Byl to obvyklý čtvrtek. Když jsem dorazil domů, žena byla v prvním patře u tchyně a v uvolněné atmosféře popíjela kávu. „Převlíkni se a pojedem… budu rodit.“
Ta informace mě trochu zaskočila. Nějak mi nekorespondovala s celkovým dojmem. Ale říkal jsem si, že žena není prvorodička, a asi ví, co dělá.
Na cestě od auta do nemocnice, odhadem slabých 200 m, jsem poznal, že věděla, co dělá.
Tu štreku nám miminko rozfázovalo na pět úseků přerušovaných kondičními zastávkami, kdy žena ztrácela půdu pod nohama a dech. Zvlášť při poslední zastávce už to vypadalo, že oba do cíle ponesu.
Čekali jsme na chodbě… 5 minut. 10 minut. 20 minut. Občas jen proběhla mladá sestřička. Masíroval jsem ženě záda, abych jí ulevil. Začínal jsem být mírně rozmrzelý, že si nás nikdo nevšímá.
Pak šla kolem starší sestra. Prohlížela si nás zkoumavým až nedůvěřivým pohledem, a vzápětí vyštěkla: „Co vy tady?“
Manželka odhodlaně: „My budeme rodit.“
„A po kolika minutách máte kontrakce?“
„No, to je různý.“
Sestra začala očividně ztrácet zájem. Patrně jen ze zvyku dodala: „A kolikátej je to porod?“
„Třetí.“
A najednou se všechno, včetně výrazu tváře sestry, proměnilo do hektičtější a zároveň vlídnější polohy.
„Tak rychle pojďte, podíváme se na to.“
Odvedla si nás do přilehlé ordinace.
„No vy jste otevřená, budeme za chvilku rodit!“
To je ale novinka, glosoval jsem v duchu.
Dostal jsem slušivý zelený mundůr, protože jsem chtěl být přítomen porodu. Když jsem šel po chodbě, připadal jsem si minimálně jako primář. A nutno podotknout, že pacientky, které jsem potkal, ke mně tak možná i vzhlížely.
Ale byly to nervy. Ze všech filmů s porodem, co jsem kdy viděl, jsem byl dost vyplašený, že omdlím a místo pomoci ženě přidělám lékařskému týmu práci a sobě, že přivodím perfektní ostudu. Zbytečně.
Na sále mě opanoval opět primářský duch. Byl jsem v aifru. Povzbuzoval jsem ženu. Pak doktora. A nakonec i synka. A určitě i díky tomu byl kluk hladce venku v 15:11, zhruba 45 minut po příjezdu k nemocnici.
