Rytíř a sedmikráska - napsal Šimon Pravda

Poklekl rytíř k sedmikrásce, 

té ptá se: "Má-, máš mě ráda?

Ona se lekla, v té otázce skví věta, 

co trhá listy v smrt.

 
Květů se nikdo nikdy přece neptá. 

"Ano pro něj jsem vzkvetla."
Pod tíhou zbroje svírá ruce, 

co ničí, jí se nedotknou.

 
Pro ni jen oči v tom spatří krátce, 

v její Kráse proč on žil
Rytíř se svalí pospas lásce, 

z ran mu smrt se zbarví v látce.

Snění o mlsné - napsala Zdena Součková

Slunce se opírá do hradních zdí. Dnes výjimečně můžu před hradby, dnes je totiž výjimečný den.
Původně mě chůva za trest vykázala do mé komnaty. Přistihla mě totiž, jak šmejdím po kuchyni a hledám dobrůtky. Podařilo se mi ukrást sladkou hrachovou homoli. Je míchaná s medem a politá sádlem… ještě teď cítím tu sladkou chuť na jazyku. Ale přesvědčila jsem chůvu, aby mi dovolila jít do zahrady. Naštěstí je tak zaneprázdněná, že se mě ráda na chvíli zbaví.
Nejsem sama, to bych se bála, jdou se mnou dva velcí ozbrojenci.
Bože, jak ráda se vyhřívám na slunci! Na hradě bývá pořád chladno.

SÁM - napsal Jiří Wilson Němec

Sedím sám se sebou. Sleduji seriál Sandokan. Sotva skončil, spím. Spím stále se slzami sám. Sedm smutných sobot.
Svítá. Snídám sendvič, srkám sodu. Smutním. Stále se snáší stínový splín.
Se sešitem střídám stůl, sedačku, sesli. Sepisuji svou story snového setkání se Simonou. Síle souznění, splynutí srdcí, sladkých slibů.
Simono, slíbilas…
Slova se sypou, sešit slouží slokám spisovaných Simoně.

Kunhuta na Svojanově - napsala Dana Volfová

Kunhuta, vdova po králi Přemyslu Otakarovi II., vyprovodila Záviše na nádvoří hradu Svojanov. Ještě cítí omamnou chuť jeho polibku a bůhví pokolikáté opakuje si jeho slova: „Kunigund, musím mluvit s biskupem dřív, než naši nepřátelé. Než se stmí, máš mě nazpět, lásko moje milená.“
„Bůh tě opatruj, Záviši. Navrať se brzy!“
Drahnou dobu toulá se královna zámeckými zahradami. Opájí se krásou a vůní květin v růžovém sadu, hrajícím všemi barvami.

Svojanov - napsal Marek Bucko

Na počátku gotiky, místo vší rotyky
Přemysl Otakar druhý, jelikož neměl dluhy
postavil na obchodní stezce hrad.
Aby ho přestali lapkové srát.
Mezi Brnem a Litomyšlí, protože kupci, když z Brna vyšli
Do Litomyšle již nepřišli.

Řidičský průkaz - napsal Josef Huslík

Mé osmnácté narozeniny byly na obzoru. V průjezdu stála nová tyrkysová Škoda 1000MB a já chtěl získat řidičský průkaz. Rodiče auto příliš neproháněli, mělo spíš status opečovávané posvátné krávy, která je jednou za měsíc vyhnána na třicetikilometrovou cestu k babičce. Otec řídil vozidlo s úctou svátečního řidiče úzkostlivě dodržujícího dopravní předpisy. Mé občasné pokusy o řízení probíhaly pod jeho dozorem jen na polních cestách. Řidičák bylo možné získat v kurzu na průmyslovce, kam jsem chodil, a dokonce ještě levněji než v autoškole.

Polenta a Pánbůh - napsala Sabina Prisender

Dva mladí lidé na vesnici u Komského jezera už dávno plánují se vzít. V den sňatku se ale místní farář začne vymlouvat, že ho bolí hlava a oddávat dnes nemůže. Vyjde najevo, že mu zámecký pán Don Rodrigo vyhrožoval v případĕ provedení obřadu smrtí, protože by rád získal mladou nevěstu pro sebe jako konkubínu. Mladí včas utečou, bez svatby se ovšem musí kvůli veřejnému mínĕní rozdĕlit.

