Školní bitka - napsala Gabriela Vrbíková

John jí vletěl do náručí. Prudkými údery pěstí zasáhl žaludek. Pokusila se zpevnit břišní svaly a vydržet bolest, která ji ochromila svojí intenzitou. Úroveň agresivity byla překvapující.
Fyzický kontakt není dovolen, prolétlo jí hlavou. 

Věděla, že pokud se ho dotkne, odskáče si to.

Před dvěma minutami ho napomenula. Bral ostatním věci, které si připravovali na hodinu. Chtěla, aby se posadil. Zloba v očích, potměšilý úsměv a pohled na hromádky srovnaných a připravených papírů. 

Jiskřivé prosecco pod křídly archanděla - napsala Michaela Holá

Piranské zastaveníčko aneb italská atmosféra v srdci slovinského Piranu  

„Kluci, tady jsme skončili.“ 

Zastavuju před značkou se zákazem vjezdu a ohlížím se na své dva pronásledovatele. Zvedám ruku a kroutím jí v zápěstí na znamení, že otáčíme kola. Míříme zpět na vyasfaltovaný plac přišpendlený na prahu starého města. Plocha pojme několik desítek aut s lidmi, kteří se – stejně jako my – vydávají okouknout cíp slovinského pobřeží, jenž se nejodvážněji noří do Jaderského moře. 

Zlý učitel a pavouk - napsala Saša Petříková Karpenková

Jeden učitel byl zlý a děti ho neměly rády. Na začátku nového školního roku vešel ráno do třídy a pozdravil: „Dobrý den, děti, máme zde nového žáka,“ a ukázal do poslední lavice. Všechny děti se ohlédly, ale nového žáka neviděly.
„Pane učiteli, my ho nevidíme.“
Učitel řekl: „Ale podívejte se dobře, však tam sedí, je to pavouk.“
Děti ale stále nikoho neviděly. Pan učitel šel k zadní lavici a oslovil zdánlivě prázdnou židli: „Františku, jdi před tabuli, ať tě všichni vidí.“ A usedl namísto něj do lavice.
František šel před tabuli, a teď všechny děti viděly, jak si to uličkou skutečně pochoduje dost velký pavouk. 

Živel Lustig a jeho žákyně Dana - napsal Jaroslav Valach

Čtenářský deník účastníka kurzu „Psaní podle živla Lustiga“ 

Čtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s prvním podtitulem „Jak se píše kniha“ a s druhým podtitulem „aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času“, kterou mi autorka darovala i věnovala zároveň. 

Knížku už nejde koupit – je beznadějně rozebraná, a tak ji řízením příznivé náhody pro mě „vykoupila z otroctví“ v antikvariátu. 

V rukách držím vzácnost posichrovanou tuplovaným věnováním. Na rozdíl od relikvií s ní nezacházím jako se svatým ostatkem: lezou z ní oslí uši, je plná poznámek a podtrhání.

Psaní dává křídla - letní zpravodaj 6/2026

Dana a Šimon
už chystají Dobešku

Milí přátelé psavci!

Zvu na letní tvůrčí mejdan 7. července do Radotína

a na bonusovou on-line lekci 11. srpna

V červnu skončil náš poslední prezenční kurz Psaní podle Lustiga. Učili jsme Vás hledat literární perly tam, kde byste je dříve přehlédli, dívat se na svět zvídavýma očima a pravdivě vyprávět fiktivní příběhy. Navzájem jsme si naslouchali, povzbuzovali se a sdíleli kus svých životů. Děkujeme Vám za otevřenost, humor, odvahu číst své texty nahlas i za všechny otázky, nápady a inspiraci. Každý z vás přinesl do kurzu něco jedinečného a právě díky tomu vznikla atmosféra, na kterou budeme dlouho vzpomínat. Ráda bych teď proto sepsala pokračování knihy Živel Lustig o tom, jak fungovaly literární semináře i po Arnoštově odchodu. Zároveň připomínám, že na podzim budeme chystat speciální autorské čtení k jeho 100. výročí narození a se Šimonem konečně pracujeme na konkrétním scénáři pro Dobešku, která se bude konat v sobotu 21. listopadu.
7. července bude od 17 hodin literární mejdan v Radotíně. 11. srpna nás pak čeká od 17.30 hodin společná bonusová on-line lekce. A kdo bude mít chuť, může se zapsat na víkendový kurz 10.-11. října v Praze na Karláku. 

