„Já bych chtěla vepřovou kýtu a třicet deka šunky.“„Cha, zbláznila jste se ženská? Kde si myslíte, že jste? V moskvě? Nebo snad v Petrohradu?“
„Jak jako, kde si myslím, že jsem. V řeznictví v Ostravě, ne? Ale v neděli nám přijede tchýně tak potřebuju něco fajnovějšího.“
„Něco fajnovějšího by chtěl dneska každý, paní Vacková. Myslíte si, že kradu? Já jsem jenom poctivý řezník. My poctiví řezníci si nemůžem vyskakovat. Já sám jsem neviděl trvanlivý salám ani nepamatuju.“
„Ale nepovídejte, pane Polášek, dyť jsem tady byla minulý týden a to jste ho vytahoval z podpultu pro starostu.“
„Ale to byla jiná situace. Tož, pro starostu musím něco schovat, jinak bych se neuživil. Takoví poctiví lidi jako já to mají těžké. Všude samý vexlák a my slušní lidi se musíme snažit, jak se dá. Vy to přece znáte ne? Váš manžel je taky slušný člověk, co?“
„Ano, pane Polášek, přesně jak říkáte, můj manžel je slušný člověk.“
„No, tak to vidíte. Však my si porozumíme. Dyť vy se na tom družstvu taky musíte, jak se říká, ohánět. Takové naturálie přijdou vhod, ne? Třeba pytlík šrotu. Co? To by si i moje prasátka pochutnaly.“
„Pane Polášek, pytlík šrotu by se u nás zrovna našel.“
„No vidíte, já jsem si teď vzpomněl, že mi tam vzadu taky ještě něco zbylo. Tak já vám to přinesu.“
„Tohle je nejdražší návštěva tchýně v mém životě.“
„Ale no tak, padesát korun není zas tak moc.“
„S tím šrotem to vyjde na 120, pane Polášek. Víte, my slušní lidé se musíme ohánět.“
