestování vypadá jednoduše. Jedeš pryč. Opustíš místo, kde jsi byl dlouho, a myslíš si, že tam venku je něco jiného. 

Koupíš si letenku. Levnou. Aspoň to tak vypadá. Pak zaplatíš za kufr, za místo, za všechno. Nakonec tě to stojí víc než samotná cesta.
Letiště jsou plná lidí. Nastoupíš. Letíš vysoko, ale nic z toho nevidíš. Jen mraky. 

Přijedeš do cizího města. Je tam teplo nebo zima. To je skoro jedno. 

Najdeš hotel. Pokoj je čistý. Vypadá jako tisíce jiných pokojů. Může být kdekoliv. 

Symfonie mé duše - napsal Oldřich Voženílek

Nálada souzvuků vašeho klavíru, 

mollový Petře Iljiči, 

lahodně přiléhá duši mé na míru. 

Té, na niž ďábel políčil. 

Smyčcový majestát, Ludwigu, 

popáté mementem osudu nezničí 

naději ukrytou v duši mé proklaté. 

Té, na niž ďábel políčil. 

Formankou vězněný Wolfgangu, 

bez hlesu s životem krutým jepičím 

hudbou jste odevzdal duši mou nebesům. 

Tu, na niž ďábel políčil.

Velikonoční putování - napsala Sabina Prisender

Velikonoce. Velká noc. Svátek pohyblivý a trochu tajemný.
Zatímco na Vánoce se celá křesťanská Evropa shromažďuje celkem shodnĕ u rodinných krbů a raduje se z narození miminka a přicházejícího svĕtla, na Velikonoce se příchod jara slaví různĕ až roztodivnĕ.

Kočičí život - napsal Marek Bucko

„Jé, ty jsou krásný!!!“ zazní někde nade mnou dětský hlas. 

Já to ale ještě neslyším a nikoho ani nevidím. Po dvou měsících v břiše u mámy kočky mám otevřenou tlamičku a snažím se dýchat. To tam uvnitř nebylo třeba. Jsem zvědavej, jak dlouho to ještě budu muset dělat. Asi to tu bude docela fuška. Je mi zima a něco mi drnčí v bříšku. 

Přimáčknu se k huňatému kožichu a začnu hledat čumákem. Cítím mlíčko. Nahmatám struk a přisaju se. Začnu pomalu příst a pošlapávat předníma tlapkama. V bříšku přestává drnčet, tohle to chtělo. Baví mě to, a tak skoro nic jiného nedělám. Teda dělám, ale o to se stará máma kočka. Jen mám postupem času pocit, že po někom šlapu. A občas někdo po mně. A někdy už je u struku jiná tlamička. To je divný. Doufám, že nejsem vícehlavý drak. Ale ono je kolem mě i více tlapek a tělíček. To by drak neměl. Ten má jenom více hlav. 

Ale co, uvidím až uvidím. Teď jdu spát.

Bajka o oslu a matematice - napsala Andrea Dudaško

Medvěd je ze všech zvířátek v lese nejchytřejší. Je zalezlý ve svém brlohu a řeší různé matematické záhady. Jednou za medvědem přijde osel a hýká: „Medvěde, 9-2 je 11“.
"Osle, 9-2 je sedm," snaží se ho opravit medvěd.
"Ne. 9-2 je 11," trvá na svém Osel.
"Není, 9-2 je sedm," rozčiluje se medvěd. 

A tak se hadají asi hodinu, jeslti 9-2 je 7 nebo 11. Až medvěd naštve a zeptá se osla, jeslit se chce vsadit, že 9-2 je sedm.

Dlouhá noc - napsala Marta Kroisová

V noci je školní budova děsivým místem. To jsem si mohla ověřit, když jsme v šesté třídě přespávali na Halloween v naší učebně.

Z celkem milého zelenožlutého prostředí se stala šedá místnost s obrovskými okny, kterými prosvítala světla z ulice a házela zvláštní stíny. 

Celou noc jste slyšeli jen šustění zapnutých spacáků, které nahradily školní lavice, sem tam nějaké heknutí spolužáka, když se obracel na druhý bok a hlasité cvakání starého radiátoru.