O konci školního roku, politice a gatích - napsal Jiří Wilson Němec

Sláva! Sláva! Sláva! Je konec. Srpna je už sice namále, ale já ten slastný pocit musím ještě jednou a nahlas vykřičet. V Zábřehu se sešla celá naše 9. C v nóbl restaurantu, a tak se stalo, že jsem poprve v životě okusil sílu alkoholu. Vypil jsem dvoudecku nějakého sladkého hustého vína na přípitek. Po obědě dvě piva a později asi tři frťany. Zlí pánové. Ten první se jmenoval Praděd, druhý Rum a třetího si už nepamatuju. Jenom vím, že cesta ze Zábřehu do Leštiny trvala pěšky hodně dlouho a okusil jsem zvracení a pád do příkopu.

Píše si blues - napsal Lubomír Hanzlík

Listuje si v kalendáři dívka, co zrozená je v září

Píše notu za notou vždy když je sama jen se svou samotou

Píše si blues do sametu jak básník, co zabloudil sem z jiných světů

Píše si blues o naději jak poutníci, jenž si s bohem rozmlouvají

Píše si blues a slova na papír jí plynou a každé z nich má barvu jinou

Píše blues Evě Jarce i Lence jenž bude znít něžně a tence

Listuje si v kalendáři dívka, co zrozená je v září

Píše notu za notou vždy když je sama jen se svou samotou

Tajemství - napsal Pavel Pliska

Stojím v potemnělé chodbě funkcionalistické budovy s pohledem upřeným na krásné, čisté linie nábytku, lemujícím obě stěny.

Zvuky z Opletalovy ulice, sem, do třetího patra, doléhají jen vzdáleně. Skupina třinácti lidí, nervózně přešlapuje a po očku po sobě pokukuje, jsouce si vědoma něčeho nevyřčeného... Ano, za bezmála sto let existence této budovy, spatřily zde světlo světa tisíceré zprávy a ano, byly z pera stovek vynikajících novinářů...a ano, doslova se zde psaly dějiny....ale...

V tom prořízne rozpačité ticho ženský hlas: "Má snad někdo ještě nějaký dotaz?"

No nic, blýskne mi hlavou, budu do toho muset jít sám, než bude pozdě.

Referát o prvních a posledních větách - připravila Klára Dvořáková

První a poslední věty jsou důležité nejen u celé knihy, ale i u jednotlivých kapitol. Níže je několik způsobů, jak na to:

1️⃣ Odhalení zásadní informace (cliffhanger „pravdy“)
Čtenář se dozví něco, co mění význam všeho předtím.

Bajka o dvou strážcích - napsala Dana Emingerová

Přes hlubokou řeku vedl starý most. Na jednom konci stál zkušený strážce a na druhém mladý. Oba dostali stejný úkol: „Starejte se o most, aby nespadl, a nikomu se nic nestalo.“ Jenže každý pochopil nebezpečí jinak. První strážce v mládí zažil, jak mosty padají ve válkách. Proto každému ozbrojenému muži sebral zbraň. Druhý strážce měl zase zkušenost s loupežníky, kteří na mostech přepadali pocestné. Proto každému říkal: „Nechoď beze zbraně.“ A oba byli přesvědčení, že chrání most i lidské životy, a kdykoliv na sebe narazili uprostřed mostu, obviňoovali se:  

„Ty přivoláváš válku!“ křičel starší na mladšího.
„A ty nahráváš násilníkům!“ oponoval mladší.

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Helena Suchánková

Toto téma mě trochu zaskočilo. Žiji poměrně aktivní seniorský život, který mi přináší spoustu zážitků. Proto je velmi těžké vybrat jeden z nich jako ten nejzajímavější. Vzhledem k tomu, že se právě účastním velmi zajímavé Letní mediální školy ČTK pro seniory, zůstanu u tématu seniorů. Nebudu ale popisovat jen jeden konkrétní zážitek, nýbrž něco, co trvá delší dobu a má pro mě skutečný význam.
Celý svůj profesní život jsem zasvětila práci ve školství. V roce 2024 mě osud zavál do komunitního centra Život 90, kde jsem začala působit jako lektorka němčiny pro seniory. Toto rozhodnutí bylo pro mě velmi důležité, protože mi výuka v kurzu přinesla mnoho zajímavých zážitků.

