Pojedeme do světa! - napsal Honza Smrčka

Ještě stále svítí sluníčko. Měl by to být hezký den, ale do srdce se nám vlila závist a ta to slunce zastínila. Jedeme od Karla. On je okresní světoběžník a my jsme měli tu čest jej opět navštívit. Bulváry, katedrály, náměstí, sochy, fontány. Prostě nádhera a jak to dokáže vyfotit!
V autě je ticho. 

Jedeme domů a není nám do řeči. Něco v nás hlodá. Je nám oběma jasné, o co jde. Mařenka dělá, že se nic neděje, ale já vím, že se něco děje. 

Konečně promluví: „Josefe, to bylo, viď?" 

Dopis - napsala Gabriela Vrbíková

Oprýskané dveře visely na jednom pantu. Vlhký a dlouho neuklizený sklep byl cítit myšinou. Předchozí majitelé nebo nájemníci zde nechali vše, co už dosloužilo a s čím se jim nechtělo stěhovat. Špinavé a potrhané krabice. Otlučené hrnce, staré časopisy, sešmajdané boty. 

Na stropě blikala žárovka. Chomáče prachu se vznášely v mdlém světle.
Dopisy našla zapadlé mezi starými sešity a rozlámanými gramofonovými deskami. Sfoukla z nich prach. Jazyk, kterým byly napsané, neznala, ale okamžitě zatoužila zjistit, co se v nich píše.

Dívka s tváří Večernice - napsal Lubomír Hanzlík

Dívka s tváří Večernice čte první řádky pohlednice z Madridu
Dívka s tváří Večernice hrává blues každý pátek u radnice
Dívka s tváří Večernice tiše šeptá do sklenice od vína verše, co jí právě napadnou
Dívka s tváří Večernice, co úsměvů zná na tisíce teď zavřela své dveře do ložnice
Dívka s tváří Večernice, co potkal jsem jí na Letnice voněla mi od mandlí a trochu od skořice
A teď se loučím dívko s tváří Večernice, co úsměvů máš na tisíce

Svalová hmota - napsal Oldřich Voženílek

Odevzdal je celé
Celé beze zbytku
Neustále živil
Něhou
Růžemi
Duší svou i tělem
Vysmíval se zítřku
Nohama byl všude
Nikdy
Na zemi

Referát: Reakce postavy na situaci - připravila Klára Dvořáková

1) Vymyslete alespoň pět reakcí na situaci, ve které se ocitne fiktivní postava příběhu
2) Označte tu reakci, jak by se zachovala vaše hlavní postava příběhu.
3) Jak byste se zachovali v danou chvíli vy osobně?
4) Je vaše reakce stejná nebo rozdílná? Pokud jde o autobiografii, tak je to ok.
5) Nechová se vaše postava jako Mary Sue (krásná, úžasná, vše umí nejlépe, žádné slabiny…)? Tu čtenáři nemají rádi – neztotožní se s ní.

Bahnzeit jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

Nostalgie po volně plynoucím čase si nerozumí s časovou naléhavostí. Přetahují se spolu a já padám pod náporem laviny bruselských kauz. Potřebuji na čerstvý vzduch, uniknout každodennosti do jiného světa. Sdílet svůj čas s někým výjimečným. Závratné horské výšiny, čistý vzduch, sníh křupající pod nohama. Nechce se mi tam. Autem. Chce se mi tam. Vlakem. Mít svůj Bahnzeit a stát se jeho hrdinkou.

Psík paní Bláhové - napsala Magdaléna Rendlová

Naše sousedka paní Bláhová si jednoho jarního dne pořídila psíka. A nebyl to ledajaký pes. Stál asi osmdesát tisíc a jeho čistokrevný rodokmen skýtal předky dokonce až v USA. Jinak tedy nevím, co na něm bylo tak skvělého. Byl malinký a příliš huňatý, takže když šel, vypadal jako načančaná hopsající bambule.
I přes to se jednalo o drahou raritu, čehož si byla paní Bláhová jistě vědoma a tak se s ním hned další ráno vydala producírovat do naší ulice.
Ten byl teda uštěkanej, to vám povím. Křičel všude okolo sebe, jen u našeho plotu se pozastavil.

