O ovečce Evropě, ovčáku Václavovi a vlku Trampovi - napsal Lubomír Hanzlík

Moje jméno je Václav a už víc než pětačtyřicet let tu dělám ovčáka. Kdysi jsem měl na starost celé stádo. Dnes už mi z něj zbyla jen jediná ovce. Říkám jí Evropa. 

Blíží se večer. Rozdělám oheň a půjdu se po ní podívat. 

"Evropo! Kdepak se touláš? Evropo, dítě moje, ať jsi kdekoli, pojď sem ke mně!"

Evropa: Voláš mě, a tak jsem tu. Copak se děje?
Václav: Ale nic se neděje, jen už je čas na naše večerní čtení.

Pilný žák - napsal Vojtěch Tesař

„Pane učiteli, máte chvíli čas?“
„Jen minutku, ale povídej.“
„Pamatujete si na ten můj referát o Václavu Bolemíru Nebeském?“
„Ano, co s ním?“
„Přepracoval jsem ho, když jste mi chtěl dát jedna mínus a ne jedničku. Nabízel jste to.“
„Ale byla to dobrá práce.“
„To nevím, z dvaceti sedmi stran jsem to rozšířil na třicet pět.“
„Vašku, spěchám na hodinu. Řekni, co potřebuješ.“
„Když bych Vám to poslal, napsal byste mi nějakou zpětnou vazbu?“
„Bereš to nějak vážně.“
„Já se chci hlásit na bohemistiku a tam jsou těžké přijímací zkoušky.“
„Dobře, podívám se. Měj se hezky.“
„Počkejte prosím. Doporučíte mi o Nebeském nějakou monografii?“
„No, kouknu se. Ahoj.“
„Kdybyste nespěchal, zeptal bych se ještě na Boženu Němcovou. Nevadí, počkám na příští týden. Jéje, vy už tu nejste. Tak hezký den, pane učiteli.“

Snůška hadrů a pravidla hry - napsala Sabina Prisender

Benátky. Mĕsto vysnĕné. Mĕsto snů.
Estetika a umĕní v tĕsném objetí přírody.
Vybičujme se k tomu nejlepšímu z nás, než nás voda spolkne.
Tak by se ve třech vĕtách dal vyjádřit obsah 61. mezinárodní výstavy umĕní La Biennale di Venezia. Střídá se každý druhý rok s výstavou mezinárodní architektury a své pavilony v krásném mĕstském parku Giardini a v gigantických lodĕnicích Arsenale otvírá vždy od kvĕtna do konce listopadu.

Hermanovi jedou do Hermannstadtu – itinerář rodinné výpravy - napsala Hana Hermanová

7:30 – Prásk! Deska konferenčního stolku v obyváku se rozlomí na dva kusy. Jeden z kusů spadne Nině těsně vedle nohy. Ještě, že ne přímo na nohu. Stejně to není žula, jen nějaká umělotina, co se jako žula jenom tváří.

7:35 – Odklízíme prasklou desku do rohu, je těžká. Nejspíš to bude přece jen žula. Nina přísáhá, že nic neudělala, že se stolku ani nedotkla. Uklidňuju Ninu, že jí věřím. Andrej zjišťuje, že stolek stál jen na třech nohách, čtvrtá tam byla jen tak nafixlovaná. Prasknutí bylo tedy jen otázkou času. Venku zuřivě troubí taxikář.

Čajový dýchánek na Konci světa - napsala Iva Kašparová

Autor: Dewet

Další den naší cesty s Lacem po Jihoafrické republice pokračuje: dnes jedeme na nejjižnější cíp Afriky. Můj dotaz zní: „Jako na Mys Dobré naděje?"

To ne, to není správně – informace z učebnic zeměpisu se mýlí. Ano, pojedeme na nejjižnější cíp Afriky, napříč Mysem Dobré naděje, ale naše cesta bude směřovat na Střelkový mys, či anglicky the Needles anebo pro milovníky portugalštiny Cabo Agulhas. Tam je to místo, kde se střetávají Indický a Atlantický oceán. Jakože konec světa? 

