Hamlet - napsal Oldřich Voženílek

Vodu znám i její mrazivá úpatí.
Mám nebo nemám tu sílu tam skočit?
Navěky věků a možná jen prozatím.

Být nebo nebýt! A co si s tím počít!
Sirotkem nebyl jsem, přesto jím budu.
Ze všech stran stesky i rady se valí.
Bráním se soucitu, závisti, studu.

Řekni mi, příteli, proč jsme tak malí.
Matku už nemám, ale ona mě sleduje,
shůry mě hlídá a chrání a vede.
Mollové vědomí, jež urputně běduje,
jak černá kočka, co vrní a přede.

Do ucha nikdo mi žádný jed nevpraví.
Královna může i na záda vlézt ti.
Ona se raduje, protože c'est la vie
Hamlete, princi, ty nemáš to štěstí.

Blues o vůni a bohu - napsal Lubomír Hanzlík

Voníš mi jarní nocí
Voníš mi modrým Portugalem
Voníš mi bouřkami, které přicházejí s jarem
A hvězdy tiché sestry v Kristu kreslí po tvém nahém těle obrázky svým stříbrným štětcem lásky
Voníš mi loukou jarních květů
Jsi něžnou melodií v jejímž rytmu složil bůh svou první větu
Jsi vzpomínkou pocházející s jiných světů
Voníš nocí
Voníš Portugalem jsi veršem jsi něžným polibkem, kterým tichý bůh tiše uvítal se s ránem

Carrara, mramorové město s vůní pomerančů - napsala Vanda Carmel

24 hodin v Carraře

Aleje pomerančovníků roubí cestu, po které se blížíme do Carrary. Stromy působí jako přirozená součást chodníků, kde bílý mramor kontrastuje s barvou zralých pomerančů. Jejich vůně nás provází na výletě do města, jehož slavný kararský mramor dal spolu s Michelangelem život nejslavnější soše světa, Davidovi.

V Italské provincii Massa-Carrara v podhůří Apuánských Alp, nás už z dálky oslňuje záře bílého vápence z nejstarších lomů Evropy. Po obou stranách silnice do Carrary stojí nekonečné řady skvostně bílých kvádrů, které připomínají Egyptské sarkofágy či tumby. Ovšem bez výzdoby. Surový mramor z místních lomů tady čeká na své kupce.

Jackie - napsal Honza Smrčka

Když bydlíte na vesnici je úplně fuk, jak velkej jste Pražák. Né že by Pražák bylo něco hanlivýho. Je to stejný jako s paroháčem, když se parohy umí nosit je to nakonec přednost. Jednoho dne to přijde a odjedete k někomu, ten vám ukáže pejska, kterej se na vás podívá takovýma divnýma očima a vy víte, že je to váš drahej pejsek. Dáte za něj majland, je fuk kolik vyděláváte, vždycky je to moc. Odvezete si ho domů, kde na něj čeká pelíšek a vůbec vám nevadí, že jej ignoruje. Úplně stejně ignoruje mnoho dalších věcí kromě vás. K vám je milý, občas štěkne, někdy zakňourá, trochu kousne, spíš stiskne, občas udělá loužičku, ale, a to hlavně, má ty svoje kukadla a jima vyžehlí všechno. 

Úplně všechno.
„Jak to dělá?" ptáte se sami sebe. 

Proč to neumím já? Kladete si různé otázky, na které není odpověď. 

O vlku a ovci - napsala Jasmin Carmel

Vlk se zamiloval do ovce. Když se to dozvěděla jeho smečka, vyhnala ho. Ovci její stádo zavrhlo. Netradičnímu páru to ovšem nevadilo. Postavili si malý domek na kraji lesa, kde začali společně žít. Oba přitahovala exotika toho druhého, jejich láska kvetla, a vypadalo to, že jim ve štěstí nic nebrání.

Postupem času ale ovci začalo čím dál víc vadit, že při každé něžnosti je vlkovi cítit z tlamy jehněčí,
a často ho plísnila za to, že se odmítá stát vegetariánem. Vlka zase otravovalo, že jeho milá mu každý den na večeři servíruje zelené saláty bez chuti. Oba se začali čím dál víc navzájem odcizovat, až u nich zavládla tichá domácnost. 

Vlk mizel čím dál častěji do hospody U Pařezu hrát karty s lišákem a medvědem, ovce trávila celé dny na otevřených lukách a žalostně si pobekávala.