Psaní dává křídla - prázdninový zpravodaj 8/2026

Milí přátelé psavci!

Chystáme literární dílnu na hradě Svojanov 3.-6. září

Po zámeckých kurzech na Loučeni a v Kostelci nad Černými lesy se přesuneme na hrad Svojanov, kde se ve 13. století zrodila láska královny Kuhnuty, vdovy po Přemyslovi Otakarovi II., a Záviše z Falkensteina. 

Na programu bude hlavně příprava literárního večera na Dobešce, který letos bude mít podobu kurzu tvůrčího Psaní podle Lustiga. Já vím, je to na poslední chvíli, ale potěšila mě chuť naší brněnské sekce co nejdříve spolu zase někam vyrazit. Svojanov, kde napíšeme i pár historických příběhů, byl skvělým nápadem.

Nezapomeňte ani na 11. srpna, kdy budeme mít od 17.30 společnou bonusovou on-line lekci. Přineste si vtipnou povídku o tom, co dělá či skrývá vaše postava, když je sama doma a nikdo ji nevidí.
Hezké letní čtení Vám od Jadranu přeje a moc se na Vás těší Dana

---

Do půlky srpna je Svojanov o 5000 Kč levnější.

Hradní literární dílna na poslední chvíli

Příprava na literárně-divadelní Dobešku 

Do 15. srpna můžete využít zvýhodněnou cenu 10 000 Kč s kódem: UG782EWQ, přihlate se co nejdřív zde. Od čtvrtka do neděle budeme bydlet v prvním patře empírové vstupní budovy, přilepené ke gotické pevnosti středověkého hradu, který patří městu Polička. Sociální zázemí je vždy pro dva pokoje dohromady, ale jinak se můžete těšit na krásné ubytování v historickém stylu. Učit se budeme v Loveckém salónku. V ceně je kurz, ubytování a snídaně. Obědy a večeře si hradí každý sám. Hrad leží na Českomoravské vrchovině, asi dvě a pů hodiny od Prahy a přibližně hodinu z Brna. Dejte vědět, kdo byste měl zájem o společnou dopravu. 

---

Strašidelný dům - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, snažím se nezpomalovat, ale stejně si všimnu toho špinavého květináče na okně, do kterého lidé občas házejí drobné. Někteří kolemjdoucí tím prý pomáhají staré majitelce domu, i když člověk má spíš pocit, že se ty mince ztratí někde v nánosu prachu a hlíny.
Ten starý cihlový dům s omítkou rozpraskanou tak, že z ní na mnoha místech lezou ven tmavé, vlhké cihly, působí mezi moderními budovami jako zapomenutý zbytek něčeho, co už mělo dávno zmizet. Zdi jsou špinavé, místy zelené od plísně a celé stavení vypadá, jako by se každou chvíli mělo sesypat samo do sebe.

Malebné zátiší - napsala Andrea Dudaško

Vždycky, když jdu kolem, na chvíli se zastavím a do květináčku na okně hodím pár mincí. Vím, že to tak dělají i někteří další kolemjdoucí a pomáhají tím staré majitelce domu.
Ten stařičký cihlový dům s omítkou popraskanou tak, že na mnoha místech vystupují červené cihly, podle některých lidí do moderní zástavby nepatří. Mně se ale zdá, že má zvláštní kouzlo – jako by si z jiného času přinesl klid, který se tu už skoro nevidí.
Domek patří staré paní. Osobně ji neznám, ale pokaždé ji vidím sedět venku a usmívat se. Nemá už zuby, přesto je její úsměv srdečný a překvapivě nakažlivý. Stačí na ni chvíli pohlédnout a člověk má pocit, že se svět na okamžik zpomalil.

