Rád létám do parku. Posadím se na větev a pozoruji lidi. Jejich zvláštnosti i obyčejnosti. Dnes se obloha skví pouze v modrých odstínech. To znamená, že je dobrý den na mou výpravu. Posadil jsem se na hrubou větev mohutného dubu a pozoroval jsem východ slunce. Na vyvýšenině opodál stáli dva lidé. Drželi se za ruce a žena měla hlavu na jeho rameni. Vypadalo to kouzelně. Jako kdyby věděli, že právě teď našli své místo na světě. Když už slunce vykouklo celé, pár se snesl do vlhké trávy. Pár minut tam vedle sebe leželi a koukali si do očí. Nemluvili. Takových sem moc nechodí, a když už, tak jsou tak nervózní, že si ty chvíle ani nedokážou užít. Jako třeba ti, co sem právě přicházejí po kamenité pěšince.
Na zádech se jim houpají školní batohy a oba mají na nose brýle. Každý kouká na jinou stranu. Oni se té kouzelné chvíli snaží snad vyhnout!
Chlapec se letmo podíval na dívku, ale ta dělala, že to nevidí. Je jasné, že to zahlédla, protože hned potom se podívala ona na něj. Pak, když se otočila, pohlédl na ni znovu chlapec.Na zádech se jim houpají školní batohy a oba mají na nose brýle. Každý kouká na jinou stranu. Oni se té kouzelné chvíli snaží snad vyhnout!
Dívka si tentokrát dala načas a tak se jejich pohledy při třetím pokusu setkaly. Oba hned ucukli a nabrali karmínové barvy. Ale po chvilce se oba stydlivě usmívali. Pár, který předtím pozoroval východ slunce, právě odcházel ruku v ruce po trávě pryč, když do nich vrazili čtyři malí školáčci, až z toho slečna upadla na zem. Muž se vyděsil a chvilku byl v rozporu, zda to má jít vytknout těm dětem, nebo jen zvednout slečnu. Než se stačil rozhodnout, děti byly moc daleko na to, aby se za nimi rozběhnul. Podal tedy slečně ruku a pomohl jí vstát. Děti už utíkaly po cestě dál. Dva kluci zrovna pokřikovali na třetího a jednu holčičku: „Milenci se milujou! Milenci se milujou!“ A chlapec jim na to hrozil pěstičkami, zatímco dívenka jen máchala rukou a mumlala: „Ale né.“ A později i: „Pššt.“ Pak mi všichni zmizeli za obzorem. Zavětřil jsem nějakou vůni. Zavedla mě až k dřevěné lavičce. Na ní seděli starý pán s paní. Každý měl v ruce půlku rohlíku a házeli mě a dalším holubům drobečky. Paní po chvilce došel rohlík.
„Dej mi ještě kus toho rohlíku.“řekla pánovi.
„To víš, že jo a já nebudu mít nic! Sis to neměla tak rychle vyplencat!“odpověděl.
„Dej mi kousek, povídám!“zvyšovala hlas.
„A proč bych to měl dělat?“ řekl dědeček a s úsměvem dál rozhazoval drobečky.
„Ty si měl víc!“
„Ale neměl. Ty jim házíš větší kusy!“hádali se.
„To ty jim házíš velké kusy. Podívej, támhle tomu to zaskočilo!“řekla babička a ukázala na jednoho z holubů, který se opravdu zajíkal velkým kusem pečiva.
„Ne to on mu zaskočil určitě nějaký kousek od tebe.“
„A kde by ho asi vzal, když si mi nedal žádný ten rohlík?“
„Co já vím.“řekl pán a přivřel oči.
„Nespi zase!“okřikla ho paní.
„Ale já nespím.“
„Spíš! To vidím, jak spíš.“
„Tak spím no.“řekl pán a odmlčel se. „Ale rohlík ti stejně nedám.“Vylétl jsem zase na svůj strom a sledoval jsem, jak se starý pár dál pošťuchuje. Obloha začala nabývat šedých barev. Musím si najít nějaký přístřešek. Než jsem se nadál, snášely se z nebe studené kapky. Lidé v parku začali odcházet. Starý pán roztáhl deštník a pobídl paní s úsměvem: „Tak pojď, babo.“ A paní se přitulila k němu pod deštník. Já jsem si našel nějaký šedý parapet vysokého domu. Za oknem byl také jeden pár a také se hádal. Ale jinak. Rozhazovali rukama stejně, jako starý pár, ale tihle se na sebe neusmívali. Jí tryskaly slzy a on rudnul v obličeji. Bouchal pěstí do stolu a křičel. Pak se ona zhluboka nadechla a křičela také. Přelétl jsem na parapet vedle. Zde seděl chlapeček schoulený na posteli a tlačil si dlaně k uším. Plakal. Není divu, vypadá to, že jeho rodiče se nenávidí. Tak tohle se může stát z mladého páru pozorujícího východ slunce? Z puberťáků vyhýbajících se pohledu toho druhého? Z dětí neustále zčervenalých studem z náklonnosti, která by snad mohla být vidět? A je vůbec možné, že se z tohohle stane ten starý pár krmící holubi na lavičce? Možná. Uvidíme.
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Jitka Bláhová.