Dva pohledy na stejný dům - napsal Petr Beneš

Foto: Kateřina Hončová

To je můj rodný dům…

Nečas, že by psa nevyhnal. Provazy vody mi spolu s ledovým větrem dělaly jediné společníky na cestě od hřbitova. Už na klášterním dvoře jsem si uvědomil, že spadaným zažloutlým listím kráčím úplně sám. Ostatní odjely hned po smutečním obřadu auty a já je teď šouravým krokem následoval zpět dolů do města.

Spatřil jsem ten dům hned, jak jsem sešel z hlavní cesty a zabočil do Potočin. Zmáčkl jsem kliku černých zrezivělých vrat. Neopakovatelné vrznutí mě propustilo dál. Ta vrata nikdy nebyla zamčená. Spatřil jsem ho. Přes okno na verandě, jehož netěsnými spárami se do místnosti za mrazivých nocí dostávaly i sněhové návěje. Stál tam jako vždy.
Na mozaice z úlomků dlažby, kterou sám kdysi vyskládal do obskurních barevných kombinací. Najednou jsem viděl v každém detailu stárnoucího domu doteky jeho vlastních rukou. Vyspárované praskliny kolem dveřních obrubní, odfouklá omítka kolem kameninového schodiště. Toho, které v zimě klouzalo a v létě pak bývalo často rozpálené jako lávový gril.

Vystoupal jsem do patra. Jak já nerad chodíval z vyhřátého obýváku pozdě večer spát do svého mládeneckého království přes to vymrzlé schodiště! Stejně jako tenkrát se mi i teď kouřilo od úst. V dáli jsem zaslechl odbíjet zvon na kostele sv. Jiljí. Jedna, dva, tři… to už je sedm večer! V tolik hodin jsem se vracíval vždy v pátky. Ze studií z Prahy na víkendové návštěvy. Zazvonil jsem a čekal, až se v zámku ozve ten typický hluk, jak po tmě otáčel svazkem klíčů. Tenkrát se mi do uší pravidelně vkrádala ta jeho oblíbená melodie. Stejně tak jako dnes odpoledne tam na kopci v krematoriu: „…klíč mi na zem spad a můj vlastní hlas náhle se chvěl, to je můj rodný dům, ...“

Konečně ve vlastním!

„Přijeď, nějak to udělej, ale přijeď! Musíš to vidět. Ten chlapík z realitky říkal, že mi to podrží jen do
zítra“. Petra zněla do telefonu tak naléhavě, že jsem zaklapnul počítač v půlce rozepsané smlouvy a rozjel se hned za ní. Cestou jsem přemýšlel, jestli je to jen další planý poplach nebo… nebo to už konečně vyjde a dvouleté soužití s tchýní pod jednou střechou bude brzy minulostí.

Spatřil jsem ten dům hned, jak jsem sjel z hlavní cesty a zabočil do Potočin. Petřina tmavě modrá Felicie ostře kontrastovala s jeho cihlově červeným břízolitem. „Zajímavé, tolikrát jsem prošel kolem a nikdy jsem si toho domu pořádně nevšiml“. Opatrně jsem otevřel patinou času pokrytá těžká černá vrata. Bylo odemčeno. Do očí mě trefilo velké francouzské okno v zádveří. Jeho řemeslné provedení nebylo nic moc. „A asi ani moc netěsní“ pomyslel jsem si při pohledu na profuky mezi zdí a okenním rámem. Celému domu ale dodávalo takovou roztomilou skleníkovou atmosféru.

Petra se přiřítila odněkud z patra po kameninovém schodišti. Skočila mi do náručí a oči jí zářily. „Musím ti to ukázat, podívej, ten obývák je úžasnej. Sice malej, ale když vybouráme tuhle příčku a propojíme ho s tím dětským pokojem. Co ty na to?“. Všiml jsem si, že tu případně bude hodně práce. Ale teď jsem nechtěl a ani nemohl zkazit tu kouzelnou moc přítomného okamžiku. „ No jasně, to je skvělej nápad. A víš co, možná že ho propojíme i s kuchyní“. Oči mi zabloudily na ledabyle vyspárované praskliny kolem většiny dveřních zárubní. Můj smysl pro pravidelnou geometrii zde dostával zabrat. Zůstal jsem upřeně zírat na dlažbu v chodbě, kde někdo použil snad dvacet druhů dlaždic všech tvarů a velikostí. „No nic. Pokud to vezmeme, tak tenhle pozůstatek socialistického svépomocného realismu stejně pohřbíme pod dubovou plovoucí podlahou“.

Začínalo se mi v domě líbit. Vidina vlastního bydlení přehlušila i fakt, že pokud na schodiště nedoděláme urychleně vytápění, budeme asi v zimě chodit večer do ložnice v kulichu a šále. No co, hlavně že už nebudu muset roztahovat každej večer gauč u tchýně v paneláku!

Vyklonil jsem se z okna v prvním patře a vychutnával si výhled směrem ke klášteru. Zvon na kostele sv. Jiljí zrovna odbíjel sedmou hodinu. V ten moment jsem si prvně uvědomil, že už jsem tady doma…