Největší adrenalin nastává, když jezdící schody vypoví službu. Ráno se valí dav dolů a menšina občanů, kteří chtějí vzhůru, má dost smůlu. Musejí stoupat těsně při stěně a bedlivě hlídat lavinu valící se dolů, aby je nesmetla.
Na druhé straně při stěně se dolů plíží ti pomalejší, kteří jsou neustále o ohrožení, že jim někdo podrazí nohy či berli. Maminky s kočárky často dlouho stojí nad hlubinou schodů a váhají, zda se vůbec spustí dolů a nedej bože, když potřebují něčí pomoc, to už nemají vůbec šanci.
Když už jsem na nástupišti, tak je to veselejší. Sotva se otřepu z té hrůzy na schodech, už jede vlak. Ranní intervaly jsou snad na hranici kapacity metra, téměř zapadnou koncová světla jedné soupravy, tak už z tunelu hučí další souprava.
Odpolední nával není už tak šílený, ale raději než stát frontu na jezdící schody, vyběhnu nahoru po svých. V poslední době běžců přibývá, každý dle svých možností a zrodila se zde nová disciplína - slalom do kopce. Když běžci vzhůru najednou změní směr, je jasné že u výstupu je rojnice revizorů a já si uvědomím, že je zase začátek nového měsíce.
Čekání na autobus si krátím sledováním mikrosvěta kolem stánků, krámečků a zastávek. Rozdělila jsem si tu zvláštní společnost na několik kategorií. Uklízeči neustále monitorují odpadkové koše, jakmile někdo při příjezdu spoje odhodí zbytek pizzy do koše, už se radují z úlovku. Také pečlivě uklízejí vajgly po zemi, mají připravené krabičky, kam vydrobí tabák a recyklují v ubalené cigaretě.
Pomahači jsou připraveni, pravděpodobně za malý obnos, pomoci obchodníkům s přenášením regálů, krabic, zboží. Sedí a popíjejí pivo, ale jsou neustále připraveni k akci. Pobudové jsou Ti nejhorší, jen se povalují, popíjejí a posilněni alkoholem vyvolávají různé hádky. Tak se vlastně starají o jakési podivné pobavení čekajících lidí.
Velká legrace je také při nastupování do autobusu. Na poslední zastávku přibyla počáteční stanice autobusu, který vozí lidi za hranice velkoměsta. Lidé jsou zvyklí se poslušně řadit do dlouhé fronty, která občas končí až za rohem nástupiště a stejně tak přijede dlouhatánský autobus, který se k nástupišti ani nevejde a trčí do cesty. Než se ta dlouhá fronta lidí do autobusu nasouká, tak příjezdová zatáčka je zablokovaná a žádný autobus nemůže projet. Složitá je též situace, kdy dříve dorazí místní autobus a cestující se musí probíjet ke svému spoji přes sveřepě stojící frontu a přeskakovat velké nákupní tašky.
Když tak odjíždím z Kačerova, napadají mě myšlenky, jak to tady bude vypadat, až se jednou naplní sliby a opravdu budeme mít novou trasu metra D. Kačerov osiří, stane se z něj jen provinční stanice na trase směrem do panelákového Jižního města.
