Mat - napsal Jiří Ryvola

Autor: Jiří Ryvola

Už když jsem se blížil k místu setkání, tak jsem ji spatřil. Polorozpadlé zábradlí, na kterém seděla, kontrastovalo s drahou kabelkou ležérně hozenou přes rameno. Přivřené oči nastavené slunci, které rozehrávalo tiziánovou barvu jejích vlasů.
„Omlouvám se za drobné zpoždění.“Snažím se omluvit svoji téměř chronickou nedochvilnost.
„Ani nevím, nenosím hodinky. Nesluší mi.“Poslední slova už zaznívají v autě za nespoutaného mého smíchu. Otazník v jejích očích vyžadoval odpověď.
„Používám tu větu už skoro třicet let.“Podívala se a jen se usmála.
Kavárna Růže umožnila obsadit jeden ze všech pěti volných stolů. Během čekání na obsluhu vyndala z kabelky skicák a tužku.
„Nakreslete mi strom.“ Díky mému zaskočení pokračovala.

„Když jste ten malíř, tak jsem se na vás připravila.“To už jsem zjevně bublal. Po chvilce ticha.
„Co takhle slepici?“ Věděl jsem, že podobné obrázky se kreslí při různých psychotestech. Všechno se ve mně bouřilo.

„Madam, ani strom, ani slepici. Když budu kreslit, tak až budu chtít a co budu chtít.“Slyším své ego, odpovídající mými ústy. Dívala se na mě s přimhouřenýma očima. Mlčky, nohu přes nohu, popíjela kávu. Napětí ve mně stouplo.
„Madam, jste krásná, ale děsně mě....“Následovalo pár nezveřejnitelných slov. Ventilek se uvolnil, až jsem se lekl. Její oči se upřely na jedno místo. Očima i koutky úst se začala usmívat. Nastalo jakési postupné přibližování. Rozhovor se stával uvolněný, postupně až bezprostřední. Častějšímu setkávání bránila příprava na vernisáž společné výstavy mé a mých dětí. Po zahájení se můj čas dělil mezi lázeňské procedury, pravidelné rituály a setkávání s ní.
Lásky k máji patří. Tak trochu i k lázním. Mývají různé příběhy s různými konci. Toto bylo úplně jiné, mimo odiv lázeňského okolí. Společné návštěvy Českého Krumlova, malování hrnků v Maříži, báječné polévky ve slavonické Besídce, toulky krajinou se zastávkou u sochy Anděla Páně. Postupné oloupávání vrstev při cestě za poznáním. Ona byla díky shlédnutí výstavy dál. Obrazy jsou pro vnímavého pozorovatele velkou výpovědí. Tak pokračovala naše setkávání, která byla čím díl krásnější a nikdy nudná. Čas odhalil ďábelsko-andělskou kombinaci – půvab, snoubící se s inteligencí a obrovskou empatií. Opak toho, co na první pohled inzeruje. Po mnoha dnech došlo na “sbírku motýlů.“ Jak slupky s cibule odpadávaly jednotlivé části oděvů. Zůstalo jen mé tričko s potiskem kompasu.
„Tričko nesundáme?“
„Ne“
„Proč?“
Nechuť odhalit mé břicho mi vnuklo krásnou odpověď: “Bez kompasu bychom se ztratili.„
Chvíli bylo ticho. Pak se postel začala pohybovat v pravidelném rytmu. Do chvíle, než tlumený smích přešel do plného, nezakrývaného, který dokáže jen zralá žena. Žena, která je tak moudrá, že ví.
Nádherná noc, výborné lázně, krásná májová Adélka Třeboňská.