Inu, čemu osud nechtěl, stalo se tak jednou v hlubokém širém lese, že zamilovala se zaječice do veverčáka. Dny a noci nemyslela zaječice na nic než na veverčákovu hustou kštici, bujný ocas a mrštné nožky, snila o jeho hbitém těle a ladných pohybech, o kterých si mohl nechat kdejaký zajíc v okolí jen zdát.
Tu si veverčák všiml zájmu velké zaječice. Začal okukovat její hebký kožíšek, její kulatý ocásek i dlouhá ouška.
Nu což, je čas na námluvy, pomyslel si a začal leštit oříšky a svou velkou chloubu, svůj hustý bujný ocas, nejhezčí mezi veverkami široko daleko. A tak započala velká láska.
Veverčák a zaječice trávili celý čas spolu. Zatímco dny si užívali dlouhými procházkami po lese švitoříce o lásce, večery trávili v přítmí mechu a kapradí. Láska to byla veliká.
Avšak jak tak čas plynul, začala chybět veverčákovi volnost a stále častěji se navracel na vrcholky stromů. Dlouhé večery pak vyprávěl veverčák zaječici o jehličnatých korunách a velkých výškách, odkud je rozhled na celý les, a o svobodě a volnosti, kterou při toulkách korunami stromů cítí. Tu začala zaječice litovat, že nemůže dovádět mezi korunami stromů jako veverčák, začala se bát, že jí veverčák uteče a prosila veverčáka, aby ji již neopouštěl. Čím více si však veverčák odpíral svou volnost, tím nešťastněji se cítil.
„Víš, kdybys neměl svůj velký ocas, do stromů by tě to netáhlo a výšek by ti nechybělo,“ povídá jednou zaječice. „Kvůli mně by sis měl dát ocas odebrat, abychom mohli žít šťastně spolu.“ Zaječice naříkala a prosila, „jde přece o naši lásku“, říkala.
Tak si nechal veverčák z velké lásky ocas odebrat. Nyní chodí sám bezcílně po lese, že pro samý smutek a trápení mu zaječice utekla, jíst ani pít mu nechutná a zachmuřeně se do opuštěného kapradí ke spánku ukládá. Tu semtam mu blýskne jiskra v oku, to když v zasnění ke korunám stromů vzhlédne …
Poučení 1: Pravá láska nechce nikoho měnit. Přijímá druhé takové, jací jsou.
Poučení 2: Sám sobě buď vždy věrný, ani pro lásku svou podstatu neměň.