Napadlo mě, že obývák asi není nejlepší místo na létání a chtělo by to větší prostor. A tak jsme hned s Adamem vyrazili ven do parku na louku. Jak jsme však zjistili, venku na louce foukal mírný vánek a helikoptéra si létala, jak se jí zachtělo. Usoudili jsme, že to chce lepší místo. Proto jsme se přemístili na malý travnatý plácek mezi domy, kde nefoukalo. Tam už byly podmínky téměř ideální. Až na přítomnost několika smrčků a bříz.
Po chvilce se mě Adam ptá, co by se stalo, kdyby vrtulník přistál na stromě. Sebejistě mu odpovídám, že nic, že vylezu na strom a sundám ji. Ani jsem to nedořekl a vrtulník přistál na větvi rozložitého smrčku, tak metr nad mou hlavou. Tahání za větve nepomohlo, ale spravil to klacek, kterým jsem asi po čtvrtém hodu vrtulník z větvě osvobodil. Když jsem si později myslel, že už to klukovi jde, mistrně přistál s vrtulníkem na špičce asi desetimetrové břízy. A první větve začínali až nějaké čtyři metry nad zemí.
Nejprve jsem zkusil párkrát hodit klackem a zasáhnout helikoptéru, ale bylo to moc vysoko a v cestě stály větve. Vyšplhat po kmeni stromu pořádně nešlo a Adam už měl slzy na krajíčku, že jeho první letecký den bude i tím posledním. Naštěstí jsem měl doma skromné horolezecké vybavení a to nás zachránilo. Přehodit lano přes větve, tak v půlce výšky stromu, se mně podařilo asi na podesáté. Vyšplhat po laně k větvím, vylézt po kmeni do koruny břízy a vyprostit helikoptéru nebyla žádná hračka, ale slanění v sedáku dolů jsem si už užíval.
A to o to víc, když jsem už z výšky viděl rozzářený úsměv na Adamově tváři. Až na pár odřenin vše nakonec dopadlo dobře. Od té doby se létá s vrtulníkem už jen doma, ale oba se těšíme, až ho zase proletíme venku.
