Babička Liduška byla velká milovnice zvířat, pamatuji si, že měla všechno možné - od psů, přes morče až po ježka, kterého ťuklo auto. Jen ptáky kvůli kočkám neměla. Jako malá holka jsem k ní hrozně ráda chodila, protože u ní byla vždycky velká sranda.
Jednou na začátku léta dělala babička velký úklid. Měla otevřená všechna okna a taky dveře do průjezdu a na dvůr, aby se mokrá podlaha pěkně vysušila.
Během toho poměrně poklidného uklízení v jednom okamžiku do babiččiny „seknice“ omylem vletěl menší ptáček. Kočka Verča, která líně odpočívala na sekretáři, vmžiku se zaprskáním seskočila a přes stůl a kredenc se snažila dostat nahoru a chudáka vyděšeného ptáčka chytit, přičemž samozřejmě poshazovala různé šálky a konvičky, které byly vystavené na okrasu.
Babička se za ní navzdory svému pokročilejšímu věku překvapivě svižně a s pokřikem „Fuj, to nesmíš“ rozběhla a snažila se ji chytit, já jsem se přidala z druhé strany.
Na to pozdvižení se došla podívat i naše teta. Po rychlém zmapování situace se k hned se připojila k odchytu kočky. Verča se ale nedala, kdo se jí dotkl, tak ho tak akorát poškrábala a vytrhla se z náručí. Babička viděla, že ji nečapneme, tak ji napadlo, že vyženeme naopak ptáčka. Aniž by se poradila, jak ho vyženeme, utíkala pro smeták, napřáhla ho štětinami ke stropu a ptáčka se snažila dostrkat k oknu. Ten ale uletěl místo z okna dál do průjezdu, tak se babička i s tím smetákem řítila odhodlaně za ním.
Jak ale ta podlaha nebyla ještě dostatečně vysušená, babičce ujela v papuči noha, zavrávorala, a i když se snažila vyrovnat rovnováhu, moc se jí to nepodařilo, nabrala ještě větší rychlost, a jak s vyděšeným křikem utíkala, tak s tím vysoko napřaženým smetákem omylem plácla proti zdi. A to bohužel přesně do místa, kde se právě zdržoval zachraňovaný ptáček.
Chudák pták hned spadnul na podlahu, a nehýbal se. Babička se k němu vrhla a začala naříkat a plakat, že ho nechtěla klepnout, a ať se na ní ptáček nezlobí.
Po chvilce pláče Teta navrhla, ať tělíčko odneseme, protože Verče by se líbil i nehybný. Babi ho teda zabalila do starého trika, vzala rýč a vykopaly jsme mu hrobeček vedle všech bývalých zvířecích kamarádů.
Při příští návštěvě na mě čekalo překvapení – babi měla nové zvířátko – malou, nepříliš vyvinutou andulku od souseda, který ji nechtěl. Řekla mi, že se o ni teď bude starat a vypiplá ji jako náhradu za nebohého ptáčka.
Andulka u babičky žila ještě dlouho, hezky si ji ochočila, kočka Verča si na ní zvykla a dokonce jí po pár dnech pořídila společnici Ferdu, aby jí nebylo smutno.
