Než jsem stačil jakkoli zareagovat, značně zpocený mamut, mimochodem byla to samice, dopadl na sedadlo vedle mě. Tedy vedle jenom částečně. Obrovská masa zavalila mě a na druhé straně téměř zaplnila uličku autobusu.
Snažil jsem se nadechnout. Šlo to ztěžka. A navíc deodorant a antiperspirant byla v případě té dámy pouze cizí a sprostá slova.
Skoro jsem se musel červenat při představě, co na mě vlastně leží. Prsa měla ta osoba všude, v několika řadách pod sebou. Do erotiky to však mělo hodně daleko.
Vyjeli jsme. Vždy když autobus zatočil doleva a hora sádla trochu odtekla, jsem měl možnost nejenom se trochu nadechnout, ale také si sousedku i trochu prohlédnout.
I silnější člověk může být elegantní a mít takzvaně šmrnc. Snaha zde určitě byla. Paní zřejmě vyznávala retro styl, který je pořád v módě, a tomu odpovídala i šusťáková bunda, pamatujíce porevoluční počátky vietnamských tržnic u nás. Potem bohatě batikované tričko neurčité barvy pocházelo zřejmě ze stejné doby. I opravdu moderní prvek se objevil. Musím však apelovat na výrobce: „Prosím vybrané části oblečení vyrábějte pouze do určitých velikostí“. Legíny velikosti XXXXXXL, to fakt ne! O to by se snad mohla zasadit i evropská unie.
Má spolucestující vylovila odkudsi mobil. A začala do něj šveholit. Autobus ztichl. Ostatně proti zvučnému basu, který by mohl směle alternovat i Eduarda Hakena, stejně neměl nikdo další šanci. Pouze jsem se domýšlel, že nakřáplá barva hlasu musí být dlouhodobě kultivována značným množstvím piva a cigaret.
Při telefonování došlo i na humor. Automaticky mi naskočila věta z povídky Šimka a Grosmana: „Jóža se smála, až se ji knír třásl“. Jestli se jmenovala Jóža nevím, ale ten knír tam byl a třásl se.
Občas si, snad laškovně, prohrábla své šedivé a mastné vlasy, které znaly hřeben pouze z vyprávění. Snad nedostatek kyslíku, snad nastupující paranoia, ale já měl pocit, že přitom vždy slyším zvuky právě probuzeného drobného hmyzu.
Dojeli jsme na boleslavské autobusové nádraží. Mamut se s hekáním a funěním vyvlnil ven a já vypadl za ním. Konečně jsem se zhluboka nadechl a přiblble se začal usmívat.
Už nemusím hledat inspiraci na páteční kurz tvůrčího psaní. Inspirace si našla mě.
