Psaní dává křídla - zpravodaj 5/2026

Dana a Eva Lustigová
na Světě knihy

Milí přátelé psavci!

Máj je měsícem lásky i knih

Když jsem organizovala svůj první literární křest, moje sestra Eva prohlásila: „Danu zajímají jen muži nad devadesát.“ Na to jsem vzpomínala nyní o víkendu mezi stánky na pražském Výstavišti, kde jsem v roce 2002 představovala hned dvě knihy naráz. Ne že bych je psala současně, ale prvotina o mém stoletém dědečkovi Jaromírovi TÁHNE MI NA DVĚ STĚ si musela pár let počkat, zatímco druhá, DVA ŽIVOTY o devadesátiletém spisovateli Viktoru Fischlovi, se chytla okamžitě… 

Dnes na Světě knihy každoročně přibývají tisíce nových titulů – v Česku vychází 12 až 14 tisíc publikací ročně. Má tedy vůbec smysl ještě psát? Při pohledu na davy lidí v Holešovicích a zajímavé besedy s autory, pochybnosti ustoupily.

Hezké čtení vám přeje
Dana

---

Poslední dvě místa na 

víkendovém kurzu s Danou Emingerovou 23.-24. května.

Využijte last minut 50% slevu s kódem hs4gv7gg.

---

Překvapení ze Světa knihy

Arnošt nevěděl, že jeho hrdinka Dita Saxová byla jeho příbuzná

Eva Lustigová na Světě knihy

Až během součastného genealogického pátrání se ukázalo, že skutečná předloha slavné Lustigovy novely Dita Saxová nebyla s Arnoštem Lustigem spojena jen literárně, ale i rodově. Judita Sachslová z Habrů, která přežila nacistické tábory a inspirovala postavu Dity, byla Arnoštovou vzdálenou příbuznou - její maminka byla dcerou Karla Lustiga z Habrů. Rodiny spojovala spletitá síť židovských rodů.
"To netušil Arnošt, ani jeho sestra Hana," svěřila mi během Světa knihy Eva Lustigová, stejně jako to, že letos vyjde 41 Lustigových knih, včetně děl nikdy nepublikovaných. Všechny akce, které letos provázejí Arnoštovo 100. výročí narození jsou zde. 

---

Svou osmou knihu 

SOKOTRA, OSTROV DRAČÍ KRVE A TEMNÝCH JESKYNÍ

představil na knižním veletrhu i náš spolužák Michal Hejna. 

Gratulujeme!

---

Návrat z ráje s teroristou za zády - napsala Vanda Carmel

Dovolená na Martiniku se nám chýlí ke konci. 

S kamarádkou Ninou nastupujeme do letadla na malém mezinárodním letišti ve Fort de France. Všichni pasažéři jsou již na palubě a pohodlně se usazují do svých sedaček, jelikož nás čeká osmihodinový noční let do Paříže. 

Zbývá nám pár minut do startu, když tu náhle kapitán něco francouzsky oznamuje. Já s Ninou nerozumíme ani slovo.

Zvěřinec - napsal Jiří Wilson Němec

Máma velitel je narozený ve lvu
Máma doma zakázala akvarijní ryby
Máma zakázala křečky, myši, želvu
A psa – ať nelíbí se mi to nebo líbí.

Chabě jsem bránil se žábě
S kukadlama vořasený sovy
Zdravě, říkám, že vypadala zdravě
Krev a mlíko, nebo vobráceně – kdo ví?

Žába, co by uhranula taky tebe
Je plavá a vlní se jak zralý žito
Chabá, je má obrana, je chabá
A ona velmi, ona dobře, ona ví to

Říkala: budu zmije, stočená do klubíčka
A jazýčkem tě budu lechtat na hrudi
Hijé, háďátko osedlám tě hijé
Jeďme, dokud nás ta ZOO nenudí.

Otázky - napsal Oldřich Voženílek

Kolik je místa v srdci člověka,
který je zrady prostý?
Kolik si pustí lidí do duše,
než mu Pán řekne: "Dosti!"?

