Pak zajde do chodby, sundá z věšáku tmavý plstěný klobouk a posadí si ho na pečlivě učesané stříbrné vlasy. Tvídové sako si přehodí přes ohnuté předloktí a do druhé ruky bere starodávný deštník s vyřezávanou rukojetí. „Půjdeme na procházku k lesu, udělat něco pro zdraví. Máte s sebou kapesníky?“ ptá se nás a už si to štráduje ven ze vrátek. Deštník mu při tom slouží jako elegantní hůlka.
Po cestě nám vypráví pohádku, kterou vždy sám vymyslí. Většinou je o dvou holčičkách, kterým se nikdy nic zlého nestane. Když dojdeme na kraj lesa, s vítězným úsměvem se zastaví u velikého mraveniště. „Tady to je. Kočičky, kde máte ty kapesníky“. Odloží deštník a už ze své kapsy tahá svůj modrý kostkovaný kapesník. „Takhle si je přiložte na hřbet nosu a dýchejte pěkně zhluboka. Budete mít zdravé průdušky“. Názorně se nahne s kapesníkem nízko nad mraveniště a inhaluje vůni kyseliny mravenčí. Po jeho vzoru se s kapesníky také nakláníme a poctivě dýcháme. Po chvíli vyndá z kapsy stříbrné cibulové hodinky a odsune krytku ciferníku. „Ježíši, to nám to zase uteklo. Poběžte, máma už má určitě strach“.
Po nějaké době nás děda bere opět k mraveništi, protože je to jeho oblíbená léčebná kůra. Chvíli na mraveniště nevěřícně mžourá. „No, to nemůže být pravda, co já jsem se ho jen nahledal!“ vykřikne.
U mraveniště totiž leží zrezivělá kostra deštníku s dřevěnou rukojetí, ze které mezitím mravenci ohlodali úplně všechno černé plátno.
