Tušení - napsal Libor Frank

Rád bych našel odpovědi
Od chytrých, co vždycky vědí

Jestli háček na rybu
Chytání považuje za chybu

Zda-li perník z Pardubic
Si myslí, že je něco víc

Jak tatérovi jehla pomůže
Vpravit barvu přímo do kůže

A co nůž v rukou řezníka
Když před ním prase utíká

Jak myslí láhev kolem vodky
Co cítí sousedovy spodky

Status projektu: přehodnocení znehodnocení půdních krovů vlivem napadení trámů dřevomorkou - napsal Jarda Valach

Projekt zkoumá, do jaké míry dřevomorka 

poškozuje nosnou funkci trámu v podmínkách půdy 

zaneřáděné holubím trusem. Ukáže-li se, že houba 

nesnižuje pevnost trámu, jen vypadá hnusně, 

postačí dřevo otřít Savem ze žebříku užitím hadříku.

Instrumentace experimentální verifikace degradace trámů dřevomorkou je kruciální etapou projektu záchrany půdních krovů. 

Bez analýzy mikorhýzy hrozí nástup paralýzy v deliveráblech grantu.
To implikuje akutnost periodické extrakce materiálu – ergo pravidelně zametat výtrusy dřevomorky na lopatičku.
Sekvencování DNA z výtrusů micélií je nutné iniciovat po morfologické selekci – paní Kučerová vybere z výtrusů holubí trus, jehož genetická informace je pro intence studie cizopasné houby irelevantní.
Pokud ale laserová interferometrie potvrdí insignifikantní deflekci konstrukce, bude validována premisa hypotézy, že degradace objektu je limitovaná na estetický aspekt. Pak lze od sekvencování vzorků opustit a pro dosažení cílů projektu stačí trámy umýt Savem – to provede Kučerová a doktorand Vomáčka jí podrží žebřík.

Zdolání věže - napsala Miriam Speváková

“Dýchej, nedívej se dolů a dýchej,” říkám si pro sebe, zatímco napínám všechny svaly. Prsty již necítím, jak silně svírám síť, po které šplhám. 

Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech a skákali v korunách stromů, ale já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky. 

Když nám instruktorka sdělila, že nás čeká už poslední část do konce naší návštěvy, přikázala jsem si: „Tohle už musím zvládnout.”  

A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit. 

Návštěva u babičky - napsala Tereza Auderová

Stojím před starým činžovním domem. Oči zavřené, nadechnu se. Košíčky podprsenky zaúpí pod náporem vzduchu v plicích. A pusou dlouze vydechnu. Ruce se mi lehce chvějí a konečky prstů mám úplně ledové. 

Poodstoupím. Zakloním hlavu a celý dům si prohlédnu. Není menší, nebo já větší? 

Vzpomínky mi projedou celým tělem jako malý mravenečci. Pohledem sjedu níž. Přešlápnu z nohy na nohu. Nakloním se k interkomu a zazvoním. Otlak na palci si promnu a čekám. Zkusím zazvonit ještě jednou. 

„No, tak nic,“ pronesu polohlasně a cítím zklamání, ale možná i procento úlevy. 

Jako by mě někdo slyšel, mými bubínky projede brzdící lokomotiva: „Nooo, prosim?“