Jak jsem zamrzla - napsala Jana Staňková

Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdekoliv kdykoliv dokážu pomoci komukoliv.
Až nedávno… 

Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨

Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda. 

Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj. 

Cesta vlakem - napsali Honza Frajčík a Sandra Strejčková

V rychlíku číslo 2568 ve směru na Božetín přistoupila v 8:32 8.B směřující na exkurzi do muzea bramborových soch v Nejedlíně. Jak už to tak bývá, děti dělají hluk a ruší tím ostatní cestující. V kupé sedí taky manažér operátorů podlahových ploch Petr S. a krotitel odpadků Milan.
Děti v Nejedlíně vystoupí a vagon rázem ztichne. Najednou cestující slyší vlastní myšlenky. 

- ,,Jsem rád, že parchanti konečně vystoupily, můžu se konečně věnovat práci," vydechl Petr. 

Zázrak v srdci Barcelony - napsala Olga Nehonská

Dostavbu nám se svým přáním, jak má celý
chrám vypadat po své smrti, Gaudí zanechal.

Stát ve španělské Barceloně před chrámem Sagrada Família je, jako by jste se dostali do pohádky.
Celému chrámu dominuje věž zasvěcená Ježíši Kristu, ukončená velkým křížem. Katalánský architekt Antoni Gaudí jí věnoval celý život. Dostavbu nám po své smrti s přáním, jak má celý chrám vypadat, zanechal.
Stavbu započal 1882 a do dnešních dnů ještě úplně dokončena není.
Vše je tak nádherné, slovy to nelze vyjádřit. To se musí vidět – být tam.
Barevnými okny zvláštních tvarů procházejí dovnitř sluneční paprsky. Stojíme uvnitř a vnímáme pohodu, klid a lásku. Je tam úžasná energie, kterou cítíme po celém těle.

Blues o naději - napsal Lubomír Hanzlík

Boží slzy spadly něžně na zem a mladý študent právě dotáhl domů Senecovi spisy a svou první sbírku motýlů na kterou bude lákat své spolužačky
A opodál nádherná dívka odchází z biografu vychutnává Eskymo a hlavou jí prolétne blues o naději
Boží slzy spadly něžně na zem a osvěžily údy sochám na prahu Velikonoc
A chlapec sedící nad Senecou právě opatrně nahlíží do knihy plné moudrosti
A některá z krásných dívek zatím marně čeká na signál svého mobilního telefonu

Haničce - napsal Oldřich Voženílek

Stříbrný vítr mi nutili v mládí
Ratkina - panice náměsíčného
Záblesk, jenž duši mou stydlivě svádí
A brání se statečně strachem i něhou

Měsíc náš nad řekou rád bych tu cítil
Tu přesladkou tíseň pod bránicí měl
Jen krásu tvou s láskou i hořkostí vypil
Nám do hloubi duší se ponořit směl

Navěky budeš mou královnou mládí
Symbolem majícím zářivý jas
Každého kolem tak prchlivě svádí
Tvá pečlivě ukrytá plejáda krás

Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Paní kolegyně, to musíte přepsat! - napsala Jana Vargová

Na začátku 90. let jsem musela změnit zaměstnání. Můj pracovní nástroj, hlasivky, začal vypovídat službu. Jenže, čím se dál živit? Odborně vzdělaná jsem v oblasti, kde se kvůli jednomu odcházejícímu orgánu nemohu déle pohybovat, pro to další, co umím, nemám papír s razítkem.
Nad nabídkami jsem krabatila čelo a likvidovala řidičku tramvaje, chemika, soustružníka. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal (naštěstí, protože jsem pohodlná), prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Nevděčníci! Tak, zase nic.

Ukradená loď - napsal Jarda Čtvrtečka

Bylo to myslím počínajícím létem, ještě v dobách mého báječného klukovství. Tehdy jsem objevil, v obecní knihovně, vzácný poklad. Vázané staré ročníky časopisů Věda a technika mládeži, někdy z roku 1950-52. Bývalo v nich mnoho skvělých vědeckofantastických povídek, příběhů, kreseb a návodů, jak sestavit a vyrobit věci, které mne odjakživa fascinovaly. Třeba vzpomenu na plánek, na létající vírník. Ty jo! Vírník byl ovšem mimo moje tehdejší technologické možnosti. Ale jiné věci vypadaly být, k sestavení, mnohem snadnější. 

