Musím zrychlit - napsal Jaroslav Valach

Inspirace vtipem: 

Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. 

Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, 

dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“

Tyhle podzimní inverze by měli zrušit. Sezóny také, vůbec by mi nechyběly. Třeba to dnešní lezavo. Jenže odpoledne gruntuji na svátky, tak sem musím za Mirkou na návštěvu už ráno. 

Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek… 

Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach. 

Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou... 

Koho se zeptat? Nikde ani živáčka. 

Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje. 

Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa. 

Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!

Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat? 

Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil! 

Meditace - napsal Libor Frank

Dohání mě převelice
Móda jménem meditace
Sednout si pod strooom
Tiše brumlat “Oooom”

Každý nápad vypínat
Dlouhý nádech navnímat
Oči nechat zavřené
Věřit tomu, ne že ne

Koupat duši v energii
Opírat se o naději
Splynout shodně s většinou
Většinově nevinnou

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Poprvé s balonáři - napsal Jan Smrčka

Koncem 70. let vzlétl Vladimír Remek do kosmu. To pozvedlo moje oči k nebi. Našel jsem letiště a místní aviatiky. Odhalily mi systém pod dohledem Svazarmu. Couvnul jsem ve svých úvahách, ale neopustil je. Objevil jsem zajímavý svět. Točná a Letňany. Dvě legendární letiště. Bylo hezké se tady zastavit a pozorovat. Cítil jsem, že budu muset udělat víc, než jen chodit a koukat.
Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony.

Čekání na svobodu - napsala Sabina Prisender

"Už jste se provolali?"
"Ne. Bohužel."
"A kdy jsi s nimi mluvila naposledy?"
"Na konci prosince. Od té doby nemají internet a pevná linka taky nefunguje."
Ava má stvrdnutou čelist, ale rty jí cukají. Černá houžev vlasů se zaleskne obývákem. Načesaná 

a elegantní je jako vždy, naše Madeleine Albright v mladších letech. Jen po persku.
Dívám se mimo ni a naslepo ji pohladím po ruce. Je ještě pořád stejná, jak ji znám už přes čtvrt století. Co se zmĕní, až se dozví nĕco hrozného?

Had a kolo - napsal Marek Bucko

Had chtěl jet za babičkou na kole, ale neměl nohy a nemohl šlapat. 

Šel do obchodu s koly a prodavač mu tedy doporučil elektrokolo. Jenže i tam se musí - i když jen trochu - šlapat. 

Poradil mu, aby si koupil koloběžku. Ale tam je třeba se jednou nohou odrážet, i když jen občas. 

Nakonec ho odkázal na skejt, ale i tam se musí ze začátku párkrát odrazit.

Smutný had už počítal s tím, že se k babičce nedostane. Nevěděl, co dělat, a jen tak koukal smutně na střechu domu naproti.
Nad dům zasahovaly větve starého ořechu. V tom jedna stará rovná větev spadla nahoře na střechu a rovně se sunula dolů. 

Had to viděl, zastyděl se a odplazil se k babičce.

Poučení: Tohle by měl číst někdo z evropské unie.

Posmrtná hádka - napsala Miriam Speváková

„Já to říkal, já věděl, že to byl pitomý nápad.“
„No, ale stejně si jel.“
„Jasně, ale kvůli komu? Tobě! Já blbec, já idiot. ‘Já jsem skoro nic nepil, Honzo. Je pozdě a autem je to jen deset minutek, Honzo. Přece bys nešel tu štreku v tuhle hodinu pěšky?!’ A jak to dopadlo co? Kde jsme teď Karle!? No, kde!?“
„U nějaký louky.“
„Já ti to povím. V prdeli. A k tomu mrtvý.“
„Ta laň tam vletěla úplně bez upozornění.“

Historie mého života i cest - napsala Bohuna Kopřivová

Mé vzpomínky jsou již historie.

Je neuvěřitelné, kolik toho člověk pamatuje a zažil. Zvláště ve vyšším věku. Dívala jsem se na film Vlny. Nevím kolik lidí se na to se zájmem dívalo. Já tedy ano. Znovu se mně vybavily vzpomínky, které jsem zažila v roce 1968. Stále je to intenzivní a ani za těch skoro 60 let nic z paměti nevymizelo.

