ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ: Zelená vdova

Dobrý den, milí psavci, připravili jsme pro vás blogový román na pokračování, který čeká na dopsání. Přečtěte si úvodní kapitolu a příspěvky v komentářích a můžete libovolně navázat na předchozí příběh a jeho pokračování v komentářích. Vývoj děje je zcela ve vašich rukách, jedinou podmínkou je, aby navazoval na předchozí příspěvky.  Ideálně byste měli dopsat alespoň jednu uzavřenou "spisovatelskou cihličku" (popis, dialog či akce), ale meze se nekladou, pokud se pustíte i do celé kapitoly.

I. kapitola románu:
(napsala Dana Emingerová)


„Máme pro tebe překvapení, maminko. Budeme pirátit na Jadranu. Lukášek je nadšený, viď?“ mrknul na svého devítiletého synka architekt Josef Vítek. "Co ty bys řekla čtrnácti dnům na plachetnici?"

„Tyjo, mami, prosím!“ škemral Lukášek.

Vanda se však moc vstřícně netvářila. Nedovedla si představit, co by dva týdny na širém moři dělala.

„Mohla bys ležet a opalovat se,“ usmál se Josef.

„Akorát dostanu mořskou nemoc,“ ušklíbla se Vanda. „Navíc už vás dobře znám. Ve chvíli, kdy přistaneme a mohli bychom se někam podívat, zase budete trčet někde na rybách.“

„To proto, abychom ti sehnali obživu,“ zavtipkoval Josef.

„No jasně,“ přikyvoval nadšeně Lukášek. „Proto budeme potřebovat lodního kuchaře. A to bys byla ty, mami. Já budu kormidelník, táta kapitán a ty bys mohla dělat mužstvo. Až bys uvařila oběd, drhla bys paluby.“

„Po ničem jiném netoužím,“ protočila panenky Vanda.

"Maminka nemůže dělat mužstvo, Lukášku," objal ji Josef. "Jen ženstvo."

Pak ji políbil do vlasů a při tom jí sdělil, že má před večeří ještě krátkou pracovní schůzku.

Vanda se mu vytrhla z náručí: "Nojo, běž si, kam chceš!" řekla a zmizela v kuchyni.

Zdroj: pixabay.com

Na Jadran kvůli dvěma týdnům na plachetnici rozhodně nechtěla. Lodě ji nebavily a navíc měla v hlavě úplně jiné myšlenky. Byla zamilovaná do chlapíka, kterého poznala před měsícem na zastávce autobusu. Zatímco její Pepa už jen tloustnul a vlasy mu řídly, takže nosil nalakovanou přehazovačku, aby na firemních poradách zakryl plešaté temeno před svými zaměstnanci, její milenec Robert Rohanský byl elegán s hustou zrzavou kšticí, štíhlou postavou a širokými rameny jako diskobolos. A navíc básník…

„Ticho je tišší než tep tvého srdce… a venku mží. Lehce tebou mží,“ opakovala si s něhou  básničku, kterou před chvílí objevila v mobilu. Povzdechla. Co měla na milencovu zprávu odpovědět? Že musí podlít telecí v troubě a uklidit nádobí? Že se musí učit s Lukáškem do školy? Že dneska za Robertem nikam nemůže?

„Mami, viď že na tu loď pojedeme?“ ozval se jí za zády Lukášek. „Kdybys opravdu chtěla, svěřili bychom ti pirátskou vlajku,“ připustil neochotně a dodal: „Vždycky bys ji vytáhla na stožár, kdybychom chtěli někoho přepadnout.“

"Hmmmmm," vydala ze sebe. Moc nevnímala, protože právě jí pípla v mobilu další esemeska. Bezděky přitiskla  na prsa barevný dřevěný náhrdelník, který od milence nedávno dostala a blaženě se usmála. Robertovy zprávičky byly pro ni rozptýlením, jaké s Josefem nikdy nepoznala. Navíc po několikaletém manželství už si připadala jako inventář domácnosti. Josef jí připadal pořád nervózní. Jakmile vešel do dveří, místo pozdravu Vandu zpražil kvůli nějaké hlouposti. Ať už to byly rozházené boty v předsíni, Lukáškovy hračky v obýváku, obráceně se rolující toaletní papír na záchodě, chybějící víno v lednici či nedostatek francovky v lékárničce. Ať se Vanda snažila sebevíc, vždycky bylo špatně něco, kvůli čemu Josef vybuchl. Jak mohla nepodlehnout milostným vzkazům jako tomu, co právě od Roberta dorazil:

„Chci zase padat do tvého horkého jarního deště a topit se v něm. Co děláš dnes večer?“

„Píšu s Lukášem úkoly do školy,“ vyťukala do telefonu. Pak vysvětlovala synkovi koloběh vody, jak vznikají mraky a proč při bouřce hřmí. Při tom si vůbec nevšimla, že brambory na plotně se už dávno divoce vaří. Voda z hrnce přetekla a rozlila se po sporáku.

„Ježkovy voči,“ zděsila se Vanda. S hadrem v jedné ruce a s mobilem v druhé slévala brambory k večeři. A do toho nedočkavě otvírala další esemesku: „Nemáš psát úkoly. Jen kontrolovat, ty hebce horká na vrcholu mého jazyka.“

Při čtení milencovy zprávy Vanda cítila, jak se jí v břiše rozlévá slastné teplo. Co by si tak vymyslela, aby za Robertem mohla jet? Nic ji nenapadalo.

„Na krku mám korále od tebe. Teď zčervenaly vzrušením nad tvou neřestnou zprávou,“ zavtipkovala Vanda do mobilu, těsně před tím, než v zámku zarachotily klíče.

„To se jen do nich nahrne krev jako do špice mého penisu pokaždé, když na tebe myslím,“ četla okamžitou reakci. Vyvalila oči a okamžitě všechny milostné esemesky vymazala.


....pokračování je na vás níže v komentářích