Otočím další stránku a tam - přesně tam to bylo. Nedýchám! Plánek a návod k tomu, jak postavit doma loď. Rozumíte? Skutečnou loď!

Požár v lese - napsala Dana Emingerová

Během obrovského sucha vypukl v lese požár. Zvířátka svolala radu a rozhodla, že vyšlou poselstvo za orly z hor, protože jen oni mohli přinést vodu z ledovců. 
„Výpravu povedu já,“ řekl jelen. „Jsem tváří lesa.“

„Ne,“ zavrčel vlk, „mě určila smečka.“  

„Vést musí ten, kdo je nejsilnější,“ řval lev.
„A proč vlastně chcete jet?“ zeptala se sova, co rozepři poslouchala..
„Abychom uhasili požár,“ odpověděli všichni tři unisono a pochopilli, že když ješitnost zastaví rozum, zvítězí oheň.

Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Zvláštní zvyky - připravil Michal Hejna s pomocí AI

Zadání pro AI:

Najdi nějaké zvláštní zvyky a zpracuj to do krátkého článku.
(neupraveno)

Tamada má slovo
V Gruzii se nepije proto, aby se zapomnělo. Pije se proto, aby se mluvilo.
Aby se mluvilo správně, existuje tamada.
Na první pohled vypadá jako host s lepší pamětí a silnějším hlasem. Nenápadný muž u stolu, který se ale po prvním přípitku promění v dirigenta večera.

Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

POD JEJÍM OKNEM - napsal Zdeněk Hart

Stál ve tmě, v dešti, pod jejím oknem a věděl, že to musí udělat. Že to musí udělat právě dnes. Kapky bubnovaly do kapuce a do listí nad jeho hlavou. Stál po kotníky v blátě a čekal na chvíli, kdy ji zahlédne. Dům byl tichý, jen z horního patra probleskovalo tlumené světlo. 

Byla tam.
Zvedl hlavu. Ve světle za záclonou se objevila její silueta. Na chvíli se zastavila, pak sáhla po telefonu. Možná volala policii. Možná někomu jinému. 

Čas se krátil. Věděl, že nemůže čekat.
Přešel ke dveřím a zaklepal. 

„Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř.
„Ten, koho určitě nečekáš,“ odpověděl tiše.
Zámek cvakl. Dveře se pootevřely. 

Stačila vteřina - pak obrovské překvapení, výkřik a pevný stisk.

Přání pro Danu k narozeninám - napsal Wilson

Milá Dano,
čas letí jako vítr z hor
a převrací stránky naší knihy
stále rychleji.

Než se člověk smíří s číslem,
které se nám směje z aktuální stránky,
už se hlásí další.

Naší knize je úplně jedno
jak rychle ji chceme číst, na chvíli
zavřít, zpomalit.

Přeji Ti, abys ve čtení té své
byla v polovině, a aby se Ti dobře četla.
A abys ji četla ráda.

K narozeninám vše nejlepší, lásku, zdraví a spokojenost...

Pachuť - napsal Oldřich Voženílek

Po modrém blankytu bělavé páry hynou
Ústa jsou vyprahlá, hlava si vláčně praská
Venkovský oděv je zdobený městskou špínou
a
Pachutí nasákly naděje, víra, láska
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná
Do krve vnořená, do kůže vrytá vráska
Snaží se zakrýt, jak trpce a hořce chutná
a

Blues o zavřených tmavě modrých očích - Lubomír Hanzlík

Zavíráš sví tmavě modrý oči, když přichází noc
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když loučíš se nad ránem tiše se svým Cyranem
Zavíráš sví tmavě modrý oči vždy když dočteš čtení pod lampou
Zavíráš sví tmavě modrý oči, které ve tmě nikdy netápou
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když básnířka noc začala psát svoje tmavomodrý blues
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když svět se s tebou jen tak točí
Zavíráš sví tmavě modrý oči, když napadnou tě verše, o kterých jiní zatím pouze tuší
Zavíráš sví tmavě modrý oči......