Domácí násilí - napsal Oldřich Voženílek

Ano, máš pravdu
Chválím tě tak málo 

Ano, máš pravdu 

Chci se polepšit 

Ano, máš pravdu 

Nic by to nestálo 

Ano, máš pravdu 

Nelze se mnou žít 

Kolikrát mám se 

kořit tvojí kráse 

Kolikrát mám ti 

lásku přísahat 

Kolikrát vidíš to, 

co jenom zdá se 

Kolikrát sníš 

a nedáš mi to znát 

Blues o procházce mou pamětí - napsal Lubomír Hanzlík

Začínám procházku svou pamětí a moje první kroky vedou k branám Vyšehradu

Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na jedno zářijové odpoledne kdy jsem čekal na známém místě a ty ses znenadání objevila

Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Lukáše T jež miloval Puškina a jeho Oněgina

Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Tomáše a naše nekonečné debaty o smyslu bytí

Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Davida V a jeho nesnesitelnou lehkost žití

Začínám procházku svou pamětí a vzpomínám na Oskara a jeho psí blues

Sen, který shořel - napsala Radka Bystrá

Projížděla jsem krajinou pod turnovskými kopci. Cestou jsem si v hlavě přehrávala, jaké vlastně byly ty předchozí dny, s malým synem v prostředí neznámých dětí a rodin, které za dva dny nestihnete poznat, takže vlastně ani s nikým nemluvíte. Nebo vlastně můžete, když chcete vést hovory o snídani, o tom v kolik začíná jaký program pro děti, kam kdo teď půjde, kdy se zase vrátí a kam půjde potom. Byly to osamělé dny a přece tak krásné. Malý syn s věčným úsměvem na tváři, procházky, vláčení těžkého batohu do schodů, rána v hotelu na okraji lesa.

Mé drahé město Sorrow Dust - napsala Klára Šoutová

Mé jméno mezi živáčky nemělo nikterak velkou hodnotu, ale na známosti mu nechybělo. Silas, jméno mé, jsem vandrák, který má jako zálibu objevovat a zkoumat ty nejpodivnější místa na celém západě. 

Už jsem toho procestoval ledacos, viděl jsem místa naplněné zlostí, láskou ale hlavně případy tak tajemné, že se jim nikdy nedostalo rozuzlení. Jedno z těchto tajemství bylo právě toto město přezdívané Sorrow Dust, neobydlené, a přesto plné hlasů. Kdysi to bývala obec jako každá jiná, obec plná lidí, plná života. Nyní jsem však projížděl kolem města duchů, jehož obyvatelé se nejspíš proměnili v prach. 

Zvěsti mi o tom městečku nedaly spát, a tak jsem si řekl, že budu po dlouhé době první, kdo jej prozkoumá. Celou dobu jsem cestoval pomocí farmářova dostavníku, který byl tak ochotný a svezl mě. A v tu chvíli, když jsme projížděli kolem, jsem tiše sesedl z vozu a dopadl nohama na zem, která se pode mnou zvlnila v mrak. Jsem na místě, pronesl jsem v duchu a udělal další krok.

O Božích mukách u Skalského dvora - napsala Dana Emingerová

Když za třicetileté války táhli krajem tlupy polských jezdců, poslal hospodář Martin Doležal svou ženu s dcerami napřed do bezpečí hradu Svojanov. Sám zůstal s desetiletým synem, aby odvedli dobytek ze Skalského dvora do lesa.
Jenže nepřátelé matku s holčičkami dostihli ještě před branami hradu a všechny tam pobili.
Doležal se k rodině dostal příliš pozdě. Když našel mrtvá těla, vztyčil pod hradbami dřevěný kříž na jejich památku. Nakonec ho žal dohnal k sebevraždě.
Dnes na tom místě stojí Boží muka a lidé vyprávějí, že se v noci z blízkého lesa ozývá dětský pláč.

Poučení: Válka zabíjí lidi, ale žal přetrvává.

Psaní dává křídla - zpravodaj 10/2026

Milí přátelé psavci!

Zveme Vás na literární večer do Divadla Dobeška, zasvěcený 100. výročí narození Arnošta Lustiga

Místo tradičního autorského čtení vám letos  předvedeme, jak vypadá kurz Psaní podle Lustiga. Během hraného představení pochopíte, co s příběhem udělá detail, dialog, humor, náhoda... Dojde na trapasy, překvapení a možná i literární katastrofu. Budeme číst dopisy Arnoštovi do nebe, předvedeme knihy, které během 15 let účastníci kurzů napsali. Pokřtíme nové vydání Živla Lustiga i fiktivní rozhovor Václava Havla s Arnoštem U nebeské brány. Večer doprovodí kapela Jardy Bílého, který byl také přímým žákem Arnoštových kurzů na Dobešce. 

