„Tak povídejte, co ode mne potřebujete“ netrpělivě mě popohání. Opatrně mu vysvětluji, že od něj nic nepotřebuji, jen jsem přišla jako dobrovolník na kus řeči, aby mu veseleji plynulo dnešní odpoledne.
„Milá paní, já Vám nemám co vyprávět, už jsem starý a nemocný a moje řeči by Vás určitě nezajímaly.“
Vypadá to, že náš rozhovor ani nezačal a už se chýlí ke konci. Ale ještě se nevzdávám a zkusím osvědčenou otázku: „Pane Vaněk, Vy jste z Prahy?“
Podíval se na mne dost povýšeně a hrdě pravil – „To se ví, jsem Pražák jako poleno, jsem křtěný Vltavou, narodil jsem se na Malé Straně.“ Když vyslovil název svého rodiště a zároveň nejpůvabnější pražské čtvrti, v očích se mu zablesklo a jeho duše se mi otevřela.
„To byl tenkrát ještě úplně jiný svět. Vyrůstal jsem u Čertovky. Jako kluci jsme nosili panu Werichovi žížaly jako návnadu pro ryby. Vůbec jsme nevěděli, že je spisovatel, byl to náš soused. Největší bitvy jsme sváděli s klukama ze Smíchova, podnikali výpravy k Čertovce, ale to bylo naše území, tam Smíchováci neměli co dělat. A byly to velké bitvy, dokonce i krev tekla. Ale pak se to obrátilo, chtěl jsem boxovat a jediný oddíl byl na Smíchově, to víte, dostal jsem dost ran i za tu Čertovku. A Vltavě jsem zůstal věrný celý život, jezdil jsem u Pražské paroplavby....“
A pan Vaněk se ve vzpomínkách přenesl z nemocničního pokoje na palubu svého parníku a povídal a povídal. Původně vymezený limit deseti minut už dávno uplynul a všechno je najednou jinak. Panu Vaňkovi září oči a zapomíná na smutnou realitu. Já jsem se díky němu ocitla ve starých časech na Malé Straně v přímém přenosu.
