V autobuse městské hromadné dopravy cestovalo hodně lidí. Jako každý den v tuto hodinu.Mezi cestujícími se prodíral starší, elegantně oblečený muž. Kožený kufřík skvěle ladil s koženými polobotkami. Šediny a hůlka v ruce napovídaly, že věkem patří mezi dříve narozené. Postupoval pomalu ze zadní části vozu směrem dopředu. Hodně pomalu.
Na sedadle za řidičem seděl mladík. Dlouhé vlasy v culíku mu padaly do půlky zad. Předloktí pravé ruky zdobilo tetování, v uchu se mu leskla velká náušnice. Takový somrák, řeklo by se.
Muž si přisedl vedle mladíka na sedadlo, které se právě uvolnilo, a nahlas brblal: „To je strašný. Staršího, slušnýho člověka ta mládež ani sednout nepustí. Přes celý autobus se musím plazit. Co z nich jednou bude, co je rodiče a škola učí. Jo, to za našich časů, bylo všechno jinak. Lepší“.
S blížící se zastávkou se pán začal chystat k výstupu. Najednou autobus prudce zabrzdil, až stojící cestující popadali na zem. Pán se jen stěží udržel na nohách, ale vypadl mu kufřík. Vypadl, přímo mu vyletěl z ruky.
Somrák, jinak začínající lékař, na nic nečekal a začal zjišťovat zdravotní stav cestujících.
A kufřík? Ten se prudkým nárazem otevřel a k elegánově nelibosti všem ukázal svůj obsah. Někteří cestující poznávali své peněženky, mobily a další cennosti, které nedobrovolně změnily svého majitele.
Poučení: Není všechno zlato, co se třpytí.