Jak se budí princezny - napsala Sabina Prisender

Představte si malebnou dĕdinu, schovanou v lesích. Dostanete se tam nejlépe autem, takovým tím hustým zeleným tunelem plným zatáček, které Moravský kras často nabízí. Vlevo srnky, vpravo divočáci, nĕkdy naopak. Občas vysekaná nĕjaká ta paseka. Nikde nikoho, vĕtšinou.
Na hory je to příliš nízko a na úrodná rovinatá pole příliš vysoko. Říkám vám, ideální schovávačka. Před Švédy, před rakouskými četníky, před Nĕmci, prostĕ co se jak krajem hnalo. 

KLUSÁCI - napsal Jiří Wilson Němec

Kobylky tahají krabičky od zápalek
Sulky na oválu smýkají za drnem
Vítr přivál vůni sena a těch dálek
O výsledek tady nejde, o ten my dva netrnem

S vůni sena vidím horu, vidím stodolu
A tebe, jak se směješ opilou z travních drog
A sebe jak jsem vykloktaný litrem ODOLU
A koktavě se snažím říct si o ten první krok

Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele.

Hořím, hořím, vyhořívám… one more time with a feeling - napsala Hana Hermanová

Velké duše samy sobě pasti strojí a straní se léků, jež snadno bolest zhojí (Dido a Aeneas)

Někdy kolem léta nenápadně klepe na dveře, budí mě každý den kolem čtvrté ráno. Ale já ji ignoruju. Mně už se to přece nemůže stát. Ignoruju ji a utíkám před ní. Ale neuteču. Jednoho dne koncem září se probudím a nejde to dál. Mám déjà vu. Po šesti letech zase jdu v lehce mlžném oparu ke komisní doktorce, co opravuje rozbité euroúředníky. Ale nic se přece neděje, budu hrát na piano, cvičit jógu, odpočinu si, potřebuju odpočívat.

Chudák a pracháč - napsal Jarda Valach

Nemocný chudák strádal, až zemřel,
Rozjařený pracháč mezitím tančil.

Poučení: Je lepší být zdravý a bohatý.

Drsňačka na čtyřech kolech - napsala Anna Vocelová

Milovala život na čtyřech kolech, milovala rychlost, adrenalin. Ráda závodila sama se sebou, se svým nabubřelým egem, kdo rychleji projede serpentinami vedoucími do údolí. Nejlíp v noci, v zimě, beze svědků.
Patnáctého listopadu, první námraza, letní gumy. 

„Za deset minut to nedám, ale za dvanáct bych mohla,“ přemítala před začátkem jízdy.
Po osmi minutách se tachometr zastavil. 

Bolela ji hlava, z rozraženého obočí jí tekla krev, v ústech se jí rozlévala železitá chuť, které se snažila zbavit spolu s kousky zubů. Byla zaklíněná ve zmačkané plechovce s rozbitými okny. Nemohla se pohnout.
„A do prdele!“ projelo jí hlavou dřív, než ztratila vědomí.
Víc si nepamatuje. 

Zatím ani netuší, že bez čtyř kol se už do konce života neobejde, ale za volant dlouho nesedne.

Sraz - napsal Jiří Wilson Němec

Scházíme se každoročně. Naše třída 3. B, opustila učňovské lavice před více jak padesáti lety. Končilo nás tehdy dvacet čtyři, holky, kluci - půl na půl. Dnes, když se zadaří, sjede se nás na sraz slabá polovina, takové to zdravé jádro.
Letos, stejně jako loni a vlastně i pár dalších let nazpátek, se scházíme v restauraci GÓL u stadionu Sigmy Olomouc. A na mě je, abych setkání zorganizoval. Spojení mám už roky v mobilu, a tak není nic jednoduššího, než zavolat a objednat stůl. Jenže ouha! Číslo je němé. Lehce jsem znervózněl a využil googlovací možnosti. Snadné.

Můj nejlepší zážitek: svatba - napsal Marek Bucko

Dobrý den. Chtěl bych tu popsat můj nejlepší zážitek, a to je samozřejmě svatba. Svatba s mou manželkou Jitkou. Tedy ona ještě nebyla moje manželka, v době, kdy jsme se měli brát, jsem samozřejmě neměl ještě žádnou manželku, protože kdybych měl, tak bych se nemohl oženit a mít tento nejlepší zážitek. Byl jsem na vojně a jednoho dne, když jsem jel na vycházku - tedy takhle - na vycházku se samozřejmě chodí, ale na vojně je vycházka jako ne vycházka, ale vycházka. Jako pryč prostě z kasáren, ale klidně se nemusí chodit pěšky, ale jakkoli. 

