"Chceš snad říci, že už nemáme vůbec vodu?“ ptám se udiveně, protože ještě ráno byla čutora plná a já z ní neměl ani kapku.
Už druhý den se bezvýsledně motáme v hlubokém lese, který, zdá se, nemá konec. Stále se nemůžeme se dostat do civilizace a hlavně ke zdroji pitné vody. To, co jsme dosud našli, se nedalo pozřít. Jen močály a smradlavá břečka plná much.
Před palčivým sluncem nás sice trochu chrání koruny stromů, ale těžkému vlhkému vedru, bodavému hmyzu a únavě stejně neutečeme. Jsme na výpravě v Zakarpatské Ukrajině a měli jsme dojem, že jsme se zorientovali.
Tenhle „výlet do lesa s překvapením“ jsem vymyslel já. A také to, že budeme používat GPS navigaci. Má to jen jednu vadu – není tu signál – takže jsme ve výsledku bez mapy a bloudíme.
Před palčivým sluncem nás sice trochu chrání koruny stromů, ale těžkému vlhkému vedru, bodavému hmyzu a únavě stejně neutečeme. Jsme na výpravě v Zakarpatské Ukrajině a měli jsme dojem, že jsme se zorientovali.
Tenhle „výlet do lesa s překvapením“ jsem vymyslel já. A také to, že budeme používat GPS navigaci. Má to jen jednu vadu – není tu signál – takže jsme ve výsledku bez mapy a bloudíme.
„Ano, nemáme už téměř žádnou vodu. Je tady poslední decka,“ odpovídá na moji otázku Petr.
„Tak nech Miladě, protože je z nás nejvíce vyčerpaná,“ to, že nechápu, kam mohla voda zmizet, si nechávám pro sebe. Je vypitá. Nemá smysl se kvůli tomu hádat.
„Jak Miladě? Se snad rozdělíme, ne?“ Petr mluví, jako by jeho žena Milada nestála vedle něj.
„Chceš rozdělit jednu decku na tři díly? To nezbyde na nikoho nic. A nezapomeň, že Milada měla horečku a potřebuje ji z nás nejvíc,“ argumentuji.
„Hraješ si na boha, abys rozhodoval o tom, kdo přežije? Ale ok, já se s Miladou rozdělím.“
Hleděl jsem na svého kamaráda Petra a nechtěl věřit, že to, co slyším, opravdu říká. Než jsme vyrazili, byl to skvělý chlap, alespoň jsem si to myslel. Až tahle cesta odkryla, co jsem v pohodlí kanceláře nebo u pivka a fotbalu, neviděl.
„Dej tu vodu Miladě. Stejně jsi zbytek vypil sám,“ říkám už bez obalu. Zcela zhnusen jeho chováním jsem sáhl po čutoře.
A pak už jsem uviděl hvězdičky. Dostal jsem ránu do obličeje.
„To by sis mne musel nejdříve chytit,“ řekl Petr a začal utíkat mezi stromy. Nechal jsem ho běžet. Odmítl jsem plýtvat energií, kterou budeme potřebovat na přípravu k přenocování.
Můj pohled se obrátil na Miladu. Stála tam zcela vyčerpaná, pokousaná od komárů a další havěti. „Promiň. Takhle ho neznám. Stydím se za něj.“ Z hlasu zněl smutek.
Objal jsem ji kolem ramen: „Neomlouvej se. Za to ty nemůžeš. Musíme se připravit na přenocování.“
Kývla hlavou. „Půjdu pro větve na oheň.“
Pustil jsem se do stavby stanu. Pak jsem slyšel výkřik. Strnul jsem. Ještě než jsem vyběhl jeho směrem, uslyšel jsem: „Voda, je tady voda! Našla jsem studánku...“
Na kurzu tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Klára Dvořáková
Klára publikuje své básničky na webu www.versotepec.cz a články na http://kdvorakova.blog.idnes.cz/
Klára publikuje své básničky na webu www.versotepec.cz a články na http://kdvorakova.blog.idnes.cz/