„Ahoj babi, tady Tereza.“
„Terezko, to si ty?“
„Pustíš mě dovnitř?“

Talíř a šuplík - napsala Lucie Vinklárková

Talíř hledal nové bydlo. Celý den chodil po kuchyni a hledal perfektní místo, kam by se uložil. Obešel spoustu polic a skříněk a všechny byly pěkné, ale talíř stále nebyl spokojený.
Když v tom se najednou talíř zastaví ve svých stopách a jen civí před sebe. „To je ten nejkrásnější šuplíček, co jsem kdy viděl! To je on! Nechci žádný jiný!“
Zabral za jeho úchytku, aby se vysunul a snažil se si do něj lehnout. Ale nešlo to, talíř byl moc velký a do šuplíku se nevešel. Tak si vzal si do ruky malé kladívko, sedl si před šuplík a postupně ze sebe začal odťukávat malé kousky.
„Au! Jeden střep, a šup s ním do šuplíku. Au! A Druhý střep, a šup s ním taky do šuplíku…“
V tu chvíli se ozval šuplík: „To je hezké, jak o místo u mě usiluješ. Jen pokračuj, podaří se ti to.“ A k talířově radosti se do šuplíku všechny střepy vešly.
Když už mu ale nezbývalo moc k rozbití, zastavil se. „Tohle je můj poslední kousek. Jestli ho odlomím, bude po mě,“ uvědomil si.

Orlí mistr od Isyk-külu - napsala Věra Jelínková

Auto má upadlé kliky, volant se komíhá ze strany na stranu, všechny kontrolky svítí a pavučina na čelním skle vypadá jako jemná vitráž. Vetchý vůz se kodrcá z kyrgyzského okresního města Bokombajevo na břehu jezera Isyk-kül. 

Prašná cesta se vine mezi kopci pokrytými zeleným sametem a na obzoru se rýsuje kulisa zasněžených horských štítů Ťan-šanu. Daleko za městem na úpatí hor se krčí rodinná farma se dvěma stálými obyvateli, třemi psy, koněm, krávou s teletem, hejnem krocanů a jedním orlem skalním.

Vzpomínky na Kavkaz a léto 1989 - napsal Jarda Valach

Na treku po Kavkaze jsem byl s Tomem a Davem, kolegy z fakulty. Bylo léto 1989. 

Naše dvět hostitelky z tehdejšího Sovětského svazu jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás do Gruzie a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.

To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky. 

"V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara," odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení.

Jak nepsat můj nejzajímavější zážitek aneb Můj den v zoo - napsala Jasmin Carmel

Ráno jsem se vzbudila v 7:15, když mi zazvonil budík. Vstala jsem z postele a šla si do koupelny vyčistit zuby. Přemýšlela jsem, jestli se stihnu i osprchovat, ale pak jsem došla k názoru, že hodina a půl mi na to fakt nestačí. Takže budu muset jít ven s mastnou hlavou, pecka.
Tvl, to je fakt vopruz ale, vůbec, nějaká blbá zoo… to byl zas nápad tý krávy úči zase někam vyrazit…
No, co mi zbejvá, absenci ve škole mám fakt vobří, takže na školní akci prostě bejt musim. I když je to takovej vopruz…

Báseň o víkendovém kurzu - napsala Anna Vocelová

Trochu bych si zabásnila, 

co jsem se zas naučila:

Shit-detektor vždy je nutný, 

aby text náš nebyl hutný.

Pasivem neprznit díla, 

přímá řeč je větší síla.

Zpětná vazba potřeba je, 

díky ní náš text jen zraje.
Napsat vždy poutavý háček, 

do děje vstup bez vytáček.

Díky Dano, za tvá slova, 

ráda přijdu zas a znova.

Australský les - napsal Jan Smrčka

Vidím kámen pod borovicí a posadím se něj. Slunce tu nepálí a pod stromy je opravdu příjemně. Les je totiž jediné místo, kde v Austrálii bují život. 

Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Vrstva je až 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není zrovna přátelská. 

„Levá, levá, levá!" velí vedoucí mravenců. K tomu slylším pokyny dopraváků, kteří dohlížejí na to, aby se proudy nosičů nesrazily. 

Přeháním, ale vnímám, jak to pod mýma nohama žije. 

Pracovníci, nosiči, průzkumníci, bojovníci, velitelé, sanitáři, samotáři, mladí, staří... Všichni, co sem patří.

Nevidím je, ale jsem si jistý, že tu jsou. 

Mám paranoidní pocit Heroda, který hraničí s jistotou. Někdo z nich po mně jde. Jen nevím, kdo to je. 