Kolik se jizev skryje před mocí
dívek, co bolest budí?
Kolik má přátel spěchat do boje
s láskou, jež stále studí?

Kolik zní denně tónů falešných,
co vzývají jen hnidu?
Kolik je třeba lhářů odmítnout,
než půjde umřít v klidu?

Milá, Ty nemáš ani tušení,
ani jen malé zdání,
co přikáží mi krutě vytrpět
má nesobecká přání.

Blues úsvitu - napsal Lubomír Hanzlík

Ranní úsvit nenápadně převzal vládu nad městem 

stejně jako básník oddával se svým tichým každodenním neřestem

Ty jsi tiše vysvlékla šaty a křehce, s krásnou dívčí intimitou, nehlučně vklouzla do rána 

Úsvit tě pozdravil jemným úsměvem Cyrana 

když jsi kráčela v tichu nad městem 

a on tě potichu sváděl k ranním neřestem 

Něžně laskal tvoje vlasy 

tichý obdiv boží krásy 

Tiše hladil tvoje nahé tělo 

provoněné nočním deštěm 

jeho doteky byly něžný bluesový chór ¨

co naladil tvou duši do a-moll 

Ranní úsvit nenápadně převzal vládu nad městem 

hrál tklivé blues a ukrytý pod křídly ranních múz 

oddával se společně s tebou svým něžným ranním neřestem 

v ranním tichu nad městem

Honzík - napsala Magdaléna Rendlová

Přibližně před devíti lety ho dostal náš táta jako cenu za druhé místo v triatlonu. V té době mi bylo jedenáct let a mému bráškovi pouhých pět, takže kdo dostane plyšového medvídka, bylo jasné. 

Byl světle hnědý, huňatý a veliký přesně tak, že se k němu můžete perfektně přitulit. Moc se mi líbil. Můj plyšák, tedy pan Krokodýl, byl sice taky tak tulivý, ale vůbec ne dostatečně heboučký a tak jsem začala spřádat plány, jak ho od bratra získat.

Plány nevycházely. Mezitím už medvídek dostal od brášky jméno podle jeho nejbližšího kamaráda ze školky. Jmenoval se tedy Honzík. 

Dopis pro Arnošta: Život je soukromá válka - napsala Sabina Prisender

Vážený Arnošte!
Právĕ jsem dočetla Vaši povídku Porgess.
Z obalu útlé knížky jménem Velká trojka se na mĕ dívají Vaše oči. Kundera je zavřel a Škvorecký zaostřuje ty své smĕrem na západ.
Až teď ve zralejším vĕku chápu, proč jsem Vaše povídky a romány jako studentka nedočtené odkládala. Příliš mnoho smutku, černota bez nadĕje.

Zábava vo vode - napsala Simona Oreničová

V horskom potoku, tečúcom popod vysoké smreky, sa usídlila skupinka pstruhov. Jeden z pstruhov mal veľký strach z vodopádu, ktorý sa vedľa nich nachádzal. Všetci jeho kamaráti si veselo vyskakovali hore a dole oproti tečúcej vode a užívali si ranné slnečné svetlo. 

Pstružík nechcel zostať sám a bez zábavy, a tak sa nakoniec odvážil vyskúšať si skákanie do vzduchu tak, ako to robia ostatní. Silno zatrepotal svojou plutvou a vyskočil. So šplechnutím dopadol do vody a uvedomil si, aká to je zábava.

Krabička na olivíny - napsal Francis Boko

Proplétal jsem se harampádím všeho druhu. Jako vždy, když jsem zavítal na naší půdu, jsem neměl jasnou představu o tom, co tam vlastně hledám. Což ani nešlo, protože tomuto místu vládne absolutní chaos, jež bezprostředně zajistí, aby se má pozornost přesouvala z místa na místo, pokaždé fascinována něčím jiným.
Tentokrát mne zaujala podlouhlá dřevěná bedýnka. Tu musím mít. Doplaval jsem k ní skrz moře svetrů a vítězoslavně ji uzmul. Je možné, že se otevřela sama, překvapená, že si jí někdo všiml.

