Ta zpáteční cesta ze země ohně a ledu neslibovala být ničím extra zajímavá. Dole pod sebou jsme zanechali ospalé venkovské letiště v Keflavíku, které svým vzezřením připomíná spíš udržované hlavní nádraží. Jednoduché, seversky účelové i účelné. Minuli jsme Faerské ostrovy i Shetlandy a po třech hodinách se citlivě snesli na ranvej kolem malé mořské víly v noblesní Kodani. Rozvážné i elektrizující, šarmantní i energické zároveň. „Tak, teď ještě dvě hodiny čekání a pak konečně Vídeň“ pomyslel jsem si a zapnul mobil. V ten okamžik se ozvalo opakované pípání a můj displej zaplavila vlna nepřijatých chatů a esemesek z práce. Uff!
Raději jsem rovnou vyrazil k bráně A21. Rozrážel jsem si cestu davem spěchajících turistů v protisměru, které právě vyplivl na terminál A obří Airbus společnosti SAS z New Yorku.
Najednou jsem ji spatřil! Plula elegantně v modro béžových lodičkách s kulatou přídí. S větrem v zádech po klidné mramorové hladině proskleného letištního koridoru. Kolečka jejího příručního zavazadla nadskakovala po spárách dlaždic do rytmu temperamentní chůze a vydávala monotónní zvuky: „Td..Td..Td… … Td..Td..Td“. Při pohledu na zadoboční siluetu majitelky toho neordinérního hudebního nástroje se jednoduchá melodie proměnila v okamžiku v uchu lahodící sonátu. Bílošedé šaty zakrývaly dost, aby zbyl ještě prostor pro vlastní fantazii. Navíc dokonale ladily se stejně barevnými náušnicemi, které se pohupovaly do rytmu té originální kufrové skladby.
Pootočila se. V důsledku nejistoty kudy dál. Očividně také hledala svou odletovou bránu. „Markéto!“ vykřikl jsem tak hlasitě, až se zvedlo současně aspoň pět dalších párů očí. Tolik Markét najednou na letišti v Kodani přece nemohlo být? Mně by úplně stačilo, kdyby to byla ta jedna jediná. Má, moje… co že vlastně? A kolik že už to je let? Deset? Či víc?
Tenkrát jsme pracovali ve stejné firmě. Přestoupil jsem do jejího oddělení a po pár dnech a společných hovorech mi učarovala. Ohromila mě svou spontánní opravdovostí a nadšením. Občas možná hraničícím až s naivitou. Ale také lidskostí i zarputilostí pro správnou věc. Její pohled býval hluboký, stejně jako myšlenky. Imponovala mi, jak stála mimo střední proud. Slova jako obyčejný, normální, průměrný se k ní prostě vůbec nehodily. Byla sama sebou, v každém okamžiku. Tady a teď. Po dvou letech jsme se pak rozběhli každý jinam, ztratila se mi v koloběhu světa a mě zůstala jen představivost a vzpomínky…
„Markéto, jsi to opravdu ty?“ vykřikl jsem ještě jednou, ale už jak se mi slova drala z úst, jsem věděl, že ta otázka je zbytečná. „Ahoj Marku“ odpověděla jako bychom se viděli naposledy včera. Zlehka se usmála a mě polichotilo, že nad mým jménem nezaváhala ani na vteřinu. „Letím domů, do Vídně. A ty?“ V ten moment jsem přestal věřit na náhody.
Ponořili jsme se do debaty, hlouběji, ještě víc. Takové té, kdy přestáváte vnímat prostor i čas kolem. Jen tak tak, že jsme stihli mezi posledními proklouznout do již zcela zaplněného letadla. Naše sedadla byla každé samozřejmě úplně jinde. Nezaváhal jsem ani na chvíli a použil veškeré vyjednávací dovednosti, abych přesvědčil dánského obchodníka začteného do Copenhagen Post, že na výměně sedadla vedle mého s Markétou, závisí nejen moje, ale i životní štěstí jeho a jeho ještě nenarozených dětí.
Za tři hodiny jsme s Markétou prožili zrychlených deset posledních let. Přesto jsem si připadal jako kdyby se od startu až do přistání zastavil čas. Devět tisíc metrů nad zemí jsem opět cítil z Markéty tu úžasnou energii, na kterou jsem za ta léta už skoro zapomněl. Pocit blízkosti, gesta porozumění, slova empatie a pak…. letmý dotek! Asi mimoděk. Přesto mnou projelo zamrazení. A hned po něm spalující žár. „Koneckonců, vždyť se také vracím z Islandu, země ohně a ledu…“ připomněl jsem si v duchu a nejistě se na Markétu pousmál.
„Připadám si jako osmák co se prvně odhodlal doprovodit spolužačku cestou domů ze školy“ napadlo mě. Nehnul jsem ani brvou dívaje se Markétě hluboce do očí. Naše pohledy se dlouze střetly. Uchopil jsem její ruku do své dlaně a přivinul Markétu zlehka k sobě. Oba jsme zavřeli oči. Oddala se tomu nepatrnému tlaku, který stačil právě tak na to, aby její vlasy spočinuly přesně pod mými ústy. Cítil jsem její vůní a procítil ji snad každou buňkou svého těla. Políbil jsem Markétu letmo do krátce střižených vlasů…
„Dobrý večer dámy a pánové, zdraví vás kapitán letadla. Za patnáct minut přistaneme na letišti ve Schwechatu. Připoutejte se prosím a uveďte sedačky zpět do svislé….“ vytrhla mě z bdělého snění kapitánova angličtina s typickým německým přízvukem. Markéta se napřímila a… pak, ještě jednou, naposled, se ke mně naklonila.
„Děkuju, že jsi“ zašeptala a políbila mě skoro neznatelně na tvář. Její ruka se v tom okamžiku vytrhla z té mojí. Letadlo nadskočilo o letištní plochu. Palubní světla rozjasnila potemnělou kabinu.
Za okny někde v dálce, skoro jako islandská polární záře, o sobě dávala tušit noční Vídeň. Starobylá, elegantní. Jako vždy připravená otevřít náruč a zahrnout znaveného cestovatele svým klidem i rozpustilostí. Skoro mlčky jsme prošli v davu až k dopravním pásům pro výdej zavazadel. „Já musím počkat na svůj batoh“ začal jsem ze sebe soukat skoro omluvně, když mi skočila do řeči. „Já vím. Měj se Marku…“ pronesla pološeptem, sklopila oči a otočila se na svých sedmicentimetrových plachetnicích. Dva jednostěžníky se začaly i v tom bezvětří ode mne nenávratně vzdalovat.
Bílošedé lehce pomačkané šaty pořád zakrývaly dost, aby zbýval prostor pro vlastní fantazii. Ladily se stejně barevnými náušnicemi, které se opět pohupovaly do rytmu. Kodaňskou sonátu mramorové podlahy vystřídal vídeňský kobercový valčík. Malá mořská víla odplula po krásném modrém Dunaji do všednosti čtvrteční noci…
Poznámka autora: Všechny osoby a místa jsou vymyšlené, veškerá podobnost je čistě náhodná…