Ten jsme se spolusedící opravdu nesnášely. Seděly jsme totiž přímo vedle něj a vždy když jsme se o něj omylem opřely, tak nás spálil a bylo nám neustále vedro. 

Tu noc mi však teplo nebylo. Ba bych i řekla, že mi zmrzly prsty u nohou. Místnost byla tak studená, až se okna mlžila párou, vycházející z úst oddechujících žáčků.

Moc jsem si přála, aby ta dlouhá noc skončila. Nemohla jsem usnout, a tak jsem se koukala co za zajímavé stíny dopadá na zdi třídy. To jsem ale neměla děla, protože mne klikaté obrysy stromů akorát ještě více vyděsily.

Nepovedené literární esence - napsala Dana Emingerová

SMUTNÉ
„Byl jsem smutný, hodně smutný, velmi smutný, a bylo to smutné.“

EROTICKÉ (jemně trapné 😄)
„Podíval jsem se na ni svým pohledem a ona se podívala na mě svým pohledem a mezi námi bylo napětí, které bylo napjaté, a věděli jsme, že se něco stane, a pak se to stalo.“

UMĚLECKÉ

„Čas je kruh, který není kruh, protože kruh je jen metafora kruhu, a já jsem v tom kruhu, ale nejsem, protože být znamená nebýt.“

Zadání:

Napište parodii na literární esence, aby se daly použít jako příklad špatného psaní pro letošní autorské čtení na Dobešce, které se ponese v duchu lekcí Arnošta Lustiga.

Smutné literární esence, které vyzní i jinak - napsala Anna Vocelová

Závěrečné titulky 
Smutné - povedené (vyvolává dojetí a slzy)
Kolíbá se v houpacím křesle a uslzenýma očima pozoruje mumraj kolem. Stěhováci jako mravenečci běhají sem tam a vynáší pečlivě zabalené krabice, pár obrazů, stojací lampu i její oblíbený fíkus. Modrá dodávka se systematicky plní. Za okny jemně mží.
Marie si v hlavě přehrává pětaosmdesátiletý film svého života, který se již chýlí k závěrečným titulkům.

Vysmáté píšťalky - napsala Lenka Pěkná

Do naší početné rodiny lízátek na dřevěné polici v cukrárně dnes přibylo několik nových členů. Přinesla je paní prodavačka v modro-růžové krabici. 

Hned, jak mohly, šustily na nás, že jsme prý příbuzní, ba dokonce sourozenci. Já si to teda ale vůbec nemyslím. Jedna maminka u kasy totiž kdysi říkala své holčičce: „Přinesla tě vrána a s tvým bráškou přiletí čáp. Líp to ale pochopíš, až budeš starší.“ 

Na neznámé adrese - napsala Vendula Beaujouan Langová

Okno skrápí déšť.
Jsem s cizím mužem
v cizím pokoji.
Známá tvář, neznámý úsměv –
bojí se mě? Nebo se nebojí?

Kroky se točí
podél stěn –
od frontové linie
do hlubokého sněhu lesa.
Odejde? Nebo to ustojí?

Usedá ke stolu.
Nad vínem slova
rozproudí se.
Náhle je nás plno
v pokoji.

KLÍNY - napsal Jiří Wilson Němec

Doufám, že vás název zaujal.
Klín je trojboký hranol, jehož úzkou stěnu nazýváme čelo klínu. Dobře, zkusím si to namalovat, možná pochopím.
Většině mužů si pod ním jako první představí klíny dívčí, klíny žen. To si namalovat nemusím, vím, jak tyhle klíny vypadají. Co si představují při čtení názvu Klíny ženy, netuším. Možná klín, na kterém chováme dítě, kočku, pejska, cokoli k chování na klíně vhodného.
Čeština však má pro toto podstatné jméno – klín - více vysvětlení.
Především klín, který rozděluje.
Klín vražený do vztahu nebo vztahů, klín vražený mezi národy, mezi Čechy a Slováky. Tady ten politický nikoli mezilidský.
Dále ocelový na štípání dříví.
Klín může někomu evokovat obec Klín. Ano, obec v okrese Most v Ústeckém kraji.
Klín také slouží k pevnému, ale rozebíratelnému spojení nejčastěji hřídele s nábojem. Spoj je založen na samosvornosti použitého úkosu. No, to promiňte, ale v tomto případě netuším, oč jde, protože jsem - na vysvětlenou - netechnický typ.