Vyšetřování ztráty třídní knihy - napsala Tereza Auderová

- Tak byla jsi tam nebo ne?
- Ne! Teda vlastně skoro.
- Vyjadřuj se konkrétně a jasně!
- No celej den..
- Celý den!
- Co?
- Říká se prosím. Tak jak to bylo?
- Vrátila jsem se tam odpoledne. A už na stole nebyla.
- Tento týden máš službu ty. Máš za ní zodpovědnost!
- To není fér!
- Nebuď drzá! Život není fér!

Prokousaná díra v srdci - napsala Barbora Macko

Samota tichého zasněženého lesa

prokousala mi díru do srdce.
Snažím se najít nebesa,
ale všude je mlha,
ze které mrznou mi ruce.

Stojím v tom chaosu
absolutního ticha,
brodím se ve sněžném nánosu
čehosi,
co vyvěrá mi z břicha.

Od lahváčů k Samádhí - napsal Yakeen J. Helus

Indie 2025-26 

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. 

Psal se rok 1973. 

Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné vrátné.
Později se ukáže, že Karel, otčím, svůj vztah k alkoholu nezvládne. S alkoholickou demencí si pořídí klid od všeho.

Co mě baví na létání - napsal Honza Smrčka

„Co vás na tom stále baví?" zeptal se mně pán po letu. Řekl to trochu skepticky a pokračoval: „Vždyť je s tím hromada práce a ne vždy můžete letět. Trápí vás počasí..." 

Měli jsme za sebou moc příjemný let balonem, který už byl uložený na přívěsu. Pána jsem pokřtil starým rituálem a bylo po všem. 

Teď jsme si jen povídali. O létání, o životě a tak. Měli jsme v ruce skleničky sektu a nechtělo se nám odjet.

V doupěti - napsala Tereza Auderová

Králičice si večer stěžovala Králíkovi. „Hele, Králíku, já mám pocit, že letošní vrh, byl takový slabý.“
Králík se napřímil v křesle a pohlédl na Králičici: „Jak to myslíš?“
„No, přijde mi, že pět je málo.“
„To bohatě stačí,“ odvětil Králík.
„Já bych chtěla aspoň deset,“ posteskla si Králičice.
Králík jako muž činu, nic neřekl a konal ke spokojenosti Králičice.

Status projektu: přehodnocení znehodnocení půdních krovů vlivem napadení trámů dřevomorkou - napsal Jarda Valach

Projekt zkoumá, do jaké míry dřevomorka 

poškozuje nosnou funkci trámu v podmínkách půdy 

zaneřáděné holubím trusem. Ukáže-li se, že houba 

nesnižuje pevnost trámu, jen vypadá hnusně, 

postačí dřevo otřít Savem ze žebříku užitím hadříku.

Instrumentace experimentální verifikace degradace trámů dřevomorkou je kruciální etapou projektu záchrany půdních krovů. 

Bez analýzy mikorhýzy hrozí nástup paralýzy v deliveráblech grantu.
To implikuje akutnost periodické extrakce materiálu – ergo pravidelně zametat výtrusy dřevomorky na lopatičku.
Sekvencování DNA z výtrusů micélií je nutné iniciovat po morfologické selekci – paní Kučerová vybere z výtrusů holubí trus, jehož genetická informace je pro intence studie cizopasné houby irelevantní.
Pokud ale laserová interferometrie potvrdí insignifikantní deflekci konstrukce, bude validována premisa hypotézy, že degradace objektu je limitovaná na estetický aspekt. Pak lze od sekvencování vzorků opustit a pro dosažení cílů projektu stačí trámy umýt Savem – to provede Kučerová a doktorand Vomáčka jí podrží žebřík.

Nový začátek - napsala Jasmin Carmel

Nevěděla jsem, do čeho jdu, ani co mě čeká. Ale jedno mi bylo jasné – tohle, je nový začátek. 

„Třído, tohle je vaše nová spolužačka, Jasmin Carmel. Buďte na ni hodní a vezměte ji mezi sebe. Jasmin, posaď se tady.“ Učitelka mě jemně popostrčí dovnitř a ukáže na místo v první lavici. Rozhlížím se po davu nových tváří a srdce mi divoce buší. Ozve se pár pozdravů, a pak je ticho, všichni si mě zvědavě prohlížejí.
Ztěžka polknu a jdu se posadit na své nové místo vedle děsivě vyhlížející gotičky. „Ahoj,“ osloví mě hlubokým hlasem. „Normálně tady sedí Mila, ale zatím tu můžeš být místo ní.“
„Jo, dobře…d-díky,“ přikývnu. Shrbím záda a stáhnu se do sebe. Hlavně nikoho neotravuj, zní mi v hlavě. Musím se přesunout někam, kde nebudu nikomu překážet. Nechci, aby mě zase někdo nesnášel, nesmím zas všechno pokazit hned na začátku…

Permoníci - napsala Anna Vocelová

Zase to přišlo. Ťukají jí v hlavě, občas promluví. Nevidí je, ale ví, že existují. 