Moc se na Vás těší a hezké čtení přeje Dana 

---

21. listopadu 2026 od 19 hodin v Divadle Dobeška

budete svědky postupného přetavování začátečnické školní historky o návštěvě ZOO ve futuristickou povídku s lidožroutskou pointou.

Autoři mohou nacvičovat o víkendu 7.-8. 11. s Janou Vaňkovou. Hlaste se mailem, vytvoříme pořadník.

Pro mimopražské bude možnost ještě od rána na Dobešce v sobotu 21. 11.

Místa na literární večer už si můžete rezervovat zde.

---

Co dělají naši autoři 

Wilsonovi a Zuzaně vyšla detektivka Prodloužený víkend

Vždycky nás moc potěší, když některý z absolventů vydá svoji knihu. Jiří Wilson Němec a Zuzana Šouláková Kratochvílová dotáhli své společné kriminální dílko do úspěšného konce. Čtyřdenní volno na horské chatě Barča mělo být pro všechny jen příjemným únikem z reality. Arnošt si přijíždí vyčistit hlavu, Zlatka se chystá na třídní sraz po deseti letech. Jenže náhodné setkání dvou lidí v autobuse spustí řetězec událostí, které nikdo z nich nečekal. Vášnivá noc na cizí zahradě, ztracená náušnice, nervózní majitel domu – a hlavně tajemství, která si každý z účastníků nese s sebou.
Pokud je chcete podpořit, kupte si jejich příběh na E-knihy jedou.
A jak jste na tom s psaním své knihy vy? Už se rýsuje? Pokud potřebujete pomoci, přihlašte se na nový turnus dlouhodobého on-line kurzu psaní knih s Klárou Dvořákovou.

---

Desetidílný podvečerní on-line kurz psaní knih s Klárou Dvořákovou začíná 

19. listopadu a koná se jednou za čtrnáct dní ve čtvrtek vždy od 17.30 do 20.30 h. 

Přihlásit se můžete zde. 

Stálí účastníci mají klubovou slevu 5000 Kč.

Jednodenní kurz s Danou Emingerovou v sobotu 28. listopadu v Zemské moravské knihovně v rámci festivalu KNIHY V BRNĚ za symbolický poplatek 420 Kč.

Přihlášky zde.

Víkendový kurz s Danou Emingerovou pro mírně pokročilé se koná 20.-21. února na Karlově náměstí v Praze. Zúčastnit se mohou i začátečníci.

Přihlášky zde.

Účastníci letošních víkendových kurzů, kteří si vyžádali pokračování,
mají na únorový dvoudenní kurz "šprtí" slevu s kódem WZM4DSCU.

---

Literární dílna 3.-5. září

Literární dílna na královském hradě Svojanov

Autorské čtení na nádvoří s rekordní účastí diváků 😂

Svojanovské příspěvky si přečtěte zde

Sedím na lavičce. Hlavu mám zalomenou k obloze. Můj výhled rámují hradby Svojanova, jedny z nejpevnějších a nejdochovalejších v Česku. Tady se královna Kunhuta, vdova po Přemyslovi Otakarovi II., zamilovala do Záviše z Falkenštejna. Na hradním nádvoří nejsem sám. Na nedalekém pódiu sedí pod zeleným stanem na barokní židličce jeden z nás, nadšených pisálků literárního klubu Dany Emingerové. Máme dnes autorské čtení s rekordní účastí diváků - tři lidi. Naštěstí nás je hodně, takže zaplňujeme celou první řadu. 

Šimon Pravda

 

Na Svojanově to zase bylo boží. Dozvuky setkání ve mně rezonují ještě týdny. Jsme skvělá parta a už se nemůžu dočkat, až se opět někde sejdeme a budeme číst a psát a spolu se smát... 

Zdena Součková

---

Děkuji grafičce Báře Pivečkové 

za krásnou obálku rozšířeného vydání knihy Živel Lustig.