Prach a štěrk a cosi bílého - napsala Magdaléna Rendlová

Kam se podíval okolo byla pouze hlína, kameny a seschlé stromy. Vzduchem se proháněly hlasy větrných meluzín a sem tam mu okolo hlavy zabzučela moucha. Kromě toho slyšel kručení v břiše, kterého se už posledních pár dní nebyl schopen zbavit. 

Na putování vyšel se zásobami na týden, ty však zkonzumoval za necelé dva dny. Zapomněl při plánování jídla zvážit svůj obvyklý apetit. Žádné obchody po cestě nepotkal. Na mapách jich sice bylo mnoho, ale když dorazil do těchto končin zjistil, že telefon mu v mnohém lhal.

Padaly hvězdy - napsal Lubomír Hanzlík

Padaly hvězdy tobě na ramena sluncem něžně opálená

Padaly hvězdy tobě do vlasů a bůh se tiše díval na krásu

Padaly hvězdy tobě do klína a byla nultá noční hodina

Padaly hvězdy nad Vltavou a měsíc tiše tančil valčík nad tvou hlavou

Padaly hvězdy nad noční Prahou a milenci a milenky rychle a tiše spěchali za zábavou

Padaly hvězdy nad tvou hlavou a levá ruka v tichém rytmu doteků trochu nedbale střídala pravou

Padaly hvězdy tiše mezi teplými kapkami letního deště

Milování - napsal Oldřich Voženílek

Miloval jsem rodiče
Byli jako z čítanek
Oldřich a Božena

Miloval jsem bez klíče
Od vichřice po vánek
Janičky zejména

Milování o ničem
Není ani pro spánek
Trápení ozvěna

Miluje i dobytče
I oběti kudlanek
Smrt je tak bezcenná

Milování do skonání
Po ránu i v noci
Bez pochyb a bez váhání
Je geniem loci

Typy autorů a jejich silné a slabé stránky - připravila Klára Dvořáková

Existuje několik různých modelů „typů autorů“. Nejčastěji se ale mezi spisovateli a lektory tvůrčího psaní používá rozdělení na čtyři základní autorské archetypy podle toho, jak člověk tvoří příběh a přemýšlí při psaní. Různé školy používají trochu jiné názvy, ale princip bývá podobný.

Zajímavé rozpoznání podle chování a toho, co často říká:
Architekt: „Potřebuji si to nejdřív rozvrhnout.“
Objevitel: „Nevím, co se stane dál, a to mě baví.“

VĚŠTBA - napsal Jiří Wilson Němec

Vzpomněl jsem si na cikánku, která mě přepadla ve vinárně U Labana. Dopíjel jsem dvojku rulandského, když se bez optání nasunula do plyšového boxu ke mně.
„Dobrý den, mladý pane. Když dovolíte, řeknu vám, co vás čeká v životě. Dejte mi ruku.“
„Dobrý den. Děkuji, ale nechci. Já na věštění nevěřím. Navíc určitě nevěštíte zadarmo, že? Navykládáte mně nesmysly a budete chtít stovku, nebo i víc.“
„Pane, jenom dvacet korun. Dvacet korun není nic za pravdu. Nemám pravdu?“
Pravda za dvacku? Zapřemýšlel jsem. Potvora, zviklala mě. 

O štěkavém pejskovi Macinkovi - napsala Dagmar Kokešová

Na dvoře žil buldoček Macinka. Neustále štěkal na koně, slepice i starého kocoura. Každému vyčítal, co dělá špatně, a sem tam i někoho kousnul.
Jednoho dne se na dvůr zatoulal hladový vlk a hned vyrazil k hlasitému Macinkovi. Ten totiž okamžitě spustil svůj obvyklý štěkot a očekával, že se zvířátka semknou a společně vyženou vetřelce. Jenže koně vběhli do stáje, slepice se schovaly do kurníku a starý kocour vyskočil na střechu stodoly.  

„Vždycky jsi nás jen napadal,“ mňoukl. „Proč bychom teď měli riskovat kvůli tobě?“

Vlk měl snadnou práci.