Ptáci, to jsou jiní kabrňáci! S nimi je mi dobře. Vůbec mi nevadí. Nebojí se promluvit a nejspíš mají pravdu. 
"Uáááá. Uááá." Souhlasím, ačkoliv to uááá je australsky australské. 

Finke - část druhá - napsal Martin Paruch

Doma jsem si střed Austrálie představoval jako obrovskou pláň bez vegetace. S rudým masivem Uluru někde na obzoru. Jako kus Marsu omylem umístěný na Zemi. Romantické peklo spálené sluncem a protkané trasou historické Stuartovy expedice z roku 1862. Jako první tudy dokázala přejít kontinent od severu k jihu a neumřít.
Ve skutečnosti je to ale s touhle pustinou trochu jinak. Jednou za čas do ní přijdou biblické deště. Vyprahlou krajinou se prožene voda. Spousta vody. Probudí neviditelný život schovaný před sluncem pár centimetrů pod povrchem pouště. Uschlé keře se obalí tuhými zelenými lístky a hmyzem.

Dano, nezlob mně - napsal Honza Smrčka

Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. Věřil jsem, že by to mohlo zabrat.

„Jen se to nesmí zbabrat, vole," nabádal jsem se. Jenže to se lehce řekne, ale...
„Jen nebreč a piš. Konec konců námět máš, kašli na spolužáka Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Dala jsi mi jeho psaní za vzor a já jsem nadšeně souhlasil. Tak proč mi to nejde?

Probouzím se ze spaní. Mám žízeň a v hlavě mi rezonuje: „Dano, nezlob mně!" 

Žízeň a nevyřčená otázka „Jak na to?" mně vyhnaly z postele. Z toho ráje na zemi. Jdu si pro vodu, zapínám psadlo. Je ráno, snad půl čtvrté. Pronásleduje mě myšlenka:

„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" ptám se sám sebe ve ztichlém spícím domě.
„No, přece tím, že to Daně řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"

Sourozenci - napsala Lucie Vinklárková

„Hej, slyšíš to?“
„Nejsem hluchá, bohužel.“
„A nepůjdem jim něco říct?“
„A co bys jim tak řekl, Einsteine?“
„No ať na sebe přestanou vřeštět. Co asi?“
„Jasný, a to určitě zabere. Pak dá táta mámě pusu a pochválí jí vlasy.“
„No, a proč by ne?“
„Protože pak se probudíš, víš?“

JEN NA PÁR DNÍ - napsala Anna Vocelová

„Pacientka geriatricky křehká s dlouhodobě nepříznivou prognózou vzhledem k věku, komorbiditám a vlastním sníženým rezervám…“ stálo v propouštěcí zprávě. 

„To víte, je jí devadesát, ale v nemocnici s ní už víc udělat nemůžeme,“ dodal ošetřující lékař. Přeloženo do lidštiny: „Je to špatný, možná jen na pár dní, ale tady by už jen zabírala místo. Buď si ji vezmete domů, nebo můžeme kontaktovat nějakou léčebnu dlouhodobě nemocných.“

MOJE CESTA DO MALÉ ASIE - napsala Tereza Auderová

Ten den babí léto nabíralo na síle a já se těšila na jedno z posledních piv letošního roku v Riegrových sadech. V šatičkách a pohodlných sandálkách jsem stepovala před domem. Pohledem jsem těkala z jedné strany ulice na druhou a vyhlížela Honzu. Moji tříměsíční známost. 

„Má deset minut zpoždění!“ povzdechnu si.

Vtom se zpoza rohu vyřítí auto za ohlušujícího zvuku klaksonu. Z otevřeného okénka na mne mává Honza: „Naskoč!“ a přidá zářivý úsměv.

Trochu nejistě jsem se pousmála a dle příkazu nasedla. K mému překvapení se rozhodnul odpolední plán úplně jinak. Zaměstnanci, se ukázali jako pracanti měsíce a dostali na víkend dle jejich slov „našlapanou káru“. 

