V jedné malé obci stálo nádraží. Bylo stařičké, malebné a útulné, a proto ho všichni měli rádi. Jednoho dne se však objevilo jiné nádraží, monstrózní a moderní. Nejdřív se jen tak vznášelo ve vzduchu kolem, v plánech investorů, ale postupem času se snášelo níž, až začalo vrhat stín na to stařičké.
To se stařičkému nelíbilo, a tak jiné nádraží oslovilo: „Proč na mě vrháš stín?“
„Protože už jsem takové, takové velké,“ odpovědělo jiné.
„A nemohlo bys letět o kousek dál?“ ptalo se stařičké.
„Nemohlo, mně tu chtějí postavit,“ odpovědělo jiné.
„To bude nějaký omyl. Všichni tu mají rádi mě, tak proč by chtěli postavit tebe,“ vysvětlovalo stařičké. „Navíc, když jsi tak velké. Možná tamhle kousek ve městě, tam by pro tvou velikost bylo vhodné místo.“
„Možná všichni zdejší tě mají rádi, ale moji investoři nejsou odsud, a ti mě tu chtějí mít,“ trvalo si na svém jiné.
„Já si myslím,“ povídá stařičké, „že to bude nakonec všechno jinak. Uvidíš!“
Jiné nádraží se jen shovívavě usmálo. Ale neodletělo.
Za nějaký čas ho postavili na místě stařičkého nádraží.
Poučení: Stařičká nádraží jsou nahrazována novými, přestože je mají všichni místní rádi. Aneb, když investoři dopustí, i sukovice spustí.