Co všechno nás lidi ovlivňuje, formuje a vede - napsal Yakeen

Foto: Satya

V pravěku evropské psychologie kdysi Feud nechal na mapě lidské duše obrovský prostor k prozkoumání, který pojmenoval Nevědomí. Dnes jsme dál. Na mapách Světa už také nenalezneme místa označená: Zde jsou lvi (Hic sunt leones), jako výraz pro neprozkoumané. A tak i o současné mapě lidského softwaru víme, že skrývá, mimo jiné, naše nešťastné, naše exkomunikované části, které jsou zde drženy, abychom nebyli zahlcováni jejich bolestmi. Obrovskými, velkými i menšími a ano, ty nás mohou, v tom měl bystrý Freud pravdu, ovlivňovat. A někdy se silou lví!

Vezměme příkladem moji ženu Satyu.
Maminka jí celé dětství nechtěla koupit kopačky. Dnes už se jí nedá zeptat proč. Možná nějaké genderové stereotypy. No a netrvalo to ani 40 let a tato její nenaplněná touha ji zavedla až do Indonésie, aby si tady jedny koupila. Černá celogumová nízká obuv, která přesně vypadá jako kopačky za socíku, a to i s cenou, za našich 24 Kč, je totiž ta nejlepší na trek v džungli, a já ji nemám jen proto, že v Indonésii se boty vyrábí jen do velikosti 42 a já mám šestačtyřicítku.

Co vše dokáže tchyně - napsala Bohuna Kopřivová

Odjíždíme na chalupu a neteče voda. Jede s námi i manželova maminka. Malá dcera chce ještě na velkou, nedá se nic dělat, to musí. Maminka se všemožně snaží nachytat ještě trochu vody na spláchnutí a nepomáhá moje ujištění, že až poteče voda, že to sousedka, která má klíče, spláchne. Maminka je paličatá, nedá si pokoj a běhá od jednoho kohoutku ke druhému. Stejně se úplně spláchnout nedaří. Odjeli jsme pryč.

Kohout a krocan - napsala Dana Emingerová

Na statku žil kohout, který každé ráno svolával dvůr. Vedle něj bydlel krocan, jenž měl na starosti, aby se na dvorku mezi zvířátky udržel pořádek.
Jednoho dne přišla pozvánka na velký sněm všech dvorů.
„Pojedu já,“ prohlásil krocan. „Já rozhoduji, co se na našem dvoře děje.“
„Pojedu já,“ namítl kohout. „Já přece dvůr zastupuji navenek.“
Začali se hádat.
Slepice přinesly starou knihu pravidel.
„Dokud se neshodnete, držte se toho, jak to bývalo zvykem,“ četly z ní.

INTIMNÍ DOPORUČENÍ - napsal Jiří Wilson Němec

Chodí každý den.
Chodí za horka, za mrazu, za jakéhokoliv počasí.
Chodí ruku v ruce. Doslova. Jejich věk, jeho i její, okusuje osmdesátku.
Chodí rozvážně, zvolna, vždy stejným tempem. Ujdou minimálně dva až tři kilometry. Dřív i více.
Jdou, drží se za ruce a evidentně nejistí jen svou stabilitu, své zdraví, ale tou oporou i svou lásku jeden k druhému.
Jejich jména nejsou podstatná. V naší obci je zná každý a pro ostatní by ta jména o nich stejně neřekla nic.
Chodí spolu ruku v ruce roky.
Když se potkáme, postojíme a vedeme tu kratší, tu delší zdvořilostní řeč. Nikdo z nás nevypadá, že by mu setkání bylo nepříjemné.

Podrybniční život - napsala Lenka Pěkná

„Včera jsem tu byla. A dnes, no, dobrý den, mě tu máte, představte si, znovu. A s čím k vám přicházím? No hádejte…Ano, ano. Jakou to ty potápěčský brýle, co jste mi je se ZÁRUKOU kvality včera podstrčil. Heleďte…Podívejte se na mě…Co mám na sobě? No, co to je?! Plavky. Sice jednodílné, protože do bikin už nemám postavu, ale i tak byste si jich mohl všimnout. Zvlášť když máte stánek na pláži. Neprohlížejte si mě zas tak kysele, jo. Vždyť ten jejich černý vzor zakryje i to, kolik párečků s vajíčky jsem si ráno nabrala u švédského stolu. A náhodou, chlapi mají rádi, když je ženskou za co chytit. Zrovna včera…Ale co vám to tady budu vykládat.

Sumatra: Cesta tam s nitkami, co se natahují - napsal Yakeen

Foto: Satya 

Mohl bych začít takovou banalitou, jakože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a tedy i do Indonésie se jede vlakem ze zastávky Žihle, ale takový první odstavec by nebyl hodný ani mne ani Vás, a navíc by to nebyla pravda. 