Arnošte, děkuji za tvé moře naděje - napsal Jan Smrčka

Arnošte,
stojím bezejmenný v zástupu nadšenců, kteří tě obdivují a našli radost v psaní a poslouchání čteného. 

Ten zástup je rozmanitý a mně je v něm moc dobře. Mám totiž v sobě vzpomínky, zážitky, emoce, cesty a poznatky a nevím, jak je dostat ven. V téhle komunitě vyplavou a já je mohu vypustit do světa. To je moc příjemné.

Tedy původně jsem nevěděl, jak na to. Ano, občas jsem něco napsal. Pak přišel okamžik, kdy jsem se začlenil, poslouchal a psal a radoval se. Je to tvůj nádherný odkaz. 

Tobě bylo z hůry dáno. Stejně tolik těžkého, jako dobrého. A já v sobě objevují to dobré. 

Jde mi to? Nejde mi to? To je přece fuk. 

Podstatné je to, že mohu a bojuju. Bojuju nejen já, ale i ostatní. 

Ale naše armáda nebojuje s nepřítelem. My bojujeme sami se sebou. A jaká jsou naše vítězství, dobytá území? Potlesk kolegů, jejich uznání. Víš jak potěší, když soused pochopí, co jsem napsal?

Včera, dnes a… Co bude zítra? - napsal Marek Bucko

Sedím v čekárně u doktora. 

Je devět hodin a dvacet minut. Jsem objednaný na půl deváté a sedím tu už od čtvrt. Chce se mi zaklepat, jenže znáte to, na dveřích obří cedule- NEKLEPAT, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ !!!

Zaklepat na dveře ordinace jakéhokoli lékaře - pokud člověk sám, nebo někdo jemu blízký neumírá - se rovná vyloučení osoby z lékařské péče daného města, okresu, kraje, státu a možná i světadílu. U některých specializací z důvodu, že na daný problém se prakticky umírat nedá, je klepání tím pádem nemožné zcela. Třeba na očním se klepáním vyloučíte z péče jako jasný simulant, protože pokud ku klepání najdete správné dveře, není to s vaším zrakem zas tak špatné. Takhle přemítám v čekárně a pacoši přibývají. 

HUSITA - napsal Jiří Wilson Němec

Srdce tluče u síta pod drátěnou vestou
Já jsem totiž husita a musím srdce vést tou
dobou plnou hranic
a je mi z toho na nic

Miloval jsem Johanku, tíhnul přitom k Věře
Obě lásky padly mi u Sudoměře
Neubráním sám tohle stanoviště
Naroditi měl jsem se raději příště

Naroditi měl jsem se do asfaltu ulic
Já samotný husita zbylý z lesa sudlic
Kde sú boží bojovníci, kde sú boží baby
Samostříly už jdou k líci – jenom aby minuly se, jenom aby

Naroditi měl jsem se pod italskou Etnou
Stejně – jestli netrefí se – tak mně mečem setnou

Kdybych příště narodil se, měl bych jistě mobil
Posily bych zavolal si a všechny kolem pobil.

Chvění - napsal Oldřich Voženílek

Snívám, že naleznu skleněnou kouli, 

jež odemkne odkrytých tajemství sklad, 

tiše a pokorně poprosím, 

jsou-li odpověď pravdivou ochotny dát. 

Původní příčinou marného snění 

i rodištěm každé z těch dotěrných vět 

zdá se být touha má pochopit chvění, 

kterým je doslova prostoupen svět. 

Chvějí se zvířata, chvějí se keře, 

chvěje se horký i studený vzduch, 

chvěje se ruka, když otvírá dveře, 

chvějí se nejspíš i ďábel i bůh. 

Prádlo - napsala Simona Oreničová

Po tom, ako Vanes odišla domov z našej spoločnej prespávačky, som sa vrátila do izby a zbadala, že si u mňa zabudla tričko. 

Zdvihla som ho, s mobilom v ruke, a písala jej, že jej ho najbližšie donesiem. Ako som tričko vzala a prehodila si ho cez predlaktie, do nosa mi udrela vôňa známej, mierne vyprchanej aviváže. Bola svieža a pripomenula mi poobedia, ktoré sme trávili u Vanes doma. 

