Jak mladý mlok bloudil tmou, vrazil do macaráta a ten se po desetiletém spánku probudil. Oba se sobě hodně podobali, jen macarát byl bílý a mlok tmavý.
„Kdo jsi?“ zeptal se mladý mlok, který vypadal jako stín jeskynního mloka – macaráta.
„Jsem macarát jeskynní a žiju tady už sto let.“
„To ti nevěřím,“ řekl mlok. „Našinec většinou žije jen pár let, pokud nás brzy něco nesežere.“
„Tady v jeskyni nikdo není,“ řekl macarát. „Zůstaň tu se mnou. Budeme kamarádi.“ Pak chytil malou mušku, která připlavala po temné hladině krasové říčky, rozdělil se o ni s novým kamarádem a řekl: „To nám musí vystačit do příštího probuzení.“
„A pověz mi, jak vypadal svět před sto lety?“ chtěl si povídat mlok.
„Já nevím,“ řekl macarát, který se chystal už zase usnout. „Žiju pořád jenom tady.“
„Ty nevíš, jak vypadá les?“
„Ne.“
„Ani slunce?“
„Ne.“
„Ani měsíc?“
„Ne,“ zašeptal macarát a dál už nevnímal. Spal, protože mu půlka mouchy opravdu musela vydržet do dalšího probuzení. Mlok zkoušel usnout také, ale nešlo mu to. Měl hlad a navíc se mu ve tmě nelíbilo. Sice tu nehrozilo nebezpečí, že ho spolkne čáp, ale brzy by tu umřel hlady a steskem po venkovním barevném světě. A tak opustil jeskynního macaráta a vydal se po proudu hledat východ z jeskyně. Trvalo to, ale nakonec se radoval, že je zase venku.
Ještě se ani nestačil rozkoukat a už nad ním klapal zobákem čáp. Mlok už se ale zpátky do jeskyně nevrátil.
Poučení: Nemůžeme mít všechno.
Ilustrace: Alžběta Ježková, Ateliér komiks, Fakulta designu a umění v Plzni
