V jednom domečku je na chodbě polička a na té poličce leží telefon. Dvacet let už tam leží. Jmenuje se Telekom. Má na chodbě hodně kamarádů, jako třeba botky Bloudilky, rukavičky Šmátralky, čepici Fujavici a šálu Klendru.
Jednoho dne položil pan domácí na poličku nějakou novou věc. Vypadala jako větší tatranka bez celofánu a hned spustila: „No to sem hotovej, jsem snad v obludáriu nebo spíš v krematoriu.
Všude kolem starý hadry, starý škrpály a tady hned vedle přímo muzejní kousek, kterej asi používal pračlověk. Starej telefon, kterej si bez šňůry ani neškrtne a ani ven se podívat nemůže. To já jsem IPhone, IPhone 6. Displej mám Retina 4,7, samo sebou ve full HD, procesor 1.4 giga a giga operační paměti k tomu. Klíďo se vejdu do kapsy a venku jsem furt“. Přátelé z chodby si pomysleli: „No to je dáreček, přímo samolibý blbeček."
Starý telefon byl od té doby v používání stále méně a byl z toho smutný. Klendra i ostatní kamarádi Telekoma utěšovali a zkoušeli všemožné kousky, aby mu zvedli náladu. Jeho tlačítka však pomalu pokrýval prach.
Jednoho dne při velké bouřce si pan domácí potřeboval zavolat lékařskou pomoc, nebylo mu dobře. Výpadek v síti mobilního operátora mu to však nedovolil. Zvednul tedy sluchátko svého starého telefonu a přivolal si sanitku. Vše dobře dopadlo, pomoc přijela včas.
IPhone nato zíral jak tchýně na zeťákovo nový auto. Až se mu z toho čočky u foťáku protočily, čudlíky se rozklepaly a SIM karta se vzteky zakousla reproduktoru do prdele. Najednou se z něj zakouřilo, trošku to zasmrdělo, displej ztmavnul a byl konec.
Od té doby je vše jako za starých časů. Nafoukaný IPhone putoval do záruční opravny a potom k jinému majiteli. Možná mu došlo, že samochvála pěkně smrdí a pýcha předchází pád.