Na chvíľu som mala pocit, že opäť sedím za dreveným stolom na poschodí rodinného domu a s dávnou kamarátkou lúštim krížovky. 

Pozdrav do nebeské kavárny Arnoštovi Lustigovi - napsala Anna Vocelová

Milý Arnošte,
zdravím Vás do nebeské kavárny a připíjím na nesmrtelnost Vašeho odkazu. Představuji si, že sedíte pěkně u okna a kouříte svou desátou cigaretku, která tam nahoře už zdraví neškodí. Přitom pozorujete cvrkot tady dole, abyste měl další zápletku pro svůj rozepsaný nebeský román. 

Tuším, že vás to klidným nenechává…
Říkal jste: „Důstojnost je to jediné, co vám nemůže nikdo vzít, pokud mu ji sami neodevzdáte.“ 

My se teď příliš snadno zaprodáváme vizím o lepším světě, který pro nás mocipáni zařídí – a je jedno, jestli mluví česky, anglicky, nebo rusky. Poslechnout je pohodlné, ovšem zároveň zotročující. To však vidět nechceme. 

Každé „nemusíš se o nic starat, my se postaráme, myslíme to přeci dobře“, nám bere svobodu. 

Domnělými sociálními jistotami nám chtějí zavřít pusu a my to často necháváme.

Bajka o lepších časech - napsala Dana Emingerová

Vladimír Jiránek

V jedné malé zemi pod horami žil šikovný národ. Dobře se mu dařilo. Lidé měli střechu nad hlavou, dobré jídlo, pěkná auta a jezdili pravidelně na dovolené k moři i do hor. A také rádi pomáhali těm, které postihlo neštěstí či války. Jednoho dne se však objevily volební plakáty, na kterých stálo, že malá země pod horami je jako spálená pustina, vůbec nic v ní vůbec nefunguje, a že jen hové hnutí situaci zachrání. 

„Nojo, my se vlastně máme špatně,“ řekli si lidé, „a to nové hnutí v čele s bohatým lidumilem nás povede k prosperitě!“

A tak si nové hnutí zvolili, aby jim vládlo. Lidumil chodil po náměstích, usmíval se a sliboval: „Uvidíte. Postarám se o vás. A začneme tím, že přestaneme pomáhat jiným, protože sami máme málo.“

Jenže za horami začalo hřmět. Nejdřív vzdáleně, pak čím dál blíž. A nakonec tak hlasitě, že se třásla okna. Lidumil však uklidňoval:

„Nebojte se. Za našimi horami se sice dějí různé věci, ale nás se to netýká.“

Bohužel i bohudík - napsala Dana Volfová

Milý Arnošte,
21. prosince oslavíme kromě zimního slunovratu tvé stoleté narozeniny, bohužel bez tebe. 

Málem jsi dostal Pulitzerovu cenu, na niž jsi byl několikrát nominován. Mnohá jiná významná ocenění tě neminula. Cenu Arnošta Lustiga, kterou uděluje už dvacátým šestým rokem Česko-izraelská obchodní komora za čest, spravedlnost a odvahu, získal letos český herec Ondřej Vetchý. 

Já mám pro tebe ještě jednu hodně vysokou metu: „Představ si, že tvoje knihy lidi pořád ještě čtou. I ti mladší.“

8. květen: Requiem za neznámé - napsal Petr Janša

Není to jen další volný pátek, i když se to tak občas může zdát.
Dneska se prostě jenom nesluší, na ty kluky ležící v poli zapomínat.
Nebyli to žádní mramoroví chlapi, byli to kluci, co chtěli prostě jen žít.
V zákopech, v krvi, tváří v tvář jisté smrti, protože věděli, že musíme mít klid.
Dneska je ticho. Žádný sirény, žádný strach z toho, co přinese noc.

Absurdity v cestování - napsala Sabina Prisender

Cestování... 

Timing is everything. Platí to víc než kdy jindy. 
Je třeba využít hned nĕkolika šťastných konstelací, aby se nám opravdu dostalo vytouženého zážitkového zázraku.