Umouška to zařídí - napsala Dana Volfová

Včera jsem šla zase spát až dneska. A opět se mi podařilo vzbudit Trapiče. Nechápu to. Plížila jsem se tak tiše! Ještě se od svého kocoura musím hodně učit. S Trapičem jsme spolu na psí knížku už víc než dvacet let. Pustil se do mě jako vždycky: „To nemůžeš sakra chodit spát dřív? Proč říkáš ‚přijdu za chvilku‘, když to není pravda? Já pak nemůžu spát, když nechám rozsvíceno, a stejně vím, že přijdeš bůhvíkdy. Celej den je pak v prdeli.“

Parodie na akci - napsala Dagmar Kokešová

ŠPATNĚ:

Najednou se něco stalo a já jsem začal běžet, protože jsem utíkal, a někdo běžel za mnou, takže jsem běžel rychleji, a pak jsem zakopl, ale nespadl jsem úplně, a pak jsem běžel dál a pak jsem se otočil a nikdo tam nebyl, ale stejně jsem běžel, protože jsem měl pocit, že někdo za mnou je.

LÉPE:

Rozběhl jsem se. Štěrk pod nohama klouzal a někde za mnou praskla větev. Otočil jsem se. Tma. Nikdo. Jenže zvuk kroků neustával.

Parodie na drama u řeky Finke - napsal Martin Paruch

Pátek 16. 4. 2010
Je ráno. Slunce ještě nebylo úplně venku, ale už bylo světlo. Konečně. Noc stála za houby.
Nabalil jsem batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, chleba, sýr, nůž, zapalovač, vlněné triko s rukávem, bonbony a glukopur.
Rozloučil jsem se s dětmi a s Alicí. Řekl jsem jí, že se vrátím nejpozději zítra s pomocí. Snad jsem zněl přesvědčivě.
Přešel jsem řeku v místě brodu. Voda byla do půlky stehen, ale byla teplá.

Jeskyňářský háček - napsal Fido a upravil Martin

Ilustrační foto

Fídova verze:

Po měsíčním mudrování nad nabídkou kvalitní zimní drsné expedice od Bradka a Tomíka z Plániv, jsme odpoledne 10. prosince 2025 ve složení Merky, Heřik a Fido + 2 mikrovlnné trouby a jedna rychlovarná konvice vyrazili vstříc slovinskému Krasu. Konkrétně na základnu Jamarskeho družstva Sežana u vstupu do jamy Vilenica. Naplánovaný příjezd o půlnoci jsme dodrželi s minutovou přesností, očekáváni plánivskými nováčky Adamem, Tomášem a Čendou. Základna, tváříc se komfortně, leč bez topení dávala tušit dobrodružné nocování, což se mírně zlepšilo po příjezdu Bradka a Honzy Sirotka a jeho láhve slivovice.

Cestovatelské parodie - napsala Dana Emingerová

Dovolená v Chorvatsku

Vyjeli jsme v 7:32 z Prahy a jeli jsme po dálnici, kde byla auta, a zastavili jsme na benzínce, kde jsem si koupila bagetu, která byla dobrá, a pak jsme jeli dál a přijeli jsme do Rakouska, kde to bylo podobné jako u nás, a pak jsme přijeli do Chorvatsku, kde to bylo jiné, a pak jsme dojeli do cíle.

Dovolená v Řecku I

Zažil jsem nad Iónským mořem velmi krásný, úžasný, překrásný, nádherný, dechberoucí západ slunce, který byl oranžový, červený, trochu i žlutý.

Hamlet - napsal Oldřich Voženílek

Vodu znám i její mrazivá úpatí.
Mám nebo nemám tu sílu tam skočit?
Navěky věků a možná jen prozatím.

Být nebo nebýt! A co si s tím počít!
Sirotkem nebyl jsem, přesto jím budu.
Ze všech stran stesky i rady se valí.
Bráním se soucitu, závisti, studu.

