Za zavřenými dveřmi svítá. Skrze hrbolaté sklo se zdá, že je pro koho. Že se nic nezměnilo. Za chvíli se za ním začne všechno barevně mihotat a já vejdu...
Vždycky to byl nádherný pokoj. Ten nejlepší v domě. Růžový a plyšový. Je takový pořád!
Malou postýlku časem vystřídala větší. Růžová, plyšová...
Oknem proudí slunce celé dny a v zimě je tu příjemně teploučko. Kamna jsou rozbitá, hřejou sama. Vadilo to vždycky, dnes to nevadí. Pokoj se nezměnil, je pořád velký, růžový, světlý a plyšový. Pořád plný hraček, panenek a domečků. Postýlka, která už se za větší měnit nebude.
Topení hřeje panenkám. Slunce svítí krtečkovi. A žížale Jůlii. Nočník už nevyhrává, panenky dlouho nedostaly pít. Přesto nevypadají smutně. Ani ta Dáda se z plakátu nemračí.
Jen hodiny stojí. A je tu ticho. Možná ho nechtějí rušit. A já? Volám ji, vzlykám, to ticho nesnesu.
Zavírám dveře, už se stmívá. Plastový měsíček v tom pokoji už nesvítí. Ona ho uměla zapnout. Já na něj nesahám. Nechávám všechno tak. Království bez princezny. Skrze hrbolaté sklo se zdá, že tam pořád je.
