Stará borovice uprostřed ostrova vzdychla: "Kdybych tak měla někoho, s kým bych si mohla povídat!".
Její přání vyslyšelo nebe a poslalo slunce i déšť, aby pro borovici na nebi namalovaly duhu. Ale borovice ji neviděla.
"Kéž bych tak měla ruce, abych se mohla s někým obejmout", posteskla si. Jen v malém okamžiku přivál teplý vítr z jihu, borovici zahřál a zamířil k duze.
"Kdybych tak měla kabát, který by mě proti větru ochránil", zamračila se borovice. A slunce ji objalo svými paprsky.
"Kéž bych se jenom mohla před vedrem schovat", zalamentovala znovu. I tohle přání nebe vyslyšelo a vyslalo k borovici mrak, který ji celou zahalil.
"Nic nevidím, mám oči plné mlhy!", zvolala borovice do nebe. A nebe ji znovu vyhovělo, roztočilo se a poslalo na strom uragán tak mocný, že borovici vyrval z kořenů, rozlámal ji na kousky a rozprášil do okolního moře.
Pod vodou se kousky borovice ptaly vody: "Proč to nebe udělalo, proč mě nemá rádo, proč mě zničilo?"
A voda, ve které se nebe po celý čas zrcadlilo, odpověděla: "Nebe tě nezničilo. To ty sama. Chtěla si stále víc, až z tebe nezbylo nic."
Poučení: Kdo chce víc, nezbude mu nic./Je lepší vážit si a radovat se z maličkostí, než být nešťastný kvůli vlastní chamtivosti.