Řekni mi, příteli, proč jsme tak malí.
Matku už nemám, ale ona mě sleduje,
shůry mě hlídá a chrání a vede.
Mollové vědomí, jež urputně běduje,
jak černá kočka, co vrní a přede.

Do ucha nikdo mi žádný jed nevpraví.
Královna může i na záda vlézt ti.
Ona se raduje, protože c'est la vie
Hamlete, princi, ty nemáš to štěstí.

Blues o vůni a bohu - napsal Lubomír Hanzlík

Voníš mi jarní nocí
Voníš mi modrým Portugalem
Voníš mi bouřkami, které přicházejí s jarem
A hvězdy tiché sestry v Kristu kreslí po tvém nahém těle obrázky svým stříbrným štětcem lásky
Voníš mi loukou jarních květů
Jsi něžnou melodií v jejímž rytmu složil bůh svou první větu
Jsi vzpomínkou pocházející s jiných světů
Voníš nocí
Voníš Portugalem jsi veršem jsi něžným polibkem, kterým tichý bůh tiše uvítal se s ránem

Carrara, mramorové město s vůní pomerančů - napsala Vanda Carmel

24 hodin v Carraře

Aleje pomerančovníků roubí cestu, po které se blížíme do Carrary. Stromy působí jako přirozená součást chodníků, kde bílý mramor kontrastuje s barvou zralých pomerančů. Jejich vůně nás provází na výletě do města, jehož slavný kararský mramor dal spolu s Michelangelem život nejslavnější soše světa, Davidovi.

V Italské provincii Massa-Carrara v podhůří Apuánských Alp, nás už z dálky oslňuje záře bílého vápence z nejstarších lomů Evropy. Po obou stranách silnice do Carrary stojí nekonečné řady skvostně bílých kvádrů, které připomínají Egyptské sarkofágy či tumby. Ovšem bez výzdoby. Surový mramor z místních lomů tady čeká na své kupce.

Jackie - napsal Honza Smrčka

Když bydlíte na vesnici je úplně fuk, jak velkej jste Pražák. Né že by Pražák bylo něco hanlivýho. Je to stejný jako s paroháčem, když se parohy umí nosit je to nakonec přednost. Jednoho dne to přijde a odjedete k někomu, ten vám ukáže pejska, kterej se na vás podívá takovýma divnýma očima a vy víte, že je to váš drahej pejsek. Dáte za něj majland, je fuk kolik vyděláváte, vždycky je to moc. Odvezete si ho domů, kde na něj čeká pelíšek a vůbec vám nevadí, že jej ignoruje. Úplně stejně ignoruje mnoho dalších věcí kromě vás. K vám je milý, občas štěkne, někdy zakňourá, trochu kousne, spíš stiskne, občas udělá loužičku, ale, a to hlavně, má ty svoje kukadla a jima vyžehlí všechno. 

Úplně všechno.
„Jak to dělá?" ptáte se sami sebe. 

Proč to neumím já? Kladete si různé otázky, na které není odpověď. 

O vlku a ovci - napsala Jasmin Carmel

Vlk se zamiloval do ovce. Když se to dozvěděla jeho smečka, vyhnala ho. Ovci její stádo zavrhlo. Netradičnímu páru to ovšem nevadilo. Postavili si malý domek na kraji lesa, kde začali společně žít. Oba přitahovala exotika toho druhého, jejich láska kvetla, a vypadalo to, že jim ve štěstí nic nebrání.

Postupem času ale ovci začalo čím dál víc vadit, že při každé něžnosti je vlkovi cítit z tlamy jehněčí,
a často ho plísnila za to, že se odmítá stát vegetariánem. Vlka zase otravovalo, že jeho milá mu každý den na večeři servíruje zelené saláty bez chuti. Oba se začali čím dál víc navzájem odcizovat, až u nich zavládla tichá domácnost. 

Vlk mizel čím dál častěji do hospody U Pařezu hrát karty s lišákem a medvědem, ovce trávila celé dny na otevřených lukách a žalostně si pobekávala.

