Modré uniformy mlčely a myslely si svoje. Za ty desítky let, co se bez údržby tísnily na ramínkách, se naučily s lehkostí snášet nejrůznější pitomé žvásty. Tu kariéristy, tu hlupáka, tu nezlomného horolezce řitních otvorů...
A opravdu. Parádní vycházky si dlouhá léta dopřávala pouze uniforma hnědozelená. Po každé vojenské přehlídce se vznášela v oblacích. Nejlepší náladu vždycky měla, když se jí podařilo na někoho žalovat. To se pak dmula vnitřním sebeuspokojením, až jí švy v podšívce praskaly.
Až jednoho dne věčné ticho zastrčené části skladu prolomily veselé hlasy: „Potřebujeme trikolóry a všechny ty krásné modré uniformy.“
Ramínka svištěla a krásní mladí muži se v mžiku proměňovali ve šviháky jako z časů Hugo Haase. Najednou jeden z nich prohodil: „A čím si vyčistíme boty?
Co třeba tímhle příšerným mundůrem?"
Než stačila hnědozelená uniforma otevřít pusu, už ji kluci trhali na kusy.
Poučení: Pýcha předchází pád.