Nejsem žádný nelida, abych jim kazila radost, a tak jsem svolila k projížďce. 

Po pár minutách mi došlo, že jízda v novém autě s nadšením a profesní deformací k autům vlastní, se spolucestující nebavili o ničem jiném, než o autech!

Ztracená v Praze - napsala Lucie Vinklárková

Když jsem konečně vylezla z nádraží, obloukem obešla všechny jedince, kteří nevypadali, že by si dokázali sáhnout ukazováčkem na špičku nosu a došla na zastávku, oddechla jsem si. 

,,Tak a teď už si jenom patnáct minutek posedíme v tramvaji a jsme v teploučku a měkoučku na hotelu,“ říkala jsem si. 

A jako na zavolanou, tramvaj stojí přede mnou a já nastupuju. Cvakám si jízdenku, pokládám batoh i kufr a konečně sedím. 

Jak si tam tak lebedím se sluchátkama v uších, slyším najednou tlumeně: ,,Příští zastávka, Dlouhá třída.“
Podívám se do mobilu na jízdní řád, ať vidím, jak dlouho ještě pojedu. No, ale moment, tady žádná Dlouhá třída není.

Referát: Jak psát cestopis pomocí všech smyslů - připravila Dagmar Kokešová

Smysly nejsou samoúčelné ozdoby – jsou funčkním nástrojem důvěryhodnosti, autenticity. Jsou důkazem, že autor byl na místě – a ví, proč o něm píše.

ZRAK (vidím) 

Viděl by to jen někdo, kdo tam byl déle než pět minut?
Funkce: orientace, kontext, konkrétnost
Používej: barvy, světlo, pohyb, detaily, které by turista přehlédl
Vyhýbej se: katalogovým výčtům, pohlednicovým klišé
❌ Špatně: Město bylo krásné, barevné a velmi živé.
Proč nefunguje:
– abstraktní hodnocení
– zaměnitelné pro stovky míst
– žádný důkaz přítomnosti
✅ Dobře: Fasády domů byly oprýskané do tří vrstev barev a mezi zaparkovanými auty se sušilo prádlo na provazech.
Proč funguje:
– konkrétní vizuální detail
– nezaměnitelnost
– čtenář „vidí“

Bahnzeit - část poslední - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jacek Rużyczka, Wikipedie

Pátek: Wien Hauptbahnhof - Praha hl. n.

(5. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Bahnzeit na Prahu mě čeká ve 13:10.
Po včerejším koncertě ve zmijí díře (Viperroomu)  s černobílými rockery se mi ve Vídni zalíbilo. Připadala jsem si tam jako v pražském devadesátkovém klubu Bunkr.

V srdci Ťan-Šanu mezi nebem a peklem - napsala Kamila Sochová

Kyrgyzstán, pohoří Ťan-Šan, pod sedlem Ťuz, 

3 900 m. n. m. Je šest hodin ráno, teplota sotva na nule, od pusy s každým vydechnutím stoupá obláček páry. Otevírám oči a ve slabém denním světle vidím, že stan je omrzlý i zevnitř, kapičky rosy přes noc vytvořily malé perličky, které lze jen stěží nehty odloupnout. Honza ještě v klidu oddechuje. Ani nevím, jestli jsem víc spala, nebo bděla, každopádně vím, že to bude náročný den, a to ještě netuším, co vše nás čeká. 

Tyrkysové jezero - napsal Šimon Pravda

Tektonické desky
se srazily.
Dno moře
se do světa vylilo.
Hory vystoupily
z vyprahlých
hlubin země.
A tam nahoře
sníh, ty vločky,
co tak nesnesitelně
pomalu padají,
aby nakonec roztály
v tyrkysové jezero
dole v údolí

Hladina zamrzla
v zrcadlo mezi
nebem a nebem,
kde nejvyšší místo
teď v téhle chvíli je led,
na kterém právě stojím.