Dana

Vydává Olympia 2026

---

Nic nevoní líp než sýr - napsala Magdaléna Rendlová

Zrovna jsme s mými sedmi sourozenci hráli naší oblíbenou hru jménem Hryzni mě do ocásku, když se rozrazil sklepní otvor a dovnitř těžkými pohyby vypaseného hlodavce vběhla naše máma, Vasilisa. ,,Písk pí písk písk” 

-Pardon, hnedka vám to přeložím: ,,Děti, nastal čas vypadnout z hnízda. Dneska si poprvé zkusíte samy sehnat potravu. Mamča je na to už moc stará.” 

A bylo rozhodnuto. 

Musím se konečně osmělit a vyvenčit své ťapky mimo území naší teplé nory.

Rodinný výlet do lesní zoo - napsala Dana Emingerová

„Jestli okamžitě nepřestanete, tak vám oběma jednu fláknu!“ zařve otec za volantem. Na zadním sedadle na vteřinu zavládne ticho. Pak se děti začnou pošťuchovat znovu.
„A do žádné lesní zoo nepojedeme!“ řidič prudce zabrzdí a zastaví na prašné cestě.
„Takhle se děti nevychovávají,“ poznamená manželka.
„A jak se teda vychovávají? Podle nějaké příručky moderní psychologie? Děti nesmíš plácnout, nesmíš na ně zvýšit hlas, nesmíš jim nic zakázat. Hlavně aby neutrpělo jejich sebevědomí!“
„Nemusíš na ně řvát,“ řekne matka, otočí se dozadu a trpělivým hlasem malým klukům vysvětluje: „Péťo, Pavlíku, tatínek teď prožívá frustraci, protože potřebuje soustředění. Vy máte právo na své emoce, ale zároveň je důležité respektovat potřeby ostatních.

Císařova kletba - napsala Ema Zděradičková

Donald Trump nesnášel opouštění svého pohodlného Bílého domu. 

Nesnášel opouštění Ameriky. 

Nesnášel opouštění bubliny fanatických následovatelů, kterým tak pracně vymyl mozek. 

A ze všeho nejvíc nesnášel návštěvy Evropy. 

Tolik let mu trvalo si vybudovat pečlivou image trvdě pracujícího podnikatele žijícího si svůj americký sen a návštěvy do Evropy mu vždy připomněly, jak strašný systém takzvaná „land of freedom“ má. 

Tužka a pohlednice - napsala Tereza Vlčáková

Tak co, těšíš se? Procestuješ půl Evropy! 

No, to nevím. Myslíš, že mě vezmou lodí, nebo hodí do letadla? Z turbulencí mi bude určitě špatně! 

Ale ne, to zvládneš, neboj. 

A co když se ztratím? 

Někdy se to stává! 

Zapomenou mě v kabele, zatoulám se a skončím někde v koši, nebo hůř, ve skartovačce! Normálně mě zrecyklujou! 

Vydrž, ještě ti chybí PSČ. 

Jau, taky sis tu tužku nemusela tak ostrouhat, teď to škrábe. Proč tak škrábeš?! 

Ale neškrábu, nemel sebou, nalepím ti známku a hned stoupneš na ceně. Byla pěkně drahá. 

Výborně, takže poletím poškrábaná a poslintaná. 

Nemáš zač. Ještě ti tu do rohu nakreslím sluníčko, ať ti svítí na cestu. 

Jestli neskončím na ledničce vedle magnetků, tak si mě nepřej! 

No jó, porád. Tak už leť. 

Počkej! A napsalas tam vůbec něco hezkýho? 

Moře - napsal Libor Frank

Každý máme svoje moře
Příliv radostí i slané hoře
Bezvětří a silné vlnobití
Vítr v plachtách pro přežiti
Mělčiny a zrádné hloubky
Veselí i staré smutky

Jednou ale všechny naše lodě
Jako v té písni Werichově
Ke svému cíli doplují
Dříve anebo později…

Skřítci z křoví - napsala Lenka Pěkná

Jednou mezi keři, 

přistihla jsem obří skřítky při večeři. 

Stalo se to, když jsme s přáteli 

zkoumali blízké okolí 

kamenného akvaduktu 

z Prokopského údolí.