Jiné ráno - napsal Marek Bucko

„Něco je jinak…“ pomyslím si poté, co ráno vstoupím do své kanceláře.

Propisky v kelímku, kalkulačka, sešívačka, všechno stejný. Proč se usmívám jako pako a mám pocit jako půl vteřiny před usnutím?

Jo! Je to ta nádherná vůně. Jasnej parfém - žádná toaletka. Důrazně květinový a kořeněný. Přitom rafinovaně jemný. 

Prošla kolem moje asistentka. Je hezká, příjemná, podle kolegů i dostatečně nestoudná… Se mnou to ale nikdy nic nedělalo. Že by??? Nasál jsem nosem asi hektolitr vzduchu… Nic. Ne ne, není to ona. Trochu si i oddechnu.
„Betty, prosím vás, on byl někdo v mé kanceláři?“ zeptám se jí rovnou.
„Ne. Teda vlastně ano, uklízečka.“
Tak teď se teda pekelně zastydím a zčervenám.
„Jako paní Formánková?!“ vytřeštím oči. Jen ze zdvořilosti neřeknu stará Formánková, jak se tu o ní běžně mluví.

Ladění světa - napsala Marta Kroisová

Byla jednou jedna pyšná kytara. Samou pýchou se kroutila: ,,Hraje na mě ráda, protože zním nejlépe na celém světě!” chlubila se strunám. 

,,Bez nás bys zpívat nemohla,” připomněly jí. 

,,To bych sice nemohla, ale stále jsem ta důležitější,” naparovala se dál kytara. “Vy se totiž brzy ošoupete a potom vás hned vymění za nové,” vysmívala se. 

,,Však ty se taky jednou ošoupeš a vymění tě za jinou! Stejně tě používá jenom, protože teď nemá na lepší,” zaskřípaly struny. 

To v kytaře silně zadunělo. 

Strasti schovaného strašidla - napsala Ema Zděradičková

Uvelebila jsem se ve vykotlané díře po spadlém smrku. Za chvíli budou vycházet! Všechno na bojovku je připraveno – svíčky, truhlice se sladkostmi... teď je jen na mně, abych je pořádně postrašila! V jámě bylo vlhko. Mezi zbytky kořenů jsem cítila mokrou hlínu a huňatý mech. Opřela jsem se o stěnu zeminy a do nosu se mi dostala jeho pronikavá vůně. Pořádně jsem nasála tu pravou podvečerní lesní atmosféru. Všude okolo byl klid.

Jak ses měl? - napsal Honza Smrčka

Složitej den je za mnou. Vracím se domů a jsem rád, že jsem to všechno dal. Připadá mi, že ta zátěž ze mne padá jako deka a táhne se za mnou po zemi. Cítím se o něco líp. A líp, ale pořád mi připadá, že se vracím z dolů krále Šalamouna. Ještě chvíli a budu doma. V tom ráji odpočinku. Kde jsem sám, se svými úvahami a hlavně klídek.
Otevřel jsem dveře a dnes se celkem překvapivě těším na Petra.

„Čau kámo, jakej byl den?" ptám se vesele, až se sám sobě divím.

Tam kdesi na kraji světa - napsal Marek Bucko

Nepovedená „smutná esence“

Ahmeda viděla svého snoubence Alího, jak šlápl na krtinu. Bohužel si neuvědomil, že na oné neúrodné náhorní plošině v Afghánistánu krtci nežijí a že je to bomba. 
„Aliii! Nééé!“ ozval se do ticha, které se rozlehlo krajem po výbuchu Ahmedin zoufalý výkřik. „Proč ty, proč tak hodný, milý a mírumilovný muž! Proč musí zemřít zemědělec, který jen chtěl žít v míru a uživit na skromném políčku svou milovanou rodinu!“ lkala Ahmeda zlomeným hlasem, zatímco se na její hlavu snášely kousky Alího uniformy, tělesných ostatků a nakonec z nebe spadl i samopal AK 47. Věděla, že kdyby kolem pasu neměl uvázaný i granátový pás, mohlo mu to jen urvat nohu. 

