Když první z bratrů po pár týdnech nepřežil, tak jsem zbytek rozsadila. A při přesazování jsem zjistila zajímavý úkaz. Jeden z pohrobků neměl vůbec žádné kořeny. Neumím nic vyhodit a u živého jedince mi to dělá obzvlášť problémy, a proto jsem toho chudáka zabořila do květináčku se slovy: „Tak se chlapče ukaž!“
I po měsících stále působil jako normální, rostoucí a žijící kaktus.
"Asi zakořenil," myslela jsem si.
Po čase jsem nakoupila nové ozdobnější květináče a poučena, že přesazování je nejvhodnější na jaře, oblékla jsem si „brnění“, připravila operační pole včetně nástrojů a začala postupně přesazovat pichlavé kamarády. Na řadu došli i ti dva stejní. A koukám jako blázen – on ty kořeny pořád nemá! Na wikipedii přitom píšou něco o hlavních a dokonce vedlejších kořenech.
"No nic, zabořím ho zase jako vloni," pomyslela jsem si s důvěrou a hrdostí, jaký máme doma přírodní úkaz.
Už je to pár měsíců a kaktus pořád žije. A věřte mi, já to poznám, už jsem vyhodila hodně kytek. Vypadá i roste skoro stejně jako jeho kamarád, který kořeny má. No, roste… dost pomalu, ale to je u kaktusů normální. Dokonce na první pohled nerozeznám, který z nich je který, protože obývají stejné keramické domečky.
Teď se zrovna opalují na letním bytě za oknem. Jsem zvědavá na příští jarní přesazování, jaké překvapení asi schovává pod hlínou? Začínám už dokonce věřit tomu, že mi jednou tenhle přírodní zázrak na jaře rozkvete...
