Čekání - napsala Barbora Mixová

I když je chodba prostorná, míst, kam si sednout, moc není. Jsem ráda, že jsem přišla mezi prvními. Usedám na šedou židli z plastu. Takovou, jakou mívají v ordinacích u doktora. Začínám být trošku nervózní. Je nás tu teprve šest a navzájem se prohlížíme. Jsem tu zatím jediná holka. Včera jsem řešila, co si vzít na sebe. Nakonec jsem zvolila kožené kalhoty. Je mi v nich trochu horko, ale nevadí. Hlavně, že se v nich cítím dobře, navíc v čekací chodbě je o několik stupňů méně než venku a díky dvojitým vstupním dveřím se sem vedro červnového dne prakticky nedostane.

Snažím se nemyslet na to, co přijde, abych nebyla ještě více nervózní. Kluk, který je tady zatím jako jediný v obleku, přechází z jedné strany místnosti na druhou. Rukou si stírá orosené čelo. Je tu poprvé? Slyšela jsem, že sem chodí lidi i opakovaně. Když to nevyjde jednou, třeba to vyjde podruhé. Nebo potřetí. Pokusů máte neomezeně, pokud si je zaplatíte.
Do šedé tmavé chodby začaly mezitím pronikat sluneční paprsky. Uběhla už hodina a slunce se otočilo směrem k západu. Ještě půl hodiny a pustí nás dovnitř. Máme poslední šanci se něco naučit. Má to ale smysl, když nevíme, na co se nás budou ptát? Mám si opakovat jména sportovců, vědců, politiků z arabských zemí nebo malířů?
Atmosféra v chodbě začíná houstnout. Stovky lidí se sem už nevejdou. Nezbývá jim, než čekat venku na slunci. Čím víc se blíží druhá hodina, tím více přítomných vytahuje různé zápisky a knížky a někteří si připravují propisky. Šustění papírů jakoby oznamovalo, že začátek přijímaček na žurnalistiku se už blíží.