Cesta začala tím, že nás kamarád Pavel odvezl autem od našeho domečku na Hluboké na nádraží v Žihli.

Intimní - napsal Lubomír Hanzlík

Noc hustá jako káva
Její šepot první krásná zpráva večerního dne
Tiché písně básníků jsou stále tajemné
A každé setkání s nocí je nově tajemnéA ulice tiše švitoří svoje noční blues
A láska odpočívající za dne pod závojem tichých nočních múz tiše přede první dotykové tóny svého intimního nočního blues
Noc hebká jako káva

Madam - napsal Oldřich Voženílek

Madam,
já naplno nestačím života letu
a nevím, zda chápete duševní stav,
který se podobá lítému střetu
těch ledových srdcí a horečných hlav.

Madam,
vy víte, že upřímnost na trhu není,
a víte, že život je zoufalá křeč;
možná, že doufáte v lásku, jež mění,
co na štítu se štítem nezvládne meč...

Madam,
když objevím všechno, co dáno mi shůry,
když zjistím, jak před vámi ochránit nás,
když z duše i srdce vám odevzdám půli,
když přesto mi zákeřně zkřivíte vlas,

Hana versus úterý - napsala Hana Hermanová

„Mají tu k snídani i sekt!“ připojí Andrej popisek k fotce hotelové snídaně na Baltu. 

Nina hodnotí hotely podle toho, jestli mají k snídani bramborové placičky hash browns, Hana s Andrejem podle toho, jestli mají k snídani sekt. Je to tedy dobrý hotel. 

Hana dneska nesnídá, zato pije kafe. Hodně kafe. Španělé říkají, že v úterý je neradno se vdávat, vydávat se na plavbu a vůbec vycházet z domu. Hana by ráda dneska nevyšla z domu, ale nebydlí ve Španělsku, a tak musí ven.

 
Hana sedí na prvním meetingu a marně se snaží z okna na šedivých betonových budovách zachytit detail něčeho, co by se dalo pozorovat. Kolegy pozorovat nemůže, protože by si toho všimli a vypadalo by to, že Hana zírá. Hana na lidi zírá ráda, ale nějak se to nesluší. 

Meeting je přesně o tři hodiny delší, než by bylo potřeba. Hana se cvičí v zenové dovednosti být plně fyzicky přítomna a absolutně duševně nepřítomna. 

Spolknutá Tenem: úryvek z knihy Isla Arcoíris - napsala Michaela Holá

Isla Arcoíris (Duhový ostrov) je mapou sedmi dnů, které měly být obyčejné a staly se zásadními. Vydala jsem se sama na Kanárské ostrovy, s motorkou a s odvahou, která se ve mně probouzí ve chvílích, kdy není cesty zpět.

Rozvrh na dnešek byl neúprosný – přednáškový program mě hnal do apartmánu nejpozději na půl 
šestou. 

Referát: Literární práce se slovesným časem - napsala Dagmar Kokešová

Mnoho začínajících autorů střídá časy nechtěně a často chybně, protože práce se slovesným časem je v povídce důležitější, než se na první pohled zdá. Čas totiž neurčuje jen kdy se něco stalo, ale i jak blízko čtenář dění prožívá. 

Zkušení spisovatelé časy střídají zřídka a vždy proto, že chtějí změnit vzdálenost mezi čtenářem a dějem. 

Dobré pravidlo zní: pokud nevíš přesně, proč čas měníš, neměň ho.

To bych nevěřil - napsal Kuba Ryba

To bych nevěřil, že se jednou dožiju doby, kdy mi bývalí estébáci budou v televizi vysvětlovat, jak má vypadat svobodná televize.
To je asi jako kdyby vlk přednášel ovčímu stádu o bezpečnosti. Poslouchat se to dá. Jen je dobrý průběžně počítat ovce.
Vlk totiž nikdy nezačne tím, že by sežral první řadu. Vlk začne přednáškou. Vysvětlí, že je potřeba udělat pořádek, sjednotit pravidla a hlavně odstranit chaos. A protože mluví klidně a sebevědomě, některé ovce si nakonec řeknou, že možná celou dobu žily ve zbytečném strachu z vlků.

