Se sebeujištěním, že přece nejsme žádné omáčky, jsme hodily krosny na záda, lyže na ramena a vyrazily.
Stezka vedla nejprve pozvolna lesem, pak po příkré sjezdovce prudce nahoru. Nohy se nám bořily do sněhu a cesta ubíhala pomalu. Když jsme se konečně vyškrábaly na vrchol kopce, strhla se sněhová vánice, že nebylo vidět na krok. Horečnatě jsem lovila v batohu lyžařské brýle a rukavice, které jsem předtím, přehřátá námahou, nepotřebovala. Moje kamarádka však nelovila nic, jen si rukama s rudými nehty zakrývala oči před bodavými sněhovými vločkami. Večer před odjezdem na hory se vypravila na školní ples a vybavila se umělými nalepovacími nehty. "Přece nejsem blázen a neolámu si takovou parádu?! Navíc se nevejdu do rukavic", řekla a vítr se do ní opřel, až jí podjely nohy a skončila i se vším nákladem na zemi. Když se se supěním zvedla, ve sněhu za ní svítily čtyři jasně rudé nehtíky.
Z vrcholu kopce to obyčejně na chatu trvá jen pár minut, ale nám to v té vánici a s těžkými batohy trvalo skoro hodinu. Úplně vyčerpané jsme se dohrabaly do chaty a na posezení snědly všechny řízky, které nám máma zabalila na dva dny. Po dvou hodinách odfukování jsme se trochu probraly a vyhlédly z okna. Po vánici nebylo ani památky a mezi bílými mráčky už zase vykukovalo slunce. "Ještě není tak pozdě, co vyzkoušet lyže?" navrhla kamarádka, která už se mezitím s těžkým srdcem zbavila zbytku své rudé ozdoby.
Za dvacet minut jsme už s lyžemi na ramenou byly opět na cestě zpět k oné sjezdovce, kterou jsme tak pracně předtím vyšláply nahoru. Máminy řízky nám zázračně vrátily energii a lyžování jsme si báječně užívaly až do konce provozní doby vleku. Řekly jsme si, že musíme stihnout ještě poslední jízdu nahoru, abychom z vrcholu kopce jen pohodlně odbočily na cestu k naší chatě. Postavily jsme se tedy naposledy do fronty na vlek. Fronta pokračovala pomalu a už na nás přicházela řada, když v tom obsluha vleku před námi zavřela uličku. S hrůzou jsme si uvědomily, že nás čeká ten stejně pekelný kopec jako dopoledne, ale tentokrát s nepohodlnými lyžařskými botami na nohou.
Už si nepamatuji, jak dlouho nám trvalo vyškrábat se opět nahoru. Vím jen, že jsem viděla rudě i bez rudých nehtů a proklínala ten pitomý nápad jet na hory.
Do chaty jsme se dovlekly, až když padla tma. "Tak teď si už jen uvaříme horký čaj a zatopíme v pokoji v kamnech", řekly jsme si a špatná nálada se nám trochu spravila. Když jsme ale vešly do pokoje, zjistily jsme, že dobré staré zvyky fungující léta jsou evidentně pryč. Bývalo pravidlem, že předchozí hosté, kteří opouštějí pokoj před vámi, připraví do kamen dřevo na zátop pro nově příchozí. Ale nám do kamen nikdo dřevo nepřipravil a ani vedle v uhláku žádné nebylo. Nakoukly jsme i do ostatních pokojů, ale také bez úspěchu. Tak jsme se tedy vydaly do dřevníku. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam nalezly jen dvoumetrové klády, které teprve čekaly, až je někdo rozštípe. V chatě jsme byly bohužel momentálně jedinými hosty a tak nebylo koho požádat o pomoc. Ani jedna z nás neměla žádné zkušenosti se štípáním dřeva, ale pokud jsme nechtěly do rána zmrznout, nějak jsme si poradit musely. Posilnily jsme se tedy čokoládou a pustily se do práce.
Smrkovou kládu jsme s námahou položily do dřevěného stojanu ve tvaru jesliček a mučily rámovou pilu i sebe.
Když se nám povedlo kládu přepůlit, bylo třeba ji rozdělit podélně. Mezi nářadím jsme našly pár železných klínů, o kterých jsme usoudily, že jsou pro tento účel to pravé. Když jsme je obrovskými kladivy zatloukaly, dodávaly jsme si sílu hlasitým klením a spíláním všem mizerným mužům, kteří by tu v chatě měli být a pomoci nám, ale flákají se bůhví kde.
Po třech hodinách úmorné dřiny se nám podařilo dřevo zpracovat na přijatelně velké kusy. Špinavé, zpocené a obtěžkané plnými koši s poleny jsme se vypotácely ze dřevníku, když v tom se rozlétly dveře do chodby a v nich se objevily svěží rozesmáté tváře nových hostů, tří kluků, které před chatou právě vyložila rolba. Musely jsme vypadat opravdu zuboženě, protože kluci odložili svoje batohy na zem a ochotně se nám nabídli, že nám s těmi koši pomohou.
To ještě netušili, že na ně ve dřevníku čekají dvoumetrové klády, připravené, až je někdo nařeže.
