Vyrazila jsem sem jednoho mrazivého prosincového rána s rodiči. Na hraničním přechodu jsem cítila nervozitu a napětí, jako každý, kdo zažil osobní prohlídky při návštěvě NDR nebo MLR. V té chvíli jsem ovšem netušila, že se podobně jako Alenka Lewise Carrolla právě propadám králičí norou do říše divů.
Ve svých sedmnácti letech, která jsem prožila pouze v rodném městě, a bez znalosti toho, co mě za hranicí čeká, jsem se ocitla v úplně jiném světě předvánoční Vídně. Navíc v době, kdy padaly hranice a radost ze změny panovala zatím ještě na obou stranách. Na parkovišti ve Vídni na nás čekali rakouští dobrovolníci s várnicemi teplého čaje, městská hromadná doprava byla pro nás zdarma a všude se na nás usmívali. Ozdobena trikolórou jsem procházela Vídní, hrdá na svůj národ, s pocitem, jako bych celou revoluci provedla sama a užívala si pozornosti okolí. Dýchala jsem úplně jiný vzduch, než na jaký jsem byla z domova zvyklá, plný vůní probíhajících adventních trhů. Díky velkorysosti Rakouska jsem si zdarma prohlédla hlavní vídeňské památky a už jsem se těšila na zlatý hřeb celé návštěvy Vídně, na nákupy.
Pověstná poslední kapka pak přišla v obchodu s cédéčky. Já, jako obrovský fanda Beatles, kterým jsem se stala po poslechu jediné tátovy desky a která jsem obíhala hifi kluby a různé akce, abych si sháněla postupně písničku po písničce a která se kvůli Beatles začala dobrovolně učit anglicky, jsem najednou stála před regálem, kde byla vyskládána všechna jejich alba, celá diskografie, kterou jsem měla samozřejmě nastudovanou z jediné knížky, která v Čechách v té době o Beatles vyšla. Po zjištění obřího rozdílu mezi cenou jediného cédéčka a těmi pár šilinky v mých rukách, číše frustrace přetekla a já se rozbrečela jako malá holka. Nejsilnějším zážitkem z mé první cesty na západ je vzpomínka, jak sedím na lavičce uprostřed předvánoční Vídně a brečím jako želva nad tou nespravedlností světa.