Akvadukt se mu jen říkalo, 

protože železniční most 

nám nepřišel už asi dost…

... dost dobrý místo na hraní. 

Kde všude tě potkávám, Arnošte - napsala Vendula Beaujouan Langová

Milý Arnošte,
Nejmenuji se veselá - Lustig - jako ty. 

Jsem jen dlouhá a hezká Jana - Beaujouan Langová. 

Jenže nejsem Jana, ale Vendula.
Na předloktí mám vytetované poznávací znamení. Vězně v Osvětimi tetovali čísly, japonští gangsteři se tetovali celoplošnými Irezumi. Moje tetování jsou čtyři kandží znaky – ichi-go ichi-e. Každé setkání je jedinečný okamžik. Můj okamžik není ten hrůzný z lágru. Je to jedinečný, krásný okamžik, kdy došlo ke spojení dvou lidí.

Schizofrenní restaurace - napsala Zdena Součková

Vstoupili jsme do velké místnosti, kde bylo úplně šero. 

Stěny byly jakoby začouzené, a docela nahusto na nich byly nacpané různé parohy, někdy i s celou lebkou a vycpaní ptáci a celá zvířata. Z ptáků jsem poznala sovu a bažanta. Pak ještě poznám vlka a lišku, ale některá jsem ani neuměla pojmenovat. Mezitím byly takové ty jako zámecké obrazy s loveckými výjevy. 

Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa, ale vonělo tak nějak jinak než doma, tak nějak znepokojivě. Asi ta zvěřina. 

Nečekaná úskalí geologické exkurze - napsala Vanda Carmel

„Blíž! Zajeď ještě blíž!“ povzbuzuje řidiče profesor. 

„Ty vole, zřítíme se!“ řve řidič.“ 

„Ten úchvatný výhled na Ústí si prostě nesmíme nechat ujít!“ lanaří profesor. Rozhoupaný autobus se sklouzne vzad. Zastaví se. Řidič šlápne na pedál, motor hlasitě zakvílí při opětovném pohybu vpřed. Autobus se náhle nakloní, škubne a zůstává zaklíněný nad převisem.

„Všichni rychle ven!“ ozve se varovný hlas. 

Zahajujeme bleskovou evakuaci. Bledí, s podlamujícími se koleny hbitě skáčeme ze dveří. Nechápavě koukáme kolem sebe a snažíme se pochopit, co se to v uplynulých minutách vlastně stalo. 

Mrtvolný výraz v obličeji našeho řidiče mluví za vše. Roztřesenýma rukama se snaží zapálit cigaretu. Marně. Proudy potu stékající mu po tváři, ji uhasí.

Překvapení - napsala Soňa Košařová

"Je mi to fakt jedno, Hanko," řekl poněkud netrpělivě můj roztržitý manžel.
Po takřka 40 letech manželství mě jeho apatický postoj neudivuje... a přesto mě stále dovede překvapit. Nejmenuji se totiž Hanka.

Poučení: Láska je slepá.

Koláče - napsala Lenka Pěkná

Na jaře se na zelených horských loukách pásla stáda krav. Ale nebyly tam samy. Mezi pleskanci jejich ohonů šlo totiž slyšet ještě nenápadné, ale dost otravné bzučení. Každou kravku totiž oblétávala alespoň jedna moucha.
„Tak děleeej! Makeeeej! Kdy už to budeeeee!“ míhala se trapitelka před velkým kravím okem.
„Vyčkej času…Muuuuuu…Vždyť každý ví, že bez práce nejsou koláče!“ bučela na ní mezi přežvykováním velká tlama plná trávy.
Brzy se moucha dočkala. Její podřízená konečně stvořila zcela luxusní kravinec.
„Žjuuum! Koláč! Tak vidíš, že to jde!!!“ odbzučela její nadřízená bez poděkování, pochutnat si na dobrotě.


Poučení: Často jeden dře, druhý má nohy nahoře a pak přijde k hotovému.

Spacák v obchodě - napsal Vojtěch Tesař

Sedím na polici už měsíc. Kolem mě je snad dvacet mých bratříčků různých barev a velikostí.
Čím větší jsme, tím jsme dražší. Kovové regály studí, a lidé na nás navíc pouštějí klimatizaci.
Cítím se nachlazený, a to bych měl sám zahřívat. Aspoň nemám uši a neslyším kravál těch větráků.
Kolem chodí lidé podobně barevní jako moji bratři. Dívají se na nás, těžkají peněženky a občas jednoho z nás unesou. Je to kruté, ale snad se mým zmizelým sourozencům daří dobře.

