Otevřel jsem oči. Tma a zvony. Hledám budík. Marně. To je můj telefon a jako obvykle ho nemohu najít. Aha! Mám ho v ruce. Proboha! Na displeji urputně bliká čtyři čtyřicet pět… Fuj! Za patnáct minut mi jede vlak do Prahy. To stihnu. Vyčurat se můžu ve vlaku. Vyčistit zuby taky. Snídat…nebudu. Skáču do auta v sešlém květovaném pyžamu a pantoflích. Oblek, boty leží na vedlejším sedadle. Ne, nezapomněl jsem. Notebook, peněženka… a jízdenka je zde. Jedu na nádraží. Čtyři minuty do odjezdu. To je dobré, stíhám. Trošku na to šlápnu, je tady mrtvo.
Kdo by vstával v pět hodin? Jedu, co to dá.. na tachometru 130, 140, 150. Do prdele, policajti! …..„Kontrola jízdenek!“ Otevřel jsem jedno oko. Radek se na mě usmívá.. „Už budem v Praze, prober se.“