1. Musíme být fit, alespoň natolik, aby nám oči vidĕly a uši slyšely. Nos má být taky volný a nohy chodící a poslouchající podle přání. Každý druhý penzista dnes trénuje hlavnĕ kvůli cestám.

2. Mĕlo by spolupracovat i počasí. Hory za hustého deštĕ, renesanční fasády za útoků Bory nebo Mistrálu prostě nejsou příjemné a znemožní vidĕt svĕt okem jasným a zaujatým. Nedá se to objednat nebo koupit, jsme prostĕ v daný den a na daném vysnĕném místĕ v rukách přírody.

3. Je optimální jet s nĕkým, koho právĕ vnitřnĕ nevraždíme. Rozchody a rozvody po větších cestách nejsou výjimkou a spousta lidí spolu dokáže žít, ale ne cestovat, a i naopak. "Rozmysli si Mařenko, rozmysli !" zpívá se v nejčeštĕjší z českých oper. A čím vzdálenĕjší a náročnĕjší cíl za obzorem, tím víc.

Kráčím po Rašínově nábřeží - napsal Lubomír Hanzlík

Kráčím po Rašínově nábřeží a všude kolem mne Praha plná neónů za jejichž mlhovinou právě vyšly hvězdy
A k branám mé černobílé duše doléhají tóny hlasů dívek, které sní nad sklenkou Grenadiny o krásném princi, jenž vypadá jak Leonardo DiCaprio
Kráčím po Rašínově nábřeží a myslím právě na toho chudáka Rašína, kterého ve třiadvacátým zastřelili a všichni jej oplakávali, i když mu před tím nemohli přijít na jméno
Kráčím po Rašínově nábřeží a nade mnou létají tisíce signálů v nichž duše hledá duši

Kráčím po Rašínově nábřeží moct se tak vrátit alespoň o padesát let, v kuchyni na Jánském vršku svítí světlo, dozněly tóny Miles Davise z trouby sálá teplo a osamělý básník píše své další blues
A tak teď tiše kráčím po Rašínově nábřeží ...

SMUTNÁ POHÁDKA O STARÉ VSI - napsal Jiří Wilson Němec

Žil jednou jeden starý muž

A s ním žil jeho starý pes
Starý muž žil ve starém domě
Dům stál v obci Stará Ves

Starý muž měl vrásky
Vrásky jak podzimní pole
Spával v staré posteli
A pes pod ním dole

Kachlová kamna co měl dům
Se stále chvěla zimou a jak
Teplo nosil jen placatý rum
A sypaný ubalený tabák

A bylo na nic tomu psovi
A bylo na nic hoře vrásek
Proč tak žili, neodpoví
On a ani vrťocásek

Láska - napsal Oldřich Voženílek

Láska prý bývá mocná čarodějka
Co odpouští nám
Všechny pitomosti rané
Co vydrží
I od pondělka do úterka
A ve středu ji nezajímá
Co se stane

Dopisy z Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová a umělá inteligence

Prompt: Udělej mi ilustraci k textu jako parodii.
Něco mezi Dalím a Renčínem - tedy mezi iluzí a vtipem.

Na Martiniku jsem v neděli přistála těsně před západem slunce a v dobré náladě. To možná díky šampaňskému, punchi a koňaku podávaným v letadle. Svým zapůjčeným výrazně modrým Peugeotem jsem se vydala do centra Fort de France až po setmění. Město je překvapivě rozlehlé a kopcovité, rychlostní silnice plná zákrut a všichni někam spěchají s alkoholem v krvi.

Brundibár a potom open bar - napsala Hana Hermanová

„V sobotu odpoledne má Nina něco s Brundibárem, asi zkoušku. Ne, počkej, večer, od šesti. Ježišmarjá, kdo má všechny ty zprávy od Emila číst. Zavedeš ji tam?“ ptá se Andrej.
V rámci snižování mentální zátěže, a hlavně od té doby, co děti ve sboru díky mně konečně ví, jaký je rozdíl mezi ghettem, jako byl Terezín, a koncentračním táborem, jako byla Osvětim, přenechávám veškerou agendu spojenou se sborem a nacvičováním dětské opery Brundibár Andrejovi. Ale odvést Ninu na repetici můžu.