Jak jsem zamrzla - napsala Jana Staňková

Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdekoliv kdykoliv dokážu pomoci komukoliv.
Až nedávno… 

Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨

Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda. 

Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj. 

Cesta vlakem - napsali Honza Frajčík a Sandra Strejčková

V rychlíku číslo 2568 ve směru na Božetín přistoupila v 8:32 8.B směřující na exkurzi do muzea bramborových soch v Nejedlíně. Jak už to tak bývá, děti dělají hluk a ruší tím ostatní cestující. V kupé sedí taky manažér operátorů podlahových ploch Petr S. a krotitel odpadků Milan.
Děti v Nejedlíně vystoupí a vagon rázem ztichne. Najednou cestující slyší vlastní myšlenky. 

- ,,Jsem rád, že parchanti konečně vystoupily, můžu se konečně věnovat práci," vydechl Petr. 

Zázrak v srdci Barcelony - napsala Olga Nehonská

Dostavbu nám se svým přáním, jak má celý
chrám vypadat po své smrti, Gaudí zanechal.

Stát ve španělské Barceloně před chrámem Sagrada Família je, jako by jste se dostali do pohádky.
Celému chrámu dominuje věž zasvěcená Ježíši Kristu, ukončená velkým křížem. Katalánský architekt Antoni Gaudí jí věnoval celý život. Dostavbu nám po své smrti s přáním, jak má celý chrám vypadat, zanechal.
Stavbu započal 1882 a do dnešních dnů ještě úplně dokončena není.
Vše je tak nádherné, slovy to nelze vyjádřit. To se musí vidět – být tam.
Barevnými okny zvláštních tvarů procházejí dovnitř sluneční paprsky. Stojíme uvnitř a vnímáme pohodu, klid a lásku. Je tam úžasná energie, kterou cítíme po celém těle.

Blues o naději - napsal Lubomír Hanzlík

Boží slzy spadly něžně na zem a mladý študent právě dotáhl domů Senecovi spisy a svou první sbírku motýlů na kterou bude lákat své spolužačky
A opodál nádherná dívka odchází z biografu vychutnává Eskymo a hlavou jí prolétne blues o naději
Boží slzy spadly něžně na zem a osvěžily údy sochám na prahu Velikonoc
A chlapec sedící nad Senecou právě opatrně nahlíží do knihy plné moudrosti
A některá z krásných dívek zatím marně čeká na signál svého mobilního telefonu

Haničce - napsal Oldřich Voženílek

Stříbrný vítr mi nutili v mládí
Ratkina - panice náměsíčného
Záblesk, jenž duši mou stydlivě svádí
A brání se statečně strachem i něhou

Měsíc náš nad řekou rád bych tu cítil
Tu přesladkou tíseň pod bránicí měl
Jen krásu tvou s láskou i hořkostí vypil
Nám do hloubi duší se ponořit směl

Navěky budeš mou královnou mládí
Symbolem majícím zářivý jas
Každého kolem tak prchlivě svádí
Tvá pečlivě ukrytá plejáda krás

Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Paní kolegyně, to musíte přepsat! - napsala Jana Vargová

Na začátku 90. let jsem musela změnit zaměstnání. Můj pracovní nástroj, hlasivky, začal vypovídat službu. Jenže, čím se dál živit? Odborně vzdělaná jsem v oblasti, kde se kvůli jednomu odcházejícímu orgánu nemohu déle pohybovat, pro to další, co umím, nemám papír s razítkem.
Nad nabídkami jsem krabatila čelo a likvidovala řidičku tramvaje, chemika, soustružníka. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal (naštěstí, protože jsem pohodlná), prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Nevděčníci! Tak, zase nic.

Ukradená loď - napsal Jarda Čtvrtečka

Bylo to myslím počínajícím létem, ještě v dobách mého báječného klukovství. Tehdy jsem objevil, v obecní knihovně, vzácný poklad. Vázané staré ročníky časopisů Věda a technika mládeži, někdy z roku 1950-52. Bývalo v nich mnoho skvělých vědeckofantastických povídek, příběhů, kreseb a návodů, jak sestavit a vyrobit věci, které mne odjakživa fascinovaly. Třeba vzpomenu na plánek, na létající vírník. Ty jo! Vírník byl ovšem mimo moje tehdejší technologické možnosti. Ale jiné věci vypadaly být, k sestavení, mnohem snadnější. 