Když už jsem tady - napsala Andrea Dudaško

„Dobrý den,“ řekl Trevor. Byl to ten typ pozdravu, kterým člověk zdraví cizího člověka na místě, kde by ještě před vteřinou s klidem přísahal, že je sám.
Dole pod ním se večírek rozléval do všech stran v drahém světle, smíchu a skle, který cinkal způsobem naznačujícím, že firma pořád ještě roste a ještě nezačala počítat. 

Za tři minuty měl Trevor předat cenu jedné z nejrychleji expandujících společností roku, potřást několika správnýma rukama a pronést několik vět, které měly znít spontánně, ačkoli si je opakoval už potřetí.
Muž před ním sebou skoro škubl. „Eh... tedy... dobrý den,“ odpověděl. 

Hlas měl podivně přesný. 

„Promiňte. Vůbec jsem vás neslyšel přijít. Teda - vlastně vy jste asi neslyšel mě. No... to je jedno.“
Nebylo.

Vyzdravět na Přemyslovcích - napsala Sabina Prisender

Brácha mĕ vytáhl do muzea. Rodinná akce.
Procházíme skvĕle renovovanými sály nad konĕm a nad Václavákem a pokoušíme se spolu přesvĕdčit mladší generaci, že zapamatovat si nĕjaká data má smysl. Dost marnĕ. Mají jiná data.

Ve vlaku domů mĕ ofoukne. Pročítám podcasty o třech českých Svatých s velkým V, nadšením nezaklapnu pusu a už v ní mám viry. Viry rychlíkové středoevropské historie.

A léta běží - napsal Jiří Wilson Neměc

„Silvi!“ volám z koupelny na manželku.
„Co se děje? Hoří nebo co?“ trošku podrážděně, neboť jsem ji vyrušil od televize zřejmě v nejmíň vhodnou chvíli.
„Nehoří,“ říkám, „ale čistil jsem krbová kamna, umazal si předloktí a podívej,“ strkám jí pravou ruku před oči.
„A co jako mám vidět?“

„No, tak udělal jsem si nějaké šmouhy, teď je mydlím už asi potřetí a tady to, vidíš? Tady ten flek ne a ne zmizet,“ pravím rozmrzele a dodávám: „Co myslíš, čím to mám smýt?“

Bluesová romance – s vůní včerejšího deště, červeného vína a badyánu - napsal Lubomír Hanzlík

Voníš včerejším deštěm, červeným vínem, skořicí a badyánem 

Voníš včerejším deštěm, stydlivá noc vysvléká cudně svou velkou večerní róbu,

a večerem zní tvoje poetické, bluesově laděné amen 

Voníš včerejším deštěm, červeným vínem, skořicí a badyánem 

a užíváš křehké letní okamžiky nevšední, ztracená v tiché pěně dní 

Voníš včerejším deštěm, krásnější než madona z mramoru 

Dvě sestry - napsal Oldřich Voženílek

(Antone Pavloviči, promiňte)

Postačí jen srdce trochu pootevřít
Nepůjde je minout
Jednu bez druhé
Otevřené srdce umí se i sevřít
Otevřené vnímá
Nejsou přeludem

Školní bitka - napsala Gabriela Vrbíková

John jí vletěl do náručí. Prudkými údery pěstí zasáhl žaludek. Pokusila se zpevnit břišní svaly a vydržet bolest, která ji ochromila svojí intenzitou. Úroveň agresivity byla překvapující.
Fyzický kontakt není dovolen, prolétlo jí hlavou. 

Věděla, že pokud se ho dotkne, odskáče si to.

Před dvěma minutami ho napomenula. Bral ostatním věci, které si připravovali na hodinu. Chtěla, aby se posadil. Zloba v očích, potměšilý úsměv a pohled na hromádky srovnaných a připravených papírů. 

Jiskřivé prosecco pod křídly archanděla - napsala Michaela Holá

Piranské zastaveníčko aneb italská atmosféra v srdci slovinského Piranu  

„Kluci, tady jsme skončili.“ 

Zastavuju před značkou se zákazem vjezdu a ohlížím se na své dva pronásledovatele. Zvedám ruku a kroutím jí v zápěstí na znamení, že otáčíme kola. Míříme zpět na vyasfaltovaný plac přišpendlený na prahu starého města. Plocha pojme několik desítek aut s lidmi, kteří se – stejně jako my – vydávají okouknout cíp slovinského pobřeží, jenž se nejodvážněji noří do Jaderského moře.