Hezké letní čtení přeje Dana

---

Příští víkendový kurz na Karlově náměstí se bude konat 10.-11. října. 

Při včasném přihlášení můžete získat slevu s kódem PZF4H6P5, který je platný do konce srpna. 

Víkendový kurz v učebně s nádherným výhledem na Karlovo náměstí

V současné době běží dva dlouhodobé on-line kurzy. 

Cestopisy s Danou Emingerovou od 25. března

Psaní knih s Klárou Dvořákovou od 2. dubna

Po předběžné domluvě se mohou zájemci přijít do lekce jednorázově zdrama podívat.

---

Osobnosti na kurzech

Lekci cestopisů navštívila Lenka Hrabalová 

Arabistka, vědkyně a cestovatelka Lenka Hrabalová je jednou z letošních vítězek soutěže Cestopis roku. Oceněná byla její pátá kniha Neúrodný půlměsíc. A hlavně získala cenu Hanzelky a Zikmunda za nejlepší cestovatelskou fotografii. Její vítězný snímek Sprcha vznikl v Jižním Súdánu mezi pastevci Mundari. Zachycuje chlapce, který si myje vlasy kravskou močí, po čemž získávají vlasy rezavý odstín. V krajině, kde je nedostatek vody, představuje tento rituál součást běžné hygieny. Snímek je pro evropského pozorovatele šokující, ve skutečnosti však ukazuje každodenní okamžik života komunity, pro niž moč dobytka slouží i jako ochrana proti hmyzu. Právě schopnost odhalit za zdánlivou exotikou hlubší lidský příběh dělá z fotografie Lenky Hrabalové mimořádné cestovatelské svědectví.

---

Letní literární mejdan a bonusová lekce
Užitečné istrukce a úkol

Letní mejdan bude v Radotíně 7. července od 17 hodin na adrese Chatová 11/1766. Vstupným jsou dobroty (gril je k dispozici) a nápoje. Vlakem je to 20 minut z Hlavního nádraží, odjezdy jsou vždy ve čtvrt a ve tři čtvrtě. Pak autobusem 245 (odjíždí vždy h.24 a h.54) do stanice Pod Lahovskou nebo Plánická. Parkujte v ulici Strážovská asi 100 metrů nad odbočkou do Chatové po levé straně u kontejnerů. Pak sejděte po schodech do Chatové, náš dům je druhý zprava. Úkoly nejsou, protože na jejich čtení během večírku zatím nikdy nedošlo. :) Zato je úkol na letní bonusovou lekci 11. srpna od 17.30 na linku: https://meet.jit.si/Psanipodlelustiga. Napište, co dělá vaše postava, když je sama doma a nikdo ji nevidí. Skrývá něco? O čem by se nikdo neměl dozvědět? Tančí po bytě tango se smetákem? Volá na erotické linky? Přejída se? Nosí spodní prádlo své ženy? 

---

Premiéra v divadle Lumos se konala 25. května

Co dělají naši autoři

Zdena Součková zářila v brněnském divadle 

Zahrála si v premiéře hry Někdo se přistěhoval, kterou nastudoval pro divadlo Lumos seniorský soubor Bazmek kitchen 60+. Groteska, inspirovaná povídkou ukrajinské spisovatelky Tani Maljarčukové, vypráví o tom, jak příchod dvou cizinek rozvíří poklidný život malého městečka. "Malá zaškobrtnutí diváci nepostřehli, nebo nám je velkoryse odpustili," svěřuje Zdenka.

