Na stole stojí rozpitá piva. Plzeň ležák. Popelník plný nedopalků ukazuje, že dnes má podnik opravdunapilno. Skoro není slyšet vlastního slova. Jako každý pátek chodíme zhodnotit s kamarády uplynulý týden. Ani nevím kdo objednal panáky.
“Uvažuju o novým autě”, svěřuje se nám Petr. “Jenom nevím, jestli mám koupit naftu nebo benzín”. “Nafta je pro traktory”, ozve se z druhého konce stolu. “Můj švagr má servis a říká že jedinej spolehlivej motor je benzín”.
Kdo to je? Toho neznám, asi něčí kamarád. Už stárnu, přestávám si pamatovat lidi.
“Nafta, benzím, to není důležitý, potřebuješ náhon na všechny čtyři až pojedeš s rodinou na hory” přidám do diskuze. “Já jsem do Alp jel s předním náhonem a na letních pneumatikách a neměl jsem problém” ozve se zase z druhého konce stolu. “Hele a proč vlastně nemáš služebáka, vždyt ty v tom autě seš denně naloženej” rejpne si Jirka do Petra. “Na to jsem málo ředitel” usměje se Petr. “Služebák se nevyplatí, když jsem jezdil v minulý firmě, tak jsem si to spočital. Dělal jsem na tom půl roku statistiku”. Ani se nemusím dívat, kdo to řekl.
Tak asi změním téma. “Kluci, kam pojedete v létě na dovolenou?”.
“Nejlepší dovolená je ve Vietnamu, jezdíme tam 2x ročně s kamarádama. Levný letenky a je to tam všechno za hubičku” Začíná mi docházet trpělivost. Jako by mě zajímalo kam jezdí na dovolenou zrovna on. Kdo ho přived? U stolu je nás stále míň a míň. Snad neodcházejí bez rozloučení. Snad tolik jsme ještě nepili. Jdu na záchod, aspoň si provětrám hlavu. Nechávám u stolu chudáka samotného Petra na pospas.
Procházím okolo baru. “Pavle!” ozve se známý hlas. Otočím se a vídím, že zbytek neodešel, ale sedí u jiného stolu. “To byl tvůj kamoš?” ptají se mě všichni po té co dosednu k jejich novému stolu. “Ne, nemám ponětí” reaguju udiveně, že ho nikdo neznal. Za chvíli přichází Petr, na tváři se mu rozleje usměv, když nás vidí. “Tak jsem mi taky povedlo zdrhnout”, huláká na celej stůl. Všichni se smějeme a v tom se opět objevují panáky na stole.