Ale není kouře bez ohně, a proto si přála, aby její zoufalý výkřik slyšeli až tam v dáli. Tam, kde imperialističtí štváči spřádají své plány na pokládání min a granátů. Tam, kde spřádají plány na vraždy obyčejných rolníků, jako byl i Ali. 

Byl to její hlas míru.

Zadání:

Napište parodii na špatné psaní smutného - úkol, kde trénujeme literární esence.

Blues o touze a rozechvění - napsal Lubomír Hanzlík

Zapálilas paškál, když noc rozprostřela nad městem svůj černý háv
Zapálilas paškál, jenž osvítil tvou čistou duši
Zapálilas paškál a já viděl, jak ti to v jeho jemném světle sluší
Zapálilas paškál, když déšť smýval tvé stopy z ulice bláznů
Zapálilas paškál a bylas v bílém jak anděl bez perutí
Zapálilas paškál a já si v duchu přál ať mi nikdy neuletí
Zapálilas paškál, když sestry hvězdy vyšly si na rande s měsícem
Zapálilas paškál, když jsem dopsal posledních pár veršů
Zapálilas paškál, když déšť tiše recitoval své blues o touze a rozechvění
Zapálilas paškál ...

BAHNZEIT jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

1. Brusel - Lyon

V poledne popadnu batoh a spěchám jarní čtvrtí na metro. Však se nasedím až do deváté večerní – pokud tedy všechny vlaky pojedou, jak mají. 

Z Bruselu není výlet vlakem do nejvýše položeného alpského střediska Val Thorens zrovna přímočarý. Nejdřív čtyřhodinová jízda rychlovlakem do Lyonu, pak osobákem do Chambéry a nakonec lokálkou do podhorského Moutiers Salins Brides-les-Bains. 

Nákupní návyky - napsala Marta Kroisová

Můj strýc Jiří nás opět překvapil. Tatínek se většinou snaží svého bratra a jeho prazvláštní nákupní návyky bránit. Ale tentokrát to bylo moc i na něj. 

Jsme zvyklí, že si náš strýc doma hromadí nepotřebné předměty za tisíce korun, které v záchvěvu krátkodobé obsese zakoupil. Já si na to většinou nestěžuji, protože když chvíli počkám, až ho horečka přejde, je velká možnost, že si některý z těch předmětů smím přivlastnit.

Psaní dává křídla - velikonoční zpravodaj 4/2026

Milí přátelé psavci!

přeju Vám krásné Velikonoce 

Zdravím z bizarní novinářské cesty do Egypta. Nad bazény moderního dovolenkového resortu na Sinajském poloostrově přistává jeden charter za druhým – Londýn, Minsk, Amsterdam, Kišiněv, Milán, Praha, Astana, Frankfurt, Bukurešť, Jerevan, Dubaj… Ačkoliv k válečné zóně v Izraeli je to odtud autem na sever 220 km a ke druhé v Saúdské Arábie lodí přes Akabský záliv pouhých 20 km, letovisko Šarm aš-Šajch nabízí luxusní rekreaci v míru kousek od bojové vřavy. Působí to divně, ale je to obraz dnešního světa. Zdejší turisté představují neuvěřitelnou směsici kultur, které vládne ruština. Sem k Rudému moři však jezdí i Ukrajinci toužící alespoň na pár dní po "normálním životě" bez strachu. V umělém megakomplexu pro 4000 lidí s bazény, elektrickými taxíky, jezdícími schody, večerními show se v prázdninovém režimu pohody koupou lidé znepřátelených národů... Jako by ten zdejší umělý svět byl vlastně víc v pořadku než ten opravdový.
Hezké čtení Vám přeje Dana

---

Rezervujte si datum 21. listopadu 2026

na speciální předvánoční autorské čtení na Dobešce

Na počest 100. výročí narození Arnošta Lustiga bude večer vypadat jako zábavná 

i poučná lekce tvůrčího psaní. Mezi herci budou nejen žáci, ale i Lustigovy spisovatelské ikony: Aristoteles, Ezop, Hemingway...

