„Nazdar brachu, bohužel nepřináším žádné dobré zprávy, dneska je řada na tobě. Na památný strom to podle všeho už asi nedotáhneš.“
„Počkej, co blázníš, nešlo by to alespoň o rok odložit?“
„To asi sotva, bude tady nové sídliště. Noví obyvatelé by asi neměli příliš pochopení, pokud bys jim prorůstal bytem a metal po obýváku bukvice.“
„Ach jo! Představoval jsem si to celý úplně jinak. Radši bych zaklepal větvema při nějaký vichřici, jako správný hrdina. Takhle skončím jako násada na hrábě, v lepším případě pak jako plaňky do plotu.“
„No a čím bys vlastně chtěl být?“
„Když jsme byli ještě malí kluci, frčely zrovna tkalcovské stavy nebo pivní sudy. Po válce přišla móda železničních pražců, jenže je časem začali dělat z betonu. Poslední dobou jsem snil hlavně o tom, že ze mě bude snowboardové prkno, jenže k tomu bohužel nemám genetické předpoklady.“
„Hmmm. Hele, víš co, já mám malého synka, který by se moc rád na něčem takovém naučil jezdit. S trochou šikovnosti se mi myslím podaří tvůj sen splnit. Na vybavení pro reprezentační áčko to sice asi nebude, ale pro malé zelenáče budeš ideální.“
„Opravdu? Ani nevíš, jakou bys mi s tím udělal radost! Tak na co čekáš, startuj pilu a jdeme na to, ať neztrácíme čas.“
