Vyhlášený lokál - napsal Radek Holomčík

Popravdě, představoval jsem si to tu jinak. Místo na pořádných židlích tu štamgasti sedí na rozvrzaných stoličkách. A ty stoly, žádný masivní dub, spíš výprodej vadných kusů v IKEA. Chtěl jsem nasát trochu pověstného genia loci, které mělo být někde mezi oprýskanými zdmi, pod loupajícím se stropem. Neúspěšně. Hledal jsem legendy, jaké se o podniku vypráví, ale našel jsem jen příběhy opilecké inkontinence, pivního průjmu a žaludků na vodě. A to i mimo záchody. Ty připomínají spíš kombinaci skládky a márnice. Prý to kdysi býval vyhlášený lokál, teď je tu špatně skoro všechno, od rozmlácených vstupních dveří až po stejně rozbitého vrchního.
Malá zakouřená krčma, asi tak desetkrát menší než jsem si myslel, je směšná a tragická zároveň. No, ale to pivo mají asi dobrý.
„Tam si nesedej“, ozval se zničehonic vrchní, když jsem se pokoušel si sednout.
„Co prosím?“
„Tam si nesedej, tam sedí Tonda,“ řekl vrchní a točil při tom asi sedm piv.
„Ale vždyť tam nikdo není“.
„To že tam TEĎ Tonda není, neznamená, že tam nesedí. Běž tam dozadu. Pivo ti donesu,“ a aniž by počkal, co řeknu, dal se točit pivo i pro mě.
Záchody. Děs. Stůl vzadu, byl přímo u jejich dveří, ty ale nepomohly odbourat příšerný smrad zevnitř. Hospodský přinesl pivo, byl jak vyměněný, usmíval se a vyprávěl mi, jak to tady bylo dřív super, jak měli pořád plnou hospodu. Pak přišel nový majitel a chtěl z lokálu udělat exkluzivní podnik. Jenomže v půlce rekonstrukce mu došly prachy. To bylo ve čtyřiadevadesátém. Od té doby se v hospodě zastavil čas.
Jo, pivo tu mají fakt dobrý. Po osmi kouscích, jsem chtěl jít domů, ale nešlo to. Ani po devátém a desátém. Když pak smraďoch od vedlejšího stolu začal poroučet rum, upadl jsem po chvilce pod stůl a probudil se až doma. V posteli. Čistý a bez jakéhokoliv náznaku večerní opice. Z peněženky neubyla ani koruna. Žádné zmeškané hovory, ani půlnoční vyvolávání kamarádům. Dokonce i žena se mnou mluví a usmívá se. To je divné.
Vlastně není. Někdy mám dost živé sny.