Kormorán si poletoval nad mořem. Vznášel se celé hodiny nad hladinou, sledoval hejna ryb v azurově čisté vodě pod sebou, užíval si slunce, vír mu čechral peří. Měl se báječně. Ale jako každého, i jeho začalo dobré bydlo pálit, a do hlavy se mu vkrádaly různé myšlenky: ”Taková ryba, ta se má. Žije si v moři, nemusí se bát deště ani vichřice, a když jde do tuhého, schová se někde pod kámen. Nemusí se mořit na slunci, jídlo má vždy na dosah.”
A tak se milý kormorán snesl k mořské hladině, a jako šipka se ponořil do hlubin. Zkoušel i dohnat jedno rybí hejno, dát se s rybami do řeči a představit se jim jako jejich nový soused. Ale rybky se strachem rozprchly a schovaly. Smutný kormorán usedl na mořské dno, podíval se kolem sebe, zhluboka se nadechl a….utopil se.
Poučení: Jsi tím kým jsi, a i když si sedneš na dno moře, rybou se nestaneš.