Otočím další stránku a tam - přesně tam to bylo. Nedýchám! Plánek a návod k tomu, jak postavit doma loď. Rozumíte? Skutečnou loď!

Požár v lese - napsala Dana Emingerová

Během obrovského sucha vypukl v lese požár. Zvířátka svolala radu a rozhodla, že vyšlou poselstvo za orly z hor, protože jen oni mohli přinést vodu z ledovců. 
„Výpravu povedu já,“ řekl jelen. „Jsem tváří lesa.“

„Ne,“ zavrčel vlk, „mě určila smečka.“  

„Vést musí ten, kdo je nejsilnější,“ řval lev.
„A proč vlastně chcete jet?“ zeptala se sova, co rozepři poslouchala..
„Abychom uhasili požár,“ odpověděli všichni tři unisono a pochopilli, že když ješitnost zastaví rozum, zvítězí oheň.

Míň je někdy víc - napsala Zlata Kvízová

Když jsem učila, často mi selhávaly hlasivky. Najednou jsem přestala mluvit úplně, jen jsem sípala. Vyjádření foniatra bylo jasné: hlasový klid. Ve škole mě mohli zastoupit kolegové, ale co doma? Tam jsem musela fungovat! Nejdřív jsem začala psát věty na lístečky, ale nefungovalo to. Děti byly malé a manžel netrpělivý. Musela jsem vymyslet něco jiného, něco rychlého, co funguje okamžitě.
Hlasitý "tlesk,tlesk" upoutal pozornost dětí i manžela. Pak přišla na řadu gestikulace. 

Zvláštní zvyky - připravil Michal Hejna s pomocí AI

Zadání pro AI:

Najdi nějaké zvláštní zvyky a zpracuj to do krátkého článku.
(neupraveno)

Tamada má slovo
V Gruzii se nepije proto, aby se zapomnělo. Pije se proto, aby se mluvilo.
Aby se mluvilo správně, existuje tamada.
Na první pohled vypadá jako host s lepší pamětí a silnějším hlasem. Nenápadný muž u stolu, který se ale po prvním přípitku promění v dirigenta večera.

Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

POD JEJÍM OKNEM - napsal Zdeněk Hart

Stál ve tmě, v dešti, pod jejím oknem a věděl, že to musí udělat. Že to musí udělat právě dnes. Kapky bubnovaly do kapuce a do listí nad jeho hlavou. Stál po kotníky v blátě a čekal na chvíli, kdy ji zahlédne. Dům byl tichý, jen z horního patra probleskovalo tlumené světlo. 

Byla tam.
Zvedl hlavu. Ve světle za záclonou se objevila její silueta. Na chvíli se zastavila, pak sáhla po telefonu. Možná volala policii. Možná někomu jinému. 

Čas se krátil. Věděl, že nemůže čekat.
Přešel ke dveřím a zaklepal. 

„Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř.
„Ten, koho určitě nečekáš,“ odpověděl tiše.
Zámek cvakl. Dveře se pootevřely. 

Stačila vteřina - pak obrovské překvapení, výkřik a pevný stisk.

Přání pro Danu k narozeninám - napsal Wilson

Milá Dano,
čas letí jako vítr z hor
a převrací stránky naší knihy
stále rychleji.

Než se člověk smíří s číslem,
které se nám směje z aktuální stránky,
už se hlásí další.

Naší knize je úplně jedno
jak rychle ji chceme číst, na chvíli
zavřít, zpomalit.

Přeji Ti, abys ve čtení té své
byla v polovině, a aby se Ti dobře četla.
A abys ji četla ráda.

K narozeninám vše nejlepší, lásku, zdraví a spokojenost...