Není to stejné jezdit vlakem na výlet a jezdit vlakem do práce. Stejné to jsou jenom ten vlak, koleje, nádraží, výpravčí a cestující. Na cestu vlakem se člověk zpravidla těší. Očekává od toho něco pěkného. Cestování do práce přináší potěšení jen z té práce. Ale ta je až když docestujete. Navíc při denním dojíždění skoro všechno znáte. Dívání z okna je dívat se na téměř stejnou krajinu, která se mění podle čtyř ročních období. Při pravidelném dojíždění jezdíte ve stejnou dobu tam i nazpátek, chodíte do stejného vagonu a hodně se setkáváte i se stejnými lidmi. Aby to nebylo tak fádní, začal jsem si některé pojmenovávat.
Pán v černém kabátě s černým kloboukem se pro mne stal „farářem“, odrostlejší dívka neurčitelného věku, která o sobě sama říkala jiným cestujícím, že je dobře rostlá je u mne „dobře rostlá“ Aby ne, když měří nejméně 195 cm. Pán středního věku s vlasy spletenými do culíku je zase „lamač dívčích srdcí“. Mohl bych v tom výčtu pokračovat, ale nebudu vám prozrazovat všechno. Tímto vylepšením vznikl prostor pro další možné spekulace, například, proč dnes někdo nejede. Onemocněl, přišel o práci, má studijní volno, ujel mu vlak a podobně. Zajímavou proměnnou jsou postavy průvodčích. Zpravidla jsou slyšet už dlouho dopředu, „přistoupili prosím, kontrola jízdních dokladů“. Ale někdy se naopak bojí ukázat. To se často stává při zpožděních. Tomu se ani nelze divit, neboť český člověk se umí projevit
a vyjádřit. Zpravidla nechápe, že České dráhy, akciová společnost mají také své nepřátele. Bývají jimi jaro, léto, podzim a zima. Oficiálně jim ale říkají jinak. „ dání přednosti vlakům vyšší kategorie“ nebo „technická závada na trati“. Pro cestující to tak či onak znamená, že přijedou pozdě. Víc to bolí, když jedete domů, protože z toho mála hodin, máte ještě o kus méně. Ale to je život. Jak říká můj kamarád „hlavně, že je mír“.