Zapne rádio, zesílí ho na maximum. Nic nepomáhá. Choulí se na zemi do klubíčka v touze ulevit si. Prášky by mohla jíst místo lentilek, kdyby jí po nich nebylo tak moc špatně. Na dvě hodiny usne. 

Když se vzbudí, hrají permoníci v její lebce pořádnou serenádu.
Napustí si vanu, přidá pěnu s vůní malin, úhledně složí svlečené oblečení a ponoří se do připravené lázně. Rozbalí tátovu žiletku a několika rovnými řezy na obou zápěstích konečně přehluší tu urputnou bolest hlavy. Úleva. 

Malinovka volně vytéká. Párkrát zvedne ruce na hladinu, než ji opustí poslední zbytky sil.

Courák Choceň Olomouc - napsal Jiří Wilson Němec

Potkal jsem kočku s psíma očima

Ale jinak je to kost
Já chci, ale ona si mě nevšímá
Je motýlkem mých snů, a že jich mám dost.

Sedí ve vlaku na čtverce naproti
A učí se anglická slovíčka
Můj mozek se klopotně lopotí
Jak vklouznout jí, jak vklouznout pod víčka.

Na každé zastávce přehodí nohou kříž
A že je nad čím zírat
Olomouc blíží se čím dál blíž
Když zápas nezačal, jak mohu jej vyhrát?

Sedí ve směru, já s mozkem, co kručí
Záchranná brzda nač je nač?
S kvílením brzd se mi vrhla do náručí
A vzdychla jen: Thank you very much.

Hodina dějepisu ve sklepě - napsal Marek Bucko

„Ahoj, ahoj! Pojďte dál! A nezouvejte se, ten váš chlapec zase zedničí ve sklepě, je tu všude rozšlapaná malta,“ informuje nás snacha Marcelka ihned po příjezdu na sobotní návštěvu k našim mladým.
„Ajaj! Co se děje?“ vyzvídám. 

Vždy, když Marcelka o synovi Michalovi mluví jako o „chlapci“, je to reklamace na jeho osobu nám - výrobcům - a něco se děje. 

Michal se totiž vždy, když ho něco rozčílí, uklidňuje manuální činností a opravami na jejich starším domečku.

TO NEJLEPŠÍ NA PRVNÍ POKUS - napsala Anna Vocelová

„No, to je dost, že tě konečně zase vidím, Marečku, ty se ani neozveš,“ vítá mě místo pozdravu máma.

Je mi třicet a nesnáším, když mi říká Marečku. A proč vlastně? 

Vždycky si myslela, že i „to druhý“ bude kluk, aby si spolu s bráchou mohli hezky hrát. Jenže jsem se narodila já, holka Mariana. Tím děsným jménem se mi pomstila snad proto, aby ze mě Marka mohla udělat aspoň v těch svých zprzněných zdrobnělinách.
„Ahoj mami, prosím tě, nepřeháněj, viděly jsme se před 14 dny.“
„Nene, ve čtvrtek předminulý týden, to už je 16 dní,“ opraví mě. „Počkej, zavolám tátu, ještě něco dělá na zahradě.“
Kdyby záleželo na mě, volat ho nemusí, jenže jí na mně nezáleželo nikdy, takže nemá cenu ji zadržovat.
Tátovi jsem totiž dost jedno. „To nejlepší se mi stejně vždycky podařilo na první pokus,“ komentoval pokaždé mámino povídání, když si na setkáních s přáteli vyprávěli o dětech. Vždycky se zasmál svému ubohému vtipu. Čím častěji ho opakoval, tím více se smál sám. Trapák.

Spisovatel a Múza - napsala Jasmin Carmel

Mladý spisovatel si marně lámal hlavu nad pokračováním svého románu.
„No tak, Múzo moje, kde jsi, abys mě políbila? Potřebuji inspiraci…“
Marně volal a marně prosil, půvabná nymfa si lebedila na obláčkové duchně a zlomyslně pozorovala autorovo trápení. 

