 |
| Autor Jiří Ryvola |
osvobození. Československá ambasáda ve Washingtonu, květen 1992. Byl obklopen hloučkem posluchačů. Snažil jsem se ho vyfotit svým novým fotoaparátem. Ne jako jednoho z mnoha, ale pokud možno samotného. Hlavně nenápadně. On si mě všimnul a usmál se. V tu chvíli jsem si připadal jako voyer. Cítil jsem potřebu to napravit a tak jsem se k němu prodral. Představil jsem se a dal mu vizitku. Jako omluvu jsem uvedl, že mám rád jeho knihy ze 60. let. Osobní poznání bylo pro mě svátkem.
„Počkej bejku.“ Po těch slovech se otočil k jedné z dam a pozval ji k nám.
„Hele mámo, podívej, kdo je tady.“ Řekl to takovým způsobem, jako bychom se už dlouho neviděli.
„Vyfoť nás tady s mámou.“ Udělal jsem několik rodinných fotografií rád.
„Doufám, že ty fotky uvidíme, pošlete je nebo ještě lepší, když je přinesete osobně. Už jste u nás dlouho nebyl“. Pravila manželka. Celý zmatený, protože jsem je nikdy neviděl, jsem cosi zablekotal.
„Omlouvám se, nevím, zda mi to vyjde, raději je pošlu .“Mezitím ho oslovilo mnoho lidí a mě pohltil routový dav.
Vrátil jsem se domů a ihned dal vyvolat fotografie. Čas plynul neúprosně. První jsem zašantročil americkou adresu a následně i fotografie. Opět uplynul čas a já si náhodou přečetl, že v 17.00 je u nás beseda se známým autorem. Hodinu před tím jsem letěl domů. Jakýmsi zásahem vyšší moci jsem fotografie našel. Hrdý, natěšený a zpocený jsem dorazil pět minut před zahájením. Běžel jsem přímo k němu.
„Sliby se mají plnit nejen o vánocích.“ S těmito slovy jsem mu předal fotky s vizitkou. Co kdyby.
Podíval se na mě a potom prohlížel fotky.
„Hele, tady jsem s mámou a tady ten a tady onen.“ Pochopitelně říkal i jména, která nic neříkala mně. Přitom to ukazoval všem okolo bez ohledu, že se zpožďuje začátek besedy.
„Kde je to focený? Vypadá to jako ambasáda.“Působil dojmem, že si vše vybavil. Já jsem si o tom myslel své.
„Díky, bejku. Máma bude mít velkou radost.“
Setkali jsme se ještě několikrát. Buď v Litoměřicích nebo v Knihkupectví židovské literatury v Praze. Vždy, když tam něco organizoval, byl jsem pravidelně zván.
Pak přišel čas, kdy odešel. Někteří ale přesto zůstávají. Pro mě je zde.
Asi bych neměl odvahu říct mu to do očí.
Mám vás rád, Arnošte.