Psaní dává křídla - novoroční zpravodaj 1/2026

Milí přátelé psavci!

Začíná rok Arnošta Lustiga

Měla jsem v životě mnoho skvělých učitelů. 

Ti nejdůležitější byli rodiče. Dali mi bezpodmínečnou lásku a ani za totality neskrývali své názory, abych dokázala rozpoznat dobro od zla. 

Foto: M.Salajka

Měla jsem i skvělé dědečky. Jeden bojoval v první světové válce jako legionář a za první republiky objížděl svět. Po komunistickém puči v roce 1948 o všechnu kariéru přišel. Díky němu jsem pochopila, že zážitky a zkušenosti z cest nikomu nikdo nevezme a že s humorem se dá všechno přežít. Druhý dědeček byl z chudé rolnické rodiny a věřil komunismu. Když přijeli v roce 1968 ruské tanky, dal mi do vínku, že tváří v tvář poznání můžeme své postoje přehodnotit. Devadesátiletý spisovatel Viktor Fischl mi poskytl naději, že stáří se dá nosit i vznešeně jako kytka na klopě kabátu. Mým literárním mentorem a velkým vzorem byl Arnošt Lustig. Zažil holokaust a přece dokázal odpouštět. Odpouštět, ale ne zapomenout, aby se lidská zvěrstva už neopakovala. Níže si o něm můžete přečíst...  

Vaše Dana

---

„Pokud by lidstvo bylo román a já psal jeho poslední kapitolu, končila by slovem naděje.“
Arnošt Lustig

Desetidílný dlouhodobý prezenční kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA 

začíná 29. ledna od 17.30 v Opletalce.

---

Dlouhodobý kurz o 5000 Kč levnější s kódem ug782ewq

Lustigův odkaz v době umělé inteligence

Desetidílný kurz Psaní podle Lustiga 

Už ve čtvrtek 29. ledna začíná dlouhodobý intenzivní kurz s Danou a Natašou. Budeme psát úkoly podle zadání i tvořit vlastní knihy a také přemýšlet o tom, co to znamená být spisovatelem v době AI. 

"Myslím si, že Arnošt by AI neviděl jako protivníka literatury, ale jako zkoušku jejího smyslu," říká Dana. "On se nebál pokroku, měl však odpor k prázdnotě. Umělá inteligence totiž může napodobit tón, strukturu, dokonce emoci – ale stroj neprožil strach, hlad, ponižování ani volbu mezi dobrem a zlem. Nemůže mluvit za mrtvé, protože nic neztratil a nic nepřežil. A to by Arnošt považoval za nebezpečné. 

Určitě by se nechtěl dožít světa, v němž by se knihy rodily bez bolesti a bez studu, kdy by se autor schoval za generovaný text a z paměti tragédií se stala pouhá estetická dekorace."

Arnošt Lustig byl především svědkem, pro kterého psaní nebylo technikou, ani kariérou, ale mravní nutností.

Ovšem paradoxně tak AI může možná posílit roli spisovatele. V okamžiku, kdy stroj dokáže psát „jako někdo“, musí se spisovatel znovu ptát, proč píše on sám. To nejpodstatnější v literatuře přece neleží v dokonalosti formy, nýbrž v lidské paměti, svědomí a odvaze dát svému hlasu jméno. A to byl Arnošt. Chtěl uchovat paměť, dát hlas těm, kteří o něj přišli. A znovu a znovu se ptát, co člověka dělá člověkem i v mezních situacích. 

---

Arnoštu Lustigovi by letos v prosinci bylo sto let. 

Pro nás vzpomínání vyvrcholí literárním večerem na Dobešce, 

kde se tradiční autorské čtení promění v živou lekci PSANÍ PODLE LUSTIGA. 