---

Skvrna na okně - napsal Jarda Valach

To vidím tak neostře? 

Ne, na okně je skvrna.
Zkouším dýchnout a kroužit rukávem – nic.
Zkouším mokrý hadřík – nic.
Zkouším krumpáč – raději ne!

Poučení: Na skvrny z druhé strany nic nepomůže.

Kouzelnice - napsal Jiří Wilson Němec

Má ji doma skoro každý, myslím každá domácnost. Ale nevím, zda stejně jako ta naše umí mimo praní prádla také kouzlit. Ano, naše pračka kouzlí.
Začala s těmi čáry docela razantně. Speciálně u ponožek. Před vložením do bubnu pračky ponožky pečlivě spárované rozdělím a vkládám každou zvlášť, abych je po vyprání a usušení zase dal dohromady. Naší pračce nedochází, že po vyprání musí prádlo taky uschnout. Jen tak je totiž možné, že sama během pracího cyklu příslušný pár ponožek spáruje do tvaru puclíku něco jako malého míčku. 

Náhoda, řekl jsem si poprvé. Ale když srolovala ponožky několikrát znovu, začal mě ten jev zajímat blíže. 
V tom momentě se pračka rozhodla předvést další ze svých triků. Ohromila mě povlaky na peřinu. Vložil jsem je do útrob a po vyprání jsem zjistil, že se povlaky převlékly naruby. Proboha jak to jen udělala?

Potkala jsem spisovatele - napsala Dana Volfová

Je krásný jarní den. Cestou z práce si vychutnávám procházku po pražských Vinohradech. Míjím Orionku, teď už jen stanici tramvaje bez čokoládovny, ještě schody a jsem na Ruské. Na jediné lavičce pod schody sedí starší muž a čte noviny.
„Koho mi jen připomíná?“ 

Vybavím si hned fotografii ze zdi učebny Akademie ČTK v Praze v Opletalce.
„Karel Čapek! Je to opravdu on? Vypadá skoro stejně jako na té fotce, jen trochu starší.
„Je to možné? Vždyť zemřel ještě před druhou světovou.“
Podívám se nahoru k jeho vile maskované psím vínem. Červená cedule to jistí – ulice bratří Čapků. Ještě moment zaváhám, pak seberu odvahu a jdu přímo k němu.

Příběhy na 7 slov jako převyprávěná přísloví - napsali Jaroslav Valach a Dagmar Kokešová

Říkals, že jsi čahoun, proč podkasané kalhoty?  

… lež má krátké nohy

Umim udělat všechno a dobre snasim hlad.

... devět řemesel, desátá bída

Ucho v ruce, kolikatá to byla cesta? 

… tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Chceš běhat s vlky, ale jenom štěkat?
… kdo chce s vlky býti, musí s nimi víti.

Všichni se chechtají, ale komu to vydrží?
… kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Sedíš doma a čekáš, až někdo napeče.
… bez práce nejsou koláče.

Sněhulačka - napsal Jiří Wilson Němec

Sněhuláci v dubnu tečou do Dunaje
jen ten můj ne, ne a neroztaje.
Sněhuláci v dubnu už jsou loňské sněhy
jen ten můj je chladná směs sametové něhy.

Vyžaduje polibky, píchá mě mrkví do oka
říká, že je Sněhurkou a že bude věrný.
Sněhurko, Sněhurko, do dne a do roka
Sněhurko, Sněhurko, ten den mi bude černý.

Kdo to kdy viděl, Sněhurky přece roztávají
Hups přes oheň a je z tebe pára
Tohle jsem neviděl v celém širém kraji
Chladná jseš, netaješ, jseš jak moje stará.

Zavolám poldům, ať zavřou příživníka
Sněhulák, Sněhurka, o pohlaví nejde
Trpí má pověst solidního obchodníka
Volám may day, may day, may day.

