Když člověk takhle jde po ulici, v minisukni, podpatky klapou o chodník a vlasy se vlní ve větru, je to všechno jednoduchý. Přijdu si krásná. Občas se z radosti zapomenu a špulím rty. Asi to vypadá divně, ale to je v tu chvíli jedno. Nevnímám lidi kolem a cítím se fakt silná.Dokonce na mě pak Hlavák nedopadá s takovou razancí.
Normálně je mi na nádraží smutno. V drogovým světě se nevyznám a jen vidím lidské stíny na heráku, dělám krok stranou. Představuju si děsivej absťák a bolesti kloubů.
Představuju si, jaký je už nebýt pánem svého myšlení. Fialoví bezdomovci vleže objímají krabicáky. Křížení šakalové leží stočení u nohou chlápků s kytarou a dělají psí oči. Paní denně vybírá na klauny do nemocnic a já mám pokaždý špatný svědomí, že jsem jí nepřispěla, že mám posledních pár korun. Doma na stole mi leží dva identické výtisky Nového prostoru.
Nikdy nevím, jestli to má cenu. Nic se nezměnilo. Noviny nečtu.
Ale podpatky ještě naštěstí klapou.
