Prasátko nevědělo samo proč, ale na zajíce se zlobilo. Myslelo si o něm, že je líný. Bylo mu divné, že zajíc má tak zarostlou zahrádku a přitom je stále tak veselý. Také ho mrzelo, že si ho zajíc skoro nevšímá. Tak pracovalo ještě více, aby byla jeho zahrádka hezčí, a ono mohlo být veselejší. Oddechu si nedopřálo, ale veselost nepřicházela. A začínalo být unavené.
Až jednou při zastřihávání okraje trávníku se prasátku zamotala hlava a upadlo. Bolela ho nožička, nemohlo vstát a rozplakalo se. Zajíc si toho všiml a šel se podívat, co se děje. Pohladil plačící prasátko, pomohl mu vstát a odvedl ho k sobě. Uložil prasátko na lehátko do stínu ořešáku, dal mu na nožičku studený obklad a pohostil ho výbornou citrónovou limonádou s mátou. Pak mu přečetl několik povídek ze své poslední knihy, a prasátko mohlo jenom odpočívat, dívat se na pohybující se koruny stromů a poslouchat zajícovy příběhy.
Pak také prasátko zjistilo, že zajícův domeček uvnitř není špinavý ani zanedbaný. Zajíc měl uvnitř velkou sbírku knih a nádherný psací stůl, u kterého pracoval. Zajíc zase objevil, že prasátko není zamračený morous a že vaří úžasné zavařeniny z ovoce z vlastní zahrádky. Tak se z nich po dlouhé době stali kamarádi. Na perfektně střiženém trávníku u prasátka hráli golf, mlsali jeho vypěstované jahody, a na bujné zahradě u zajíce odpočívali a četli knihy ze zajícovy knihovny. A zjistili, že každé z toho má něco do sebe.
Poučení: Neodsuzuj jiný způsob života a jiné názory, neboť mohou obohatit tvůj život.