Kuriózní úraz - napsala Ivana Langhammerová

Tak mám před sebou prázdný list papíru (nebo spíš prázdnou stránku v počítači) a vracím se do studentských let. Napsat domácí úkol, aby byl čtivý, vtipný a zajímavý….. Nejsem dobrý „psavec“ a nechtěla bych dopadnout jako moji studenti v maturitních písemkách, které jsem si vždy se zájmem četla, ale málokterá písemka mne oslovila.

Těžký úkol! Co vybrat ze všech těch životních zážitků, když jich bylo tolik! Ale jeden by se mohl líbit. Takovou kuriozitu, která se mně stala, si jen málokdo může představit.

Stalo se to v Hinterstoderu krátce po Sametové revoluci. Když se uvolnily hranice, mohlo se jezdit lyžovat mimo naše hory. Zájezdy byly většinou jednodenní. Strávily jsme s kamarádkou krásný slunečný den na dobře upravených sjezdovkách. Už se pomalu blížil odjezd domů, byla to poslední jízda. Kamarádka byla trochu pomalejší, takže jsem na ni čekala u lanovky, před posledním sjezdem do údolí. Svítilo sluníčko, tak jsem zavřela oči a opalovala se.

Tři ve vlaku - napsali Petr Flajžík a Jasmin Carmel

Ve vlakovém kupé sedí tři lidé. Mladý muž v košili s motýlkem a silnými brýlemi kouká do svého Asusu GTX 3060, rok výroby 2019, procesor 4,2 GHz s integrovanou grafickou kartou Intel Pro 2 a jeho prsty ve zběsilém tempu létají po klávesnici. Naproti němu sedí starší plešatý muž s termotaškou narvanou lahvovým pivem, odznáčkem nacionalistické strany na prsou a vytetovaným českým lvem na pravém předloktí. Třetím cestujícím je žena kolem dvaceti let, s růžovými vlasy a kovovým kroužkem v nose, která si volá s kamarádkou hlasitou ukrajinštinou. 

Vlak zastaví, dívka se lámanou češtinou rozloučí a vystoupí. 

Večerní blues z Kampy II. - napsal Lubomír Hanzlík

Klavír hrál tiše nad Čertovkou 

Hvězdy na nebi si roztomile pletly valčík s polkou 

Otec Měsíc se potichu chystal v Čertovce 

dovádět s krásnou holkou 

tiše stříbřil její zrzavé, na mikádo ostříhané vlasy 

pak svou stříbrnou dlaní pokrytou jemným, sametovým hvězdným prachem 

něžně hladil její hebká ňadra

Něžná růže tiše na zem spadla 

šeptal jí blues vyšlé z nitra jeho tiché duše 

Slovo a Gesto - napsal Oldřich Voženílek

Potkalo se Slovo s Gestem
Na rozcestí, v pádu šestém
Tázalo se, o čem dumá
Co pro něj sumárum suma

Znamená ta proměna

Gesto s tváří staronovou
Vokativem právě Slovo
Označí za sebeklam
A mísa slovy přeteklá

To se mi snad zdá - napsala Magdaléna Rendlová

Bylo to okolo třetí hodiny ranní kousek za hranicemi Španělska. Už přibližně čtyři hodiny jsme unaveně seděli na batozích, čekajíce na první ranní vlak do Barcelony. 

Víčka se mi klížila a v hlavě mi rozzlobený hlas proklínal rozhodnutí vyjet si levným způsobem na dovolenou. Přesně v tu chvíli se od jednoho z dalších bláznů, kteří také trávili tuto noc na vlakovém nádraží, rozezněl povědomý zvuk. Po celém těle mi přejel mráz. Všechna ta nešťastná rána se mi vracela zpět.