Podzimní setkávání se ponesou v duchu příprav Lustigovského divadelního projektu, kde vyučovat bude i Aristoteles, Hemingway a Ezop. Kdo se chce přidat? 

Pište na info@danaemingerova.cz a do předmětu uveďte "Dobeška AL100".

Vánoční etudy - napsala Sabina Prisender

Sněhem do Betléma
"Mĕ zebou nohy."
"To známe, už se ti nechce. Vydrž, už jen dva kilásky. Když to ujde ten malej, tak ty taky."
Dĕdova široká záda nekompromisně rázují houštím směrem kostel. Je ještě hroooznĕ daleko. Všude namrzlo a polotma, ačkoliv je po obĕdĕ. Kačka klesne do závěje.
"Nedojdu tam, asi tady umřu."
"Nehrej herečku, jdeme! Mamka řekla až k Ježíškovi, a co řekne mamka to platí. Nenaloží vám nic, když za ním nepřijdete. Copak nejsi zvědavá, jak letos vypadá?"

Ezop a Krylov - napsal Jaroslav Valach

Ezop se prochází lesem a vyhlíží inspiraci pro bajky. Také Krylov se prochází lesem a hledá, co by mohl literárně zpracovat.
Lvi, medvědi, orli i hovniválové se jim už zdaleka vyhýbají. Nepotřebují být zase vláčeni příběhy s pochybnou moralitou a být pro své domnělé vlastnosti terčem posměchu jiných zvířátek!

10 důvodů, proč navštĕvovat Prahu - napsala Sabina Prisender

1. Každý je z ní nadšený. Právem.
Její sláva hvĕzd se dotýká....jako by platilo až teď.
Celý Západ tam chce, celý Východ už tam je.
Západ se s vámi v teplé obuvi pomalu prosunuje Mosteckou a Východ vás zvláštní staročeštinou obslouží v každém menší baru a obchodĕ. Křižovatka svĕtů, křižovatka vĕků. Tĕžko říct, který prvek převažuje. 

Vzniká tím napětí a to škodí srdci. Proto má Praha pro jistotu srdce dvĕ.

Referát: Akční psaní - připravila Dagmar Kokešová

Vytvořeno na základě rozboru a vylepšení Honzova textu o Autrálii:

Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil a byl jsem na pozoru... 

1. CO JE AKČNÍ PSANÍ
Akční psaní je způsob vyprávění, ve kterém autor:
nehodnotí,
nevysvětluje,
nepojmenovává pocity,
ale ukazuje svět skrze čin, detail a reakci těla. Čtenář si význam domyslí sám.
Zásadní poučka: Když to můžeš ukázat, nepopisuj, nehodnoť, ale ukaž to.

Australská havěť a létající doktor - napsal Jan Smrčka

Kalhoty jsem měl zastrčené do ponožek, košili se zapnutými rukávy a oči otevřené. Hadi, brouci a bůhví co dalšího, co člověka může v Austrálii připravit o život. Pořídil jsem si také speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt.


Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž.

Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Brzy jsem to pochopil. 

Vyrazil jsem se třeba projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.

My Evropani jsme zvyklí , že z vesnice do vesnice se dá dojít. Tady je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.

Na sever a na jih - napsal Libor Frank

Severní pohled přímo od kolen 

Přes nejkrásnější údolí všech žen 

V srdci muže plamen zahoří 

Pokud na obzoru objeví i pohoří

Kdo z hrudníku se vydá na jih
Dobře ví, co může najít
Přes břišní pláně přeletí
Až do míst možného početí

Vánoční dopis - napsala Hana Hermanová

Žáci 2.B základní školy Pavlíka Morozova Winstona Churchilla píšou dopis panu ministrovi v nové době

Je právě to líné bezčasí mezi Štědrým dnem a Silvestrem, miska s bramborovým salátem je prázdná a linecké a medvědí pracky tiše a ochotně okorávají na plastovém tácku, co se tváří, jako že je z křišťálu. Ale zatímco doma je bezčasí, venku se točí kola dějin. 

