Pravou nohu vysunul z pod peřiny a opatrně jí položil na zem. Pak k ní rukou přistrčil tu druhou a pomalým pohybem své unavené tělo posadil na okraj postele. Obě nohy se teď dotýkaly studené země. Opatrnými pohyby zašátraly doprava a doleva až obě vklouzly do měkkých bačkor, které stály na svém místě vedle postele už dobrých několik let.
František se na ně dlouze zadíval. Najednou si všiml, že už jsou poměrně prošoupané, a kdysi nablýskané ozdobné přezky po stranách, vykazovaly také již značnou známku opotřebení. Ani si už nevzpomíná, kolik ho tenkrát stály, ví jen že se mu moc líbily. Teď tu leží na dřevěné podlaze, kterou už léta nikdo neuklízel. Jeho Anička, ta by jí zase dokázala vyčistit, až by se blýskala, jako kdysi. A co teprve dát do pořádku tu proleželou postel, kterou měsíce nikdo nestlal a ze které na zem padají cípy zažloutlého dlouho nepraného prostěradla.
Pohled na hodiny na protější zdi ho vyrušily ze vzpomínek. Ukazovaly devět hodin a jemu připomněly jeho pravidelný ranní rituál. Sáhl na noční stolek vedle postele, kde byly v řadě vyskládány krabičky s léky spolu s plnou sklenicí vody. Vlastně pak už v pokoji byla jen ta obrovská hnědá skříň s vyřezávanými dveřmi, napěchovaná oblečením jeho ženy, které už nikdy neobleče. Vzal si léky, zapil je studenou vodou a pomalým krokem opustil pokoj a přešel do kuchyně.