---

Palačinky a šampaňský: dopis Arnoštu Lustigovi - napsala Hana Hermanová

In memoriam Veronika Valentová

Milý Arnošte,
předem Tě varuju, bude to patetický. A bude se to rozbíhat všemi směry přesně tak, jak to nemáš rád. Ale ne tak, jak se mi to obvykle rozbíhá pod rukama, aby se na konci ty proudy spojily. Tohle bude utíkat všemi směry jako život. A jako smrt. Umřela mi totiž kamarádka, Arnošte. A o tom Ti chci vyprávět. Hlavně o ní. Nebude to teda úplně jen o Tobě, sorry.
Chtěla jsem Ti napsat, jak jsem s sebou v dospívání všude nosila Ditu Saxovou a ostentativně ji pokládala na všechny pobryndaný stolky kaváren a putyk, co jsem v té době vymetala. A jak jsem vždycky v ten okamžik, kdy byli všichni na plech a konverzace povážlivě vázla, dramaticky zahlásila:
„Život není to, co chceme, ale to, co máme!“
Jo, úplná Dita Saxová jsem byla.

Léto ve skříni - napsal Honza Flajžík

- Ahoj, hledáš tady něco?
- Čisté spodky, netušíš kam jsem mohl dát?
- Ty si dáváš do krabice vedle, tady jsme jenom my.
- Jsem to ale blbej, to bude tím, že je tak brzo. 

- Můžu ti dneska posloužit i já? 

- Promiň, dneska to nepůjde. 

- Jak nepůjde? Celý týden jsem se těšila, že si mě vezmeš.

- Promiň fakt to nejde, je červenec. 

- I v červenci mě potřebuješ. 

- Dneska ale ne, beru si sandály a tam se mi nehodíš. Ostatní by se mi kvůli tobě posmívali, že jsem typický Čecháček. 

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Arnošte, můžeme si tykat? - napsala Jasmin Carmel

Drahý Arnošte,
Vy mě neznáte, zato já o vás slyšela už tolik! Moc bych si přála, abychom se byli bývali mohli poznat osobně, ale na to už, bohužel, nikdy nedojde… I když, vlastně ano, promlouváte ke mně každý den. A svým způsobem jste mě i zachránil.
Před devíti lety jsem se, jako malá holčička, dostala na kurzy tvůrčího psaní (promiňte mi tu omáčku, ale má to svůj důvod) a od té doby se nevyhnutelně setkávám se jménem Arnošt Lustig a s tím, že pro každého znamená něco jiného. Pro mě je to jméno muže, jehož moudra poslouchám, jehož radami se řídím a podle kterých píšu. Muže, se kterým mám dokonce společný původ. Ano, je to tak, jsem židovka jako vy. Víte, je dokonce pravděpodobné, že na tom nejhorším možném místě, kde jste musel prožít nepředstavitelné, jste se setkal s mou prababičkou nebo jejími sourozenci.

Možná - napsal Oldřich Voženílek

Čekávám tě na rozcestí.
Lalůčků a ramen.
Hledám pravdu. Hledám štěstí.
Hledám lásky pramen.

Čekání je nepříjemné.
Hledání je marné.
Myšlenky se blíží temné.
Naděje má stárne.

Přátelím se s beznadějí.
Zoufalosti tykám.
Zkušenosti se mi smějí.
Vzdávám se a vzlykám.

V tunelu už světlo není.
Blýská se jen špína.
Není nikdo, kdo to změní.
Každý zapomíná.

Praha - napsal Lubomír Hanzlík

Praha je tichá jak milenka před usnutím
Praha je krásná jak milenka před usnutím
Praha je nápadná i nenápadná jak milenka před usnutím
Praha je něžně svůdná jak milenka před usnutím
Praha je hebká jak milenka před usnutím
Praha je krásný sladký sen, jenž zdá se milenkám před usnutím
Praha je noční tichý teplý déšť co omývá milence spánky před usnutím

Ve Varech doleva - napsal Petr Flajžík

Bože, mě hrozně bolí hlava. Rozlepím oči a začnu nadávat. Čím jsem starší, tím jsou opilecká rána horší. Trpaslíci za mýma očima začínají hloubit další šachtu, do toho zpívají, dupou a troubí na vuvuzely. Jako tolikrát předtím, zase pro jednou přísahám, že už nikdy nebudu pít. 

