„Nazdar brachu, bohužel nepřináším žádné dobré zprávy, dneska je řada na tobě. Na památný strom už to nedotáhneš.“„Počkej, co blázníš, nešlo by to o rok odložit?“
„To asi sotva, bude tady nové sídliště. Jeho obyvatelé by asi neměli příliš pochopení, kdybys jim prorůstal bytem a metal po obýváku bukvice.“
„Ach jo! Představoval jsem si to celý úplně jinak. Radši bych zaklepal větvema při nějaký vichřici, jako správný hrdina. Takhle skončím jako násada na hrábě, v lepším případě pak jako plaňky do plotu.“
„No, a čím bys vlastně chtěl být?“
„Když jsme byli malí kluci, frčely zrovna tkalcovské stavy nebo pivní sudy. Po válce přišla móda železničních pražců, jenže je časem začali vyrábět z betonu. Poslední dobou jsem snil hlavně o tom, že ze mě bude snowboardové prkno. Jenže k tomu, bohužel, nemám genetické předpoklady.“
„Hmmm. Hele, víš co, já mám malého synka, který by se moc rád na něčem takovém naučil jezdit. S trochou šikovnosti se mi, myslím, podaří tvůj sen splnit. Na vybavení pro reprezentační áčko to sice asi nebude, ale pro malé zelenáče můžeš být ideální.“
„Opravdu? Ani nevíš, jakou bys mi s tím udělal radost! Tak na co čekáš, startuj pilu a jdeme na to, ať neztrácíme čas.“