Co by si měl spisovatel kontrolovat v průběhu psaní knihy - připravila Klára Dvořáková

V průběhu psaní knihy by měl spisovatel provádět průběžnou kontrolu několika klíčových aspektů, od struktury příběhu a vývoje postav až po stylistickou čistotu a technickou konzistenci textu.
1. Struktura a logická návaznost děje
Spisovatel by měl pravidelně prověřovat, zda příběh tvoří ucelený dějový oblouk a zda v něm nejsou logické mezery.
Cesta hrdiny: Jednou z metod je srovnání rozepsaného textu s dvanácti fázemi tzv. Cesty hrdiny, což pomůže identifikovat chybějící „mosty“ mezi klíčovými událostmi.

Lišák v koutě - napsala Dana Emingerová

Starý lišák přišel o většinu svého revíru. Les vykáceli lidé, smečka vlků ho vytlačila z luk a na lov mu zbývalo čím dál méně místa.
„Zahnali mě do kouta,“ vrčel a všichni v lese s ním souhlasili. Jenže místo aby se pustil do vlků nebo si šel hledat nový domov, vpadl do králičí nory. Vyhnal z ní králičí rodinu, zabral si jejich pelíšky a největšího králíka přikoval řetězem ke stromu.
„Teď je to moje,“ prohlásil.
„Ale my jsme ti přece nic neudělali,“ plakali králíci.
„Možná ne,“ odsekl lišák. „Ale někdo za to zaplatit musí.“

Senioři na vodě - napsala Marta Goldová

Co to zase vyvádím? Stojím tu navlečená v nafukovací vestě a s pádlem v ruce.

V rámci univerzity třetího věku jsem zamířila na vodácký kurz. Po krátkém zaškolení jsme měli zdolat část řeky Lužnice. Někteří jeli na kánoích, já se čtveřicí kamarádek na raftu. Věci jsme nabalili do barelů a dle pokynů vedoucí domluvili s některou z lodí, že nám jej převeze. Pro jistotu jsme barel přímo naložili do domluvené kánoe. A mohli jsme vyplout. Hladina řeky nebyla zrovna nejvyšší. Na jednom místě jsme dokonce na čas uvízli. Společnými silami se podařilo zdolat nástrahy řeky a doplout na místo poledního odpočinku. Vyzvedli jsme si barely, vytáhli svačiny a pustili se do jídla. Ne tak Alena z vedlejšího raftu. Nikde nemohla najít svůj barel. Smutně chodila od skupiny ke skupině a hledala ho. Nakonec musela požádat vedoucí o spolupráci. Po několika telefonátech vedoucí sdělila, že se v místě našeho startu lidé pokusí barel najít a zajistit přepravu.

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Vlaďka Danielisová

Cestování je neodmyslitelnou součástí mého života. Každá cesta přináší nespočet zážitků, zvláště, jste-li tvůrce celého itineráře. Který však byl nejsilnější, nejzajímavější, který upoutá čtenáře? Bude to Angkor Wat v Kambodži, prezidentské volby v Myanmaru, mlha nad Machu Picchu nebo NP Mikumi v Tanzánii?
Nakonec jsem si vybrala zážitek, který nesouvisí s žádným “divem světa”, ale s obyčejnou lidskou
laskavostí.

Psal se konec roku 2010 a s manželem jsme vyrazili do tropického ráje na Fidži. V Jižní Koreji jsme měli dvoudenní přestávku, která vycházela na vánoční svátky. Do Soulu jsme přiletěli 24.12. a teprve na letišti sháněli ubytování. Pokud se tomu někdo diví, musím připomenout, že tak nějak vypadalo baťůžkářské cestování bez chytrého telefonu, s mapou a tištěným průvodcem v ruce. Na letištních informacích nám doporučili rodinný penzion a jeho majitel pro nás za chvíli přijel autem. Byli jsme za to rádi, protože jsme cestovali za sluncem, toho sice bylo v Soulu dostatek, ale holomráz -14 stupňů Celsia!

Jižní Skandinávie s Ironmanem - napsal Yakeen

Foto: Satya

Konečně můžeme vystoupit z ilegality. Jsme na téhle Expedici, kterou jsme nazvali Jižní Skandinávie již 13 dní a teprve teď můžeme zveřejnit první zápis. 