Jejda, jde ke mně nějaký děda, že mu prý dobře posloužím. Vzal si i mého mlčenlivého kamaráda
stana a ještě tišší kamarádku celtu. Odnáší si nás. Co naplat, alespoň dostanu místo na dřevěné poličce místo té kovové.

Příběhy na sedm slov - napsali Markéta Krejčí, Dominik Macek, Vojtěch Tesař, Lubomír Hanzlík, Gabriela Vrbíková, Soňa Košarová, Tereza Vlčáková, Hana Brabcová, Jana Staňková, Radka Bystrá, Iva Kašparová

Markéta: Řekla, že se nikdy nevrátí. Proč čekáš?

Petra: Chtěl si připadat jako orel. Tak skočil.

Honza: Už musím! Přijde katastrofa! Ve stanici nelze!
Jana: Prší, svítí, hodně prší, hodně svítí.

Luboš: Básním, sním uvnitř, hledám rým, když spím.

Vojta: Králík očichával spícího pitbula. Snídaně byla výtečná.

Hana B.: Čas utíká potichu a rychle, nepromarním ho.
Hanka Č.: Učila jsem dceru, teď učí dcera mně
Dominik: Ze tmy do tmy, pomyslel si mrtvorozenec.

Gábina: Zpocená, stažené hrdlo hrůzou, bez dechu a přesto prezentuji.

Tereza: Sbalila kufr. Bruslila. Spadla. Je po výletu. 

Honza: Srnka nevnímala, auto nedobrzdilo, přeju dobro…

Dominik: Ve vesmíru není prosebné štěkání vůbec slyšet.

Marcela: Deprese střídá euforii, nadšení a bláznivé zážitky.

Radka: Na počátku bylo světlo, tak vznikl svět.

Iva: Vystudoval dvě univerzity, nyní je domácí manžel.

Tvá duše v plamenech - napsala Lenka Pěkná

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi a co je vlastně za den. Možná líp pro tebe. Až se totiž pořádně rozkoukáš, budeš si znovu přát, aby to bylo jen nepohodlné lože, jen východ slunce překrytý oblaky vypařující se ranní rosy. Teď by ses měl ptát. Proč?
Neudělal si to. Však víš. Vždycky ses řadil k tomu typu lidské bytosti, který radši vše zjistí hned a sám, než aby se předem zeptal. Stejně bys mi nevěřil. Ostatně jako nikomu předtím. Hlavně abys nebyl obelhán. Tak se tedy dívej!
Už to cítíš? To není ranní mlha. To není zlatý kotouč, drahoušku. Na to to moc štípe v očích, že? Na to tě v nose až moc dráždí sirný pach, viď? Uhodl si to. Dusíš se hustým dýmem. V mračnech kouře poznáš jen rudé odrazy šlehajících plamenů odněkud z dáli. 

Křičíš: „Požár! Pomozte někdo přeci! Hoří!“
Nikdo nepřichází a stejně máš pocit, že slyšíš smích stovek hlasů jako ozvěnu každého tvého zvolání. 

Na trati - napsal Francis Boko

Zaprášené auto kodrcalo po silničce. S Albertem to i v sedačce házelo sem a tam, nahoru a dolů.
„A tati, a proč to tak drncá?”
„Protože,” ozvalo se zepředu nebezpečně přidušeným hlasem, „tahle silnice je prostě neprůjezdná. Proč to sakra nebylo vyznačený na tý mapě? Roberte.”
Chlapec na spolujezdci se vynořil zpoza obrovské rozložené mapy. „Mohli jsme jet po tý trase, co nám ukazovala máma,” řekl, jako by se nechumelilo.

Kurevník Karel - napsaly Iva Kašparová a Gabriela Vrbíková

"Ty děvko, co tady děláš?" zařvala Karlova manželka. "Ty se opovažuješ přijít i na pohřeb?" 