No co, můžu si za to sám. 

Dva měsíce zpátky jsem složil maturitu, rodiče jsou na dovolené, takže to logicky nemohlo skončit jinak než pořádnou kocovinou. Standa, můj kamarád, co se mnou včera držel basu a dneska spal u mě, už je asi taky vzhůru, slyším ho pro změnu nadávat z vedlejšího pokoje. Na o čem jsme to včera mluvili? 

210 let - napsal Francis Boko

*(poznámka pro čtenáře: ve jménech číst 0 jako o, 1 jako l a 2 jako z)

Další, už silnější poryv větru rozkýval zbytky rezivějících konstrukcí. Pustinou znělo kovové skřípání a kolem se přesýpal písek.
Průzkumný tým zastavil pod jednou takovou kostrou.
Vay0 se tázavě ohlédl na zbývající dva členy.
„Ztrácíme signál,” upozornil Kae1, úzkostlivě se držíc své vysílačky. „Měli bychom se vrátit. Tady jsme už mimo zmapované území.”

Hovnivál a hovniválka - napsala Alexandra Petříková Karpenková

Hovnivál lezl po louce a šlápl do hovna. Když přišel domů, přítelkyně ho hned okřikla: „No fuj, ty jsi ale čuně, opovaž se vlézt mi na podlahu, zrovna jsem ji vytřela!“
Hovnivál jí odpověděl: „Tady mi ještě kousek zůstal. Pojď drahá, vezmeme se. Uválíme si kuličku a založíme spolu rodinu.“
Hovniválka dojetím zaplakala.

Poučení: Jen ryzí romantik dokáže požádat o ruku i s hovnem na botě.

Neptejte se mě na Japonsko - napsala Hana Hermanová

„Jé, ty se máš! Tak hlavně musíš do tý kavárny, kde obsluhují roboti!“
„Já bych taky hned jela znova! Tak si nezapomeň v Seven Eleven koupit onigiri s tuňákem, mňam!“
„A v Kjótu zajdi do obchůdku studia Ghibli a nech se vyfotit v kimonu!“

Už mi to nadšení z Japonska trochu leze nervy. Letím tam, protože tam chtěla Nina, chce tam už dva roky. A já jsem jí to slíbila. 

Když jsem byla malá, četla jsem si často knihu Sto pohledů na Japonsko, ale hlavně proto, že jsem se ráda bála u popisů japonských démonů júrei. Mám ráda filmy studia Ghibli, ale stejně tak mám ráda hongkongské filmy Wong Kar-Waie. 

Nejradši cestuju po Evropě, po městech s kavárnami ze třicátých let a galeriemi, po hotelech s livrejovanými číšníky a šampaňským ke snídani.

Neboj se, to zvládneš! Dopis mému třináctiletému já - napsala Jasmin Carmel

Ahoj,
Poznáváš mě? Ani nemůžeš, dělí nás sedm let. Jsem ty, a píšu ti z budoucnosti, když si to spočítáš, je rok 2026. Ano, pořád jsi naživu. Vím, že teď svádíš těžkou bitvu s okolím, a že tvoji vnitřní démoni tě táhnout na špatnou stranu. Vzpomínám si na myšlenky, které ti teď běží hlavou. Na to, jak je lákavé všechno skončit a zbavit se bolesti.

Nedělej to! Pamatuj, že máš rodinu, která tě má ráda, i když se ti to teď nezdá. Znáš tolik dobrých lidí ze svého okolí – třeba z kurzů tvůrčího psaní. Jasně, teď tam chodíš teprve dva roky, ale za pár let si s mnohými vytvoříš pevnou vazbu a vždycky se s nimi budeš ráda setkávat. Najdeš si i báječnou malou partičku přátel, se kterými zažiješ tolik dobrodružství a také ti v mnohém pomůžou.