Stojíme u zátarasu, který chrání cyklistickou trasu Ironmana, a to je důvod proč jsme zatím nic z naší cesty nezveřejňovali. Asi tak za 3 hodiny tímto místem pojede můj syn a my ho tady překvapíme.

Poznámka: Tak teď v 11.34 tady projel jeden z prvních účastníků. Ale jak vždycky říkal Spejbl: To je snadno vyhrát, když člověk jede jako blázen a ty druhý za sebou nechává celý schvácený. Takže si toho nevšímáme. 

Přiznání - napsal Oldřich Voženílek

Od Jitřenky po Večerku
Od Merkura k Venuši
Mám tě v oku
Mám tě v merku
I když se to nesluší

Toužím, abys objevila
Mého srdce zmítání
Teplých dlaní dotek síla
Splíny temné vyhání

Bahnzeit jako řítící se lavina 3. část - napsala Vendula Beaujouan Langová

Chambéry - Val-Thorens

První lokálka do Moutiers-Salins-Brides-Les-Bains jede v 9:53. Koupím si online jízdenku za pár eur a lístek na autobus z nádraží do horských výšin s odjezdem 11:30. Nehodlám riskovat výprask od průvodčího kvůli zásahu vyšší moci ani se brodit 37 kilometrů sněhem kvůli vyprodanému spoji.

Před historickou budovou nádraží Chambéry Challes-Les-Eaux nedávno předsunuli moderní halu ze skla a oceli. Zasednu nad kávou a croissantem v kavárně a čekám.

Matějův kabát - napsal Francis Boko

Jsem plechová krabice od sušenek, před lety zapomenutá na nejvyšší skříni na chodbě. Díky svému postavení mohu podat exaktní svědectví o všem, co se děje kolem, přesněji pode mnou, i o tom, co se ke mně nahoru donese.
Už nějakou dobu pozoruji existenci Matějova kabátu.
Pro začátek: nikdo neví, jestli kabát patří Matějovi. Ale říká se mu tak, protože někdy ho Matěj určitě měl na sobě.
V jiných domácnostech by byl vnímán jako kabát pro hosty, záchrana pro zimomřivé, či pouhý prvek dekorační. Matějův kabát je však poslední možností, zoufalým krokem v době spěchu a nestíhání, a zárukou ztráty veškeré cti.
Prastarý. Věčný. Nezničitelný.
Před pár týdny přibyl nad truhlou zbrusu nový věšák. Perfektně si rozumí se saky a zimními bundami, jejichž společenství vděčně využilo šanci dostat se z dosahu Matějova kabátu (jak hrubé), a jako veškerý nábytek v domácnosti je zdvořilý, ví, kde je jeho místo, a trochu se upejpá, jako by ani nechtěl být viděn nebo používán.

O medvědovi a lani - napsala Dana Emingerová

Medvěd grizzly ulovil mladou laň. Když zjistil, jak je krásná, nesežral ji, ale odvedl si ji do doupěte.
„Ušetřím tě, ale ode dneška budeš moje žena,“ prohlásil. Laň se však medvěda bála. Nakonec grizzlyho její nářky tak rozčilily, že ji přivázal ke stromu. 

Jednoho dne hlasitý nářek zaslechlo stádo jelenů za řekou. Statný dvanácterák přeplaval proud a pokusil se laň osvobodit. To grizzlyho rozzuřilo. Nejdřív sežral laň. Potom roztrhal i půl jeleního stáda za vodou. 

„Udělal správně,“ bručeli všichni medvědi. „Chtěli mu ukrást ženu.“

Pět míst, která byste měli vidět v Berouně - napsal Honza Smrčka

Normálně říká v Berouně „Beroun", ale to město si zaslouží větší pozornost, než citaci z filmu Vesničko má středisková. Založili jej kupci putující po stezce mezi Prahou a Norimberkem a městem je od roku 1265. Obchodování může za to, že má velmi rozsáhlý rinek. Zde naši prohlídku začneme. Vůbec nevadí, že jsme přijeli autem, dá se zde dobře zaparkovat a parkovné je přijatelné.