Mravenec a slunce - napsal Honza Smrčka

Mravenec šel do světa. 

Šel za sluníčkem a věřil, že jej povede dobře. 

Vyrazil ráno a k večeru byl zpět.

Vezměte si z toho poučení, jaké chcete.

Dopis Arnoštovi Lustigovi - napsal Marek Bucko

Foto: Alan Pajer

Vážený Arnošte!
Nezlob se, že Ti tykám, ale Ty bys mi tykal taky… 

Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? 

Já Tě viděl naposled před několika měsíci ve filmu Líbáš jako Bůh. Krásná ukázka toho, že láska kvete v každém věku a žádná role není malá. V Tvém podání byla hlavně milá. Když se vrátím k našemu poslednímu setkání, tak Ty mě jsi neviděl nikdy. Doufám ale, že až se ocitnu na místě, kde jsou všichni stejně staří a nikam už nespěchají, budu si s Tebou moct popovídat. 

I když žiju v době, kdy počítáme sto let od Tvého narození, rozum jsme stále nedostali. 

Ne, neboj se, knihy, které jsi napsal, četly miliony lidí. Určitě jim to pomohlo pochopit hrůzy, které Tvá generace musela zažít. A spousta z nich se snaží svůj obyčejný život žít tak, aby po Tobě už nikdo podobné knihy napsat nemusel.

Psaní je milostný dopis adresovaný světu - napsal Jaroslav Valach

Jak v sobě vyvolat to rozechvění nahlédnutou nesamozřejmostí toho, že jsme, 

a naopak hrůznou snadností, s jakou něco nebo vše může nebýt? 

Milý Arnošte,
snad Tě můj dopis vlivem poťouchlé kosmické ironie nezastihl na Valhalle nebo v Hádu či jiných koutech nebí, na která nevěříme. 

V kruzích, kde se pohybuji, je Tvá přítomnost hutná, až mi to dovoluje říct, že Tvé myšlení znám, ačkoliv jsem nečetl žádnou ze Tvých knih.
Navzdory těmto arogantním předpokladům obeznámenosti jsou tu stránky Tvého života, na které bych se rád vyptal podrobněji: týkají se psaní a ženských. Oba jsme obojím posedlí, jen s propastným odstupem virtuozity – kde bych bral odvahu porovnávat naše úrovně hry a konečný úspěch?
Myslím, že ty dvě disciplíny, ty dva vědní obory spolu hluboce souvisí. Sázím na definici lásky jako formy vyhrocené pozornosti. Ta je v blízkém příbuzenství se všímavostí. Bez ní nelze zachytit, co jiní přehlédli – a právě to zakládá objevnost beletrie.

Otvorený svet - napsala Simona Oreničová

Zobudil si sa na tvrdej posteli, otvoril oči do hmlistého rána a nemohol si si vybaviť, kde to si, ani aký je deň… 

Tvoje telo ešte spalo. Ruky ti hladil chladný vietor, no dlane si mal spotené. Na tvári ťa oziabali kvapôčky rosy a hrialo ranné slnko. Snažil si sa vstať, no jediné, čím si mohol hýbať, bol tvoj hrudník, ktorý sa ťažko nadvihoval raz hore, potom rýchlo dole, akoby na ňom niekto sedel. 

Tvoje ruky spočívali na nadýchanej perine plnej husí. Látka bola jemná ako pleť po kúpeli a objímala tvoje rozhorúčené telo.