Procházka Berounem - napsal Jan Smrčka

Beroun je velmi malé město s neuvěřitelně velkým počtem přívlastků, které všechny platí. Vyberu jich jen pár - královské, historické, okresní, trhovské.

Beroun měl zajímavý vývoj. Tak malé město má pouze jeden kostel, kostel svatého Jakuba. Kostel je Římskokatolický. To zní z pohledu historie neutrálně. V protikladu ke kostelu je Nám Mistra Jana Husa, kterému vévodí mistrova socha. V souladu s nimi je dům s výrazným husitskými grafity.

REFERÁT O BAJKÁCH - připravila Nataša Richterová

Víme už, že každé literární dílo má 3 základní – viditelné - části: 

Začátek – uvedení do děje 

Prostředek - zápletka, peripetie 

Konec – rozuzlení 

Každé literární dílo by mělo mít také čtvrtou – neviditelnou – část a to vědomí, proč jsme to psali. My to ještě kolikrát na začátku psaní nevíme. Přichází to k nám postupně, ale na konci příběhu musíme mít jasno. Problém je, že někdy se udělá jasno až po několikátém přepsání… 

Hledání této čtvrté části se cvičí na bajkách.

Jak Aranka Demeterová a Zoltán Arpád slavili svátky aneb ne každý touží po bílých Vánocích - napsal Marek Bucko

„Zoltí, za čtrnáct dnů budou Vánoce…“ prohodila mimoděk Aranka večer v posteli poté, co… co… No, co zhasli.
„Co to sem teď motáš? Vánoce… Zase. Dyk byly tudle, nedávno!“
„Já jenom, že budeme muset sehnat nějaký dárky pro děti,“ řekla a pak se uculila: „No, když už jsme u dětí… Dával sis pozor?“
„Jak v Tescu před detektivem v obleku!“ zubil se Zoltán. „A Aranko, sehnat darky mysliš jako… Koupit???!!!“
Aranka pokrčila rameny a neznatelně pomalu přikývla.

Můj nejzajímavější zážitek aneb jak na první úkol - radí Dana Emingerová

O čem psát? Míto co říct!!!
Kterýkoliv zájemce o můj kurz PSANÍ PODLE LUSTIGA musí na první lekci zvládnout Arnoštovo oblíbené zadání, a to napsat jednu stránku (kolem 1800 znaků) na téma MŮJ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ ZÁŽITEK. Podstatou úkolu je si uvědomit, že čtenáře nezajímají něčí niterní úvahy o tom, zda bylo v autorově životě úžasnější to či ono. Příspěvek musí být zajímavý pro čtenáře. Psaní je hlavně o obsahu.
Občas vzniknou i absurdní kuriozity, viz níže... Možná se zasmějete. Ale prosím vás, takhle ne!

Od lahváčů k Samádhí - napsal Yakeen J. Helus

Indie 2025-26 

Musely se hlavně obrousit všechny zbytky zeleného nápisu 10°, aby víčka piva vypadala jako uzávěry takzvané osmičky. Aby byla stříbrná, čistá. S nimi již Karel mohl jít do práce, a beze strachu ukázat tašku vrátnému. 

Psal se rok 1973. 

Lachema Kaznějov, v obci kde jsem vyrůstal, byla na vrcholu produktivity, zaměstnávala 4000 lidí a měla přísné vrátné.
Později se ukáže, že Karel, otčím, svůj vztah k alkoholu nezvládne. S alkoholickou demencí si pořídí klid od všeho.

Čtvrtek: Venezia Santa Lucia - Wien Hauptbahnhof - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudí mě déšť bubnující do okenních tabulí. Bahnzeit mám v 9:56. 

