...aneb řešení krizových situací „geniálními“ nápady
Venku bylo v těch dnech minus 20o Celsia. Můj malý syn ve čtvrtek přinesl vši a tím začalo mé
šílenství. „Co na to funguje? Kde se to dá koupit?“ ptala jsem se sama sebe. Blahořečený buď internet za nezbytné informace! V pátek jsem letěla do lékárny. Večer na syna i na muže dopadlo mé stříhání úplně nakrátko, dílo jsem završila strojkem na vousy. Vypadali oba fakt hrozně.
V sobotu ráno byla vyhlášena mobilizace již v šest. Nastříkala jsem nám na hlavy ten štiplavý smrad proti parazitům, Diffusil (petroleje jsem se bála). Co se dalo, jsem svlékla a zapnula své stroje. Uklízela, vysávala, prala, žehlila a sušila pořád dokola a dokola. Naše zapáchající hlavy i všechny ty čisticí prostředky vytvořily doma nezaměnitelné aroma chemické továrny. „Ještě štěstí, že na tento víkend není ohlášena žádná návštěva. To bych asi nepřežila“ napadlo mne. Omyl. Přežila. V sobotu a neděli přišlo 6 návštěv! Přísahám. Každá se způsobně posadila v tom smradu ke stolu, dala si kávu, popovídali jsme si chvilku, a pak se slzami v očích odešla. Nedivím se. Já slzela celou dobu. Můj muž i můj syn také. Slzeli všichni a podezřívám i psa na dvoře.
šílenství. „Co na to funguje? Kde se to dá koupit?“ ptala jsem se sama sebe. Blahořečený buď internet za nezbytné informace! V pátek jsem letěla do lékárny. Večer na syna i na muže dopadlo mé stříhání úplně nakrátko, dílo jsem završila strojkem na vousy. Vypadali oba fakt hrozně.
V sobotu ráno byla vyhlášena mobilizace již v šest. Nastříkala jsem nám na hlavy ten štiplavý smrad proti parazitům, Diffusil (petroleje jsem se bála). Co se dalo, jsem svlékla a zapnula své stroje. Uklízela, vysávala, prala, žehlila a sušila pořád dokola a dokola. Naše zapáchající hlavy i všechny ty čisticí prostředky vytvořily doma nezaměnitelné aroma chemické továrny. „Ještě štěstí, že na tento víkend není ohlášena žádná návštěva. To bych asi nepřežila“ napadlo mne. Omyl. Přežila. V sobotu a neděli přišlo 6 návštěv! Přísahám. Každá se způsobně posadila v tom smradu ke stolu, dala si kávu, popovídali jsme si chvilku, a pak se slzami v očích odešla. Nedivím se. Já slzela celou dobu. Můj muž i můj syn také. Slzeli všichni a podezřívám i psa na dvoře.
V pondělí ráno mě polila další hrůza ze zjištění, že synova jediná zimní čepice vesele sedí, nevypraná, na poličce. Chyběly nám tři minuty do odchodu, abychom stihli bus, a tak mě osvítil geniální nápad, a to: dát čepici do mikrovlnné trouby, ale v igelitovém pytlíku, abych v něm ty všechny nezvané mrchy horkem zničila. Věděla jsem sice, že na té čepici byl gumový nápis „Big boy“, ale mně to v plánovaném postupu vraždění vůbec nevadilo. Nicméně stačilo čtvrt otočení talíře a z čepice se stala „sopka“. Začaly z ní vystupovat tenké bílé sloupečky dýmu, které za sebou zanechávaly drobná černá vypálená místa, následně se rozškvařil nápis a vyvalil se proud tmavého kouře z igelitového pytlíku. Z trouby vycházel tak nesnesitelný puch, že jsme se skoro otrávili! Takový smrad si nikdo nedokáže představit. V úžasu jsme se synem jenom stáli, neschopni pohybu. Kritickou situaci zachránil můj muž, vyhodil z mikrovlnky všechno, včetně otáčivého talíře, na dvorek.
Syn pak na dotaz paní učitelky, kde má nějakou čepici, když je venku minus 20o Celsia, lakonicky zkonstatoval, že máma mu zavraždila jeho nejoblíbenější a značkovou a že on fakt nechápe, proč ji nedala rovnou na pánev… A vši? Dosud se nevrátily, ale jsem přesvědčena, že po vyhodnocení materiálních i nemateriálních škod, tento způsob řešení bych znovu nezvolila. I když dodnes nevím, zda jsem je upekla nebo umrzly.
