Chtěla jsem si sednout, ale k cestu k volnému křeslu blokoval zavalitý muž. Mou přítomnost nevnímal, zaujatě civěl před sebe. Až na třetí zakašlání zareagoval. Nevstal, kolena v nažehlených černých kalhotech jen vybočil do uličky. Proklestila jsem si cestu obřím kufrem a konečně usedla. Bylo na čase. Tak brzké vstávání mě vždycky úplně rozhodí. V hlavě mám mlhu, svět je rozostřený, studený a šedý.
Muž v černé kravatě a precizně vyčištěném obleku vedle mě dál bez hnutí civí přímo před sebe. Žádný pozdrav, úsměv, třeba jen koutkem úst. To jsou dneska lidi, říkám si a raději se obracím k okýnku. Za ním ubíhá krajina, studená, mokrá od deště, nevlídná.
„Au, sakra, co to je?“ zařvu, když mi na hlavu dopadne neforemný balík. Černý elegán vedle se vztyčí a lehce jej zdvihne zpátky . Dosedne a zaostří na neviditelný bod na protějším opěradle.
Co jsem komu udělala, že se vedle mě vždycky objeví takový buran, ptám se sama sebe. V tom černému elegánovi zazvoní telefon. Slyším, jak do něj šeptá: „Brácho, budu tam za patnáct minut. Vydrž. Buď s mámou, ať před tím hřbitovem nečeká sama. Věnec vezu…“
Vlak zpomalil. Muž si urovnal kravatu, tiše vzdychl, sundal balík a vykročil ke dveřím.