Hotelovým pokojem duní temné tóny Helpless Child od Swans a já bojuji se stařičkým fénem. Snad nezmeškám svůj vlak – jediný přímý spoj do Vídně. Cena jízdenky se tentokrát vyšplhala na dvojnásobek. Hádám, že v něm nebudu sama. Ačkoliv jsem se posmívala starému telefonnímu přístroji na nočním stolku, vytáčím naléhavě recepci: „Můžete mi do pěti minut přinést pořádný fén? Za půl hodiny mi jede vlak. S tím, co mám, bych tu byla do zítřka.“ 

MOTÝLCI - napsal Jiří Wilson Němec

(Bacha, trošku horor...)

Na stěně sedí pět motýlků, dva jsou velcí a tři malí
Pět izolovaných hotýlků, pět čirých skel je halí.
Sedí si ve svých placatých rotundách
a ani jeden nemůže na žádný tah…

Jeden má kravatu už z pampy, 

druhý se jmenuje Papilio palamendes.
Vášnivý polibek let lampy třetího hřeje snad dodnes.
Čtvrtý nezvládl kulmování tykadélka,
teď krátká, byla kdysi velká.

Pátý je krasavec, motýl Emanuel, 

s Makovou panenkou hrál svůj duel.
Zmáknul tenkrát kamerový zkoušky, 

slávu hvězdy hltal plnými doušky.
Jako feťák však nakonec skonal, 

etylacetátem se ufetoval …

Super bejvák v našem obýváku má i tvoje oko v lihovým láku …

Kashmir - napsal Martin Paruch

Vypnul jsem letový režim. Za okýnkem se mihl na letištní budově nápis Srinagar. Ve sluchátkách mi hráli Led Zeppelin. Kashmir. “Let the sun beat down upon my face.”
Hranolky s ukazatelem signálu na horní hraně telefonu se párkrát protočily a pak se už nestalo nic. Vůbec nic. Bezradně jsem koukal na display. Data jsem měl zaplacená a ještě v Dillí všechno fungovalo bezvadně. Ne že bych si potřeboval hned zavolat, ale nemít přístup k internetu byl problém. V mobilu jsem měl uložené všechno. Třeba ubytování pro dnešní noc. Matně jsem si pamatoval, jak se místo noclehu jmenuje, jenže stejně nebo podobně se jmenovala stovka dalších.
Voják se samopalem pokrčil rameny, čímž označil moji situaci za neřešitelnou, a ukázal mi rukou směrem k východu.

Bahnzeit - středa: Benátské intermezzo - napsala Vendula Beaujouan Langová

Při cestování je důležité mít cíl. Pokud uháníte vlakem jednu štreku za druhou a nezastavíte se, nezískáte potřebný nadhled. Dávám si proto dnes pauzu. Nechám v sobě uzrát pocity, než se vydám na zpáteční cestu.

V Benátkách jsem popáté. Poprvé jsem tu byla v šestnácti se svou gymnazijní třídou a děsně lilo. Mé kamarádky, které si říkaly železné ženy, začaly rezivět a z plavby na houpajícím se vaporettu jim nebylo do řeči.

Bajka Na sever - napsala Lucie Dynterová

„Promiňte, asi jsem se ztratil, nevíte kudy na sever?“ zeptal se vrabec andulky.
„Píp, píp,“ odpověděla andulka.
„No, tak to Vám pěkně děkuju,“ odsekl vrabec a zamířil dál na jih.



Poučení: Neumíš-li řeči, seď raději doma na zadku.

Haiku - napsal Kryštof Pravda

Lavina
Sníh utichl v rokli
dech dochází pohřběný
čas běží, popelí...

Haiku na kokotiny

Nervy na dranc, co?
Běž se zchladit do mrazáku.
Máš to na háku (haiku?)

Pohádka o kometě se dvěma srdci - napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Novoroční oslavy se chýlily ke konci a draci se vraceli zpět do svých domovů. Blanička a Marty seděli u babičky Stefanie a do loučení se jim moc nechtělo.
„Babičko, pověz nám ještě pohádku,“ zaprosila Blanička.