Potkala jsem po letech jednu starou známou.Jako mladá holka jsem s ní trávila dost času.
I v dalších letech jsme si byly docela blízko.
Pak se naše kontakty začaly vytrácet, až úplně přestaly.
Nejdřív jsem ji ani nepoznala.
Vypadala jinak, mnohem smutněji.
„Je to vůbec ona?“ ptala jsem se v duchu a zkusila dělat, že ji nevidím.
Její reakce mě překvapila. Vůbec se neurazila, naopak chodila všude za mnou. Jen se potutelně usmívala a čekala, až si jí konečně všimnu.
„No tak dobře, už tě poznávám,“ vzdala jsem to nakonec. „Kde se tady bereš? Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“
„Trochu jsem cestovala,“ usmála se tajemně. „Ale pak jsem zaslechla, že mě sháníš. Copak jsem ti nechyběla? Ani trošku?“
„Ne! Poslyš, já jsem na tvoje výstřelky už trochu stará. Mám svůj život, který plyne v poklidu a pohodě, a nenechám tě, abys mi ho zase rozvrátila. Takhle jsem úplně spokojená.“
„Nesmysl,“ odpověděla a nastěhovala se ke mně. Opravdu jsem ji nezvala, ale ona pozvání nikdy nepotřebovala, byla už taková. Během několika týdnů mi převrátila život vzhůru nohama, jak to umí jenom ona. Byl to báječný čas! Užívaly jsme si jako za mlada a vytáhla mě až do oblak. Cítila jsem se tak šťastná, jak jsem myslela, že už nikdy nebudu.
Pak jsem se jednoho dne probudila a byla pryč. To ráno bylo studené a šedivé. Šedivé bylo i všechno kolem, co ještě před pár hodinami zářilo barvami. V bytě zůstal strašlivý nepořádek, který jsem likvidovala několik týdnů. Chaos v duši likviduji dodnes.
Strašně se na ni zlobím. Nikdo mě nikdy nezklamal tolik jako ona. Ale nemůžu si pomoci, a když jdu po ulici, stojím frontu v obchodě nebo třeba jedu autobusem, vpíjím se do tváří ostatních lidí a hledám, jestli někde nezahlédnu její rysy. Víte, ona se může schovávat úplně všude. A často není hned k poznání. Ale jedno je jisté: život bez ní vlastně ani nemá smysl.
Myslíte, že ji ještě někdy potkám?
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Petra Kišová.