Zajímavý zážitek - napsala Zdena Součková

Začalo to vlastně tak, že mi zavolala kamarádka Anička a řekla, že: „Přihlásila jsem se do kursu psaní, ty pořád něco kecáš, tak se přihlas taky a můžeš to psát.“
Docela mě to překvapilo, protože si nemyslím, že moc kecám, ale Hana říkala, že jde taky do toho kursu, takže abych šla jako taky. To teda nechápu, jak a proč by se dospělí lidi měli učit psát, i když vím, že to není jako naučit se psát písmena, ale psát jako povídky, a tak různě.
Já už teda mám něco za sebou, protože ve čtvrté třídě jsem napsala moc hezkou slohovku, jak mě v létě uvízla pantofla v rozteklém asfaltu a málem mě přejel trolejbus. Tak to se soudružce učitelce moc líbilo. Teda ne to, že mě mohlo něco zajet, ale že to dobře dopadlo. A pak v osmé třídě jsem napsala strašně vtipnou povídku o tom, jak jsem nasedala na koně a praskly mě kalhoty a ten kůň se lekl a čím víc jsem řvala, tak tím víc utíkal. Nakonec ho chytili a sundali mě dolů, ale to se děckám ve třídě moc líbilo a strašně jsme se nasmáli. Tak si myslím, že mám pěkně našlápnuto, protože říkali, že jsem talent. Tak to jsem zvědavá, co mě ještě můžou v tom kursu naučit.

Cestování s dětmi je fajn - napsal Martin Paruch

Nemám na mysli pobyty v hotelových rezortech strávené u bazénu nebo na přeplněných plážích. Mluvím o výletech a o cestách. Kdy vás spojuje touha po zážitcích a věcech, které jsou překvapivé a silné. Třeba jako chuť kávy nabízené jen tak pro potěšení židovskými mladíky v gruzínských horách. Nebo přítulnost osamoceného pasteveckého psa vděčného za to, že jste mu dali jméno.

Myslím na momenty, kdy vnímáte nepředstíranou dětskou radost, nadšení a bezprostřednost, které z nich jednou vyprchají, ale v tu chvíli je mají.
Vlastně je cestování s dětmi to nejlepší, co můžete mít. S kamarády, manželkou, přítelkyní nebo sám můžete cestovat celý život. Ale s dětmi jenom chvíli. Někdy je delší, někdy může být velmi krátká nebo chybět úplně. Vždycky je vzácná. Možná se to na první pohled nezdá, ale s odstupem času to člověku dojde.

„Ne že mi tu zmrzlinu vyklopíš v autě! Pořádně ji olízej!“ instruoval jsem dceru po zakoupení nebezpečně velké porce italské zmrzliny.

Moje láska - napsala Dana Volfová

„Sakra! On mě hryznul! Pomoc! Teče mi krev,“ ječí Ríša, můj nový skoropřítel. „A ty to necháš jen tak?“
„Varovala jsem tě, abys na něj nebyl zlej. Těm tvým blbým vtipům o kočkách on moc dobře rozumí.“ „Takže si za to snad můžu sám, ne? Jdu domů. Dej tu mrchu pryč. Buď ona nebo já.
„Prosímtě, vždyť je to jen škrábnutí. Ukaž, vyčistím ti to.“
„Nenamáhej se. Zítra mi zavolej, jak ses rozhodla.“
Zabouchne za sebou dveře tak rychle, že nestačím říct ani popel, natož sbohem. Pěkně se frajer odkopal. Nesnáším hysterický chlapy. A už vůbec ne ty, co jsou hnusný na ty druhý, ať jsou to lidi, zvířata nebo kytky.
Mourek se najednou odněkud vynoří a otře se mi o nohu.
„To‘s přehnal, nemůžeš jen tak kousat lidi, co tě nemaj rádi. Jestli ti něco udělal, to by byla jiná…“
Žádná odpověď. Tváří se nevinně a jeho žlutozelená kukadla na mě valí: „Tak tohle ne! To není chlap pro tebe! Já tě musím chránit!“

Zvířátka v naší rodině - napsal Jiří Wilson Němec

V naší rodině, co hlava, to nějaké zvířátko. Ta zdrobnělina je jen pro odlehčení. Ve skutečnosti byste v naší rozvětvené famílii s přehledem našli několik volů a pár krav, které se za jistých okolností mění ve slepice.
Nejasnost do rodinného zvěřince vnášel dlouho tchán Zdeněk Plha. O něm se vědělo a také tak prezentovalo, že sedí na okrese, je pravou rukou předsedy a je velké zvíře. Skoro tak velké, jako sám předseda. Bližší určení o jaké, mimo to, že velké se jedná, bylo utopeno v lehké mlze. 