Na školním výletě - napsala Magdaléna Rendlová

Vždy byla velmi vzorná. Třídní premiantka. Zásadně jedničkář. Nebylo to však kvůli ní, ale kvůli rodičům. Vlastně jí tento nátlak způsoboval mnoho stresu a smutku. Nikdy se necítila být úplně sama sebou a nevěděla,jaké to je se prostě a jednoduše bavit. Kamarádku měla pouze jednu a i s ní se vídala tak jednou do měsíce. Ve škole se nebavila s nikým.

Proto pochopíte její překvapení, když k ní do pokoje na školním výletě přiklopýtaly dvě holky od ní ze třídy. Věděla sice jejich jména, ale tím to tak končilo.

Tel Aviv, město na kopci jara - napsala Vanda Carmel

Se šestihodinovým zpožděním, kvůli nepřízni počasí, konečně přistáváme na letišti Ben Guriona v TLV. Je šabat, krátce před půlnocí. Paní na informacích v letištní hale mi sděluje, že do centra už opravdu nic nejede, jedině lze objednat taxi přes aplikaci v mobilu.
V zoufalství a panice vybíhám ven, brána metra je zavřená, po MHD vskutku ani památky. Ticho a prázdno. Venku stojí, zdánlivě na dosah ruky, připravené taxi s typicky žlutým nápisem „Monit“ na střeše, které je mi ovšem, bez aplikace v mobilu, na hony vzdálené.

Bolest - napsal Oldich Voženílek

Je to dávno má nejlepší přítelkyně,
která smývá lži a všechny falešné tóny,
která hlídá mé komory i předsíně,
a to podstatně líp nežli přístroje Sony.

Hodně lidí ji obvykle nenávidí,
zkouší zahnat ji od svého slabého těla,
možná bojí se nebo se hloupě stydí
za tu ubohost, která z nich otroky dělá.

Pařížská romance - napsal Lubomír Hanzlík

Stála jsi na refýži 

když horké léto budilo se nad Paříží 

Slyšel jsem křehké tóny slunečního blues, tiše tančit na tvém těle 

slyšel jsem jeho nevšední zpěvy, nehodící se do kostela 

Slyšel jsem barvy krásných tónů, které jsi mi v jedinečné pauze letního tichého rána prozradila 

Slyšel jsem blues horké láskou a nadějí 

Slyšel jsem blues, 

co si zvony katedrály Notre-Dame tiše v noci šeptaly 

Bahnzeit jako řítící se lavina 2. část - napsala Vendula Beaujouan Langová

2. Lyon – Chambéry

Nádražní halou lyonského nádraží Part-Dieu každý den projde sto tisíc cestujících. „Part-Dieu“ znamená Boží dar, tedy úrodnou půdu obdělávanou ve středověku mnichy. V 70. letech minulého století na úrodné půdě vyrostla stejnojmenná obchodní čtvrť. Jenže nádraží se tím potenciál růstu zúžil. A tak se v posledním desetiletí stavitelé zmohli jen na dílčí přístavby tam, kde jim to omezený prostor dovolil. Zbývá mi necelá hodina do odjezdu přípoje.

Jak překonat spisovatelský blok - připravila Klára Dvořáková

Spisovatelský blok je reálný stav, který má své příčiny i řešení, a zdaleka nejde jen o pouhou lenost. Techniky, jak jej překonat, lze rozdělit podle toho, zda bojujete s vnitřním kritikem a strachem začít, nebo zda jste se zasekli přímo v ději příběhu.

1. Překonání strachu a vnitřního kritika
Tento typ bloku často způsobuje perfekcionismus a touha po dokonalosti. K jeho prolomení pomáhají tyto metody:
Dovolte si psát špatně: Pište nespisovně, slangově, s chybami nebo napůl cizím jazykem. Důležité je „nastartovat psací mašinu“, opravy můžete udělat později.
Diktování: Místo psaní zkuste myšlenky diktovat do telefonu s využitím funkce převodu mluveného slova na text.
Změna prostředí: Pokud se nemůžete soustředit doma, jděte psát do kavárny, knihovny nebo MHD. Tvůrčí ruch okolí může být nakažlivý.