Viděl jsem tě v řece - napsal Lubomír Hanzlík

Viděl jsem tě nahou plavat v naší řece mezi úhoři
Viděl jsem tě nahou, něžnou vlnu na moři
Viděl jsem tě nahou a záviděl úhořům jejich doteky, polibky a pohlazení
Viděl jsem tě nahou a cítil jsem každé tvé tempo, každý křehký pohyb tvých dívčích dlaní
Viděl jsem tě nahou a večerní soumrak zval mě tiše k milování
Viděl jsem tě nahou, křehký tón tiché dívčí poezie, která tiše a pomalu probouzí mé mužské fantazie
Viděl jsem tě nahou, křehký epitaf končícího dne, který právě našel správný směr
křehká víla, zrozená snad z mořských pěn, co umí změnit všední den v krásný, melodický, něžný sen
Viděl jsem tě nahou, čistá esence lásky
skryté tajemství ukryté v tichu kosmických sfér

Priorita - napsal Oldřich Voženílek

Maminčino šťastné zrození
Tátův tvrdý konec s kouřením
Překonání tíhy lezení
Kamarádství s hudbou, se čtením

V podvědomí zprávu vrytu
Bez vína a s čistou hlavou
Chci objevit prioritu
Pro sebe i pro tu pravou

První dívčí něžné mámení
Pochopené tajné znamení
Vytoužené polosetmění
Nesmělosti smutné loučení

Stínem lásky - napsala Barbora Macko

Cítím lásku
z listí volajícího ve větru.
Vidím kouzelné úsměvy duší,
někde hluboko
ve světě skrytém před tímto.
Slyším tóny písní,
které nikdo ještě nenapsal,
a sním,
že jednoho dne, až se probudím,
už nebudu jen stín.

Bohnice a růžový králík - napsala Bohuna Kopřivová

První, co jsem viděla, když se otevřely dveře mého nového dočasného domova, byl velký růžový králík, který seděl na parapetu okna. No, tě bůh, jsem tu dobře, je to přeci blázinec.
Všude zápach, celý velký pokoj asi deseti ležících pacientů, vydýchaný vzduch. To bylo na mne, rozmazlenou ženskou odtrženou od reality, jak říká manžel, trochu moc.
Pak přišly první informace. Všechno svléknout, včetně spodního prádla, vše dostanete. 

Dostala. Zelené tričko, naštěstí bavlněné, maskáčské legíny, modrý svetr, i spodní kalhotky neznámé velikosti.

Probuzení - napsal Lubomír Hanzlík

Zbytky lásky zvolna mizí v ranní mlze
Noční můry rozplynou se v touze
V duších zůstal hvězdný prach 

a tobě ulpěl na řasách

Slunce prochází se líně po obloze 

a v nebeské putyce právě otvírají 

a štangasti usedají ke svým zaprášeným stolům
Allen Ginsberg začal psát 

novou verzi Kvílení na pivní tácky

A zbytky lásky zvolna zmizí v ranní mlze
Noční můry rozplynou se v touze

A v duši zůstal hvězdný prach, 

co ti ulpěl na řasách
A študáci z blízkých kolejí v klidu v parku 

sní o svých nových láskách

Touha - napsal Oldřich Voženílek

Nestydatě cudná bývá moje touha
vyhledávat místo pro lehounký dotek.
Bludný ateista, jenž se věčně rouhá,
nemůže mít důkaz choulostivých fotek.

Touha nemá práva zavrhlého psance,
neschová se ani v temnu samovazby.
V rytmu tropického šíleného tance
souzená je nekonečnem horní sazby.

Obklíčená pevně pokryteckou zlostí,
spletí ostrých kopí, která na ni míří,
potupně se musí s vášní, smyslností
přetahovat o své místo na pranýři.

ZRŮDA - napsal Jiří Wilson Němec

Tam pod věží, kde je půda
tělo leží je to zrůda
Tam pod věží, kde je půda
spí a nedutá

Čelo studí uši planou
až se vzbudí v chvíli danou
čelo studí uši planou
až se vzbudí v chvíli danou, půlnoc odbije.

Bude skřípat zubama a bude dělat uá uá uá.
Pracky ty má chlupatý s nehtama jak zobák čáp.
Jenže patřičně zahnutý a chodbou půjede
ťapy, ťapy, ťapy, ťapy ťapy ťapy ťap.

Půlnoc ťuká, už se chvějí,
v bulvách cuká v obličeji,
půlnoc ťuká, už se chvějí
v bulvách cuká, v obličeji objevil se škleb.

