Údolí - napsal Robert Nešpor

Zdroj: archiv Dany Emingerové

Vlak zastavil, dveře se otevřely a vystupuju na nástupiště. Úplně sám. Takhle ráno ve všední letní den sem z Prahy nikdo nejezdí. To si pamatuju i po těch pěti letech kdy jsem tu vystupoval naposledy.

Vzduch je ještě chladný, ale vypadá to na slunečné počasí. Nepůjdu rovnou k našim, ale projdu se po vesnici. Potřebuju si provětrat hlavu a protáhnout nohy. Časový posun a celý den v letadle je potřeba trochu setřást.

Beru to oklikou z kopce k řece. Několik psů za ploty na mě spustí, vítají prvního ranního vetřelce. Támhle bydel Míša, stromy na zahradě jim za těch pět let dost povyrostly. I ten ořech, na kterém jsem kdysi zjistil, že jeho větve jsou vážně křehké. A taky že zlomeniny umí dobře fixovat i v Benešovské nemocnici s nevalnou pověstí.

Výhled přes řeku na kostel na kopci vyvolá mrazení v zádech, takové to dojetí kdy se vám připomenou místa, ke kterým máte vztah. A s těmi místy vyplavou i vzpomínky. Na to, jak jsme s tátou zdolávali na kole kopec nahoru. Když jsem poprvé vyjel bez sesednutí, byl jsem štěstím bez sebe, jaký jsem borec. Nahoře jsme zastavili a jen tak koukali dolů do údolí. A taky štědrodenní ranní výšlapy se sousedy s koledami u kytary v malém kostele. Předzvěst večera a dárků pod stromečkem.

Dojdu k řece. Cesta podél ní je nově vyasfaltovaná, pár domů má jinou fasádu. Jinak vše při starém, i ten náš most je stejně rezavý. Sednu si na břeh a opřený o krosnu pozoruju líně tekoucí hnědou vodu. Všechno je tu tak zelené, klidné a pohodové. Jako bych najednou šlápnul na brzdu a po těch hektických letech strávených za mořem zpomalil na první rychlostní stupeň.

Probere mě volání přes plot. „Kryštofe, jsi to ty? Tebe už jsem neviděla ani nepamatuju“. „Jsem paní Volfová, zase na chvíli doma“. Beru to přes chatovou osadu. Sem jezdila z Prahy Helena. Měla často chatu jen pro sebe. První láska, první party s kámoši, polibky, jointy a piva. Vypadá to tu jinak. Chatu někdo přestavěl. Zašlou dřevěnou fasádu nahradila sterilní omítka.

Míjím hospodu, kam jsme občas zašli s rodiči na výbornou kachnu. Je zavřená a na prodej. Už jen kousek do kopce a za zatáčkou známá silueta. Štít obložený dřevem, túje vzorně sestřižené.

Mačkám zvonek, za chvíli je máma u dveří. Radostný výkřik. Dnes mě nečekali. Jsem rád zpátky v tom mém údolí.