Dopis mému osmnáctiletému JÁ - napsal Jan Smrčka

Jendo,

maturita, zkouška z dospělosti, je za tebou.
Jak se to stalo, že z kluka, rabiáta krajského formátu se stává intelektuál? Původně jsi chtěl být kuchařem a měl jsi všechno na háku. Říkal jsi: „Knedlíky na talíři spočítá každý a tak mně neotravujte.“
Divná filozofie. Dokázal jsi nasrat i ředitele školy a celkem dovedně. Kolikrát tě řešila školní inspekce? Kolikrát tě chtěli vyloučit ze školy? Pak se to nějak změnilo a ti samí lidé ti pomáhali, aby ses dostal školu.

Blues o nočním dešti na svatopeterském náměstí - napsal Lubomír Hanzlík

Na svatopeterském náměstí jarní déšť šeptal svoje blues
Šeptal ti jej tiše do vlasů, ukryté v průhledných perlách z Arrasu
Šeptal ti jej v tichém a jemném nočním dvojhlasu
Šeptal ti svůj tichý chór
Šeptal a křehké akordy v duši hrály tiše v moll
Šeptal tiše do tiché noční melodie svatopeterských zvonů, které něžně volaly tě domů

Rozum, Štěstí a Páteř - napsal Oldřich Voženílek

Tvůj krásný černobílý svět 

kolego Karle Jaromíre,
nás všechny láskyplně plet 

svým bílým bojem, černým mírem. 

Byly nám čtyři, možná pět, 

kdy věřili jsme na Vševěda 

a poznali za dvacet let, 

co Rozum Štěstí nikdy nedá. 

Nedá mu prostor ani čas, 

nedá mu Ptáka Ohniváka, 

nedá mu Zlatovlásky vlas, 

na něž ty čisté děti láká. 

Rozum a Štěstí bijí se hrdě. 

Rámusí, křičí, láteří. 

Všem dětem světa namítám tvrdě: 

„Nerovnají se Páteři!“

A léta běží - napsal Jiří Wilson Neměc

„Silvi!“ volám z koupelny na manželku.
„Co se děje? Hoří nebo co?“ trošku podrážděně, neboť jsem ji vyrušil od televize zřejmě v nejmíň vhodnou chvíli.
„Nehoří,“ říkám, „ale čistil jsem krbová kamna, umazal si předloktí a podívej,“ strkám jí pravou ruku před oči.
„A co jako mám vidět?“

„No, tak udělal jsem si nějaké šmouhy, teď je mydlím už asi potřetí a tady to, vidíš? Tady ten flek ne a ne zmizet,“ pravím rozmrzele a dodávám: „Co myslíš, čím to mám smýt?“

Dopis mému osmnáctiletému já - napsala Irena Lahodná

Dívka zaníceně zpívá: "Až vkročí k tobě život sám a s poznáním ti podá číš, ty chtěl bys pít však místo dna beztvarou propast uvidíš..."
Hlas lidu: "...hele, ten hlas je krásnej, ale na ty vlastní písně se radši vykašli..."

Dopis mně:
....holka, neblbni. Všechno, co děláš, je dobře. Pokračuj a nenech si do ničeho mluvit. A jestli je to špatně, stejně pokračuj, lidi si zvyknou.
Cítíš správně, forma se dostaví. Žádná vyděšená úcta k autoritám.

Cihla a křemen - napsal Francis Boko

Hádala se Cihla s Křemenem.
“Já mám přece mnohem lepší využití. Podívej, jak mi to sluší tady v té zdi, díky mně drží pohromadě celý dům! Ty jsi jenom kámen v zemi, akorát po tobě lidi šlapou a zakopávají. “
Křemen se jako vždy jen zakřenil, protože ho nebavilo se s Cihlou hádat, a možná taky proto, že byl kvůli poslednímu nešikovi ještě hlouběji zabořený do hlíny.
Druhý den šlo kolem malé dítě. Všimlo si křemínku a malou ručkou ho vylouplo ven. 

Jak odcházeli, všiml si Křemen, že to, co Cihla drží pohromadě, není zeď, a už vůbec ne dům. Kdysi možná, ale teď už to byla jen polorozbořená ruina. 
Křemen s dítětem procestoval spoustu zajímavých míst. A Cihla se nikdy nedověděla o mylné představě své existence.

