„Prastará a přitom hypermoderní, známa a přitom nepoznaná, navenek velkoměstská, leč ve své podstatě venkovská, konzervativní a zároveň pokroková, země kosmického věku a staromódních názorů- Čína je zkrátka krajem hypnotických a mnohdy nepochopitelných protimluvů“ (Damian Harper, Lonely Planet)
Stoupám do příkrých schodů vytesaných ve skále. Místy stezka připomíná horolezeckou stěnu, která nemá s turistickou trasou nic společného. Tělem se tisknu co nejtěsněji ke stěně hory. Na druhé straně totiž zeje nekonečná prázdnota vyplněná hustým oparem. Vítr pozvolna žene usedlou ranní mlhu vzhůru, zvedá se jako hladina moře za přílivu. Postupně pohlcuje úchvatná panoramata a zahaluje Žluté hory i mě do neviditelného pláště. Ocitám se uprostřed toho všeho a jediné, co vidím, jsou schody nahoru a schody dolů postupně se ztrácející v bílém prostoru.
Začíná mírně poprchávat. Natahuji si pláštěnku a s modlitbičkou na rtech k matce zemi pokračuji v cestě. Ještěže se tady nedá zabloudit, protože sejít z cesty, by znamenalo osudový pád do hlubin. Stoupám čím dál výš. Pořád schody a jen schody. Minuty se vlečou jako moje znavené nohy. A najednou je to tady. Hladina rozbouřeného vzdušného moře jako by se náhle uklidnila. Vítr zcela ustal a mlha se usadila. Kolem mě vystupují obrysy skalních útesů, zahalené tajemným závojem, jejichž ostré pahorky se natahují k nebi. Vrcholy jsou poseté osamocenými borovicemi. Koruny stromů se naklánějí a ohýbají do bílé nicoty. Jenže ty schody stále nekončí.
Přelidněné hory
Ale zpátky už nechci. Tady totiž můžu volně dýchat. Musel jsem zajít do těch nejzazších koutů čínského národního parku, abych uprchl před hlučnými zástupy turistů. Utíkám před nekonečnými a ubíjejícími frontami na úzkých stezkách, které se tvoří jenom proto, že kilometr před vámi je nějaký slavný skalní útvar. Bez cedule byste si ho ani nevšimli, ale Asiati tahle místa milují. A tak před nápisem typu Věčně mlčící mnich či Vdova tisíce slz musí mít každý řádný asijský turista fotografii.
Stojím v lůně Žlutých hor, jednoho z nejopěvovanějších a nejproslulejších míst čínských básníků a malířů. Žluté hory jsou vlastně jakýmsi poutním místem, které by měl každý Číňan alespoň jednou za život navštívit. Potkávám tu dokonce i staré babičky a dědečky. Nechávají si odnášet svá těla nosiči a unášet svou mysl k nebesům. Ve vzpomínkách vzlétají až do oblak, aby opakovaně plnili svou vlasteneckou povinnost.
Bohužel, tento přírodní zázrak pomalu ale jistě ztrácí svůj génius loci. Hory se staly obětí masové turistiky. Zprofanovaly je cestovatelské příručky a zájezdové kanceláře lákající zbohatlé domácí i zahraniční turisty, aby tu utratili co nejvíce peněz. Hory se mění v zábavní park, v jehož středu vyrostly obludné hotely a ještě obludnější meteorologická stanice monstrózních rozměrů tyčící se nad celým údolím. Je pravděpodobně jedním z mnoha čínských megalomanských plánů soudruhů inženýrů, jak pokořit přírodu. V podhůří dokonce vyrostlo celé umělé turistické město. Pozitivní na tom je, že přineslo chudým lidem práci a jejich dětem šanci na lepší budoucnost. A právě v tom spočívá problém celé Číny.
Začarovaný kruh
Země se motá se v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Těžká kola ještě těžšího průmyslu a ekonomiky se rozpohybovala a už se nedají zastavit. Nesmí se zastavit, protože sám vývoj tomu ani nedovolí. Neustále se staví nová města, rostou továrny a doly kolem už tak znečištěných řek. Každodenní realita si pak bere svou daň. Obyčejná voda se pomalu nedá pít, ve městech se nedá dýchat vzduch. Všude jsou dopravní zácpy, smog. Země totiž zažívá automobilový boom. Bohužel ten je ale teprve na začátku.
Městská úklidová služba často nezvládá odvážet ze špinavých ulic a parků odpadky. Žlutá řeka se zbarvila do červena vinou vypouštěných chemikálií, už v ní nežijí skoro žádné ryby a nesmí se v ní plavat. Neustále se staví nové budovy, jsou však prázdné. Všechno zdánlivě vypadá hezky, majestátně. Jenže zevnitř je to odfláknuté, nepoctivě postavené či zchátralé a neudržované. Města vlastně působí místy dost depresivně. A pomalu se to začne projevovat i na člověku, který do Číny přijede na krátko. Kdesi uvnitř se něco děje. Měníte se. Váš pot začne smrdět, moč nabírá jinou, divnou barvu. A i když se vám v zemi docela líbí, v podvědomí se toužíte vrátit domů. Do luxusu našeho klidného, obyčejného, každodenního života.Čína jde nezastavitelně rychlým tempem vpřed, ale stejně tak rychle se nad ní stahují mračna. Připadá mi jako topící se zvíře v bažině. Každý pokusem o krok vzhůru, se noří do bahna ještě hlouběji.
Paradoxní krása Číny
Čína vám vezme dech, ale je jen na vás, v jakém smyslu. Aby se vám líbila a ohromila vás, musíte přijmout její rub i líc. Vzít ji se vším všudy. Musíte se ji snažit respektovat, pochopit a stát se na chvíli Číňanem. Musíte se oprostit od všeho komfortu, na který jste byli až dosud zvyklí. Navíc skoro nikde se nedorozumíte. Ani anglicky, ani jinak. Je téměř jednodušší mluvit na Číňany česky. Navíc základy neverbální a mimické komunikace tu mají jiná pravidla než u nás. Prostě musíte být velice trpěliví a ještě více tolerantní. Pak se vám možná Čína zalíbí. Ona totiž má své krásy… Avšak mnohem zajímavější je tuto zemi poznávat. Je to jakýsi „západ“ v čínském provedení, paradoxní kapitalistický komunismus. Je třeba ho objevovat ve zdánlivě neodlišných odlišnostech. Kultura, která do značné míry kopíruje tu západní, je přesto východní.
V Číně uvidíte, co to znamená špína a znečištění, opravdové přelidnění, extrémní chudoba vedle pohádkového bohatství. Tam snad pochopíte, o čem nám tak často přednášejí „fanatičtí“ ekologové.
Cesta za poznáním