Psaní do nebe - napsala Bohuna Kopřivová

Eva, Arnošt a Pepi Lustigovi

Vážený Arnošte,
promiňte mi to důvěrné oslovení, ale vzhledem k tomu, že jsem mnohaletou účastníci kursů, které vyučuje Vaše žačka Dana Emingerová, a podle toho, co jste jí naučil Vy, jsem vlastně i Vaší žákyní.

Psala jsem dopisy na ministerstva, majitelům obřích společností i generálním ředitelům, ale nikdy jsem nepsala dopis až do nebe. Ale vždy je něco poprvé, a to nás třeba posouvá kamsi výš, a tak i já bych se ráda ještě někam posunula.

Velikonoce bez pomlázky na Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Martiničané slaví Bílou sobotu, Boží hod i Červené pondělí ve velkém. Být katolíkem je na ostrově nepsanou rodinnou tradicí a křest probíhá právě o Velikonocích.

V sobotní podvečer mi tak silnici do hotelu v městečku Le Diamant přehradilo procesí. Věřící se svícemi a zpěvy na rtech přecházeli od plápolající fatry ke zdejšímu bělavému kostelíku. A mé večerní posezení v baru na pobřeží se změnilo ve mši svatou proudící otevřenými okny ven z kostela. Představte si, jak se na Bílou sobotu křísíte bílým rumem za zvuku vlnobití, chvalozpěvů a modliteb. Z jedné strany se ozývá: „Zříkám se pokušení, zříkám se hříchu…“ a z opačné strany svítí měsíc a duní vítr.

Boží hod a Červené pondělí se už odehrává na čerstvém vzduchu, na plážích a v přilehlých lesících, kde rodiny zasadí své stany, kolem nich rozesejí židle a stoly a za nimi vyrostou polní kuchyně.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo - napsal Petr Janša

Masové vraždění nikdy nezačíná v koncentračních táborech, ani u vykopaných hromadných hrobů, ani v plynových komorách. Nezačíná u mužů v uniformách, kteří mačkají spouště, ani u inženýrů, kteří navrhují krematoria. Začíná na místech mnohem všednějších, mnohem obyčejnějších, a právě proto mnohem zákeřnějších. Začíná u kuchyňského stolu, v hospodě nad pivem, v novinových sloupcích, v rádiových vysíláních, a především v projevech politiků, kteří dokáží proměnit slova ve zbraně dříve, než si toho kdokoliv všimne.

Než někdo stiskne spoušť, než někdo otočí klíčem v zámku dobytčího vagónu, než někdo vypustí Cyklon B do uzavřené místnosti plné lidí, musí být hluboce, vnitřně, na úrovni nejintimnějších přesvědčení absolutně jistý, že na druhé straně hlavně, na druhé straně dveří, na druhé straně sprchy nestojí lidská bytost. A k tomu, aby se z bližního, ze souseda, ze spolužáka, z kolegy stal pouhý terč, slouží jeden z nejstarších a zároveň nejúčinnějších nástrojů, jaký kdy lidstvo vynalezlo a jaký kdy bylo schopno použít proti sobě samému – slovo.

Kačer a čeština - napsal Honza Smrčka

Italský kačer slyšel, že čeština je skvělej jazyk.
Koupil si slovník a celou zimu se učil. 

Na podzim to letěl vyzkoušet do Čech. Proč ne, bylo po sezóně. 

Přiletěl do Budějc na kraj lesa a s italským temperamentem spustil krásně česky. Ostatní kačeři byli zticha. 

Rozčílil se a vyletěl kousek nad zem. Chtěl se do nich pustit, ale v tu chvíli spustili myslivci palbu.

Poučení? Umět česky nestačí.

Rodinné setkání s mrtvými - napsala Kamila Sochová

Na severu indonéského ostrova Sulawesi, v mlžných horách porostlých tropickou vegetací se praktikuje bizardní rituál zvaný Ma’nene, kdy lidé pravidelně vyndávají těla svých zesnulých příbuzných z hrobů.
Sulawesi neboli Celebes je nejvýchodnější z ostrovů Velkých Sund. Vysoko v horách, v oblasti zvané Tana Toraja, žije etnikum Torajové – lidé, pro které smrt není koncem, ale pomalým přechodem.