Všichni smuteční hosté zmlkli. Lenka se v slzách schoulila na rameno maminky. Karel Lence sliboval hory doly, maloval společnou budoucnost a o své manželce vždycky mluvil jako o Dozorkyni. Marie dceru pohladila a zašeptala: "Rraději jdi ven." 

Kostelní vrata bouchla a začala mela.

 
B: Jak to mluvíš o mé dceři? Za to, že sis nerozuměla s manželem, ona nemůže.

Mindset - napsala Hanka Čechová

„Učím se bruslit.“
„Bruslit? To začínají děti třeba v pěti letech.“
„To nevadí.“
„Na to už jsi stará, ne?“
„Proč bych byla stará. To je úplně jedno, kdy začneš.“
„Prosim tě. A nesmějou se ti tam?“
„Jako kdo?“
„No já nevím, kdo tam chodí.“
„Ne. Nikdo se mi nesměje.“
„A proč tam chodíš?“
„Protože mě to baví. A líbí se mi to. A chci jít na závody.“
„Pche.... V osumadvaceti jo?“
„Babi, to je ten tvůj mindset. Můžeš se naučit cokoliv, když to začneš dělat!“
„Co je to mindset?“

SMS Blues - napsal Lubomír Hanzlík

Spíš a já hvězdopravec píšu ti SMS blues o tom, jak miluji tě právě teď v půlnoční pravé poledne

Spíš a na Břevnově právě odbili půlnoc

Spíš a měsíc ten starej nemrava kreslí ti po těle pěkně necudný obrázky svou stříbrnou barvou

Spíš a první noční tramvaj přivezla na Malovanku první várku zbloudilých duší

Potápím se - napsal Oldřich Voženílek

Potápím se
Nořím
Do myšlenek
Pokouším se
Zkoumat hlavou jasnou
Kde je zlomek pravdy
A kde celek
Kde mé hvězdy září
A kde hasnou

Had na prsou - napsala Lenka Pěkná

Celou noc jsem se nějak necítil ve své kůži. Jako mohutný váleček jsem se převaloval ze strany na stranu. Sem tam a zase tam a sem. Celé tělo mě neobvykle škrabalo, svědilo. Ruce, které jsem snad ani necítil, se ale nechtěly v samé únavě zvednout a pomoci mi od trápení. 

„Stejně za to může ta svraštělá babice!“ proklínal jsem každou svou myšlenkou tchýni. Jen tak se objeví u večeře. Samozřejmě si počká, než se má Milunka vytratí do kuchyně, a hned se do mě pustí: „Zas jsem tě dneska viděla s tou tvojí cuchtou.“ 

V očích se jí leskne čirá nenávist. 

Střet feminismu a machismu - napsala Iva Kašparová

Zítra začne nové dobrodružství – každoroční workcamp s mezinárodní účastí (v době socialismu vítané). 
Který už to rok? Ani to nepočítám a jsem za to vděčná.
Letos mě v roli camp leadeara čeká Jasná dolina, dobrovolné práce na sjezdovkách Chopku a ubytování v CKM hotelu. 

Trocha luxusu neuškodí.

O ZMARNĚNÉM BUŘTGULÁŠI - napsal Jiří Wilson Němec

Vandrujeme naší vlastí. Chceme vidět Třebíč, Telč a dalším cílem je Jindřichův Hradec. Ani nespoléháme na stop. Dnes jsme měli stopu popravdě po krk. Už se rozhlížíme, kde se objeví nějaké místečko vhodné ke složení našich těl k nočnímu odpočinku, když nám naprosto nečekaně zastavuje auto. Krasavice. Červená Škoda Felicia. Auto bez střechy. Nikdy jsme ničím podobným ještě nejeli. První co nás napadá, že cestující asi potřebují něco vědět, na něco se zeptat, nebo potřebují nějakou pomoc.
„Ahóóój. Kam máte namíříno, klucííí?“ Chlápek za volantem má vousy, vypadá trošičku jako Werich, ale hubenější. Hlavně má Werichovy veselé oči. Vedle něj sedí paní, na první pohled sympaťačka. Taky se na nás směje a kyne rukou.
„Pojďte. My vás svezeme.“ 

Neváháme ani vteřinu.

