Moje první lyžování - napsal Petr Kheil

Foto: Jan Malý

Den, kdy jsem se poprvé postavil na lyže, přišel krátce po mých 25. narozeninách. Jak se říká, nikdy není pozdě.
Tehdy, uprostřed zimy, při jedné z návštěv u mé dívky, mě oslovil její otec s tím, že Iveta ráda lyžuje, tak abych s ní vyrazil na hory. Na okamžik se mi zatemnilo před očima. Moje mlčení bylo považováno za souhlas, čehož využil otec, aby pokračoval: „Jestli lyže nemáš, nevadí, zajdi do sklepa a půjč si moje … Co já jsem se toho na nich zamlada nalyžoval.“
Ve sklepě jsem odhrnul letitý závěs z pavučin a za ním opravdu stály dlouhé staré lyže. Chvilku mně připomínaly úzká dřevěná prkna, na kterých byly, zřejmě už dlouhá léta, připevněny staré kožené lyžařské boty. Ze zvědavosti jsem si prohlížel vázání zn. Kandahar, které, díky pružině přes patu, bylo zřejmě univerzální pro všechny typy bot. Byl jsem upozorněn, abych při pádu dával pozor, že s tímto vázáním se nejdříve zlomí noha a teprve potom lyže. Ještě za mnou přispěchala Ivetina matka s tím, že k lyžím patří pořádné oblečení a věnovala mě své černé šponovky. Nakonec, aby se můj otec necítil provinile, že ničím nepřispěl, zapůjčil mi svůj pracovní kabát, zvaný vaťák. Žádný problém, byl přece víkend. Tak hurá na sjezdovku Samoty v Železné Rudě.
Cestou na hory jsem se těšil se na láskyplný zimní čas, zatímco Iveta se nemohla dočkat, jak budeme spolu brázdit čerstvě upravenou sjezdovkou. Čím blíže jsme měli ke svahu, tím více mě střídavě poléval studený a horký pot. „Tak jsme tady, konečně“ zajásala Iveta pod sjezdovkou. Stačilo málo okamžiků k tomu, abych, zřejmě díky mé lyžařské výbavě, skončil v objektivu fotoaparátů většiny německých a později i českých návštěvníků lyžařského areálu. Okamžik pravdy na sebe nenechal dlouho čekat.
U vleku, pod rouškou slušnosti, před sebe pouštím několik nedočkavých lyžařů. Nakonec i já se odhodlám a s Ivetou vyrážím chytit přijíždějící kotvu. V obavě, abych neupadl a aby se zdatní lyžaři nemuseli otáčet, kvůli komu zase musela obsluha ten vlek zastavit, pevně v ruce svírám středovou tyč kotvy… ještě lehké škubnutí a jedeme.
Kochám se, jak je to krásné, stoupat nahoru na svah bez sebemenší námahy. Blížíme se k hornímu konci vleku a mě přepadá pocit nejistoty: „Jak se mám pustit, vždyť to pořád jede?“ Nahoře Iveta opouští kotvu a kousek odjíždí. Celé to na mě bylo nějaké rychlé. Kotvu jsem úspěšně opustil v okamžiku, kdy mě v protisměru začal míjet zástup lyžařů jedoucích nahoru.
Mé obavy, jak se dostanu na lyžích dolů, rozptýlila Iveta slovy. „Tak pojedeme pomalejš.“ Mezitím jsem si stačil povšimnout, že upravenou sjezdovku lemuje, něco přes metr vysoká sněhová pokrývka, kterou jsem pro sebe vnímal jako vhodnou bariéru. Oddychl jsem si - taková příležitost! Zvolil jsem originální metodu sjezdu šikmým stylem, kdy jsem se s lyžemi zapíchl střídavě na jedné nebo na druhé straně sjezdovky rovnou do sněhové bariéry. Snad nejvíce toto mé úsilí zhodnotili uprostřed svahu dva malí ostřílení lyžaři. V momentě, kdy jsem se k nim přibližoval, jeden na druhého, popadajíce se smíchy za břicho, křičeli: „Hele vole, Tomba jede!“
Od té chvíle jsem raději lyžování ponechal. Iveta mohla konečně brázdit upravenou sjezdovkou a já se mohl v klidu rozhlížet od stánku se svařeným vínem.