Poučení: Někdy až s odstupem vidíme, jak se věci ve skutečnosti mají.

Den D - napsal Honza Smrčka

Je večer.
Slunce se schovalo za obzor. Měl jsem možnost dopřát si ten luxus a vidět, jak se schovalo v oceánu. Den D. Vylodění v Normandii.

Budou to jatka a já jejich součástí. A vůbec nevím proč. Vlastně včera jsem to věděl, ale teď vím jen to, že jsem ještě živý, jsem ve Francii a je chvilku klid. Z hlavy se mi vypařilo úplně všechno. My i oni potřebujeme vyměnit spodní prádlo. Za chvíli to začne nanovo. Možná později. Prosím aspoň o pár minut klidu.

Spisovatel vrací úder - napsala Bohuna Kopřivová

(Tento příspěvvek navazuje na předchozí dopis mému osmnáctiletému já s názvem Dlouhá puberta.)

S panem profesorem chemie jsem se po několika letech setkala na svatbě mé spolužačky. Byl to kamarád jejího otce. Když přišel, podlomila se mi kolena, jakou jsem z něj stále ještě měla hrůzu. A to jsem už byla podruhé těhotná, svůj život jsem již měla urovnaný a šťastný. 

Vzalo mi to náladu, ale nedalo se nic dělat.

Dlouhá puberta - napsala Bohuna Kopřivová

Bohuno!

Je ti 18 a máš mít život před sebou. To sice máš, ale pěkně zpackaný... Zatím vše, co jsi začala, to jsi pokazila. A to jsi měla tak pěkný start v patnácti. V devítce vyznamenání a hurá na střední školu. Sice nebyla dle tvého výběru, ale alespoň maturita se bude jistě hodit. Sklářská škola je také zajímavá, vždyť na ní studuje už tvoje sestra a ta ti je vždy dávána za vzor. Pravda, je na vše nadanější, jak ve škole, tak ve sportu.

Dopis mladšímu já - napsal Jaroslav Valach

Milé já, model 1983,
Neuhodneš, kdo Ti píše. Ty jsi já před čtyřiceti lety, já jsem budoucí Ty. Zůstaňme u tykání i přes dvougenerační rozdíl, vztahy jsou beztak složité – jsem Ti povinován úctou k předkům, ale ve svém čase jsem o mnoho starší než Ty ve svém. Můj dopis bude plný kázání a čtení levitů, smiř se s tím.
Abych dokázal, že jsem Tebou, odhalím, co jiný nemůže vědět: nedávno jsi ztratil občanku. Vrtá Ti hlavou, kde je. Zapadla Ti do gauče při návštěvě u tety. Objeví se za deset let při stěhování.
Jde mi o vlastní kůži, když Ti píšu, abych Tě chránil před chybami. Rada první: vyvaruj se dospělosti, toho krunýře převzatých mínění a hotových názorů zkostnatělých do nezměnitelnosti. A druhá rada: neschovávej se doma, exponuj se pestrostí světa. Neboj se umazat životem. Zakopat své hřivny, nedělat nic je horší než dělat chyby! Nechovej se, jako bys tu měl být věčně a všechno mohlo počkat. Stále se ptej: „Žiju dost?“, „Je mě dost?“

Metamorfóza - napsal Oldřich Voženílek

Volali za ním. Neposlouchal.
Poslušný sice. Nevnímal.
Ve vlasech vítr, slunce, moucha.
Náhrobní vrbu rozesmál.

Louka ho pustit nemínila.
Chtěla ho jenom pro sebe.
Než ho ta zdravá dětská síla
Za živa vtáhne do nebe.

Ráda by dala mu poučení.
Ráda by dala mu do vínku.
Ráda by chránila jeho snění.
Tu milou dávnou vzpomínku.

Přemítající nad housenkou.
Jak příroda se nemýlí.
V kuklu ji změní nití tenkou.
A v nádhernou krásu motýlí.

Erotická bajkobáseň - napsala Irena Lahodná

Setkali se v domově pro pacienty s Alzheimerem. 