Fata Morgana - výstava exotických motýlů - napsala Lenka Pěkná

Zdál se mi snad nekonečný sen o tom, jak jsem nasoukaný do úzkého pouzdra ušitého mě přesně na míru. Jenže časem jsem se začal rozpínat. Už tak malý prostor mě čím dál tím víc stahoval. Svazoval. Všude škrtil. Nemohl jsem se nadechnout. Nebylo z něj úniku. Když tu. Rup!

Napětí povolilo. Probudil jsem se. Možná to předtím nebyl tak úplně sen… Padal jsem totiž z výšky neznámo kam. Na zádech mi plandaly dva pomuchlané barevné hadříky. A nahoře nad sebou jsem viděl zelnou schránku připevněnou na dlouhé dřevěné tyči. Jenže ne jen jednu! DESÍTKY! Některé stejně poničené jako ta moje, jiné ještě v celku. Buch!

Bobr a volavka - napsala Petra Šídlová

„Ty, volavko, jak to, že nic nemáš, a přitom vypadáš tak šťastně?“ zeptal se bobřík.
„To víš, dneska frčí minimalismus. Všechny ty vaše nutné věci vlastně vůbec nejsou potřeba.“
Bobr se zamyslel. 

Ještě ten večer se podíval na svou hráz. Tolik dřeva. Tolik bláta. Tolik… věcí. 

Za pár hodin byla hráz rozebraná. Ponechal si jedinou dubovou větev. Tu zapíchl do vody, omotal trávou a prohlásil za umělecké dílo.
Pak si založil profil na Leknínogramu. 

Svíčka - napsala Markéta Krejčí

„No konečně, už jsem myslela, že to neuděláš."
„Ale to víš, že jo. Vždyť kvůli tomu jsem přece tady. Je všechno v pohodě?"
„Jo, je skvělý, když můžu být užitečná a někomu posloužit."
„A krásně voníš po vanilce..."
„Viď? Jsem ráda, že jsi spokojený a máš rád tu vůni."
„Jen, kdybys vydržela déle a nemizela mi před očima."
„Hm, tak to prostě je – když chci někomu posloužit, umírám u toho..."

Nevěsta je mrtva, vše je dovoleno - napsal Jan Flajžík

Hodiny na stěně prázdné zasedačky odbíjejí poledne a já tu mlčky vyhlížím šéfa, který mi má oznámit, kam se můj projekt bude vyvíjet dál. Zasedačka se sice skutečně jmenuje Uran, ale nikdo jí tu neřekne jinak než Bažina. To nejen kvůli plantážím kapradí na oknech, ale i těm odporně zeleným stěnám. Minuty ubíhají a já si naposled kontroluji tu projektovou dokumentaci.
Dneska se to totiž konečně stane. Aplikaci na inteligentní organizaci svateb, které nikdo neřekl jinak než Nevěsta, totiž vyhodíme jako kytici mezi uživatele a pak jejich kreditní karty vstoupí do svazku s naším předplatným. Strávil jsem s ní dost intenzivní půlrok života a teď je hotovo. Stačí dát jen finální pokyn a otevřít ji světu.
Po asi patnácti minutách čekání do dveří vstupuje šéf s výrazem člověka, který má právě pohřbívat štěňata, a bez pozdravu usedá na protější židli. Než se stihnu nadechnout a oznámit, že jsme připraveni, ujme se slova a rozvážným hlasem začíná:
„Víš, my jsme tady jedna taková velká rodina a v rodině jsou lidi k sobě upřímní.“

Pravá a levá - napsala Petra Šídlová

„Napíšeme si tu scénu se třema ukecanýma kočkama, pěti metaforama a jedním otrslým drakem.“
„Metafory rovnou škrtám, přídavný jména taky. Kočky povoluju dvě, a když budeš moc zlobit, škrtnu i draka.“
„Poslechni si tohle: je noc. Prší. Pod lampou stojí tajemný muž v plášti.“
„Jaký muž?“
„Tajemný! Ty vůbec neposloucháš!“
„Tajemný škrtám. Jméno, věk, povolání a důvod, proč stojí v noci pod lampou. V dešti. A taky mě hodně zajímá jeho vztah ke kočkám.“
„Kdybych to věděl, tak by přece nebyl tajemný!“
„Dobře, zatím si znamenám: Muž 1. A jeho vztah ke kočkám?“