Autem po moři - napsala Sabina Prisender

V mém dĕtství visel u nás v hale malý dřevotisk vstupní brány do Tallinu. Táta tam v mládí nejspíš sehrál šachový zápas a asi vyhrál. Já to místo jako dítĕ vzhledem k minimálním znalostem zemĕpisu projektovala někam na hedvábnou stezku, snad k Samarkándu.
Teď sedím v letadle z rozžhavené Vídnĕ smĕrem na severovýchod a snažím se nevnímat manželovy pokusy použít lámanou maďarštinu pro konverzaci se Stewardess z Estonska. Je trochu oplácaná a velmi evropská, skvĕlá kombinace. Objednám si u ní vychlazený Vana Tallin a sumíruju si v hlavĕ, co vlastně o cíli naší destinace vím.

Rozhovor pro dva hlasy - napsal Lubomír Hanzlík

Eduard Beneš zamyšleně hleděl z okna svého ženevského hotelového pokoje a přemýšlel o nadcházejícím setkání. 

Na dnešní poledne měl totiž domluven oběd.  Ne že by snad tato skutečnost sama o sobě Eduarda Beneše nikterak znepokojovala, podobných schůzek zažil ve své kariéře československého ministra zahraničních věcí bezpočet. 

Tím, co dnes ráno bystřilo jeho smysly, nebyl oběd v luxusní ženevské restauraci Bavaria, nýbrž osobnost jeho dnešní spolustolovnice.

Bajka na P - napsal Honza Flajžík

Po pizzerii poskakovali pracovití pizzaři. Průběžná poptávka představovala potenciální průlom. Pacholek Pepa pravidelně pobíhal po place. Poprvé posadil policisty pochůzkáře, povrchní pekaře, prodejce, pak přednostně pány politiky. Puntičkářský pizzař Petr prodal pod pultem poslední pomeranč, pak popošel připravit pokrm. Pytlík parmazánu prodělal poslední proužek. Přinesl proto poloprázdný popsaný písmeny PP. ,,Poslední parmezán" pomyslel. Pohlédl po place, pak poslepu posypal pizzu plnou palbou. Provedl pizzu pecí, pak pokrájel, připravil pro prezentaci. Pacholek přenesl pokrm plným placem posazeným policistům.

KABARET KAJMANKA - napsal Jiří Wilson Němec

Koncesionáři křtili KABARET KAJMANKA. Křtili kvalitní kolínskou kulturu. Konečně! Kolik koleček kupčení, kárání, korupčních kontrol. Krajští kočí konečně kývli. Křest kulminoval. Kabaret Kajmanka kypěl kvasem krátkých kusů kantát, kankánů, kupletů. Konferenciér kumuloval kameňáky, kosil konjukturalisty kritikou. Kurážná klučičí kapela KATARZE křepčila. Komedianti kolem kulis kralovali kuželům, koulím, kouzelníci kapesníkům, krepovým květům, kyticím, kartám, krabicím, králíkům klobouků. Kaskadéři, kandidáti kamikadze, karikatury kejklířů.

Pojedeme do světa! - napsal Honza Smrčka

Ještě stále svítí sluníčko. Měl by to být hezký den, ale do srdce se nám vlila závist a ta to slunce zastínila. Jedeme od Karla. On je okresní světoběžník a my jsme měli tu čest jej opět navštívit. Bulváry, katedrály, náměstí, sochy, fontány. Prostě nádhera a jak to dokáže vyfotit!
V autě je ticho. 

Jedeme domů a není nám do řeči. Něco v nás hlodá. Je nám oběma jasné, o co jde. Mařenka dělá, že se nic neděje, ale já vím, že se něco děje. 

Konečně promluví: „Josefe, to bylo, viď?" 

Dopis - napsala Gabriela Vrbíková

Oprýskané dveře visely na jednom pantu. Vlhký a dlouho neuklizený sklep byl cítit myšinou. Předchozí majitelé nebo nájemníci zde nechali vše, co už dosloužilo a s čím se jim nechtělo stěhovat. Špinavé a potrhané krabice. Otlučené hrnce, staré časopisy, sešmajdané boty. 

Na stropě blikala žárovka. Chomáče prachu se vznášely v mdlém světle.
Dopisy našla zapadlé mezi starými sešity a rozlámanými gramofonovými deskami. Sfoukla z nich prach. Jazyk, kterým byly napsané, neznala, ale okamžitě zatoužila zjistit, co se v nich píše.