Od té doby se drží za ruce a jezdí spolu místním paternosterem.
Pořád. 

Navždy. 

Zapomněli vystoupit. 

Láska je věčná.

Vnoučata - napsal Oldřich Voženílek

Na stříbrném podnose
mi pochybnosti zvoní,
ve dne, v noci zdálo se
že nám je to, co pro ni.

Plápolavé plamínky
směly v tom oku zníti,
rokům spílám vzpomínky,
jež nezahnalo bití.

Nevěřím těm pověrám,
že slzy oko čistí,
vyhlížím svůj klidu chrám
ze spadaného listí.

Prarodiče - napsala Alice Strejčková

"Ach jo, zase je tady cítit všude éter. Už jsem ti mockrát říkala, že si máš zavírat dveře."
"No jo, už to budu mít, neboj, dodělám posledního brouka z Číny."
"Dáš si tedy kafe a štrúdl?"
"Ten tvůj božský štrúdl, víš, že si ho nikdy neodpustím."
"Přijde Iva s dětmi, tak bys měl vyvětrat."
"Jo, jo, neboj, všechno se stihne."
"No ty s tím věčným klidem, nakonec je to vždycky na mě."
"No tak, už se nečerti, mám tě stejně nejradši."

48 hodin v Káthmándú - napsala Hana Součková

Město, kde se ráno modlí, v poledne prodává a večer pálí mrtvé. A mezi tím žije naplno.

Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro dva roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak. Je to daň, kterou Káthmándané platí za turistiku. Město, které ještě před covidem mělo něco přes milion obyvatel, dnes jich má už přes dva miliony.
Pak už stačí jen vystát frontu na víza a můžete se vrhnout do víru města, které žije 24 hodin denně a v průběhu dne se proměňuje tak, jak to žádné jiné nedokáže.

Dnes vaří syn - napsal Jaroslav Valach

„Co bude k večeři?“ vykopává syn každodenním konverzačním otvírákem.
„Špagety,“ navrhuji nesměle.
„Nepřichází v úvahu!“ odpoví.
„Co tedy karbanátek s kaší?“ navrhuje nesměle manželka.
„Nuda.“
„… tak si to navrhni ty, když všechno neguješ.“
„Dáme si to, co jí většina.“
„Guláš?“
„Ne, většina světa.“
„A co to je?“
„Nějakou ‚asii‘.“
„Dobře, ale bez omáčky ze shnilých ryb a nepálivé,“ zkoušíme se ženou smlouvat.
„Nechte to na mě. Vám to udělám pro ‚bělochy‘. Sám si to trochu okořením.“

Guacamole si žádá oběti - napsala Saša Petříková Karpenková

Omylem jsem šáhla Amálce do pusy. „Ježiš, promiň, Amálčí!“
„Mami, otoč se víc doleva, tam je linka!“ zakřičel na mě nepřiměřeně nahlas Mikuláš.
Pootočila jsem se a došátrala k lince. Amálka mě vzala za ruku a vložila mi ji do mísy.
„Je prázdná… Amálko, nakrájel Mikuláš tu cibuli?“ zvedla jsem ruce a položila jí je na hlavu. Zavrtěla s ní. „Tak mu ukaž, ať udělá cibuli.“ Slyšela jsem, jak Amálka vytáhla prkýnko a nůž.
„Už krájí?“ zeptala jsem se a hlava pod mýma dlaněma zakývala.

O olomouckém syrečku - napsala Věra Staňková

Jednoho dne se olomoucký syreček rozhodl, jak se tak několik týdnů vyvaloval na polici, že se vydá na špacír.
Nikam nechoď, radil mu kolega. Ještě si to na tom světě chvilku užij. Už seš pěkně vyzrálej! Ucítí tě lidi a sežerou.
Ale syreček si nedal říct. Byl sebevědomě kulatý, jantarově žlutý, na svůj věk správně pružný a uvnitř své duše tvarohově konsistentní. A tak se nebojácně vydal z Loštic do centra Olomouce. Kudy chodil, tudy smrděl (ale krásně, však to znáte).

