Když jsem poprvé po půlroce otevřela dveře pokoje, první, na co mi padl zrak, byla strýcova černobílá fotografie v dřevěném rámu. Jsou mu na ní tři roky. Vždycky komentoval tenhle oválný obrázek slovy, že už od dětství z něj dělali vola, neboť maminka chtěla mít děvčátko a oblékala ho do holčičích oblečků. A přitom to byl chlap jako hora. Teď tu po něm zůstalo v místnosti jen pár věcí. Brýle položené na rozečtené knížce. Spousta kazet s country hudbou, kterou měl rád. Malý televizor, bez kterého si svůj život nedovedl představit. Ovladač s tlačítky tak ošoupanými, že téměř splývaly se spodní umělohmotnou částí.
Rozhlédla jsem se po místnosti a v duchu si představila, co mne čeká. „Nebude to tak hrozné, to by se dalo za pár dní stihnout uklidit,“ pomyslela jsem si. V největší místnosti domu, která vždycky sloužila jako kuchyň a obývák, bylo docela přehledno. Stará kuchyňská linka, kterou kdosi zrenovoval a natřel na žluto, zela prázdnotou. Už dlouho se tady nic nevařilo. Na protějším kuchyňském stole leželo jen několik popsaných papírů a staré reklamní noviny. Na divanu odpočívalo pár rozházených polštářů, stejně tak jako na křeslech po obou stranách skleněného stolku uprostřed místnosti. V míse na ovoce byly místo jablek dvoje tužkové baterky a klubíčko nití. Také hodiny na stěně se zastavily už dávno. Snad půjdou natáhnout. To, co tenhle dům potřebuje, je, aby se čas nezastavil na příliš dlouho.
Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Věra Staňková.