„To víš že jo, ještě abych ti to zase ulehčovala. Většinu práce jsem udělala za tebe, je načase, aby ses konečně začal taky snažit sám.“

Poučení: Občas se na tebe Múza prostě vybodne.

Finke - část druhá - napsal Martin Paruch

Doma jsem si střed Austrálie představoval jako obrovskou pláň bez vegetace. S rudým masivem Uluru někde na obzoru. Jako kus Marsu omylem umístěný na Zemi. Romantické peklo spálené sluncem a protkané trasou historické Stuartovy expedice z roku 1862. Jako první tudy dokázala přejít kontinent od severu k jihu a neumřít.
Ve skutečnosti je to ale s touhle pustinou trochu jinak. Jednou za čas do ní přijdou biblické deště. Vyprahlou krajinou se prožene voda. Spousta vody. Probudí neviditelný život schovaný před sluncem pár centimetrů pod povrchem pouště. Uschlé keře se obalí tuhými zelenými lístky a hmyzem.

Putování deltou bengálských veletoků - napsala Věra Jelínková

Bidešiní v moři otázek

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu zaplavili lidé a zavazadla. Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky. Ženy v barevných tunikách s volnými kalhotami salvár kamíz sedí v hloučcích, závoj orna jim splývá přes vlasy a ramena; stráží zavazadla a tiše spolu rozmlouvají. Muži v bílých háčkovaných pokrývkách hlavy, jaké nosí muslimové jižní Asie, nedočkavě přecházejí po nástupišti, jiní lelkují.

Štramberk – historická perla Podbeskydí - napsala Kamila Sochová

Historická perla posazená mezi třemi kopci, staré dřevěnky přilepené na sobě jak vlaštovčí hnízda, křivolaké uličky, známé i pečlivě utajené vápencové jeskyně, všude se line vůně perníku. Tomu všemu vévodí nepřehlédnutelná dominanta, strážní věž Trúba. Moravský Betlém, tak je nejčastěji nazýváno malé městečko v podhůří Beskyd, Štramberk. 

Pojďte se seznámit.

Jeskyně Šipka – kde začíná příběh života
Vstup do této volně přístupné jeskyně na hoře Kotouč vás přenese do dob pravěku, kdy tu střídavě žili neandrtálci, jeskynní medvědi, lvi, mamuti, 

a další prehistorická zvířata.

Tušení - napsal Libor Frank

Rád bych našel odpovědi
Od chytrých, co vždycky vědí

Jestli háček na rybu
Chytání považuje za chybu

Zda-li perník z Pardubic
Si myslí, že je něco víc

Jak tatérovi jehla pomůže
Vpravit barvu přímo do kůže

A co nůž v rukou řezníka
Když před ním prase utíká

Jak myslí láhev kolem vodky
Co cítí sousedovy spodky

U babi - napsala Lucie Vinklárková

Sotva jsem s dlouhým zavrzáním otevřela dveře do bytu, vdechla jsem tu starou známou vůni. 

Je hořkosladká, stejně jako vánočka namazaná máslem a medem a k ní hrnek instantního kafe. Charakteristická snídaně, snad mě zítra nemine. Tahle hořkosladkost ale není všechno. Pach starého oblečení v dubové skříni s levandulí, co v látkovém pytlíčku leží na jejím dně. Nechybí ani lahodná vůně játrových knedlíčků, které babi asi zrovna vaří. A ještě něco tu je, zápach načichlé sedačky, na které sedával děda a vychutnával si doutníky, jeden za druhým. Je zřejmé, že se to z pohovky někdo snažil vydrhnout nebo vyvětrat, ale bez ohledu na počet pokusů to nemělo efekt.
Do uší mi leze lehké ťukání sklenic s marmeládami. Zní to, že babi hledá něco ve špajzu. V pozadí slyším slabě hrát televizi, tipuju to na A-Z kvíz. Ale je tu ještě něco, musím se chvilku soustředit, abych pochopila, že si babi brouká písničku „U stánků“ od Brontosaurů. Bohužel ji ale vytrhnu z momentu zavřením dveří, jejichž kovový zámek vždy hlasitě zaklapává do zárubní.

Zdolání věže - napsala Miriam Speváková

“Dýchej, nedívej se dolů a dýchej,” říkám si pro sebe, zatímco napínám všechny svaly. Prsty již necítím, jak silně svírám síť, po které šplhám. 

Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech a skákali v korunách stromů, ale já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky. 

Když nám instruktorka sdělila, že nás čeká už poslední část do konce naší návštěvy, přikázala jsem si: „Tohle už musím zvládnout.”  