Banánová nedělní bábovka - Monika J.

Byla to její malá slavnost, tichý rituál, který začínal už den předem. V sobotu večer, když se dům utichl, sáhla po sklenici, nasypala do ní hrst tmavých hrozinek a zalila je rumem. Nechala je odpočívat, nasávat sladkou vůni i sílu.
Nedělní ráno pak začalo máslem. 

Vyndala ho včas, aby změklo a poddalo se doteku. Tvrdé máslo nemá rádo spěch, říkávala si. Stejně jako pečení.
Formu na bábovku vytřela rozpuštěným máslem pečlivě, skoro něžně. Každý záhyb, každé zákoutí. Když máslo ztuhlo, přišla na řadu strouhanka – jemný poprašek, který zajistil, že se dílo později bez odporu uvolní. Přebytek vysypala, jako by setřásala zbytečné myšlenky.
Troubu zapnula na 180 stupňů. Teplo se začalo pomalu rozlévat kuchyní.
Bílky se špetkou soli vyšlehala do pevného sněhu – šumění robota bylo jako předehra. Vedle v míse spojila žloutky, cukr a máslo. Šlehala, dokud směs nezbělala a nezjemněla, až připomínala krém.

Italové mají problém cestovat. Nenají se - napsala Sabina Prisender

(verze 2)

Italové mají trochu problém cestovat. 
Nenají se.
Maximálně ve Španělsku. Tam jim sice Tapas svojí olejovou brutalitou a Paella svojí šafránovou pikantností zamíchají žaludky, protože chybí pasta neboli nudle, které by to zase všechno uhladily, ale v zásadĕ kulinářsky ke svým vĕtším tvrdým bratrům a svĕtové velmoci vzhlížejí. Oproti tomu rakouský Schnitzel je nepřesvĕdčí, protože si ho v Milánĕ dávno vynalezli sami a navíc s fajnovým parmezánem místo s proletářskou strouhankou.

Nevraživá kuchařka aneb co nám spolu nešmakuje - napsala Sabina Prisender

(verze 1) 

Vyrostla jsem na nasládlých omáčkách jižní Moravy, na povidlových buchtách a krupicové kaši. Vždycky mi chutnalo, bohužel. Teď žiju v germánsko - italsko - francouzském trojuhelníku a chutná mi ještě víc.
Nĕkdy jídlo, nĕkdy povídání.
Třeba o jídle.
V evropském prostoru dnes asi nenajdete dítĕ, které by zuřivĕ odmítalo spaghetti nebo pizzu. Z hlediska kulinářské výchovy dalších generací tedy vyhrává jih a středomořský životní styl.

Chuť stepi - napsala Kamila Sochová

Vítr se lehce opíral do plátěných stěn jurty a venku nervózně přešlapovali koně uvázaní jen pár metrů od nenápadného vchodu. Nad námi se zvedaly zelené kopce kyrgyzských hor a v dálce se v poledním slunci leskly ještě zbytky sněhu. Bylo ticho. Takové to opravdové horské ticho, šelest větru a kolem jenom bzukot včel.
Muž sedící naproti nám se usmál a bez jediného slova nalil do plastového kelímku, který nesl otisky snad desítek rtů místních i dalekých návštěvníků, hustou bílou tekutinu.

Můj nový mrazivý domov - napsal Petr Flajžík

Kolem mě je tma a zima. Nevím, jak dlouho tady už tvrdnu, ale určitě to budou týdny nebo snad i pár měsíců. Předtím jsem si spokojeně salátil na poli, povídal s kamarády, ale najednou ke mně dolehl zpěv farmáře, zatímco hlasy mých kamarádů postupně utichaly, jak naši rodinu rozdělili. Najednou jsem kolem sebe necítil zemi, která mě krmila, přestal jsem cítit dotek slunce ve "vlasech". A za pár dnů už jsem se houpal obklopený kusem igelitu, který mi zabraňoval v dýchání. No a od tý doby tvrdnu tady v tomhle divným studeným domě a bojím se.