Vlastně neumím říct, který ze zážitků jednoho lednového týdne byl ten největší. Možná to bylo, kdyžjsme projížděli hranicemi v Rozvadově. Poprvé na Západ. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych se dopouštěl něčeho zakázaného a přísně se tvářící celník mě pošle zpátky domů. Tedy v tom lepším případě.
Také to mohla být cesta po dálnicích Německa a Francie. Byl to rozdíl oproti našim okreskám. Sice naši Karosu všichni předjížděli, ale nám to tenkrát ani nevadilo.
Nebo snad, když jsme poprvé zahlédli zasněžené Alpy? Do teď jsme znali jenom české hory. Kromě pár jedinců, kteří navštívili Tatry.
A druhý den jsme si vychutnávali lyžování na manšestru dlouhých a širokých sjezdovek. Večer jsme téměř padali na ústa. Prostě, bylo to „hustý“.
A to ještě nebyl zážitkům konec.
Další den k ránu, vlastně ještě v noci, nás probudil obrovský rachot. Vrtulník. A pro nás. Dopravil nás na vrchol třítisícové hory. Odtud jsme sledovali přírodní divadlo v podobě východu slunce přímo nad Mont Blancem. A pak následoval ještě sjezd na lyžích čerstvým netknutým prašanem vlastní stopou do údolí. I nejtvrdší adrenaliňáci – sjezdaři dole zaraženě mlčeli. Ale tohle ocení pouze lyžař.
Večer prasklo kapesné na pořádnou dávku Martellu, protože k tomu všemu, co jsme zažili, se Rum z batohu jaksi nehodil.
Řeknete si „nic mimořádného, vždyť většina z toho, možná kromě toho vrtulníku, je pro nás dnes všedností a samozřejmostí, ale musím dodat, že tenkrát se teprve začínal psát rok 1979.
Jo, a na ten Rum pak stejně došlo.