A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit. 

Návštěva u babičky - napsala Tereza Auderová

Stojím před starým činžovním domem. Oči zavřené, nadechnu se. Košíčky podprsenky zaúpí pod náporem vzduchu v plicích. A pusou dlouze vydechnu. Ruce se mi lehce chvějí a konečky prstů mám úplně ledové. 

Poodstoupím. Zakloním hlavu a celý dům si prohlédnu. Není menší, nebo já větší? 

Vzpomínky mi projedou celým tělem jako malý mravenečci. Pohledem sjedu níž. Přešlápnu z nohy na nohu. Nakloním se k interkomu a zazvoním. Otlak na palci si promnu a čekám. Zkusím zazvonit ještě jednou. 

„No, tak nic,“ pronesu polohlasně a cítím zklamání, ale možná i procento úlevy. 

Jako by mě někdo slyšel, mými bubínky projede brzdící lokomotiva: „Nooo, prosim?“

„Ahoj babi, tady Tereza.“
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“

Talíř a šuplík - napsala Lucie Vinklárková

Talíř hledal nové bydlo. Celý den chodil po kuchyni a hledal perfektní místo, kam by se uložil. Obešel spoustu polic a skříněk a všechny byly pěkné, ale talíř stále nebyl spokojený.
Když v tom se najednou talíř zastaví ve svých stopách a jen civí před sebe. „To je ten nejkrásnější šuplíček, co jsem kdy viděl! To je on! Nechci žádný jiný!“
Zabral za jeho úchytku, aby se vysunul a snažil se si do něj lehnout. Ale nešlo to, talíř byl moc velký a do šuplíku se nevešel. Tak si vzal si do ruky malé kladívko, sedl si před šuplík a postupně ze sebe začal odťukávat malé kousky.
„Au! Jeden střep, a šup s ním do šuplíku. Au! A Druhý střep, a šup s ním taky do šuplíku…“
V tu chvíli se ozval šuplík: „To je hezké, jak o místo u mě usiluješ. Jen pokračuj, podaří se ti to.“ A k talířově radosti se do šuplíku všechny střepy vešly.
Když už mu ale nezbývalo moc k rozbití, zastavil se. „Tohle je můj poslední kousek. Jestli ho odlomím, bude po mě,“ uvědomil si.

Orlí mistr od Isyk-külu - napsala Věra Jelínková

Auto má upadlé kliky, volant se komíhá ze strany na stranu, všechny kontrolky svítí a pavučina na čelním skle vypadá jako jemná vitráž. Vetchý vůz se kodrcá z Bokombajeva, kyrgyzského okresního města na břehu jezera Isyk-kül. Prašná cesta se vine mezi kopci pokrytými zeleným sametem a na obzoru se rýsuje kulisa zasněžených horských štítů Ťan-šanu. Daleko za městem na úpatí hor se krčí rodinná farma se dvěma stálými obyvateli, třemi psy, koněm, krávou s teletem, hejnem krocanů a jedním orlem skalním.

Vzpomínky na Kavkaz a léto 1989 - napsal Jarda Valach

Na treku po Kavkaze jsem byl s Tomem a Davem, kolegy z fakulty. Bylo léto 1989. 

Naše dvět hostitelky z tehdejšího Sovětského svazu jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás do Gruzie a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.

To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky. 

"V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara," odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení.

Jak nepsat můj nejzajímavější zážitek aneb Můj den v zoo - napsala Jasmin Carmel

Ráno jsem se vzbudila v 7:15, když mi zazvonil budík. Vstala jsem z postele a šla si do koupelny vyčistit zuby. Přemýšlela jsem, jestli se stihnu i osprchovat, ale pak jsem došla k názoru, že hodina a půl mi na to fakt nestačí. Takže budu muset jít ven s mastnou hlavou, pecka.
Tvl, to je fakt vopruz ale, vůbec, nějaká blbá zoo… to byl zas nápad tý krávy úči zase někam vyrazit…
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…

Báseň o víkendovém kurzu - napsala Anna Vocelová

Trochu bych si zabásnila, 

co jsem se zas naučila:

Shit-detektor vždy je nutný, 

aby text náš nebyl hutný.

Pasivem neprznit díla, 

přímá řeč je větší síla.

Zpětná vazba potřeba je, 

díky ní náš text jen zraje.
Napsat vždy poutavý háček, 

do děje vstup bez vytáček.

Díky Dano, za tvá slova, 

ráda přijdu zas a znova.