Není na ní nic nevšedního – pětadvacet, celkem štíhlá, oblečená do neformální uniformy doby – cosi khaki, černé a šedé bez nápadu a originality. Stratila by se v jakémkoliv davu a už byste ji nikdy nenašli.
„Tobě to nevadí?“, obrátila se na spolucestující.
„Jaruško, prosím tě, nekřič. Lidi se dívají.“
„Mami, víš, kolik stál ten lístek? A pak sedíme v tomhle..“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a došlo mi, že už to ani nevnímám. Ne, že by se mi, co vidím, líbilo, ale již jsem si tak nějak zvykla. Jezdím vlakem každý den několik let. A slečna má nejspíše premiéru.
Sedíme v panťáku – vlaku, který je na kolejích mnohem déle, než já na světě. Tenhle konkrétní by mohl už mít i vnoučata. Když byl vlak nový, mohlo mu to slušet. Tři vagony spojené do jedné modré stuhy stojí majestátně na kolejích směr Kralupy. Stejná modrá je i na lavicích uvnitř a polstrování bylo ve své době zcela určitě revolučně měkké.
Teď však vlak již mládí a svěžest nemohl předstírat, ani kdyby se hodně snažil. Původní modrá sedaček ztmavla zažranou špínou a přikryla ji barevná změť výlevů od sprejerů. Počmáranými sedačkami to ale nekončí, je to jen jakýmsi odrazem posprejovaných oken, kterými místy není ani vidět ven. Neumělou mozaiku střídají pavučiny škrábanců, u kterých skutečně netuším, čím se dají do skla vyrýt, pokud v kapse nenosíte alespoň malý diamant.
Ale když hledáte volnou sedačku, tak tohle neřešíte. Hlavně, že je někde volno, a není to zrovna místo s dírou či neumělou záplatou, abyste si nepotrhala punčochy.
Můj pohled sklouzl dolů k podlaze. „Nech mne růst“ hlásal nápis, který někdo načmáral tlustým fixem vedle obrázku stromu pod jednou ze sedaček. Možná v očekávání, že někdo domaluje další větve a zvětší tak ještě košatost koruny.
Okolí obrázku na tom není lépe. Původní barvu si netroufám odhadnout. Občasné zatřpytění slídy v podlaze ukazuje, že podlaha je sice protiskluzová, ale o to hůře se myje. I když ono, když to vezmete jedním hadrem přes tři vagony, tak to nebude čisté nikdy.
Zavzpomínala jsem na historku kamarádky, kdy byla v německé pobočce své firmy a slíbili jim cestu historickým vlakem. Hodně se pak divila, když předjela bravurně zrestaurovaná a naleštěná verze vlaku, kterým denně dojíždí do práce. Lidé do něj nastoupili s posvátnou úctou, která přísluší historické památce, a vydali se na svou nostalgickou cestu do historie.
Přichází průvodčí. Nahlíží na záchodky, zda se tam neschoval černý pasažér. Já bych tam nevlezla. Bála bych se, že na mne z mísy musí vyskočit některý z těch zmutovaných, přežraných bacilů, které vídám v televizních reklamách na hygienické prostředky.
Čekám, jestli ona slečna řekne průvodčímu o své nespokojenosti, ale mlčí. Ani se jí moc nedivím. Průvodčí má sešlapané špinavé boty, kalhoty se lesknou samým žehlením jako šupiny ryby, košile mu vylézá z kalhot. Když se přiblíží, tak poněkud smrdí potem a u holiče nebyl tak půl roku. Co tomuhle člověku budete vyprávět o estetice cestování?
Vzpomínám na svoji cestu vlakem v Holandsku a zasním se. Čistá kupé, ohřívané nástupiště, bezdrátové připojení k internetu ve vlaku zdarma. Trochu jiná liga. I když…cesta mne tenkrát stála tolik, co tady polovina mé měsíční lítačky. Holt, něco za něco.