Trošku jasu v tomto směru přinesl můj kamarád Jarda. V hospodě po třech pivech a dvou velkých fernetech mi důvěrně sdělil, že Plha je svině. Pak mi sáhodlouze zdůvodňoval proč. Po pátém fernetu jsem některé politicko-hospodářské souvislosti konečně pochopil.

To jeho manželka, tchýně Alena, splňovala hned několik kategorií. Samozřejmostí je kráva i slepice. Při každé návštěvě, lhostejno zda u nás či u nich, se u Aleny ihned začnou projevovat příznaky rozdvojené osobnosti. Krávou pro činy a názory, slepicí proto, že jsou veskrze hloupé. Myslím ony názory i činy. 

Nepovedená a povedená bajka aneb parodie pro Dobešku - napsala Dana Emingerová

Idylka (parodie)

Byla jednou jedna liška, která byla mazaná, a zajíc, který byl rychlý, a oni spolu žili v lese a jednou se potkali a řekli si, že by měli být hodní, a tak byli hodní a všechno dobře dopadlo.
Poučení: Máme být hodní.


Liška a zrdcadlo 

Liška našla v lese zrcadlo. Obdivovala se v něm tak dlouho, že si nevšimla lovce.
Poučení: Kdo se dívá jen na sebe, nevidí nebezpečí.

Krásný večer - napsal Marek Bucko

Jarmilka mě dnes vyzvedne v práci. Šéfová dovolila, že mohu odejít dřív, protože mě Jarmilka pozvala na romantickou večeři. Volala mi to do kanceláře. Myslím si, že to bude kvůli oslavě výročí naší svatby. Jsem moc rád, že si vzpomněla. Spousta chlapů v práci si stěžovalo, že jejich ženy na výročí zapomínají. Jarmilka tedy asi ne.
„Bárto!“ zavolá šéfová.
„Ano, paní vedoucí?!“
„Volají z recepce, čeká tam na vás žena. Pro dnešek– jak jsme se dohodli- můžete odejít. Pozor! Nemyslete si, že se to stane pravidlem. Ale když máte to výročí…“
Vyskočím radostí a zapištím. Vedoucí obrátí oči v sloup a zakroutí hlavou. V rychlosti si ještě srovnám věci na stole, utřu prach ze svatební fotografie, zaleju květinu a běžím na recepci. Jarmilka nervózně okopává pult proti vchodu a kouří.

Kus Česka v Izraeli - napsal Marek Filičko

„Tak ty jsi z Česka,“ obejme mě paní, která mi právě předala klíče od mého bungalovu. Takové uvítání jsem nečekal, zvlášť, když jsem přijel s hodinovým zpožděním. 

Odpolední provoz podél izraelského pobřeží Levantského moře není pro nervózní řidiče. Husto bylo především ve 14 kilometrů vzdálené Haifě a jejím blízkém okolí, kde jsem na dlouhou dobu uvízl v zácpě. Paní Šula se nejdřív tvářila velmi přísně, ale stačilo říct, odkud jsem přijel, a přísnost byla ta tam.

Španělský ptáček - napsala Zdena Součková

Máme napsat popis nějakého jídla, ale aby to nebyl recept. No, tak nad tím nemusím dlouho přemýšlet, protože se zrovna vracím z oběda.
Španělský ptáček s rýží. Rýže je vůbec kapitola sama pro sebe, buďto rozvařená nebo nedovařená, dost problematická surovina. Dále teda nechápu, proč je ptáček zrovna španělský. Jako kdyby ve Španělsku měli nějaké zvláštní ptáky. To bych spíš brala „Moravský vrabec“, protože velikostí je to spíš vrabec než pořádný pták, aspoň u nás v práci 

v jídelně.