Tak už jsem znovu tady. To zas bude šichta. Ještě tu všichni trčí. Jak já mám pracovat? Všichni mě sice hezky pozdraví, ale že by si se mnou popovídali, to ne. To musím začít vždycky já. A že už se na to těším! Vychválím jim, jak hezky vypadají, povyprávím, jaké je venku počasí, co jsem včera vařila a pekla, jaký jsem jim zařídila dobrý toaleťák nebo jar, případně jak to chodí v jiných firmách. No nic, měla bych začít dělat. Začnu s koši – to je dneska směska. Jeden je plný obalů od brufenu, druhý mastný od salámů a další …samé odřezky ze zeleniny, tady to zelí snad už i kvasí…fuj.
Áááá, jsem u pana Drobila. Nejmenuje se tak, ale jinak mu neřeknu. Asi ho doma, ani nenaučili jíst pečivo. Všude po zemi drobky. To snad není možné. Za ty prachy to dělat nebudu. Ten člověk si k tomu neumí ani zalít kvítka. Opět jsou tu listy z té jeho hrozné rostliny na koberci. Vždycky mi ucpávají hadici ve vysavači. A když jsem je jednou chtěla sebrat ručně, tak mě převážila moje prsa číslo šest a já se skácela přímo do koše.
Říkám si, že si alespoň vysaju na chodbě. Jen co vysavač zapnu, už běží ten jejich šéf, že ho to ruší při práci. Chci mu říct, že mám nový, tišší stroj, ale to už mě posílá do háje…slušně řečeno.
Jdu teda vytřít záchod. Aspoň něco mám dnes konečně hotové. Vytřela jsem ale tak dobře, že si na tom vzápětí jeden z těch zdejších workoholiků málem zlomil nohu. To snad neví, že čím víc vody, tím je to lepší?
Tak a najednou jsou všichni pryč, mohla bych už konečně vysát a douklízet. Ale když už není s kým pokecat, tak se mi nechce a jdu domů.
