V lese se setkávali Skřivánek, Sýkorka a Rákosník. Společně hodovali na broucích a hledali housenky. Skřivánek Sýkorce nechával ty nejlahodnější, ale ona na to nedbala.
„Proč mě Sýkorka nechce? Proč se mi začala vyhýbat? Co dělám špatně, že se mnou nechce být? Proč?“ ptal se v duchu sám sebe nešťastně zamilovaný skřivánek.
Najednou ji uviděl. Letěla proti němu, ona, jediná, nezaměnitelná, Sýkorka s nádhernými modrými křidélky.
„Poleť ke mně, prosím, žádný pták tě nikdy nebude milovat jako já“ lákal ji, „ráno ti budu zpívat, objímat tě a housenek ti donesu, kolik si jenom budeš přát.“
„Skřivane, ne, nemohu a nechci,
letím za Rákosníčkem,
za svým miláčkem,
na vrbě krásné hnízdo má,
tam chci dnes spát já.
Tvůj zpěv ráno mě budí
a tvé peří mě nudí,
jenom jako kamaráda
tě opravdu já mám ráda“ zpívala Sýkorka své odmítnutí.
Nešťastná láska Skřivánka trápila víc a víc. Byl stále smutnější. Nabízené přátelství mu nestačilo, přestal jíst, pít a ani ráno už nezpíval. Chřadl a chřadl, až nakonec umřel.
Poučení obecně:
Neopětovaná láska zraňuje a můžeš na ni i umřít.
Pro Sýkorku:
Nabízet přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dávat chleba tomu, kdo umírá žízní.
Pro Skřivánka:
Co můžeš změnit, tak změň, co nemůžeš změnit, tím se netrap
