Pepa je můj vzdálený bratranec, no nestýkáme se často. Asi to ale znáte, takzvaně o sobě víme. Nevidíme se řadu měsíců, pak se potkáme a skoro vždy je z toho nějaká bezvadná akce.
Jako třeba před dvěma roky v zimě. Žádné dlouhé diskuze a vyrážíme v sobotu na hory. Počasí není zrovna ideální, je trošku mlha a teplota je kolem nuly. Trošku i nahlas brblám: „Celý týden je ideální počasí, pak přijde víkend a idyla je fuč“. To Pepa má náladu skvělou: „Vždyť to soudruzi z hydrometeorologického ústavu nemusí trefit a nahoře může být úplně jinak“.
Najednou se mlha rozestupuje a nás vítá modrá obloha bez mráčku. Sluneční paprsky se odráží od bílé pokrývky, až musíme mhouřit oči. Podmínky jsou skvělé, sníh pevně drží naše carvingové lyže v dlouhých obloucích. Celé dopoledne je bez chyby, prostě si užíváme. Užíváme si života a radosti z pohybu. Pepa je optimista a v jeho podání je to nakažlivé. I to počasí asi ukecal on.
Anebo jindy. To bylo vloni na podzim. Jedu z Prahy nočním rychlíkem do Pardubic, počasí pod psa, vítr za okny kvílí a vyluzuje bizarní melodie. Místy to připomíná skladby brazilské hard rockové kapely Sepultura. Najednou vlak zastaví. Neplánovaně o půlnoci v Přelouči. „To nevěští nic dobrého,“ pomyslím si. Obavy se naplňují - na trati je mimořádná událost. To bývá zcela zastaven provoz na 2 až 4 hodiny. Ale co teď. Volám Pepovi a je mi trochu trapně. Přece jen je hodně pozdě. Hovor je konstruktivní i přesto, že po hlase poznávám, že už spal: „Jasně, seš v Přelouči na vlakáči. Za dvacet minut jsem tam“. Zkrátka přišla pomoc v nepříjemné situaci. Pravda, taky jsem mu pomáhal se stěhováním. Anebo se zabíjačkou. Ale stejně. Mohl říct - jsem na služebce anebo jednoduše: "Měl jsem pivo." Jenže Pepa je kamarád, je na něj spolehnutí.
Tuhle jsem ho potkal s jeho manželkou čirou náhodou v hospodě. To bylo asi před půl rokem. Z Pepy vypadlo, že nedávno měl lehčí dopravní kolizi. Díky Bohu šlo jen o plechy, vlastně to byl jen takový malý ťukanec. Převyprávět tuto příhodu jeho slovy nejde, tolik humoru co do toho vložil, by se dalo vážit na kila. Hlavně když popisoval postup mladého policisty, který byl asi u první nehody. Byl to zelenáč a zmatkoval víc než účastníci nehody. Něco jako komisař Clouseau z Růžového pantera. A následují další příběhy, baví se celý stůl. Pepa vždycky říká - pokud nejde o život, jde o hovno. To je jeho oblíbené rčení.
Koukám na Pepu a na všechny kolem stolu. Některým z nás tečou slzy. Slzy smíchu. Pepa je posel dobré nálady. „Taky na sebe teď více hledí,“ pomyslím si. "Od posledně shodil pěkných pár kilo a taky kouřit přestal.“ Sám říká, že začal běhat, aby byl fit.
Pepa byl optimista, kamarád, veselý člověk a…. Pepa minulý měsíc zemřel na rakovinu. Ne náhle. Nevyhnutelně se blížil jeho konec. Tři roky to věděl, jen nevěděl kdy. Kromě něho pravdu znala jen manželka, rodiče a doktoři. Ano, to byl Pepa.
